Psát o životním díle drahého přítele a dlouholetého kolegy je daleko těžší než vytvořit medailón nebo uvést přednášku světoznámého badatele. Hlavně proto, že nejde o pouhé představení díla a shrnutí jeho významu, ale o nalezení souvislosti mezi dílem a životním postojem, z něhož dílo vychází. Pro dílo profesora Hrbaty je výchozím bodem vztah k životu jako k pouti v onom romantickém smyslu, který transformuje a rozšiřuje, ale v žádném případě nesmazává, duchovní a „iniciační“ význam pouti jako rituálu, jehož cílem je poznání života, jeho hranic i metafyzických nebo mystických pravd a tajemství. Můžeme namítnout, že k pouti se dá přirovnat život každého z nás, ale Hrbata ve své studii „Cesty“ (ve sborníku Kultura a místo, 2001) ukazuje na specifický význam cesty jako „pobytu“ i na to, že jednotlivci mohou kráčet „mimo vybudované, používané, či tzv. ‚vyšlapané‘ cesty“. Takové pojetí pouti už nevyjadřuje osud těch, co kráčejí v davech po vyšlapaných cestách.
Pouť však nemusí být jen „pobytem“, údělem nebo životním posláním. Jako specifický časoprostor (Bachtinův chronotop) existuje ve spojení s „obraznými funkcemi jazyka“ (metaforickou, alegorickou a symbolickou), či, jak ukazuje Hrbata v citované studii „s literaturou, symbolickými aktivitami kultury nebo ontologií jazyka“. V tomto ohledu lze najít onu základní souvislost mezi životním postojem a poutí – pouť se stává procesem poznání, který neprobíhá jen v rozumové rovině, ale je dynamickým růstem životní zkušenosti vycházejícím nejen z poznání zeměpisných zón, blízkých i dalekých krajin, ale především různých kultur a jejich symbolických jazyků.
Proto je také těžištěm Hrbatova díla zkoumání kultur a jejich poetiky, vycházející z kulturní sémiotiky, kterou rozpracoval Jurij Lotman a u nás především Vladimír Macura, jenž byl, spolu s Danielou Hodrovou důležitým vzorem a mentorem pro Zdeňka Hrbatu i autora těchto řádek. Zatímco zmínění badatelé přistupovali ke kulturní sémiotice primárně jako k teoretickému systému, Hrbata zdůrazňoval, v návaznosti na svůj životní postoj, spíše časovou a specificky historickou dimenzi kulturní sémiotiky. To také přispělo k mnohotvárnosti jeho prací, v nichž se reflexe obecných teoretických problémů (jako v citovaném eseji „Cesty“) spojuje s momenty „setkání“, které je důležitým rysem Bachtinova chronotopu cesty. Hrbatovy studie z kulturní poetiky jsou tak především neopakovatelnými setkáváními s literárními, výtvarnými a kulturními artefakty v proudu dějin. Tato jedinečnost je rysem Hrbatova životního díla. Vychází jak z jeho široké erudice, přesahující hranice jeho oborů – romanistiky, bohemistiky a komparatistiky, tak i z jeho životního postoje čerpajícího z romantického poutnictví.
Se Zdeňkem Hrbatou jsem se znal od středoškolských let. Spojoval nás zájem o moderní poezii a výtvarné umění, oba jsme v té době kreslili a malovali (Zdeněk v tom pokračuje dodnes). O Velikonocích jsme jezdili do Drážďan (jinam, třeba do Vídně nebo Mnichova jsme tehdy bohužel nemohli) a navštěvovali tamější obrazárny, Zwinger i Albertinum. Při studiu na Filozofické fakultě v letech 1972–77 (oba jsme studovali bohemistiku, Zdeněk v kombinaci s romanistikou, já s anglistikou) jsme se přes dusivé ideologické poměry, které na fakultě tehdy panovaly, sblížili při práci na projektech pro soutěž studentské vědecké a odborné činnosti, jejíž celostátní kolo jsme s týmem názorově spřízněných studentů vyhráli v roce 1975. Objevem pro nás tehdy bylo především dílo Michela Foucaulta, s nímž se Zdeněk seznámil v době svého studijního pobytu na univerzitě v Clermont-Ferrand. Není divu, že normalizační vedení fakulty proti nám brzy zakročilo a studentský tým byl rozprášen nechvalně známým Vítězslavem Rzounkem s pomocí jeho nohsledů, z nichž jeden dokonce vystoupil na studentské konferenci v uniformě Lidových milicí.
Přes atmosféru strachu, která tehdy panovala na Filozofické fakultě, se nám podařilo zdárně ukončit studium. Zdeněk Hrbata byl po základní vojenské službě krátce zaměstnán v zahraničním vysílání Československého rozhlasu, ale v roce 1980 jsme se znovu sešli v Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd a začali, přes různé ideologické tlaky, spolupracovat na našem celoživotním projektu, výzkumu evropské romantické literatury.
Tento výzkum byl od počátku orientován komparatisticky, což byl tehdy značný problém, protože komparatistice v oblasti tzv. „neslovanských literatur“ štěstí vůbec nekvetlo. Komunističtí ideologové se roku 1951 tvrdě vypořádali s komparatistikou, kterou se pokoušel obnovit významný romanista, profesor Václav Černý. Vše, co mělo vztah k frankofonní nebo anglofonní kultuře, bylo podezřelé. Prostor byl dán pouze slavistice, nicméně její vedoucí, dr. Slavomír Wollmann (syn známého slavisty a komparatisty profesora Franka Wollmanna), nás přesto zval na semináře do svého oddělení, kde jsme se seznámili s vynikajícími komparatisty romanistkou Růženou Grebeníčkovou a rusistou Vladimírem Svatoněm. Naše publikační dráha začala články o Mme de Staël, která předjímala komparatistické přístupy už v době romantismu v knihách De la littérature considérée dans ses rapports avec les institutions sociales (O literatuře z hlediska jejích vztahů ke společenským institucím, 1800) i v slavnější práci De l’Allemagne (O Německu, 1813–14), prvním francouzským hodnocením soudobé německé literatury a kultury. Germaine de Staël nás zaujala nejen jako jedna z prvních francouzských feministických autorek, jejíž romány měly značný vliv mezi evropskými romantiky (např. na lorda Byrona), ale také jako politicky nezávislá spisovatelka, která čelila Napoleonovu pronásledování.
Dalším našim společným tématem byl český romantismus, především dílo Karla Hynka Máchy. V roce 1986 vyšla ve sborníku Prostor Máchova díla, jehož editorem byl Pavel Vašák, zásadní Hrbatova studie Prostor romantického poutníka, která Máchovo dílo nově nahlédla v kontextu zejména francouzského preromantismu a romantismu, především díla C.-F. Volneye, Ruiny aneb Úvahy o zvratech říší (Ruines ou Méditations sur les révolutions des empires, 1791), pamětech a cestopisech François-Reného Chateaubrianda, ve tvorbě Bernardina de Saint-Pierre nebo v románu Étienna Pivert de Senancoura Obermann (1804). Především díky analýze vztahu literárního toposu zříceniny, jako jednoho z uzlových bodů romantického prostoru, spolu s časovostí romantické pouti byla pro mě Hrbatova studie inspirací ke srovnáním Máchova a Byronova díla, zejména jejich „poetiky zřícenin“. Motivovala také náš společný výzkum Máchových próz.
Analýza francouzského romantismu a jeho vztahu k tehdejšímu měšťáckému publiku je cílem první Hrbatovy knižní monografie Filistři a umělci (1986) vycházející z jeho kandidátské disertace, analyzující kritické postoje romantiků k „filistrům“, materiálně orientovaným omezencům a nepřátelům umění. Skutečný rozvoj Hrbatova komparatistického výzkumu romantismu však začal až po Sametové revoluci. V roce 1993 vyústil náš společný grantový projekt v kolektivní monografii Český romantismus v evropském kontextu, jejíž úvodní studie, Evropský romantismus a české národní obrození, je počátkem nového přístupu k národnímu obrození jako k romantickému hnutí. Ve studii vycházíme jak z Macurovy kulturní sémiotiky, tak i z vlastní komparatistické analýzy nacionalistické ideologie německého a českého romantismu, které zásadním způsobem ovlivnily romantický historismus v obou kulturách.
V průběhu devadesátých let minulého století jsme se soustředili na spolupráci s Oldřichem Králem, Annou Houskovou, Vladimírem Svatoněm a filosofem Miroslavem Petříčkem, jejímž výsledkem bylo, vedle dalších publikací, založení Centra komparatistiky na Filozofické fakultě v roce 1996. V rámci Centra jsem se Zdeňkem Hrbatou vyučoval řadu kulturně teoretických a historických seminářů, např. Teorie literatury, Dějiny sexuality, Romantismus, Renesance nebo Klasicismus. Posledně jmenovaný seminář byl spojen s grantovým projektem zabývajícím se širšími souvislostmi klasicistické a romantické poetiky, např. deskriptivní a cestopisnou poezií, estetikou malebna nebo architekturou zahrad a parků 18. století. Spolu s tím probíhaly přípravné práce pro další společné projekty, zejména srovnávací studium keltských kultur, inspirované Hrbatovým výzkumem bretonské kultury, jehož plodem jsou i jeho překlady z bretonštiny.
Další Hrbatova monografie, Romantismus a Čechy. Témata a symboly v literárních a kulturních souvislostech (1999), vycházející z jeho habilitační práce, je jádrem jeho komparatistického díla. Její význam spočívá především v rozpracování systematického přístupu k romantické symbolice jako „poetice“ nebo univerzálnímu „jazyku“ romantismu. Tento přístup je plně ve shodě se současnou kulturní antropologií, mapuje „paradigmatická … témata romantismu“ v české literatuře (s. 10) – romantický vztah k přírodě, „která žije jen pro sebe, a přesto je jakoby sama sobě odcizená a odsouzená k věčnému koloběhu ničení a tvoření“. Další význačná romantická témata analyzují kapitoly Cíle poutnictví, Hrady minulosti, Pohádková idyla a Bájný heroismus (s. 10–63). Důležité je, že Hrbatovy studie nehledají jen obdoby obecných romantických témat v české literatuře a kultuře, ale zaměřují se na momenty, v nichž český romantismus přesahuje hranice oné „paradigmatické“ tematiky, což se děje zejména v Máchově díle. Velmi objevnou je další část monografie nazvaná Konfrontace (s. 64–104), zejména srovnání romantického zobrazení české vesnice v románu Hrobník (1837) Karla Sabinya symboliky francouzského frenetického, „zuřivého“ romantismu v raném románu Victora Huga, Han d’Islande (Han z Islandu, 1823). Poznání vlivu francouzského frenetického románu, především Julesa Janina, Eugèna Suea a Pétruse Borela, jehož knihu Champavert – Nemorální povídky (Champavert, contes immoraux, 1833) Hrbata přeložil s Josefem Fryčerem, je důležité také pro interpretaci děl jiných českých romantiků, zejména Karla Hynka Máchy. V oddíle Obrazy Čech (s. 105–35) vyniká kapitola Tajemné Čechy (105-17) soustřeďující se na zobrazení Čech v románech George Sandové Consuela (Consuelo, 1842-43) a Hraběnka z Rudolstadtu (La Comtesse de Rudolstadt, 1843). Působivé zobrazení temného, zpustlého Pražského hradu, tehdejší rezidence krále Karla X., vyhnaného z Francie za červencové revoluce roku 1830, v Chateaubriandových Pamětech ze záhrobí (Memoires d’Outre-Tombe, 1848) a literární ohlasy pražské návštěvy romantického ironika a mystifikátora Prospera Meriméa (1854) jsou tématy dalších kapitol tohoto oddílu. Knihu uzavírá část České kraje (136-75), která ukazuje, nakolik česká romantická literatura, konkrétně venkovská idyla Boženy Němcové, líčení moravské přírody v okolí Ostrovačic v Pohádce máje (1897) Viléma Mrštíka a topografie Jiráskova kraje nebo Chodska v románech Aloise Jiráska, vytvářely povědomí přírodní, morální i dějinné symboliky české krajiny i novodobé vnímání českých zemí jako přírodního a historického celku. V této poslední části knihy dospívající na práh modernismu ukazuje Hrbata význam romantické poetiky v dalších fázích vývoje české kultury 19. století, které nejsou obvykle s romantismem spojovány. Jeho analýzy však také sledují, jak je poetika obecně romanických témat a symbolů spjata nejen s vytvářením moderní české historické paměti, ale i českého nacionalismu 20. a 21. století. Romantismus a Čechy lze proto nazvat syntetickým dílem, mapujícím evropské souvislosti i domácí kořeny českého romantismu v širší časové perspektivě celého 19. století.
Od roku 2001 jsem se Zdeňkem Hrbatou spolupracoval v rámci dalšího grantového projektu na souborné publikaci Romantismus a romanismy. Pojmy proudy a kontexty (2005). Výchozí rozbor romantických témat, symbolů a topoi, se v této knize posouvá ke studiu základních diskursů, charakterizujících český, západoevropský i americký romantismus. Důležitou vlastností naší knihy je, že se neštěpí na jednotlivé autorské kapitoly, ale že je plodem úzké spolupráce, v jejímž rámci je autorství jednotlivých textů celkem nepodstatným rysem. Výsledkem je diverzita teoretických perspektiv i „různohlasí“ jednotlivých pasáží společně psaných kapitol. K diskursům, které mapují jednotlivé části knihy, patří „příroda a krajina“, „cesta a cestopis“ (zahrnující i romantickou pouť), proměny diskursu „vznešena“ – zejména „gotično“ a „groteskno“, „imaginace a poezie“, „historismus“ (v jehož rámci analyzujeme historický román) a v neposlední řadě spojení epiky a ironie (kapitola Epopej a ironie) charakteristické zejména pro pozdní romantismus. Základními tématy jsou „pluralita“ romantických literatur a kultur a zároveň emoční a obrazná intenzita romantického umění, která je, slovy Gillesa Deleuze, výslednicí „kvalitativni diference ve způsobu, jakým se nám svět zjevuje, diference, která by zůstala, kdyby nebylo umění, věčným tajemstvím každého jednotlivce“ (s. 11). V rozporu s většinou dosavadních přístupů chápeme romantismus jako umění předjímající modernismus (citát z Deleuze je z jeho práce Proust a znaky), ale zároveň ukazujeme na jeho problematické spojení s minulostí, ať už osvícenskou filosofií a estetikou vznešena nebo preromantickými žánry, jako je gotický román či cestopisná a deskriptivní poezie.
Po vydání Romantismu a romantismů se plodem naší spolupráce stal výbor z Máchových próz v České knižnici (2008). Podobně jako v předchozí knize nerozlišujeme ani zde autorství komentářů k jednotlivým textům. Hlavním cílem našich máchovských interpretací je zařazení básníkových próz do kontextu zejména západoevropských romantických literatur a filosofie pozdního 18. a raného 19. století. Vedle známých Máchových textů jako románu Cikáni (1835), historické povídky Křivoklad (1834), cyklu Obrazy ze života mého (1834), zahrnujícího lyrickou povídku Marinka a lyrické prózy Pouť krkonošská (psána 1833), jsou součástí výboru četné Máchovy fragmenty, filosofické texty (Rozbroj světů) a náčrty historický próz (Karlův Tejn, Valdek, Vyšehrad, Valdice). Výbor završují tři Máchovy deníky (Deník na cestě do Itálie a dvě verze Deníku z roku 1835, jedna z nichž zahrnuje i šifrované pasáže popisující mj. i Máchovy erotické zážitky ve vztahu s Lori Šomkovou) a důležité básníkovy dopisy.
Po jmenování profesorem v roce 2010 se publikační činnost Zdeňka Hrbaty soustředila jednak na máchovské studie (Máchovy krajiny ve sborníku Karel Hynek Mácha a jeho dědicové, 2010), další směry jeho rozšiřujícího se záběru komparatistických studií sledují články o bretonské literatuře (Obrazy Bretaně, 2010), spolu s hesly v připravovaném Slovníku keltských kultur. Další studie se věnují francouzské literatuře a poetice 19. století (Honoré de Balzac, Victor Hugo, Charles Baudelaire, Théophile Gautier), ale i zdánlivě odlehlým tématům, jako Dumasovým Třem mušketýrům, Rostandově hře Cyrano de Bergerac nebo Gautièrlovu dobrodružnému románu Kapitán Fracasse, která jsou ale mistrně propojená s poetikou francouzského a evropského romantismu. V té době se Hrbata věnuje také výzkumu literární teorie, sémiotice Zdeňka Mathausera (2008), myšlení Rolanda Barthese o dějinách (2007) a studiím o Barthesově známé knize Mytologie (1958), Deleuzově práci Proust a znaky (1972) a Foucaultově monografii Slova a věci (1966). Články o těchto dílech vyšly ve druhém revidovaném vydání Průvodce po světové literární teorii (2012). V současné době připravuji s profesorem Hrbatou druhé vydání výboru z Máchových próz, s Máchovými texty revidovanými na základě nového textologického bádání dr. Michala Charypara.
Sedmdesátin se profesor Hrbata dožívá 28. prosince 2022. Přitom pokračuje ve své nesmírně bohaté a tvůrčí vědecké i překladatelské činnosti. Popřejme mu hodně zdraví, energie a tvůrčí inspirace na jeho nikdy nekončící romantické pouti, jejíž časovost Mácha spojuje s bezednými hlubinami kosmu a Byron se symbolem oceánu jako věčnosti přírody.
