Necelé dva roky po konferenci věnované dílu I. M. Jirouse, kterou v listopadu 2013 připravila redakce Revolver revue (příspěvky shrnul sborník Magorova konference), uspořádal dne 22. září 2015 Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla široce koncipovanou konferenci s názvem Reflexe undergroundu. (Záznam konference je možné zhlédnout online: <http://www.ustrcr.cz/cs/reflexe-undergroundu>.)
Organizátoři zvolili velmi vhodné načasování, neboť v přibližně posledních pěti letech dochází jednak k nárůstu zájmu o underground, jednak k expanzi aktivit s undergroundem spojených. K této „vlně“ patří vydávání nejrůznějších vzpomínkových textů (Viktor Karlík, Ivo Pospíšil a další), dokumentárních děl (Háro, Baráky, nejnověji regionálně zaměřená publikace Underground pod nebeskou růží), rozhovorů (Tváře undergroundu), antologií (literárních textů: Měli jsme underground a máme prd, U nás ve sklepě; esejů a studií: Pohledy zevnitř), svazků souborného díla (Bondyho Básnické spisy I., II., opětovné vydání Magorovy summy, tentokrát již ve třech svazcích, Tesilová verbež Miroslava Skalického), ba dokonce komiksů (jirousovský komiks Legendy o Magorovi I. či kapitola Mánička ze severu v knize Ještě jsme ve válce), pořádání výstav (například děl Josefa Vondrušky, Pavla Zajíčka, fotografií Jana Ságla) či divadelních představení (Bambuškova Pustina, dětské představení Jak kohouti obarvili svět). Neubývá ani undergroundových koncertů či festivalů (Krákor, Magorovo Vydří, Potulný dělník, Undergroundová pouť atd.), pokračuje vydávání původních, popřípadě reedic undergroundových nahrávek (Guerilla Records, Ears&Wind Records) či dokonce coververzí (U nás v garáži dua Tvrdý — Havelka). Bylo rovněž natočeno několik dokumentárních filmů — o Vratislavu Brabencovi, Ivanu M. Jirousovi, Filipu Topolovi a jiných, a především vznikl čtyřicetidílný seriál s názvem Fenomén underground. V roce 2014 bylo navíc obnoveno vydávání Voknovin. Kromě vybraných diplomových prací, souhrnné edice „Hnědé knihy“ o procesech s českým undergroundem či monotematického čísla časopisu Paměť a dějiny 2015/1 však pokusy o hlubší, zejména odbornou reflexi či syntézu undergroundu chybějí, což zřejmě pociťovali i pořadatelé konference.
Její odborné zahájení obstaral Josef Rauvolf, který krátce shrnul západoevropské a americké předchůdce československého undergroundu (beat generation, newyorský underground ve druhé polovině padesátých let, hippies) a jejich odlišnou povahu. Dále zdůraznil, že underground je především niterný pocit a neexistuje jeden jediný underground. Připomněl rovněž citát výtvarníka Marcela Duchampa, který mj. převzal I. M. Jirous do textu své Zprávy o třetím českém hudebním obrození: „Velký umělec zítřka půjde do podzemí“, který předjímal, že umělci budou žít mimo hlavní struktury. Vladimir 518, grafitti umělec, rapper a inciátor projektu a publikace Kmeny 0 (zahrnula též „undergroundový kmen“) se podělil o svou zkušenost života v undergroundu po roce 1989 (metalové fanziny, Klub 007, squat Ladronka, ustalování grafitti scény), který nová generace chápala poněkud odlišně, a též stručně nastínil kořeny grafiti u nás (Joseph Kyselak) a ve světě (první moderní writer Cornbread ve Philadelphii). František Stárek (Čuňas) svůj příspěvek věnoval terminologickým otázkám. Příslušníci undergroundu se zpočátku nijak neoznačovali, pojmenování přicházela zvnějšku od veřejnosti (chlupáči, hašišáci, máničky, vlasatci), či Státní bezpečnosti (vlasatci, nesprávně hippies, volná/závadová/ zpolitizovaná mládež). Stárek proto navrhl pro období let 1962–1973 užívat termínu protounderground.
Druhý panel zahájil příspěvek Jana Cholínského, který konstatoval, že stále chybí adekvátní historiografické zhodnocení a systematické a souhrnné zpracování undergroundu (mj. chybějící popis vztahů mezi undergroundem a Chartou 77 či pojednání o undergroundu v regionech). Prokop Tomek se zabýval tzv. volnou mládeží, tj. terminologickým konstruktem, kterým Statní bezpečnost označovala volně žijící, neorganizovanou mládež, která nebyla v Socialistickém svazu mládeže (tajní skauti, trampové, toxikomani, metaloví fanoušci nebo hippies, ztotožňováni s undergroundem, a další), a již režim postupně začal vyhodnocovat jako politickou hrozbu. Petr Blažek nastínil, jaké materiály nabízejí k problematice undergroundu fondy z provenience bezpečnostních složek a jaký typ informací a materiálů v nich lze najít (mj. portrétní fotografie, fotografie ze sledování atd.). Martin Valentaupozornil na odlišné kořeny undergroundu a kontrakultury v Československu a západním Německu, kde lze v šedesátých letech hledat základy v pluralitních nových sociálních hnutích s ústřední revoluční identitou, na rozdíl od Československa, kde byl underground jednotný a primárně kulturně orientovaný.
V dalším panelu Ladislav Kudrna pojednal o zásahu proti účastníkům plánovaného koncertu v Rudolfově v březnu 1974 jako o přelomovém bodu v přístupu k undergroundu, respektive k hippies a vlasatcům. Markéta Brožová přiblížila dva konkrétní procesy s tzv. volnou mládeží ze severních Čech — „Případ Marihuana“ a „Hašišoví bratři“, jak o těchto případech informovalo regionální periodikum Průboj. Jáchym Topol přednesl „memoárový příspěvek“ o druhé undergroundové generaci, sdružené kolem časopisu Revolver revue, již charakterizoval bytostný zájem o literaturu a umění a snaha o uchování vlastního jazyka.
Poslední konferenční panel uvedl Martin Machovec přehledem čtyř okruhů textů, v nichž se odrážejí Bondyho představy o undergroundu (Invalidní sourozenci, básnické texty, polemiky osmdesátých let a izolované výroky). Podotkl mimo jiné, že zatímco I. M. Jirous chápal underground jako fenomén kulturní, u Bondyho převládla vize undergroundu jako celosvětového politického hnutí. Petr Placák se pokusil ve svém příspěvku, přečteném v zastoupení, reagovat na článek Mirka Vodrážky o Bondyho udavačství, otištěném v A2 č. 2015/10 (<http:// www.advojka.cz/archiv/2015/10/filosoficky- sendvic>). Placák upozornil na Bondyho maniakální povahu a panický strach ze Státní bezpečnosti a vězení a navrhl psychologicky odlišit Zbyňka Fišera-monstrum a Egona Bondyho-guru. Barbora Bothová rekapitulovala kampaně a zásahy proti vlasatcům na Slovensku. Upozornila, že kromě Bratislavy, kde se scházeli například v klubech Korzo a V-Klub, nebyli vlasatci zdaleka tak rozšířeným fenoménem jako v české části Československa. Bratislavští vlasatci navíc pocházeli z velmi dobře situovaných rodin. V posledním příspěvku Mirek Vodrážka vyložil z perspektivy feminismu, teorie chaosu a tělesnosti dějin vlastní pojetí československého undergroundu, který formují nikoli texty otců- -zakladatelů, ale hudba — divoká elektronická matka, která současně vytváří neviditelnou kulturu tělesnosti. Závěrečná konferenční diskuze se stočila především k otázce udavačství Egona Bondyho. Tato debata ostatně neustala dodnes: Mirek Vodrážkapublikoval v listopadu 2015 na portálu Minulost.cz (<http:// www.minulost.cz/cs/pohromove- -mysleni-soucasne-ceske-levice>) a v Bubínku revolveru další příspěvky (<http://www.bubinekrevolveru.cz/pohromove-mysleni-soucasne-ceske-levice-k-diskusi-o-tajne-spolupraci-zbynka-fisera-alias-egona>), které vyvolaly mj. názorovou výměnu jejich autora s Martinem Machovcem (též Bubínek revolveru: <http://www.bubinekrevolveru.cz/martin-machovec-ad-miroslav-vodrazka-pohromove-mysleni-soucasne-ceske-levice-k-diskusi-o-tajne; http://www.bubinekrevolveru.cz/o-duchovnim-zelinarstvi>). Všechny příspěvky k tématu byly otištěny v Revolver revue č. 2016/101 společně s rozhovorem s historikem Petrem Blažkem. Poslední Revolver revue č. 2016/103 se k problematice vrátila mj. rozhovorem s Miroslavem Vodrážkou.
Zářijová konference Reflexe undergroundu nakonec naplnila očekávání posluchačů jen zčásti. Převládající výklad z pohledu represivního aparátu nebo na opačné straně z pohledu aktérů samých, popisnost a určitá schematičnost, opakování a potvrzování známého totiž způsobují jistou pokřivenost obrazu československého undergroundu. (Tradiční až mytologické pojetí undergroundu se paradoxně podařilo nedávno narušit Jonathanu Boltonovi v knize Světy disentu.) Postrádáme zasazení do určitého širšího historického a sociologického kontextu (například popis vztahu undergroundu a disentu či dalších tehdejších hu debních subkultur a alternativních hudebních světů a kulturní opozice vůbec), srovnání s dalšími socialistickými zeměmi, ale například i dílčí sondy třeba o postavení žen v undergroundu či profily a motivace „řadových“, méně známých undergroundových účastníků a příznivců, které by skutečně představily underground mající, jak bylo na konferenci opakovaně zdůrazňováno, „tolik podob, kolik bylo androšů“.
