Dne 13. března 2021 oslavil sedmdesáté narozeniny literární historik a kritik, pedagog, editor a svého času také novinář Jiří Poláček. Široká i odborná veřejnost ho zná především jako odborníka na českou meziválečnou literaturu, jako znalce literárních děl Jiřího Mahena, Karla Čapka nebo Vladislava Vančury. Nahlédneme-li do soupisu jeho vydaných publikací, ukáže se, že jeho oblast zájmů je mnohem širší. Zahrnuje například legionářskou literaturu, texty „generace buřičů“, českou prózu a poezii s přírodní tematikou, ale také vybrané kapitoly z dětské literatury.
Co překvapí, je množství recenzí odborné literatury, sborníkových příspěvků, drobných popularizačních článků, fejetonů, literárněkritických glos a poznámek, které napsal při nejrůznějších příležitostech. Publikovány jsou v konferenčních sbornících, akademických revuích, často též v kulturních časopisech, denících nebo v bulletinech odborných společností. Jakkoli jsou texty, které Poláček píše, tematicky i žánrově velmi rozmanité, poměrně dobře je z nich patrné jeho osobnostní nastavení a přístup k literatuře: důraz na faktografickou přesnost, smysl pro detail, zájem o životní osudy i tvorbu spisovatelů známých i méně známých z meziválečného období, hledání různých literárních vztahů a souvislostí, jinými slovy zaujetí pro mikrohistorii na pozadí makrohistorie.
Jiří Poláček se narodil v Jablonném v Podještědí, krajinou jeho dětství a mládí bylo však Jihlavsko. Od roku 1969 žije v Brně. Vystudoval bohemistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (dnes Masarykova univerzita). Studium ukončil obhajobou diplomové práce Vančura — beletrista v zrcadle soudobé kritiky (1974). Po absolvování základní vojenské služby krátce působil jako učitel na základní škole v Měníně.
V letech 1977–1979 byl redaktorem kulturní rubriky brněnského deníku Rovnost. Souběžně s novinářskou prací se ovšem věnoval i badatelské činnosti. Pracoval na rigorózní práci o kritické recepci Vančurovy prózy v dobových časopisech. Práci, za niž získal titul PhDr., obhájil v roce 1978. O rok později se stal členem brněnské pobočky Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Jako odborný a později vědecký pracovník zde působil až do roku 1991.
Podílel se na mnoha kolektivních projektech, zejména spisovatelských slovnících a tematických monografiích. Přispěl například do knih Čeští spisovatelé 20. století (1985), Slovník českého románu 1945–1991 (1992), Slovník české prózy (1994), Lexikon české literatury (svazky 2 a 3) (1993, 2000). Z kolektivních monografií lze uvést Českou literaturu v boji proti fašismu (1987) nebo Knihu o Čapkovi (1988).
V roce 1989 obhájil kandidátskou práci (titul CSc.), v níž navázal na své dosavadní vančurovské studie. Tentokrát se ovšem zaměřil na postavy v prózách Vladislava Vančury. V upravené podobě práci vydal pod názvem Portréty a osudy. Postavy v próze Vladislava Vančury (1994). Na počátku 90. let se načas vrátil k novinařině. Pracoval jako redaktor Revue otevřené kultury (ROK) v letech 1991–1993 a v deníku Lidové noviny. Externě začal spolupracovat s Pedagogickou fakultou MU v Brně, od roku 1994 na ní působí trvale. Vede semináře a přednáší zvláště o dějinách české literatury 20. století. Mimoto má kurzy zaměřené na světovou literaturu 20. století, na literární místopis či opomíjené žánry. Externě určitou dobu vyučoval také na Filozofické fakultě MU, v letech 2006–2010 pak interně učil rovněž na Fakultě sociálních studií MU.
V roce 2002 byl jmenován docentem české literatury. Jeho habilitační spis Tvorba a recepce. Studie o meziválečné české literatuře vyšel knižně v následujícím roce. Jde o soubor šestnácti studií, v nichž se Poláček zabývá jak vlastní tvorbou předních českých prozaiků meziválečného dvacetiletí, tak zejména kritickým ohlasem jejich děl. Svou pozornost věnoval i opomíjeným osobnostem (například novináři Karlu Zdeňku Klímovi) a takovým kulturním fenoménům, jako byla čtenářská anketa Lidových novin. Za zmínku stojí jazyková a stylistická stránka knihy, totiž Poláčkův čtenářsky vstřícný styl, který byl kladně hodnocen i v několika recenzích knihy. Nejde přitom o něco, co by bylo v kontextu jeho odborné a literárněkritické práce výjimečné. Vždy totiž usiloval o to, aby jeho texty byly pro čtenáře zajímavé a dobře vypointované. Nepřekvapí, že mezi jeho oblíbené žánry patří fejeton. Z jazykových prostředků to jsou pak zvláště archaismy, kterými koření své odborné i popularizační práce.
Knihou, v níž naplno uplatnil své schopnosti hlubinného ponoru do literárních textů a jasné, stylisticky vytříbené formulace, představuje kniha Básnický rok (2015). Ve dvanácti kapitolách přibližuje podoby jednotlivých kalendářních měsíců, jak je ve své poezii představilo více než sedmdesát českých básnířek a básníků v průběhu 19. a 20. století. Je příznačné, že na počátku knihy byl fejeton o básnických reflexích listopadu pro Literární noviny, který později doplnil o jedenáct dalších. Kniha nicméně není souborem fejetonů, ale funguje jako celek. Má jednoznačné zaměření, kompozici, avšak také epilog, který je věnován kalendářnímu roku, respektive měsícům v pranostikách.
Podobnou genezi a uspořádání by mohla mít kniha, kterou Jiří Poláček ještě nevydal, většinu textů nicméně již otiskl v „časopise pro ochranu přírody a krajiny“ Veronica. Jeho spolupráce s tímto časopisem nebyla náhodná. Její počátek lze datovat do roku 1987. V tu dobu začal soustavněji reflektovat motivy krajiny a přírody v literatuře a psát o nutnosti ochrany přírody. Ve zvláštní rubrice časopisu Veronica „Galerie přírodní prózy“ publikoval v letech 1997–2007 čtyři desítky článků o spisovatelích zabývajících se přírodou a obecně literaturou s přírodní tematikou. Co do šíře záběru a míry podrobnosti jde v našem prostředí o nevídaný počin. Je jen otázkou času, kdy Poláček tyto své texty upraví do knižní podoby.
V minulém roce vydal publikaci nazvanou Bratři Čapkové (2020). Jde o bibliografii jeho čapkovských prací, která obsahuje i několik vybraných studií. Kniha má bilanční charakter a Poláček ji připravil u příležitosti sto třiceti let od narození Karla Čapka a sedmdesáti pěti let od úmrtí Josefa Čapka. I když se jedná o rozsahem nevelkou práci, o svém autorovi vypovídá mnohé.
Zaprvé to, že ve svých textech dokáže Poláček na malém prostoru podat maximum informací, a to zajímavě a důvtipně. Zadruhé to, že své texty rád oživí karikaturami českých spisovatelů. Dodejme, že především těmi z meziválečného období od Adolfa Hoffmeistera nebo Františka Bidla. A zatřetí to, že je obhájcem a propagátorem svých oblíbených spisovatelů (vedle bratrů Čapků také Vladislava Vančury a Jiřího Mahena).
O Poláčkově vydavatelské a redakční činnosti lze říct, že je velmi bohatá a rozmanitá. Edičně připravil například kolektivní publikaci Průhledy do české literatury 20. století (2000), byl členem redakčních rad časopisů Duha a Komenský. Po příchodu na Pedagogickou fakultu MU se zapojil do vydávání „časopisu pro teorii a kritiku dětské literatury“ Ladění. Funkci jeho redaktora zastával osm let, ale přispíval do něj po celou dobu jeho existence. Od roku 2012, kdy se stal předsedou Společnosti Jiřího Mahena, vydává časopis Milíř — zpravodaj této společnosti.
Po období jistého útlumu činnosti Společnosti Jiřího Mahena se Poláčkovi podařilo obnovit mahenovské kulturní a společenské akce, zintenzivnit spolupráci s Mahenovým památníkem i Knihovnou Jiřího Mahena v Brně. Prozatímním vrcholem těchto aktivit bylo uspořádání série přednášek a mezinárodní konference v roce 2019, kdy uplynulo osmdesát let od smrti Jiřího Mahena. Sám při této příležitosti přednesl řadu veřejných přednášek.
Třebaže je značně vytížen prací pro Společnost Jiřího Mahena, je aktivním členem i několika dalších odborných společností: Společnosti Otokara Březiny, Společnosti F. X. Šaldy, Společnosti bratří Čapků a dříve i Společnosti Jana Skácela.
Badatelská činnost a popularizace jsou jen dva z jeho hlavních zájmů. Tím třetím, neméně důležitým, je pedagogické působení. Upozornit je třeba na jeho roli v nejrůznějších porotách literárních a studentských vědeckých soutěží nebo v oborových komisích. Jeho snahu o jasnost, srozumitelnost a kontextuálnost výkladu oceňují jak studenti na Pedagogické fakultě MU, tak i široká a odborná veřejnost. Za svoji badatelskou činnost získal dvakrát Cenu děkana Pedagogické fakulty MU (2006, 2012). V roce 2015 se pak stal laureátem Ceny rektora Masarykovy univerzity pro vynikající pedagogy za excelentní pedagogickou činnost na Pedagogické fakultě MU.
Jakkoli mají různou podobu a mohou tematizovat i odlišné skutečnosti, Poláčkovy badatelské, popularizační a pedagogické aktivity se vzájemně doplňují a propojují takovým způsobem, že vytvářejí pozoruhodně kompaktní celek. Potvrzují to i jeho texty, ze kterých je zjevné, že Poláček je neúnavným bojovníkem s časem a pamětí. Že je pečlivým literárním archeologem, kronikářem, interpretem i popularizátorem v jedné osobě. Se stálým zaujetím totiž mapuje vztahy a souvislosti týkající se životů a tvorby známých i méně známých českých spisovatelů a spisovatelek, připomíná všelijaká výročí, literární události a pozapomenutá fakta. Nechť mu jeho zájem a síla ještě dlouho vydrží!
K významnému životnímu jubileu popřejme Jiřímu Poláčkovi vše nejlepší!
Vychází v České literatuře 4/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
