Zdeněk Hrbata je zrozencem pozdního podzimu. Části roku, o které už děti obvykle mluví jako o zimě a těší se na dárky. Ale zima ještě není. Listí, které za sucha opadalo, zvlhlo, a nyní leží nahé na zemi beze sněhu a tlí. S tím listím pod nohama nyní slavíme jeho narozeniny. Ten čas nás přepadl a vynucuje si reakci. Jubilant se poslední dobou ve své vědecké práci výrazně věnuje právě času, který člověka „vyráží z jeho imanencí“ – a protože tak píše i o svém rodném podzimu, lze na jeho práci při gratulaci trochu cizopasit.
Když se Zdeněk Hrbata při zkoumání figurace času v poezii 19. století v 59. čísle Světa literatury dotýká faktu, že podzimní listí je „dávným básnickým indikátorem času“ i „aktérem“ konkrétních výjevů, dochází ke konstatování, že ve středověké lyrice mohou být „hlavní časová určení (roční doby) s různými významy […] vymezována toposy, z nichž jeden by příkladně představovaly známé staročeské verše Dřěvo sě listem odievá […] a druhý by zastupovaly incipity, jejichž součástí jsou výrazy typu …když padá listí.“ To je jistě do značné míry pravda – na jedné straně stojí jarní básně spojené s obrazem zeleného růstu, na druhé straně básně podzimní, o padání a přechodné smrti, o koncích cyklu. S ohledem na texty, které Zdeněk Hrbata ve své studii interpretuje (především Baudelaire, Verlaine, Vrchlický), by se však mohlo zdát, že se i středověká poezie v zásadě odehrává od jara do počátku zimy, od rozkvětu do mrazů – a že je pro ni podzim a zima spojena především s melancholickými obrazy spánku, který znamená smrt. Při vděčné vzpomínce na to, jak jsme se se Zdeňkem Hrbatou setkávali na komparatistice především nad studiem středověké okcitánské (trubadúrské) lyriky, chci ukázat, že tomu tak není vždy – a že právě v trubadúrské lyrice existují kontexty, v nichž se podzim stává naopak obdobím usilovné práce.
Tak je tomu zejména u trubadúra, jehož známe jen pod přezdívkou Marcabru. Je to jeden z vůbec nejstarších nám známých okcitánských básníků a podle jednoho proudu středověké tradice přímo první trubadúr, „jaký kdy byl“. Snad roku 1137 tento tvůrce složil píseň Al prim comenz de l’invernalh, dochovanou dodnes v šesti středověkých zpěvnících. Je to píseň o podzimu, ale nehledí se v ní nostalgicky k jaru jako k začátku cyklu, který končí, ale právě naopak. Zrak básníka směřuje vpřed, do zimy, a jaro si nese s sebou:
Když pravá zima začíná,
žaludy prší po lese,
já chci, ať každý zná
se k ctnosti – ta je vítězná!
Ať každý jako v jarní den
připraven k činu žene se.
S ohledem na značnou tělesnost Marcabrunovy poezie lze snadno uhodnout, o jaký čin se tu jedná. Jako zjara se mají muži hnát do milostných styků bez ohledu na čas a jeho limity. To se však neděje, básníkem popouzení muži selhávají. Pravděpodobně proto, že jsou nízkého rodu či mají nízké povahy, jsou to kmáni, muži nečestní a neurození. V létě bylo možno tento deficit skrýt, ale nyní vychází najevo, jak se praví ve druhé strofě:
Když deštěm zbytní bažina
a zima k tělu zaleze,
kmán jako mršina
šklebí se. Kde je příčina?
Teď z šatů, že je nehoden,
poznáš – a to on nesnese!
Marcabru zde jako vzorný strážce šlechtické morálky těmto neušlechtilým lidem především nadává. Takový člověk (avols hom) se podle druhé strofy pozná, jakmile se všichni pod tlakem chladného oblečou. Doslova se ten chlap „ponižuje a všelijak podbízí, zatímco v létě, kdy nebyl oblečený, mohl chodit s nahou kůží“ (pot anar d’una peilla nutz). V Marcabrunově světě nahota člověka neodhalí, protože bez šatů jsme všichni stejní, pán i kmán.
Teprve když je člověku zima, zahalí se do pláště a vrátí se z luk a remízků zpět do lidské společnosti, kde se vydává přísnějšímu soudu od svého okolí. To, co se v opilosti pronese, každý slyší. A každý může posoudit, nakolik chvástání odpovídá pravdě:
Slova silná a laciná
– prý je nejlepší v okrese –
křičí kmán od vína.
Blíží se jitřní hodina
a vadne celý jeho kmen.
Je po řečech i po plese.
Zbytek textu se nese v tomtéž duchu. Kritizují se tu neschopní kmáni i manželé, kteří si s cizími ženami hrají na milence. Zima nám dává poznat, jací jsou naši bližní, když řádně oblečeni sedí u stolu. Podobných písní nacházíme v ohnisku vzniku trubadúrské tradice okolo Marcabruna víc. Pobyt v mokrém chladu mezi holými větvemi nám dává možnost jasně vidět. Kdo hledí do zimy, nedívá se nutně na smrt, ale naopak na život. Dívá se ale na lidi, co jsou zač.
A navíc: jaro zdaleka není jenom časem lásky, ale také boje, konfliktu, konkurence. V hovorech o okcitánské poezii se Zdeněk Hrbata opakovaně vracívá k trubadúrovi Bertranovi de Born a k jeho písni Be·m plai lo gai temps de pascor, kde je velebeno velikonoční jaro ne jako čas pro lásku, ale jako chvíle, kdy po zimních a předjarních deštích ztuhne a opět udrží jezdce ve zbroji. Opět je možno bojovat. V zimě je země rozmoklá, listí klouže. Lidé se na koních nerozjedou proti sobě s dřevci, ani si navzájem neujedou. Musejí spolu vydržet. Pozorovat navzájem své tváře, úšklebky i bolestivé grimasy. Jako překladatel Emmanuela Levinase ví Zdeněk Hrbata mnoho i o tomto.
Listy padají, ale strom drží. Žije.
Zdeněk Hrbata není zplozencem pozdního podzimu. Ve skutečnosti se narodil na samém zimním hrotu občanského roku, když se po Vánocích všechno znovu nadechuje. To jen autor tohoto textu si to datum v nějakém bláznivém jaru špatně poznamenal. Pokud oslavenec dovolí, už to tak nechme. Hlavní teze platí pořád – a možná ještě víc: strom, který vydrží podzim, když z něj a kolem něj lehké věci padají k zemi, vším projde. Holomrazem, břečkou i narozeninami. A bez ohledu na proměny a zmatky si uchová svůj tvar.
(zdroj překladu: Marcabru: A Critical Edition. Ed. Simon Gaunt, Ruth Harvey a Linda Paterson. Cambridge, D. S. Brewer 2000, s. 70)
