1.
Ve věku nedožitých 85 let zemřel v dubnu roku 2022 Jan Kořenský, lingvista, bohemista, slavista.
2.
Prožil pestrý profesní život, ale jeho zájmy a záliby, které spoluutvářely jeho osobnost, nelze zredukovat pouze na badatelskou a pedagogickou činnost. Na tomto místě jim pozornost věnována nebude, aniž by to umenšovalo jejich důležitost.
2.1
Narodil se v roce 1937 v Hradci Králové a východní Čechy pro něj představovaly místo, kam se rád vracel. Svůj pracovní život dělil především mezi Olomouc a Prahu.
2.2
Studoval češtinu a ruštinu na Univerzitě Palackého v Olomouci; absolvoval v roce 1959. Během studií i pozdějšího působení ho ovlivnili především Oldřich Králík a Miroslav Komárek.
2.3
V Praze byl od roku 1963 členem Ústavu pro jazyk český, kde spolupracoval s Bohuslavem Havránkem a Milošem Dokulilem. První ho přivedl k zájmu o slavistiku, druhý byl jeho školitelem, se svou koncepcí onomaziologických kategorií ho inspiroval k promýšlení řady lingvistických otázek a ve svých textech se k němu opakovaně vracel.
2.4
Na podnět Miroslava Komárka se roku 1993 vrátil na svou alma mater, Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde působil až do svého úmrtí. V letech 1999–2004 byl vedoucím Katedry bohemistiky. V roce 2011 byl klíčovou postavou při vzniku Katedry obecné lingvistiky a stal se také jejím prvním vedoucím.
2.5
Jan Kořenský byl členem řady vědeckých rad (mj. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci či Slezské univerzity v Opavě), Mezinárodního komitétu slavistů a předseda Českého komitétu slavistů. Byl členem Pražského lingvistického kroužku. Působil jako šéfredaktor Slova a slovesnosti (1998–2009) a Jazykovědných aktualit (1994–2011).
2.6
Body 2.2–2.5 triviálně poukazují na fakt, že Jan Kořenský sehrával klíčovou úlohu v mnoha domácích i mezinárodních institucích a téměř padesát let je napomáhal formovat.
2.7
Veškerý svůj „akademický kapitál“, jehož nabyl během svého mnohaletého působení na pracovištích v Praze a v Olomouci, věnoval zcela nezištně začínajícím a mladším kolegům. Rád s nimi vedl dialog, aniž by poučoval nebo přezkušoval. Zastával řadu funkcí a postů, nikoli však pro sebe, ale ve prospěch jiných a pro věc samu.
3.
Odborné práce Jana Kořenského představovaly a stále představují výzvu. Na jedné straně je velmi snadné předložit jejich kategoriální klasifikaci: obecná lingvistika (Konstrukce gramatiky ze sémantické báze [1984] či Teorie přirozeného jazyka [1989]), teorie gramatiky (např. Komplexní popis výrazové struktury pádu substantiva v češtině [1972]) a textu (s J. Hoffmannovou, O. Müllerovou a A. Jaklovou Komplexní analýza komunikačního procesu a textu [1987]) s přesahy k filozofii jazyka (Člověk, řeč, poznání [2004]). Podílel se také na teoretické bázi akademické Mluvnice češtiny 2 (1986) a vypracoval některé výklady týkající se funkční morfologie. Mnohé Kořenského práce lze považovat za — v nejlepším slova smyslu — aplikované; kromě výkladů z oblasti teorie textu je to například analýza právních textů (s F. Cvrčkem a F. Novákem Juristická a lingvistická analýza právních textů [1999]). Na straně druhé všechny představují příspěvek k jediné a permanentní snaze porozumět řeči, jazyku a komunikaci v jejich vzájemné artikulaci a napětí.
3.1
To, že se řeč a jazyk dějí, je jejich přirozený stav a každý adekvátní vědecký přístup by měl jakékoli pokusy o jejich zmražování provádět vždy s vědomím, že „zmraženost“ není jejich přirozený stav. Přinejmenším od šedesátých let (v článku „Příspěvek k problému struktury objektu a struktury popisu v lingvistickém zkoumání“) Kořenský upozorňoval na procesuální povahu řeči a jazyka a tohoto stanoviska se konzistentně držel po celý život. S procesuální povahou předmětu zkoumání lingvistiky jde ruku v ruce i procesuálnost lingvistiky samé, zejména pak problémy strnulosti jejích východisek („Procesuální gramatika v kontextu současných tendencí lingvistického myšlení“ [2003]). Lingvistika často uměle pozastavuje proces řeči. Právě takové pozastavení, pokud se provádí správně, ukazuje, že se řeč i jazyk hýbou, že lingvistika nemůže být nikdy úplně s jejich popisem hotova. Pokoušet se o takové popisy není ale snahou marnou. To, že je něco konstrukt či výtvor (jako například jazykový systém, langue), neznamená, že to není nebo nemůže být skutečné. Kořenský by řekl, že se jedná pouze o mezní případ přirozené dynamiky.
3.2
Kořenského přístup byl interdisciplinární. Nikoli v pompézním či domněle revolučním smyslu, ale spíše v neokázalé samozřejmosti, s níž je adekvátní k různým typům problémů přistupovat. Interdisciplinarita pro Kořenského znamenala způsob, jak se vyrovnávat s rozmanitostí a velikostí. To, že „jazyk [je pouze] subsystém komplexu systémů konstituujících objektivní realitu […]“ (Kořenský 1984: 9), je přesvědčením, že jazyk je přirozenou součástí světa, ale zároveň apelem, že existují vždy ještě další věci, další subsystémy, které jsme vědomě vyloučili či nevědomě přehlédli. Lingvistika nebyla pro Kořenského uzavřená, statutární disciplína, ale spíše příležitost, jak z jistoty hranic lingvistických pojmů a teorií vystupovat.
3.2.1
Kořenský tento postoj v osobních rozhovorech formuloval s úsměvem a poznámkou: „Tato/vaše práce by potřebovala zkrátit a prodloužit.“
3.3
Kořenský se opakovaně věnoval otázkám plurality vědy a vědění. Nikdy ale nerezignoval na požadavek, aby racionalita byla jejich definičním parametrem. Podobně jako v případě teorií řeči a jazyka je to parametr, který je výsledkem vyjednávání. To neznamená, že by bylo všechno ve vědě možné. Nikdy ale nejde jen o předkládání hypotéz, tvrzení, provádění experimentů (to jsou koneckonců jen převlečené otázky, jak říká Kořenský v úvodu v knize Člověk — řeč — poznání). S každým vědeckým výkonem, článkem, knihou se vždy vyjednávají i hranice racionality, vědy jako takové, tedy v interakci s tím, čemu Kořenský říká nevědní vědění.
4.
Jan Kořenský byl charizmaticky elegantní, stejně jako Wittgensteinovým Traktátem inspirované členění jeho textů. Žádná z jeho prací ale neaspirovala na tvrzení ve stylu traktátovského tvrzení 6.54. Nikoli jako konec, absolutní závěr, jako poslední příčka žebříku, po jejímž dosažení můžeme odhodit i žebřík, ale spíše jako připomínka, že naše žebříky jsou nekonečné. Vždycky můžeme stoupat výš, protože nikdy nebudeme úplně nahoře, protože vždycky bude něco chybět.
5.
Jan Kořenský bude vždycky chybět.
Vychází v České literatuře 6/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
