Při vzpomínkách na setkávání se Zdeňkem Hrbatou si vybavuji jednu anekdotickou souvislost. Vždy, když přišla řeč na to, kam budu cestovat, mi doporučil místo, které mám navštívit. Když budeš v Nice, zajeď do Antibes, je tam dům, kam jezdil Picasso na letní byt, dnes tam má muzeum. Jedeš do Greifswaldu? Rodiště a místo návratů Caspara Davida Friedricha, navštiv jeho centrum. Sám byl fascinován vyprávěním o Sadábádském palácovém komplexu v Teheránu. Nechci se chlubit zcestovalostí, nýbrž uvést Zdeňkovu oblibu cesty a toposu cesty.
S cestou souvisí překročení hranice, ale i návrat, který se může odehrávat v prostoru i čase. Zájem o to vše je, myslím, Zdeňkovi vlastní, stejně jako přístup genealogický ve smyslu historické kritiky zkoumající podmínky vlastního uvažování a poznání. Z takové perspektivy vyplývalo i určité pojetí vědy, o němž se mnou mnohokrát hovořil: Zdeněk odmítal prototyp grantové vědy, cílené na časově a dotačně definovaný úkol, vytěžování jednoho tématu, průzkum pole předem vymezeného metodou vůči předmětu vlastně arbitrární, „fachidiotismus“, odvození stylu výzkumu z dotačních podmínek nebo omezení pohledu apriorními hranicemi. Tuto neradostnou vědu (v tom souzníme) si z duše protivil. U Zdeňka jsem rozpoznával a oceňoval zájem o různé interkulturní, interlingvální a intertextové vazby a křížení, o rozmanité příčné vazby, srovnání a konfrontace. Příbuzný sklon se projevoval ještě jinak: v pojetí, v němž spolu věda a umění podstatně souvisí, nebo mohou souviset, kde nejsou oddělenými praxemi a naopak se ocitají ve vztahu vzájemného obohacování a osvětlování. Takovou cestou za hranice je pro něj, myslím, vlastní krajinomalba. Viděl jsem v tom také příznak jeho celoživotního zájmu o romantismus a romantismy, ale i odraz metody romantické reflexe.
Snad především bych měl ale připomenout Zdeňkovu kolegialitu, kterou jsem poznal v různých podobách: Vždy byl ochotný účastnit se přednášek kolegů, kolokvií, výjezdů, debat, prezentací, vždy se rád zapojoval v diskusi (časem začal v jeho vstupech převažovat poněkud nostalgický tón), trvale připravený k radě, konzultaci, přítomnosti, polemice či reflexi. Nebo také účasti na plánovaných projektech či sdílení komparatistických nápadů. Jiný by se asi zhrozil, když jsem jednou nadnesl, zda by byl ochotný přečíst můj stostránkový úvod k práci o kulturním materialismu. Nezhrozil se (myslím, že ani v duchu), nepoukazoval na horu práce, kterou vzhledem k dlouholeté výuce na komparatistice a svém aktivním zapojení jistě měl, text věcně okomentoval, povzbudil mě, upozornil na místa vhodná k doplnění. Je to samozřejmé? Pro něj bylo.
Když jsem před deseti lety přicházel do oddělení teorie (abychom se vrátili trochu „genealogicky“), působili zde vedle Zdeňka rovněž Daniela Hodrová, Marie Kubínová a Marie Havránková. Generačně byli spříznění, dospívání prožívali mezi koncem let padesátých a začátkem let sedmdesátých. Znal jsem samozřejmě jejich jména a texty, představovali pro mě kontinuitu s projekty historické i komparativní poetiky a také s dobou, kdy strategický záběr instituce zahrnoval souběžný zájem o písemnictví domácí i cizí.
Od prvního dne byla zřejmá jejich otevřenost a nepředpojatost, zcela cizí jim bylo trvání na obvyklých hodnostních, služebních a věkových hierarchiích. Byli přátelští a kolegiální nejen navenek, ale především při vzájemném pozorném čtení textů, které jsme tehdy při práci na strukturalistickém slovníku připravovali, i v naslouchání v nejběžnějším smyslu (na schůze oddělení tehdy navazovala „mezigenerační“ posezení v hospodě, pro mě zpočátku trochu nepravděpodobná, „blízká setkání třetího druhu“).
Bez nadšení tehdy připomínal Zdeněk, že encyklopedických projektů si užil dostatečně, konče svou reminiscenci rezolutním povzdechem: „Se slovníky končím!“ Prorocká slova, která bohužel též evokují, že po slovnících odchází teď z oddělení i poslední z této čtveřice. Pohled obrácený zpět možná oblévá uplynulé tlumeným světlem nostalgie, ale tito čtyři lidé, generačně a osobně spjatí, charakterizovaní nepředsudečností, přátelskostí a zájmem na „samotné věci“ (slovy Miroslava Červenky, která Zdeněk rád připomíná), jistě nejen mně budou v oddělení chybět. Na podrobné ohlédnutí za jejich prací a přínosem je čas, ale bude to úkol „vás mladých“ (abych citoval Zdeňka) i nás ne už tak mladých, kteří jsme se od nich snažili odkoukávat nejen řemeslo, ale i šarm neapriornosti. Hranice je překročena, cesty vedou dál a místo, kam se člověk vrací, nezůstává stejné.
