Na úvod své recenze musím předeslat, že by si monografie Pavla Janouška o literárním vědci a kulturním sémiotikovi Vladimíru Macurovi asi zasloužila jiného recenzenta. Kniha má totiž „Macuru stvořit a zpřístupnit pro ty, kteří jej neznali“ (s. 24), a já jsem Macuru znal od roku 1987. Byl velkou inspirací na začátku mého akademického působení a do jeho předčasné smrti v roce 1999 jsme se vídali, kdykoli jsem navštívil Prahu.
Janouškův výklad bych proto mohl doplnit informací, že Macura v roce 1995 trávil měsíc v dánském Aarhusu jako hostující profesor, nebo upřesněním, že koncem osmdesátých let se u Jiřího Pavla Kříže na Koburku setkávali nejen mladší pražští a brněnští literáti (s. 229), ale i zahraniční bohemistický dorost (Brennerová, Bugge a pravděpodobně i další). Podobně jako autor tak zápasím s problémem, jak si zachovat odstup a objektivitu, když je předmětem líčení člověk nám blízký.
Janoušek se ve své obsáhlé knize, obohacené bibliografií díla V. Macury, kolážemi od přítele Miroslava Huptycha a četnými fotografiemi, rozhodl pro zdrženlivý přístup. Až na výjimky se vyhýbá memoárovým postřehům a jen v omezené míře používá jako prameny vzpomínky kolegů, přátel a příbuzných. Jeho rekonstrukce Macurova působení je ve všem podstatném založena na Macurově osobním archivu, ať už v písemné, nebo v elektronické podobě. Je to bohatý fond, který autorovi umožňuje podrobně vhlédnout třeba do Macurových mladých let nebo do jeho literární a vědecké pracovní metody, ale má také své meze. V dochované Macurově korespondenci například chybí intimní dopisy, a korespondence proto, jak Janoušek uznává (s. 32), „vypovídá více o dobovém literárním životě a autorově roli v něm než o »záhadách jedné lidské duše«“. K tomu, jak se autor s tímto nedostatkem vyrovnal, se ještě vrátíme.
Jako literární vědec si je Janoušek vědom, že modus psaní zásadně ovlivňuje, jak se jeho předmět jeví. Podle vlastních slov si vybral „zlatou střední cestu“, ale není jasné, co v této metafoře představuje extrémy. Asi jimi nemohou být Janouškem zamítnuté žánry román a memoáry. Svou metodu autor takto konkretizuje: „zůstat v rovině literárněvědného diskursu a pokusit se učinit jeho součástí i Macurovu specifickou osobnost a její životní peripetie. Pokusit se autorův život a dílo vyložit jako jediný text — nezáměrně i záměrně — utvářenou záležitost, která vyjadřuje určitý pojmenovatelný výklad světa a kterou lze vnímat jako v čase probíhající příběh“ (s. 15). Takový přístup se staví kriticky k zásadám literárněvědného strukturalismu, v jehož duchu byl i Macura v šedesátých letech vychován, a Janoušek ho ospravedlňuje odkazem na to, „že život a dílo jsou v případě Vladimíra Macury veličiny natolik neoddělitelné, že jedno nelze bez druhého uspokojivě objasnit“ (s. 8). Ke konci knihy (s. 397) svou kritiku zostřuje, ale ani nyní nevysvětluje, jestli považuje Macurův případ za výjimečný, nebo jestli jde o zásadní odmítnutí strukturalistického přístupu ke vztahu textu a jeho autora. Janoušek také na dvou místech (s. 349 a 399) s dosti silnou ironií zavrhuje Janem Lopatkou hájenou tezi o vyšší autenticitě deníků, dopisů a pamětí, aniž by sám nabídl úvahu o tom, jak se pro účely životopisu na vědeckém základě dá pojmout vztah mezi textem a životem. Místo toho vysvětluje Janoušek psaní (volbu tématu, vývoj příběhu apod.) životními peripetiemi a Macurovy životní radosti a starosti zas tu a tam literaturou. Tento eklekticismus je většinou intuitivně věrohodný, metodologicky však není zcela uspokojivý.
Jádro vyprávění je rozděleno do sedmi kapitol, které celkem chronologicky sledují Macurův život a tvůrčí činnost od dětství na Ostravsku k pražským vrcholům vědecké a literární dráhy. Rozsáhlá kapitola „Juvenálie a juvenilie“ přináší (aspoň pro tohoto recenzenta) spoustu zajímavých informací o Macurově rodině, dětství a dospívání na Ostravsku a o studentských letech v Praze až do odevzdání diplomové práce pod vedením Miroslava Červenky v roce 1968. Mladý, v duchu komunistického optimismu vychovaný Vladimír začal brzo psát, nejdříve básně. První nepublikovaná, ale částečně dochovaná próza, První kámen, psaná někdy začátkem šedesátých let, už svým názvem poskytuje životopisci důležitý leitmotiv: stejně jako hrdina své pubertální prózy vystupuje i Macura opakovaně jako ten první kámen, který spustí lavinu (viz např. s. 83). Janouškův Macura je věčný iniciátor, který svým charizmatem, nadhledem a energií je většinou s to mobilizovat jiné pro svoje nápady a odstranit všelijaké bariéry, ať již jde o kolektivní vědecké projekty, nebo o různé hry a mystifikace. Macurův studentský aktivismus je vykreslen četnými anekdotami, které výtečně vypravují i o lehce karnevalovém ovzduší pozdějších šedesátých let, a Janoušek nezapomíná ani na Macurovo členství v KSČ od roku 1967. Biograficky je kapitola bohatší než ostatní, ale svým rozhodnutím dělat po ní cézuru až Macurovým přechodem od studií k práci naznačuje Janoušek, že všechny peripetie mladého Macury jsou jen jakousi předehrou k tomu podstatnému, totiž k vědecké a autorské činnosti.
Macurova povinná vojenská služba se odehrála od srpna 1968, tj. v krajně napjaté době. Dozvídáme se, že zážitky tohoto roku hrají prominentní roli v Macurových vzpomínkách a že na okupaci zareagoval větším, nedochovaným básnickým cyklem. Janoušek přesto všechny tyto prožitky přeskakuje argumentem, že pro životopisce reflektujícího především literární a vědeckou kariéru svého protagonisty nejsou podstatné (s. 147). Tato volba je pro celou knihu příznačná. Následující kapitola, „Tápání“, proto jen krátce vypravuje o Macurových prvních krocích na Ústavu pro českou literaturu ČSAV (ÚČL). Přestože jeho členství v KSČ bylo v roce 1970 zrušeno, mohl zůstat jako stážista a současně psal literární recenze do Zemědělských novin. Pokusy psát literaturu pro děti zůstaly celkem neúspěšné.
Zlomová chvíle v Macurově směřování nastala v Janouškově interpretaci až v letech 1972–1973, a to hned ve třech ohledech, rozebraných v kapitole „Okamžik volby“. Především se Macurovi přes normalizační režim Ladislava Štolla a Hany Hrzalové v březnu 1973 díky pomoci rusistky Jiřiny Táborské podařilo získat smlouvu na dobu neurčitou jako zaměstnanci ÚČL, a zde pak působil až do své smrti. Dále ho hledání nekontroverzního tématu dovedlo k Jungmannovi a přechod od čistého strukturalismu k zájmu o věci okolo textů zase k Juriji Lotmanovi, sémiotice a širšímu pojetí pojmu textu z hlediska kulturologie. Skrze Lotmana objevil Macura Estonsko, k němuž si brzo vyvinul silný vztah. Vedle osobních pohnutek k tomu asi přispěly i generační zkušenosti (paralelita osudu českého a estonského národa, vzdálenost a exotičnost kombinované s možností snad někdy navštívit bratrskou socialistickou zemi apod.). Macura šel ve svém zájmu tak daleko, že se naučil estonsky a založil — na začátku napůl jako mystifikační hru — Baltský svaz, jehož aktivity později nabyly reálných rozměrů, především v oblasti překládání. Až po roce 1989 mohl být Baltský svaz oficiálně zaregistrován jako občanské sdružení, tj. až ve chvíli, kdy se překlady z estonštiny staly kvůli silám volného trhu více méně neprodejnými.
Kapitola „Ve znamení zrodu“ popisuje Macurovo působení na ÚČL asi do roku 1983, kdy vydal svou první vědeckou monografii, Znamení zrodu: České obrození jako kulturní typ. Zájem o začátek věci, o okamžik zrodu, je vyložen jako další manifestace Macurova životního tématu prvního kamene, který strhne lavinu. Pro čtenáře, který už Macurovu průkopnickou práci zná, asi nebude Janouškovo shrnutí jednotlivých studií objevné; opak však platí o informaci o zájmu neoficiálních a disidentských kruhů — a tím i StB — o knihu a také o tom, jak Macura vzpomínal na jednu vynucenou konverzaci s jistým majorem Skalistým.
Další kapitola, „Z prózy všedního dne do džungle příběhů“, je věnována Macurovým beletristickým pracím sedmdesátých a osmdesátých let, především sbírce povídek Něžnými drápky (1983) a románu Občan Monte Christo (1993; dokončen už v roce 1981), jejichž genezi Janoušek jako vždy pečlivě rekonstruuje. Janoušek se zde v souladu s podtitulem své knihy prezentuje jako „povahopisec“, který hledá vysvětlení Macurovy „zvláštní kombinace exhibicionismu a literární masky […] v autorově potřebě zpředmětnit a snad i neutralizovat svou existenci tím, že ji ze sféry čistě privátní posune do literatury“ (s. 243). Pochybuji, že zmíněná kombinace je u spisovatelů tak úplně zvláštní, ale nemohu než uznat důslednost Janouškova přístupu, když rozebírá Macurovy texty jako jinotajné kroniky autorova života. Vzniká tím ovšem poněkud divný dojem, že Macura přes hojnost literárních aluzí a intertextuálních prvků v podstatě nenašel inspiraci jinde než ve vlastním životě a na chodbách ÚČL. Čtenář očekávající literárněhistorickou kontextualizaci Macurových děl (směs autobiografických a fiktivních prvků a používání skutečných jmen přátel jsou např. typické rysy i v dobové samizdatové literatuře) proto musí hledat jinde.
„Na vrcholu“ se vrací k Macurově vědecké činnosti osmdesátých let. Sleduje jeho kariéru na ÚČL a vysvětluje, jak se už před listopadem 1989 začal zabývat poválečnou socialistickou kulturou, ve které viděl paralely k a propojenost s kulturou národního obrození. Proto mohl od roku 1990 v rychlém sledu k danému tématu napsat třináct studií, které 1992 vyšly v souboru Šťastný věk. Kapitola je krátká a její název poněkud zavádějící v tom smyslu, že Macura dosáhl vrcholu kariéry, největšího uznání a zřejmě i tvůrčího vrcholu až v devadesátých letech, kterým se Janoušek věnuje v další, předposlední kapitole knihy.
Kapitola, která tvoří více než čtvrtinu textu, sdílí titul s knihou jako celkem. Její první část líčí Macurovo působení jako zástupce ředitele a od roku 1993 jako ředitele reorganizovaného ÚČL a rozebírá jeho vědeckou činnost, která pokračovala bez přerušení. Macura již přestává být literárním vědcem v konvenčním slova smyslu a blíží se historii a historické kulturologii. Projevuje se to v souboru krátkých esejů Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony (1993) a ještě silněji v studiích o české kultuře 19. století vydaných pod názvem Český sen (1998). Macura už nestuduje jen okamžiky zrodu, ale také konsolidovanou kulturu 19. století i s pocity zmaru a konce. Janoušek zde přesvědčivě rozebírá posun od motivu hry k motivu snu. Je-li hra spojená s Macurovými oblíbenými mystifikacemi (se kterými pokračoval i v devadesátých letech), referuje sen ke stavu spíše kontemplativnímu, ať už jde o sen jako touhu po ideálu, nebo jako klam a blud.
Motiv snu vede přímo k druhé části kapitoly věnované Macurově historické tetralogii Ten, který bude. Janoušek dokládá, jak Macura nechtěl psát „pouze“ historické romány. Tetralogie měla být výpovědí i o osobně a kolektivně prožité současnosti se středobodem v roce 1848 jako analogií k roku 1968. Společným tématem čtyř próz je konflikt individuálních snů a aspirací s obecnými silami dějin, ale soubor měl také zkoumat komplikovanou souhru psaní a životní reality. Janouškovo zmapování Macurovy pracovní metody (jeho „hovězího realismu“ a obsese faktografickou přesností, která v podstatě nečinila rozdíl mezi přípravou vědecké studie a románu) je pečlivé, přesvědčivé a poutavé a občasné upozorňování na vliv osobních zkušeností, především autorovy vážné nemoci, nezastiňují rozbor kompozice jednotlivých děl. Kapitola je cennou příručkou k tetralogii, kterou Macura koncipoval jako dovršení celoživotního tvůrčího snažení.
Po dvou krátkých odstavcích pojednávajících o posledních devíti měsících Macurova života po dopsání Toho, který bude přechází Janoušek ve stručném závěru k přímému oslovení zesnulého. Reflektuje svou roli přítele a interpreta a uznává, že jiní by určitě utvářeli portrét jinak. Konstatování je správné, ale také poněkud banální a podle mého soudu nenahrazuje explicitní odůvodnění autorových různých voleb. Je příznačné, že až na termín úvod, který Janoušek používá jednak pro knihu jako celek, jednak o první kapitole (která však nese název „Hledání Vladimíra Macury“), neuvádí autor žánr své monografie. Vedle „povahopisce“ se autor několikrát definuje jako „životopisec“, ale svou knihu nikde nedefinuje jako životopis. Asi správně, protože Ten, který byl není biografií v běžném slova smyslu, a to už proto ne, že se Janoušek rozhodl redukovat údaje z Macurova soukromého života na minimum. Jen v závorkách se dozvídáme, že se mladý Vladimír v říjnu 1966 oženil s Alenou Pšenčíkovou (s. 140), a narození jejich dcery Kateřiny v květnu 1970 stojí akorát za poznámku pod čárou (s. 155). Čistě mimochodem čteme, že Macura v září 1978 navštívil Estonsko „se svou druhou ženu Naďou“, aniž bychom se něco dozvěděli o nějakém předchozím rozvodu (s. 212). O něm je čtenář lakonicky informován až později a synovi z druhého manželství jsou pak věnovány tři řádky a poznámka pod čarou. I o Macurově reakci na leukémii, které po dlouhých letech podlehl, se vypravuje spíš v náznacích.
Tato ostýchavost či nechuť odhalit detaily ze soukromého a intimního života zesnulého přítele je legitimní a pochopitelná jako ohled k Macurově rodině, ale když už se Janoušek rozhodl udělat ze zvláštní symbiózy života a psaní u Vladimíra Macury analytický klíč a stavební princip, vede vynechání jedné strany rovnice nutně k tomu, že rozbor občas pokulhává. Příkladů je dost. Když Janoušek např. naznačuje, že Macurovy juvenilní texty „lze číst jako kroniku autorova milostného a později i sexuálního života“ (s. 108), nebo že pozdější autobiografičnost „lze také tušit u série dalších milostných povídek tematizujících rozmanité vztahy mezi mužem a ženou v manželství i mimo něj“ (s. 242), může to tušit jen autor sám. Čtenář nemá šanci posoudit věrohodnost tvrzení. I v povídce Hra na přijímání o pocitech bezvěrce, který se ocitne na křesťanském náboženském obřadu, vidí Janoušek silný privátní impulz, ale jeho závěr, že „zůstává otázkou, nakolik je tato Macurova jediná povídka s náboženským tématem výrazem jeho rozporuplného osobního i literárního vyrovnávání se s dcerou Kateřinou poté, co našla víru“ (s. 272), je vzhledem k zvolenému literárněvědnému přístupu i k tomu, co o vztahu k dceři ví on (a co se nesmí dozvědět čtenář), nedostatečný.
Nemůžeme-li s autorem vymezit odborný žánr monografie, můžeme se o to v duchu Macurovy tetralogie, v níž měl každý díl svůj žánr (novela, živé obrazy, elegie, paměti), z literární perspektivy pokusit. Dalo by se říci, že Ten, který byl je idyla, a to nejen kvůli láskyplnému a idylickému portrétu autorova dětství na Ostravsku. Idyla je útěk do vysněného edenu a celý děj Macurova dospělého života se v Janouškově podání odehrává v uzavřené, selankovité sféře smysluplné i hravé činnosti na ÚČL. K žádným velkým konfliktům a otřesům v tomto mikroprostoru nedochází — normalizátoři jsou ve své tuposti spíš komickými figurkami na okraji dění než zlomyslnými mocipány a nátlak dravého kapitalismu devadesátých let na vědu a literaturu nemůže harmonii příběhu narušit. Ani zákeřná nemoc nedokáže zabránit tomu, aby vyprávění nevyznělo „jako příběh s relativně šťastným koncem“ (s. 21).
Potřeba „neustále hledat cesty, jak pro sebe i své přátele utvářet paralelní svět, který by mohl být společným útočištěm“ (s. 21) tak charakterizuje nejen Macuru, ale i tuto hluboce loajální a nemálo nostalgickou knihu o něm. Cena za tento přístup je, že Janouškův Macura zůstává trochu dvourozměrný, trošku papírový — ten, který psal, více než ten, který žil.
Pavel Janoušek: Ten, který byl. Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou. Úvod povahopisný. Praha, Academia 2014. 562 strany.
Vyšlo v České literatuře 3/2016.
