Jan Blahoslav Čapek (1903–1982) patří k pozapomenutým, nikoli však zcela zapomenutým literárním odborníkům. V polistopadovém období již byly vydány alespoň tři jeho knihy: nejprve Na cestě z labyrintu, Komenský a východní Čechy: k 400. výročí narození J. A. Komenského (Brandýs nad Orlicí, Městský úřad 1992), pak komeniologický výbor Několik pohledů na Komenského (Praha, Karolinum 2004) a filozoficko-metodologický Antropismus: o nové lidství (Praha, Ústav T. G. Masaryka 2014). Jeho studie „Několikeré pojetí počátků novověké tolerance“ byla zařazena do tematického výboru Problém tolerance v dějinách a perspektivě (Praha, Academia 1995) a další texty vyšly časopisecky.
Celkové zhodnocení Čapkova působení a významu je sice zatím ještě v nedohlednu, nicméně první náznaky se již objevily. Na kratičkou, jedenáctistránkovou brožurku Dagmar Čapkové-Votrubové Jan Blahoslav Čapek: k 10. výročí úmrtí literárního historika, prozaika, filozofa, básníka a komeniologa J. B. Čapka (Brandýs nad Orlicí, Městský úřad 1992) navázal Jan Blahoslav Čapek: jubilejní sborník 1903–2003 (Brno, L. Marek 2004), byť obsahovou skladbou a kvalitou příspěvků značně nevyvážený. Dosavadní zpřístupňování díla J. B. Čapka bylo roku 2021 doplněno významnou publikací, dosti obsáhlým výborem z jeho literárních studií, jímž se zde budeme zabývat.
Realizace každého výboru začíná otázkou po kritériích, která určí, co do něj bude zařazeno, a pokračuje posouzením možných textů a výběrem z nich, po němž mnohdy přichází redukce vynucená ekonomickými důvody. Jedním z prvních kroků tedy musí být sestavení bibliografie potenciálních editovaných děl. Ta samozřejmě nemusí být součástí výboru, nicméně zde bychom ji uvítali, neboť žádná Čapkova veřejně přístupná bibliografie zatím není k dispozici. Její absenci však tomuto výboru nemůžeme vytýkat, spíše nás mrzí, že není obsažena ve výše zmíněném jubilejním sborníku, kam by přirozeně patřila.
Literární studie téměř pomíjejí oblast, s níž je Čapkovo jméno dnes nejvíce spojováno, a to starší českou literaturu. Taktéž vesměs nechávají stranou literaturu 19. století a literaturu slovenskou. Soustředí se tedy hlavně na oblast novější české literatury, a to jak na obecnější úvahy o ní či s ní související, tak na monografické studie. Ukazují, nakolik byl Čapek zapojen do literárního života od dvacátých let 20. století, kam spadají počátky jeho činnosti, po poslední dni svého života, jak posuzoval zvláště mladou meziválečnou generaci (a prostředí, v němž působila) a jak se podílel na její činnosti.
Ojediněle se v knize objeví i texty soustředěné na jiná témata. Zde se můžeme ptát, zda je zcela oprávněné jejich zařazení. První oddíl, který kupodivu nenese žádný název, je naplněn převážně články s obecnější tematikou, obsahuje „filozoficky a metodologicky zaměřené studie a publicistiku“ (s. 7). Jde tedy hlavně o texty pojednávající o současné literární situaci, o situaci v současné literární vědě a o postavení literatury v duchovním — či chceme-li kulturním — milieu. Poněkud neorganicky je sem vřazen i článek „Kollár a Bolzano“, který je vskutku jen publicistikou, zatímco jiné sem zařazené texty mají přece jen vyšší ambice, a více pojednává o dvou historických osobnostech než o aktuální problematice či nadčasových idejích, což činí téměř všechny ostatní studie z tohoto oddílu. Druhým textem vzbuzujícím pochybnosti je „O periodizaci českého baroku“. Byť vychází z kritiky pojetí současných badatelů (Josefa Pekaře, Zdeňka Kalisty, Viléma Bitnara, Arne Nováka, F. X. Šaldy a Josefa Vašici), jeho základní intence není metakritická, nýbrž literárněhistorická, a soustředí se tím na jiné časové období než téměř celé Literární studie.
Oddíl druhý, nazvaný „Díla a osobnosti“, je věren svému názvu. Sdružuje Čapkovy texty o současných spisovatelích, jejich dílech a o soudobých literárních vědcích. I zde nalezneme studii, která se vzhledem k časovému vymezení jeví jako cizorodá („Broučci jako dílo umělecké“). Zmíněné tři texty editor zřejmě zařadil ve snaze poukázat na šíři Čapkova zájmu, to však dostatečně dělá v „Díle a osobnosti Jana Blahoslava Čapka“ (které je spíše fundovanou, byť krátkou studií než pouhým doslovem).
Ohledně dvou závěrečných částí výboru udělal editor rozhodnutí pojmout je monotematicky. První z nich se jmenuje jednoduše „Jaroslav Durych“, fakticky však obsahuje čtyři Čapkovy články reagující na Durychův román Bloudění a diskuzi, již vzbudil. Druhý má název „T. G. Masaryk“ a zahrnuje pět textů o této osobnosti. Přísně vzato by oba tyto oddíly mohly být podkapitolou části druhé, která jinak obsahuje na jedno téma vždy jen jednu práci. Vytvoření samostatných oddílů je v tomto případě oprávněné zvláště u čtvrtého z nich vzhledem k tomu, že Masarykovo myšlení patří k základním Čapkovým metodickým východiskům, ale i u třetího s ohledem na dobovou závažnost diskuze o Durychově románu a na to, že právě Čapek se současným evropským historickým románem soustavně zabýval, a byl tedy obzvláště kompetentní se k tématu vyjádřit. V obou případech jde však pochopitelně jen o „ochutnávku“, o výbor z tematicky definované podmnožiny Čapkova díla. Je potřeba ocenit, že editor dokázal vybrat texty z nejzávažnějších (to ovšem platí pro celé Literární studie).
V rámci jednotlivých částí jsou práce řazeny chronologicky, což usnadňuje čtenáři orientaci při sledování vývoje Čapkova myšlení (byť samotné rozčlenění do nich ho naopak znesnadňuje).
Ediční zpracování Literárních studií odpovídá standardům a obsahuje minimum chyb. Doporučit by snad bylo možno, aby v publikacích podobného typu bibliografické údaje o jednotlivých textech následovaly ihned za jejich nadpisy (popřípadě v poznámce pod čarou na téže stránce), aby kvůli nim čtenář nemusel listovat na závěr knihy, v tomto případě do „Poznámek“. (Ty konec konců již svým názvem evokují, že budou obsahovat jiné typy informací; bibliografické údaje bychom — pokud už nejsou přímo u editovaných textů — očekávali spíše v „Ediční poznámce“.) Rok vydání díla by pak nemusel být uveden až za článkem, jak tomu je zde. Čtenář se k němu dopracuje příliš pozdě, potřeboval by ho znát spíše před zahájením četby toho kterého textu. Některé otázky vzbuzují „Poznámky“ k jednotlivým textům, které jsou soustředěny mezi samotnou edici a Holečkovu studii o autorovi. Obsahují na prvém místě bibliografické údaje editovaných textů a údaje o jiných Čapkových pracích na stejné téma, popřípadě jiné informace s nimi související. Koncepce dalších částí poznámek již není zcela jasná. Zřejmě se orientují na spíše odborného čtenáře, u kterého se dají předpokládat jisté znalosti, proto jsou méně podrobné a nesnaží se vysvětlovat každý detail. Nacházejí se v nich hlavně bibliografické údaje textů a informace o dílech, autorech, konferencích a jiných faktech Čapkem zmíněných. Bohužel nic z toho není soustavné, nýbrž jen výběrové s nejasnými kritérii. Uveďme několik příkladů. Poznámka na straně 372 vysvětluje, co je míněno skupinou Tvaru, což poučený čtenář jistě ví sám. Obdobně poznámka na straně 374 říká, odkud se vzala „skutečnost nejskutečnější“. Pokud editor dospěl k závěru, že takové věci je potřeba čtenáři objasnit, pak tak měl jistě učinit i tehdy, když se na straně 193 objevuje „Duch, který neguje“, což však opomenul.
V Čapkově textu na straně 53 je zmíněna řada postav z cizojazyčných děl (Oněgin, Pečorin, Rudin, Oblomov, Karamazovi, Levin, Sanin, Klima Samginov, Davydov), jejichž původ „Poznámky“ neobjasňují, ačkoli naopak na straně 373 vysvětlují: „Jesenius Olbrachtův — postava z Olbrachtova románu Podivné přátelství herce Jesenia (Praha 1919); Alena Boženy Benešové — postava z románů tzv. válečné trilogie B. Benešové.“ Zvláštně působí představa, že člověk znající třeba Arcybaševova Sanina potřebuje objasnit, odkud pochází Olbrachtův Jesenius. Domněnka, že se zde komentují české reálie, nikoli ostatní, neobstojí, neboť na straně 385 se dočteme: „Turgeněvův Solomin — hrdina románu I. S. Turgeněva Novina (1877)“ a „Aljoša — hrdina románu F. M. Dostojevského Bratří Karamazovi (1880)“.
Spíše se zdá, že poznámky k jednotlivým studiím prostě nejsou zpracovány jednotně, zřejmě byly vytvářeny v různých časech s různými kritérii a následně nedošlo k jejich sjednocení. Nicméně ani to není přijatelným vysvětlením pro všechny rozpory. Například na s. 50 se mluví o spisovatelských sjezdech v SSSR, citován je Sobolevov, a v Paříži, v „Poznámkách“ na s. 373 je však identifikován pouze pařížský a informace, odkud pochází Sobolevovův citát, chybí, ačkoli stejná pasáž „Poznámek“ obsahuje identifikaci Kolbenheyerova požadavku, včetně bibliografického údaje, kde se nachází. Podobně na s. 53–4 uvedený citát z anglického autora Laurieho Magnuse „Poznámky“ ignorují, ačkoli v mnoha jiných takových případech uvádějí bibliografické údaje (ovšem vskutku nikoli soustavně, například citáty ze Šaldy na s. 262 identifikovány nejsou), nebo i údaje o autorovi.
Podobně neujasněné je i překládání cizojazyčných pasáží. Například v „Poznámkách“ na s. 380 ke studii „Viktor Dyk — básník“ nalezneme dva překlady z latiny (ovšem poměrně známých úsloví „poeta doctus“ a „mirabile dictu“) a jeden z francouzštiny („curiosité du mal“). Při svém opakování francouzské „curiosité du mal“ na s. 332 ve studii „Náboženskost v Masarykově pojetí literatury“ však již přeloženo není, ačkoli si čtenář jistě starou poznámku nemusí pamatovat, nemluvě o tom, že podobné publikace bývají často používány jen výběrově, tedy uživatel si vyhledá jen studii na to téma, které ho právě aktuálně zajímá, a poznámky k jiným samozřejmě nečte. Přeloženo není ani latinské „in sanctis“ ze s. 333 či německé „das höchste Glück der Menschenkinder“ ze s. 265.
„Ediční poznámka“ říká, že Literární studie volně navazují na soubor Záření ducha a slova z roku 1948, který uspořádal sám Čapek, zároveň však vyhlašuje jiné zaměření nové edice. Ona návaznost vskutku spočívá jen v tom, že jde o výbor textů stejného autora, koncepce je zcela rozdílná. Částečně se však protínají, Literární studie obsahují šest studií, které byly obsaženy i ve starší knize. Zajímavé je, že jejich názvy se ve všech případech trochu liší. Někdy to souvisí s tím, že Čapek pro Záření ducha a slova úmyslně nadpis zpřesnil oproti původnímu časopiseckému vydání, z titulu (po druhé světové válce zavádějícího) „Kořeny poválečné generace básnické“ se stalo „Kořeny meziválečné generace básnické“. Současná edice se vrací k názvu původnímu, je ovšem otázkou, zda oprávněně, nebo ještě přesněji: neměly by edice odborných textů vycházet spíše z vydání poslední ruky než z první verze (což je pochopitelné spíše u textů beletristických)? Jindy jde o pravopisné či formální disproporce, tedy „Kosmická poezie Nerudova a Horova“ kontra „Kosmická poesie Nerudova a Horova“; „Broučci jako dílo umělecké“ kontra „»Broučci« jako dílo umělecké“; „Viktor Dyk básník“ kontra „Viktor Dyk — básník“; „Dílo — činitel. (K Masarykovým názorům na umění)“ kontra „Dílo — činitel. K Masarykovým názorům na umění“. V současném světě počítačových databází a internetových vyhledávačů podobné změny ztěžují práci jejich pořizovatelům a programátorům (ačkoli vzhledem k vyspělosti technologií snad již jen minimálně uživatelům).
Pokud jde o pravopisné úpravy, může překvapit rozhodnutí „při psaní s/z preferujeme varianty se z […], naopak ponecháváme diskuse“ (s. 423).
Jen jako drobné přehlédnutí můžeme hodnotit, že chybná varianta ze s. 223 „od Apollinaira-Kostrowieckého“ nebyla opravena na správné „od Apollinaira-Kostrowického“. Rušivě a zmatečně působí na s. 175 ve studii o Broučcích vyjádření: „Bylo by možno mnoho vykládat o Karafiátových dialozích, ale sluší [se] to ponechat jazykovému rozboru v tomto sborníku.“ Tímto sborníkem se však nemyslí Literární studie, nýbrž Nad Karafiátovými Broučky z roku 1941, kde text původně vyšel. Pokud by se převzala upravená verze ze Záření Ducha a slova, kde stojí jen: „[…] ale sluší to ponechat jazykovému rozboru“, problém by nevznikl. (Navíc zde vidíme, že editorovo, naštěstí hned na místě viditelné, doplnění zvratného se narušuje jazyk autora, neboť kdyby jeho absenci také Čapek vnímal jako jazykovou chybu, jistě by ji při svém zásahu do textu při jeho druhém vydání opravil sám.)
Každý uživatel knihy jistě s povděkem kvituje, že v ní nebyl opomenut „Jmenný rejstřík“, což bohužel stále není samozřejmost.
Literární studie plní dva základní úkoly: seznámení s jednou částí díla Jana Blahoslava Čapka a usnadnění přístupu k některým jeho textům. Obojí se jim daří velmi zdařile. Knižní publikace, které Čapek vydal za svého života, jsou v knihovnách dostupné, časopisecké články však pochopitelně vesměs zůstávají skryté na stránkách periodik, v nichž se objevily, a bez jejich reedice v knižním souboru by dnes obtížněji plnily funkce, k nimž mají potenciál. Jistě by bylo prospěšné, pokud by se kniha dočkala pokračování a zpřístupnily se tak další Čapkovy texty.
Jan Blahoslav Čapek: Literární studie. Ed. Lukáš Holeček. Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR 2021. 440 stran.
Vychází v České literatuře 4/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
