Romantismus: někdo se jím zabývá celoživotně a detailně, pro jiného je to oblast, která ho sice zajímá, ale navštíví ji málokdy a spíše se nechá rád poučit, než by ji rozvíjel. To je ostatně v našich oborech klasická a vítaná dělba práce. Důvodů, proč pouhý zájem nepřeroste v soustavnou odbornou práci, může být mnoho – od pohodlnosti přes nedostatek času kvůli jiným tématům až po nedostatek idejí, které by mohly bádání v dané oblasti někam smysluplně rozšířit či prohloubit. Pak se zájmové (a zajímavé) téma přesune na periferii a dotyčný jej zpravidla sleduje pouze zpovzdálí. Ovšem může se stát, že při řešení jiných úkolů na toto téma čas od času narazí. Tato souvislost nemusí být v žádném případě nikterak hluboká, ovšem v různých etapách naší práce nás může donutit k tomu, abychom se nad věcmi zamysleli znovu či jinak, na základě nově objevených souvislostí. A při hledání nových odpovědí můžeme opakovaně narazit na „staré“ zdroje. Pochopitelně tu mluvím jen o své osobní zkušenosti a pochopitelně mířím oklikou k pracím Zdeňka Hrbaty, pro něhož představuje zkoumání romantické literatury a kultury jeden z nejdůležitějších leitmotivů jeho odborné práce. Právě jeho dílo mne při mých nemnohých setkáních se zkoumáním romantických aspektů literární produkce opakovaně inspirovalo a poukázalo na širší kontexty, díky nimž se některé mé intuitivně založené a cudně nevyslovené hypotézy potvrdily a získaly na argumentech, jiné se právem ukázaly jako neudržitelné.
Tak ve chvíli, kdy jsem se před lety pokoušel pojmenovat goticky románové propriety Nezvalovy Valérie a týdne divů (1935), se mi kromě jiných dostala do ruky Hrbatova kniha Romantismus a Čechy: témata a symboly v literárních a kulturních souvislostech (1999), v jejíchž úvodních kapitolách jsem narazil na zajímavý úvod do romantické tematiky. Nejde ani o to, že by kniha nabízela detailní a vyčerpávající přehled romantických témat a motivů, nejlépe v nějakém hierarchizovaném systémovém uspořádání. To, co mne kdysi zaujalo a dodnes to oceňuji, je stručné a přehledné uvedení základních romantických témat jednak do širších literárních a historických souvislostí a jednak do kontextů literárněteoretických a filozofických – nenásilně, konzistentně, do jisté míry i transdisciplinárně a intermediálně, a hlavně v souladu s materiálem. Navíc Hrbatova orientace v evropském kontextu rozkrývá paralely, které jsou přínosné tam, kde se čtenář snaží po/uchopit romantické fenomény v širších systémových souvislostech.
Podruhé jsem se k Hrbatovým textům uchýlil (opět mezi texty jinými), když jsem se rozhodl blíže věnovat fenoménu realistického románu a jeho vydělení vůči tradici romantismu, jeho poetice a manýře. Tento širší zájem mne, nepřekvapivě stejně jako mnohé přede mnou a pravděpodobně i po mně, dovedl nutně k tomu, abych se zamyslel nad dnes kanonickými díly systémovou optikou a pokusil se je umístit do nějaké vývojové fáze přechodu mezi oběma směry (a případně propojit se směry dalšími, existujícími a vyvíjejícími se paralelně). A pochopitelně jsem se v tomto smyslu střetl s Babičkou (1855) Boženy Němcové. Proto jsem obzvláště ocenil kapitoly z již výše jmenované Hrbatovy knihy, v nichž autor naprosto přirozeně propojuje jednotlivé vrstvy kompoziční a významové výstavby této kanonické novely s konkrétními atributy obecné romantické doktríny. Hrbata přitom vychází převážně ze stávajících a široce akceptovaných tezí, které mu poskytují existující literárněhistorické a literárněteoretické výzkumy, ovšem jeho silnou stránkou je především schopnost ve výsledcích, které tyto výzkumy poskytují, nahlédnout dominantu, kterou pak organicky aplikuje na konkrétní texty. Tato aplikace pak pro čtenáře přirozeně rozkrývá předivo (romantických) akcentů. V případě naší novely jsou to především pasáže týkající se časové kompozice a pohádkové tematiky.
A konečně potřetí jsem se k Hrbatovým pracím o romantismu dostal ve chvíli, kdy jsem se zabýval fenoménem historického románu, konkrétně v situaci, kdy jsem chtěl tento fenomén nahlédnout v souvislém vývojovém kontextu. Kapitola věnovaná romantickému historickému románu, kterou najdeme v knize Romantismus a romantismy: pojmy, proudy, kontexty (2005, s Martinem Procházkou), obsahuje jednak analytické shrnutí teoretických přístupů k žánru historického románu a jednak konkrétní rozbory romantických historických románů. Jakkoliv jednotlivé rozbory představují interpretačně citlivé a služebné uchopení materiálu a poukazují na jednotlivé rysy konkrétních děl v historických, ideových a uměleckých kontextech, což je třeba ocenit, relativně stručná teoretická podkapitola dokáže na malém prostoru dostatečně uvést čtenáře do problematiky historického románu obecně a do problematiky jeho romantického subžánru konkrétně – propojením filozofických pohledů na fenomén historického románu s pohledem literárněteoretickým a literárněontologickým vzniká teoretický substrát, na jehož základech je pak možné přistoupit k jednotlivým rozborům. Tento substrát má však neoddiskutovatelný teoretický potenciál, který zajímajícího se čtenáře dobře uvede do celé problematiky a na základě něhož je možné klást si další otázky a stavět na něm i další teoretické konstrukce.
Na samém počátku jsem zmínil dělbu práce mezi zabývajícím se a zajímajícím se. Ukazuje se, že je nejen vítaná, ale i oboustranně přínosná: zatímco Zdeněk Hrbata strávil svým bádáním a psaním o romantické literatuře jistě dobré a plodné roky, ostatní se díky němu lecčemus přiučili a leccos si osvětlili, a to včetně mne. Děkuji.
