Pro mě, kdysi mladíka, který na podzim 1981 nastoupil do instituce tehdy zvané Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Radko Pytlík představoval nepřehlédnutelnou postavu. Nejen proto, že byl člověkem komunikativním, snadno navazujícím neformální přátelské kontakty s námi novými, ale také proto, že patřil k mediálně známým osobnostem.
A na rozdíl od „profláknutých“ literárních normalizátorů sloužících komunistické straně a její kritice literatury 60. let byl vnímán jako vědec nepolitický, oddaný odkazu spisovatele natolik významného, jako byl Jaroslav Hašek. První matnou vzpomínku na Radka Pytlíka mám ostatně už někdy z poloviny 70. let, kdy první ze dvou kanálů Československé televize chtěl diváky pobavit festivalem satiry a humoru Haškova Lipnice, a tak jim mimo jiné předložil také veselé zápolení několika „lidových znalců“ Švejka. Pytlíkovi přitom připadla role porotce, udělujícího body za správnou odpověď — například na otázku, kdo a kdy v románu vyslovil onu slavnou větu o mouchách a obrazu císaře pána.
Literární historie nás ovšem učí, že se Pytlíkova fascinace Haškem zrodila už v době jeho studií a měla své dobové motivace a konotace. Ač se mi tomu při mé dnešní zkušenosti s vysokoškolskými studenty skoro nechce věřit, bývaly doby, kdy mladí Češi Haškova Švejka skutečně četli, což intelektuály provokovalo k úvahám, jestli jde jen o lidovou zábavu pokleslejšího typu, anebo o geniální umělecké dílo. Případně nakolik „švejkování“ je či není výrazem české národní povahy — a také zda to je, či není dobře. Politický, společenský a literární kontext 50. let minulého století, kdy Pytlík studoval na pražské filozofické fakultě, nadto zrodil také potřebu tohoto bohémského spisovatele ukazovat nikoli jen jako anekdotickou a okrajovou figurku, ale učinit z něj v očích veřejnosti velkého tvůrce, jenž nenapsal jen Švejka, nýbrž mnoho a mnoho stejně pozoruhodných próz. Před literární vědou tak vyvstal úkol přehršel Haškových textů zdokumentovat a nabídnout veřejnosti, jakož i náležitě vyložit a interpretovat a vztáhnout ke komunistickému ideálu.
Hlavním původcem a hybnou silou poválečných haškologických aktivit byl úředník, novinář a spisovatel Zdeno Ančík, jenž ale ke spoluúčasti na spisovatelově sakralizaci přizval další spolupracovníky. Vedle vrstevníků také perspektivní dvojici mladíků, čerstvě zaměstnaných v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, tedy Milana Jankoviče a právě Radko Pytlíka, jehož doporučením byla doktorská práce vykreslující počátky Haškovy tvorby (1952). První úspěšnou „zkouškou“ toho, zda tito dva začínající badatelé jsou schopni se danému úkolu věnovat, pak byl jejich společný výbor Z doby „Strany mírného pokroku v mezích zákona“ z roku 1956.
Kdo ale tehdy mohl tušit, že se Hašek stane Pytlíkovým celoživotním tématem, ba „partnerem“? A že se jejich jména budou setkávat v tirážích mnoha a mnoha edic, zpřístupňujících různé podoby Haškova psaní, ale také například pod první Bibliografií spisovatelova díla a jeho recepce (1960, s Miroslavem Laiskem), jakož i pod dlouhou sérií knih životopisných, začínající publikacemi Jaroslav Hašek — život a dílo (1961) a Jaroslav Hašek (1962).
Leč postupně.
Sledujeme-li proměny Pytlíkova haškování, zároveň můžeme pozorovat i vývojové posuny českého myšlení o literatuře tak, jak je utvářel širší dobový politický kontext. Na samém počátku tudíž Pytlíkův přístup k Haškovi spoluurčovala tendence interpretovat spisovatelovu provokativní myšlenkovou a literární nonkonformitu především jako výraz vzdoru vůči odcházející staré společnosti. Čti jako projev jeho vzpoury proti kapitalismu, jenž zákonitě musel vyvrcholit tím, že se svobodomilný velký tvůrce v pravou chvíli přidal k bojovníkům za šťastnou budoucnost, tedy k Rudé armádě. Hašek tak měl být do české kulturní a politické paměti integrován jako čelný předchůdce socialistické literatury a poválečného socialistického státu, čehož dokladem je i titul Pytlíkem uspořádané publikace Haškův boj za socialistickou republiku, vydané nikoli náhodou v roce přeměny ČSR na ČSSR (1960).
V průběhu 60. let se ovšem tato ideologizace Haška vytrácí a začíná stále více vystupovat obraz nonkonformního bohéma, který vzdoruje hlouposti mocných a dobovým konvencím jako takovým. Projevem toho byl mimo jiné Ančíkem, Jankovičem, Pytlíkem a Břetislavem Štorkem sestavený výbor Velitelem města Bugulmy (1966), který ukazoval, že ani v Rudé armádě Hašek nepřišel o svou schopnost vnímat a zobrazovat grotesknost právě prožívaného. V tom čase pod vlivem znovuobjeveného strukturalismu narůstá i zájem o tvarovou stránku spisovatelova díla, čemuž se zčásti přizpůsobuje rovněž Radko Pytlík, jakkoli se nikdy nevzdá přesvědčení o primárním významu tvůrcovy osobnosti. Svou vlastní originalitu ovšem nachází spíše ve schopnosti propojovat materiálový průzkum, heuristiku a interpretaci jednotlivých děl s působivou narativní prezentací spisovatelovy nonkonformity. Výsledkem toho se stala čtenářsky atraktivní „zpráva o Haškovi“ Toulavé house: Pytlíkova klíčová životopisná publikace, k níž se ostatně opakovaně vracel, respektive dvakrát ji rozšířil a přepracoval (1982 a 1998), ale také Kniha o Švejkovi (1983), jejímž cílem bylo genezi a interpretaci Haškova klíčového díla propojit s problematikou jeho recepce a uměleckých adaptací.
Škoda jen, že narůstající Pytlíkova badatelská sebejistota postupně přerůstala v publikační lehkost, a to značně zrelativizovalo jeho odbornou pozici. Produkoval totiž nové a nové texty a mediální vystoupení, které haškovský mýtus více či méně efektně „recyklovaly“, aniž by to vždy vyvěralo z nového studia pramenů, z nutkání znovu si ověřit fakta a zkorigovat zdánlivě samozřejmé předporozumění. Díky tomu lze dnes v databázích Národní knihovny nalézt okolo půl stovky prací, v nichž se Haškovo a Pytlíkovo jméno setkávají, ať již jde o samostatné knihy, většinou spíše esejistického charakteru, o edice anebo o doprovodné doslovy a předmluvy. A ty jako celek při bližším průzkumu osvědčují, že od let 70. se Pytlíkovi psaní na téma Hašek stává spíše „rutinou“ než badatelskou výzvou.
Napomáhal tomu rovněž fakt, že v této době je Radko Pytlík již jediným státem uznaným haškologem, neb Zdeno Ančík a další starší spolupracovníci jsou po smrti a Milana Jankoviče režim zařadil mezi ty, kteří nesměli vykonávat své povolání a měli také omezené publikační možnosti. (Kontakty mezi oběma badateli však zjevně nevymizely, protože až do roku 1977 je Jankovič uváděn jako spoluautor několika edicí a později jej Pytlík ve svých publikacích prezentuje alespoň jako fotografa připravujícího obrazové přílohy; přičemž je otázkou, zda jejich součinnost byla i větší.)
Naplno se Pytlíkův monopol projevil okolo roku 1983, kdy celé Československo slavilo sto let od Haškova narození a šedesát let od jeho úmrtí. A jak si pamětníci snad ještě vzpomenou, byla to doba, kdy připomínky všemi uctívaného bohéma spontánně, pravidelně a opakovaně zaplavovaly stránky všech periodik. A nemohly chybět ani v žádném televizním či rozhlasovém publicistickém pořadu — a bylo přitom úplně jedno, zda v něm šlo o literaturu, o politiku, zahrádkaření nebo třeba o automobily.
Pro jediného politickým systémem certifikovaného znalce to představovalo povinnost zásobovat média kýženými informacemi — ovšem s tím, že obraz oslavovaného literárního a sociálního rebela musel být drobátko znormalizován. Naplno zuřící „reálný socialismus“ sice nevyžadoval přímočaré ideologické výklady, ba ani složité sémantické analýzy, očekával ale, že Jaroslav Hašek bude představován jako ten, kdo je a vždycky byl „náš a s námi“, takže i my na něj dnes můžeme navazovat. Pytlíkovu mediální popularitu přitom navyšovala také jeho schopnost veřejnosti, která se do politiky raději veřejně nepletla, jubilanta evokovat jako zábavného a kamarádského hospodského kumpána, jehož „neutuchající humor“ je schopen zpestřit jakoukoli ubíjející každodennost. Včetně té přítomné, neboť není problém z tohoto geniálního humoristy a satirika v každé situaci a za všech okolností něco hodně vtipného a trefného zacitovat. Třeba i drobátko — v hranicích státem tolerovaného rebelství — skoro podvratného. Takový postup ostatně organicky vyrůstal ze samotné povahy Radka Pytlíka, neboť ten byl tak trochu hodně zábavný kamarádský šoumen, vítající každou možnost, jak se předvést z té lepší stránky. Rád proto dával najevo, že jej s Haškem spojuje i lidová záliba v restauracích, ačkoli ty mu nebyly ani tak místem k opíjení, jako spíše prostorem, v němž se mohl naplno oddat intelektuálně modifikovanému hospodskému humoru, tedy své zálibě v anekdotách a veselých vypravováních. Nejšťastnější pak býval, když se společnost sešla někde, kde mohl usednout k pianu a obdarovat sebe i ji zpěvem dávných písní a kupletů — tu a tam připomínaje, že on přeci mohl být profesionálním zpěvákem, jen kdyby se mu ten jeho hlas tehdy náležitě rozvinul.
Haškův světový věhlas usnadňoval Pytlíkovým textům cestu do mnoha jiných jazyků: ruštiny, polštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny, italštiny, maďarštiny ad. — ostatně na koho jiného se zahraniční badatelé a nakladatelé měli obracet? Značné procento těchto překladů bylo ovšem vydáno v Praze — jako produkt české představy, že Hašek je exportní zboží, kterým se v cizině musíme chlubit. Takže zvláště okolo již zmíněného výročí česká nakladatelství Artia, Orbis a Panorama věnovala nemálo energie a peněz na překlady, které měly Haškův význam světu znovu zpřítomnit — a my můžeme jen doufat, že takto vznikající publikace byly úspěšné i distribučně. Haškem se ovšem šíře badatelových literárněhistorických zájmů zdaleka nevyčerpala, byť nelze přehlédnout, že to byl opět právě on, kdo většinou utvářel také myšlenkové pozadí způsobu, jakým si Pytlík vybíral další možná témata. Inspiroval jej k edičním i historicko-teoretickým „výpravám do širších krajin“ humoru a satiry, jakož i k monografiím E. E. Kische (= Haškova přítele) a Jaroslava Kratochvíla (= spisovatele a legionáře, který také sympatizoval s říjnovou revolucí). Od 80. let pak velkou část svých aktivit Pytlík soustředil na Bohumila Hrabala, vnímaného a prezentovaného jím jako další svébytný spisovatel, jehož umělecký styl vyrůstal z poetiky hospodského vypravování a jenž má tak v sobě cosi haškovsky rebelského. Existují ovšem rovněž Pytlíkovy literárněhistorické texty, jejichž kořeny můžeme osvětlit jen díky dnes již zapomenuté epizodě z dějin Ústavu pro českou a světovou literaturu. Tehdejší vedení ústavu, v čele s Hanou Hrzalovou, totiž trvalo na tom, že by měl vzniknout nový čtvrtý svazek takzvaných akademických Dějin české literatury, aby se tak definitivně zapomenulo na to, že čtvrtý svazek je již jednou napsaný. Postupně přitom vyvstala myšlenka, že tato historická „náhražka“ by nemusela být věnována celému období od konce 19. století až do roku 1945, neboť by stačilo v první fázi zpracovat alespoň problematiku přelomu století.
Substituci dějin z politických a personálních důvodů nevyhovujících knihou pro mocné přijatelnou zprvu pár let sliboval Miloš Pohorský, zjevně však s jejím uskutečněním nikdy nepočítal. Po Pohorského přechodu z ústavu do nakladatelství Československý spisovatel (1982) pak slib přešel na Pavla Vašáka v roli vedoucího historického oddělení a ten také Radko Pytlíka pověřil vedením autorského týmu. Pytlík to přijal — a současně převzal také s tímto úkolem-neúkolem spojenou praxi, totiž postup, kdy bylo vlastní psaní svazku oddalováno argumentem, že nejdříve je třeba věc řádně promyslet metodologicky — a pak už to bude hračka. Pod Pytlíkovým vedením se tak pravidelně konaly „koncepční“ porady, na nichž se probíraly někdy věcné, jindy spíše fantaskní a nerealizovatelné podoby toho, jak by nové dějiny mohly a měly správně vypadat. On sám se přitom prezentoval úvahami o metodologicky velmi průbojné publikaci, jež by byla již mimo koncepci původních Dějin, zato by ale vyhovovala všem možným metodologickým kritériím. Nemaje ale talent k vedení kolektivní práce, nedokázal své vize proměnit v čin pragmatické spolupráce — anebo možná to ani nechtěl a jen tak švejkoval. Gorbačovské uvolňování politické situace a ideových a personálních limitů totiž pozvolna zesilovalo — jak se posléze ukázalo, oprávněně — pochyby, zda onen čtvrtý svazek musí vůbec vzniknout, když tu je ten nevydaný. Dozvukem projektu se tudíž stalo jen několik následovně vydaných dílčích studií z pera potenciálních spoluautorů a také Pytlíkův soubor nazvaný Na přelomu století (1988), vykreslující „vývojový rytmus literatury let devadesátých“.
Zvláštní vzpomínku v mých vzpomínkách na konec 80. let tvoří také Pytlíkův podíl na epizodě, kterou byl pokus o ustavení Pražského literárního klubu jako svébytné spisovatelské organizace. Pytlík byl totiž v rámci perestrojky výborem Svazu českých spisovatelů pověřen, aby aktivoval spolek sdružující ty spisovatele z Prahy a středních Čech, kteří na plné členství ve Svazu podle funkcionářů „ještě neměli“, nicméně bylo by vhodné je „podchytit“. Radko nicméně zvolil postup, se kterým zadavatelé úkolu patrně nepočítali: oslovil Vladimíra Macuru a mě, zda bychom do toho šli, a dal nám přitom volnou ruku — s tím, že nás zaštítí. V červnu 1989 tak proběhlo shromáždění potenciálních členů, které si do výboru zvolili také další z hlediska Svazu problematické literáty: prozaičku Sašu Berkovou, básníka a výtvarníka Mirka Huptycha a básníka a redaktora Jiřího Rulfa. Tímto seskupením navržené zásady toho, jak by ustavený PLK mohl a měl fungovat, pak i přes Pytlíkovu podporu vedení Svazu československých spisovatelů značně vyděsily a byly odmítnuty — leč spolek si již začínal žít svým životem. Alespoň do chvíle, než přišel Listopad ’89 a všichni jsme měli úplně jiné starosti a radosti.
Pro Radka Pytlíka osobně ovšem polistopadová situace nebyla úplně komfortní, a to nejen proto, že přišel o stínový projekt nového čtvrtého dílu akademických Dějin a dostal úkol autorsky se podílet na nově započaté práci na Slovníku českých spisovatelů 1945–1989, což jej osobně příliš nepřitahovalo. Více mu vadilo, že jej kolegové, zejména ti rehabilitovaní, kteří se do ústavu vrátili téměř po dvou desítkách let, berou jako rozporuplnou figuru. Jakkoli totiž bez zaváhání přivítal proběhlou politickou změnou, mnozí si ho spojovali s předchozím režimem, argumentujíce právě onou lehkostí a lehkomyslností, s níž tehdy psal a publikoval. Již v roce 1991 tak Radko Pytlík — po dohodě s ředitelem Zdeňkem Pešatem — odchází do důchodu.
Odchází však jen administrativně, protože ze své povahy neuměl se svou profesí, se svou zálibou v psaní, skončit. A navíc: tím, že se zbavil úkolování ze strany zaměstnavatele, mohl svou vášeň psát přetransformovat v příležitost a volně, dle libosti, si vybírat témata, metody i žánry. Věnovat se jen tomu, co jej osobně přitahovalo, případně tomu, co se mu v danou chvíli zdálo čtenářsky atraktivní. Okruh jeho zájmů se tudíž značně a někdy i překvapivě rozšiřuje, čehož důkazem je kniha Comenius redivivus, v níž v roce 1992, u příležitosti čtyřstého výročí narození, předvedl sémiotickou analýzu díla J. A. Komenského, nebo publikace F. M. Dostojevkij: život a dílo (2008). Ale i tak většinu své energie Pytlík nadále věnoval problematice humoru (Fenomenologie humoru ukazující „jak filozofovat smíchem“ [2000]) a především Haškovi a Hrabalovi. Navzdory času a ubývajícím silám přitom usiloval připomenout, shrnout a sumarizovat svůj badatelský přínos, čehož potvrzením jsou například knihy Jaroslav Hašek. Data, fakta, dokumenty (2013), Švejk hádankou? Pražská bohéma (2020) nebo … a neuvěřitelné se stalo skutkem. O Bohumilu Hrabalovi (1997) a Hrabalova Sorbonna (2013).
Na rozdíl od jiných se přitom nemusel vyrovnávat s publikačními překážkami, neboť jeho jméno na obálce mělo zjevně v očích běžné čtenářské veřejnosti doporučující rozměr. Nikoli náhodou mu tak čtyři desítky knih, z těch co mu v polistopadových desetiletích vyšly (a to opět nejen v češtině), vydal Emporius, tedy nakladatelství založené a vedené jeho ženou Věrou Dykovou. A můžeme se jen ptát, nakolik to byl nakladatelský a finanční zájem, že se Radko Pytlík začal věnovat také šířeji pojaté literatuře faktu. A vedle knížek s tématem Prahy, jejích hospod, dějin a dalších kuriozit, vytvořil také texty přibližující Zvíkov či Karlovy Vary. A v jeho bibliografii dokonce nechybí ani osm čtenářsky nepochybně atraktivních milostných epizod ze života evropských panovníků napříč dějinami (Vláda žen. Milenky králů, císařů a prezidentů [2002]).
Zda Radko Pytlík napsal také své memoáry, netuším. Asi ne, protože pak by je nepochybně obratem otiskl. Avšak jeho nepochybně mnoha historkami prošpikované a značně subjektivizované vyprávění o tom, jak on sám vnímal své bytí v literatuře a svůj život ve značně se proměňujícím českém literárním světě, bych si přečetl…
Vychází v České literatuře 2/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
