Je to pár dní, co jsem opět pročítal studii Zdeňka Hrbaty „Poznámky ke srovnávání“ (Hrbata 2009). Autor v něm na poměrně malém prostoru pojmenovává několik důležitých aspektů a tendencí komparativního přístupu (nejen) v literatuře. Zajímavý je jeho postřeh a lehce ironický komentář týkající se stálé snahy definovat a redefinovat komparatistiku. Z jistého úhlu pohledu se to dle něj totiž „může jevit až jako obsese svého druhu, svědčící o permanentních deficitech či příznačné a leckdy stísňující ‚neumístěnosti‘ komparatistiky“ (s. 59).
V textu nechybí ani Hrbatovi oblíbení francouzští autoři – Michel de Montaigne a Charles Louis Montesquieu. S pomocí jejich děl – Esejů a Perských listů – upozornil na shody a rozdíly v jejich myšlení a v pojetí relativismu a univerzalismu. Odlišnosti jsou patrné zvláště v uchopení jiného a jinakosti. V této souvislosti autor výslovně napsal: „Jestliže Montaignova cesta ke druhému, k jinakosti směřuje přes vlastní ‚já‘, pak Montesquieu postupuje opačně“ (s. 62).
Fenomén jinakosti nezmínil Hrbata ve své studii poprvé. Zabýval se jím už v úvodu, ve kterém stručně nastínil okolnosti vzniku srovnávacího studia literatur. Zdůraznil přitom, že setkání s jinakostí (např. s odlišným jazykem či kulturou) je „[z]ákladní situací, která umožňuje komparovat“ (s. 56). Třebaže je to řečeno jasně a přesně, není od věci připomenout, co vše se tím vlastně říká.
Především to, že onu jinakost, ono jiné, cizí, lze rozpoznat pouze na základě vlastního. Předpokladem každé úvahy o jinakosti je sebereflexe. O jiném lze tedy uvažovat v okamžiku, jakmile pojmenujeme a vymezíme to, co je nám důvěrně známé, co je naše vlastní. Teprve v opozici k tomu je vše ostatní, to jiné a odlišné, označeno jako jinakost, jako cizí. Je patrné, že polarita vlastního a cizího má dynamický charakter, třebaže de facto „vznikají“ současně.
Obrazy cizího a jiného, tedy toho, co se nějak liší od nám důvěrně známých skutečností, se v literatuře vyskytují od samotného jejího počátku. Řadu příkladů najdeme již v literárních textech starých Egypťanů, Babylóňanů nebo Hebrejců. Cizí kraje a zkušenost člověka, který se cítí být ve světě cizincem a který hledá cestu domů, mistrně popsal, jak známo, Homér ve své Odysseji.
Nejde však jen o texty, v nichž je jinakost a zkušenost s jiným (i cizincem) spojena s poznáváním světa. V období romantismu, jak ukázal mimo jiné Zdeněk Hrbata v některých svých studiích (Hrbata 1999; Hrbata – Procházka 2005), je jako cizinec označen i ten, kdo se nevyzná sám v sobě. Do centra pozornosti se tak dostaly otázky týkající se vztahu „já“ a společnosti, identity a časovosti. Ruku v ruce s tím pak pojmy odcizení a zcizení.
Jako příklad literárního díla, v němž je hlavní postava cizincem jak ve společnosti, tak ve svém vlastním životě, se často uvádí román francouzského spisovatele Alberta Camuse z roku 1942 Cizinec (LʼÉntranger). Hlavní postava románu, úředník Meursault, má životní zkušenost, kterou nelze nazvat jinak než jako totální odcizení.
Já osobně bych spíš volil jiný Camusův text – povídku „Jonáš aneb Umělec při práci“ ze souboru Exil a království (L´Exil et le Royaume). Je skvělým příkladem toho, jak Camus pracoval s různými podobami dialektiky já a ty, vlastní a cizí, sblížení a odcizení. Hlavní postavou povídky je malíř Gilbert Jonáš, jenž touží vytvořit velké dílo. Má rodinu a přátele, ale postupně se uzavírá do svého vlastního světa, do svého pokoje, kde soustředěně pracuje. Po mnoha dnech obraz dokončí téměř na pokraji svého života. Když je pak odhalen, je popsán jako plátno, které je „celé bílé, do jehož středu vepsal Jonáš velice drobnými písmeny slova, která se sice dala rozeznat, ale o nichž člověk nevěděl, má-li je číst Jsem sám nebo Jsem s vámi“ (Camus 2005: 102).
Camusovu povídku bychom mohli interpretovat v tom smyslu, že tematizuje věčný problém umělecké tvorby: oscilování mezi individuem a společností. Text lze nicméně chápat obecněji jako výpověď o určitém typu existenciální zkušenosti. Zkušenosti s odcizením a hledáním sebe sama. Celkové vyznění povídky není zcela jednoznačné. Malíř Jonáš byl sice zachráněn, vrátil se ke své rodině, vyprávění je však ukončeno pohledem na obraz, který představuje paradox, jenž zůstal bez odpovědi.
Milý Zdeňku, přeji ti k tvým narozeninám vše nejlepší! A především, ať nikdy nemusíš řešit dilema, zda Jsi sám, nebo Jsi s námi.
Literatura:
CAMUS, Albert
1966 [1942] „Cizinec“; in Albert Camus: Cizinec – Pád, přel. Miloslav Žilina (Praha: Mladá fronta), s. 7–93.
2005 [1957] „Jonáš aneb Umělec při práci“; in Albert Camus: Exil a království, přel. Josef Pospíšil (Praha: Garamond), s. 73–102.
HRBATA, Zdeněk
1999 Romantismus a Čechy. Témata a symboly v literárních a kulturních souvislostech (Jinočany: H+H).
2009 „Poznámky ke srovnávání“; in Dalibor Tuček (ed.): Národní literatura a komparatistika (Brno: Host), s. 56–64.
HRBATA, Zdeněk – PROCHÁZKA, Martin
2005 Romantismus a romantismy. Pojmy, proudy, kontexty (Praha: Karolinum).
