Po Vizionářích a vyznavačích (2007) vydal Jan Wiendl Hledače krásy a řádu. Kniha, jejíž název zjevně odkazuje k monografickému debutu (k návaznosti se autor hlásí v ediční poznámce) je opět souborem studií a skic k literatuře 20. století. Jan Wiendl zde prohlubuje a doplňuje úvahy o spisovatelích a kriticích, kteří stojí dlouhodobě v centru jeho zájmu, jmenovitě Karel Teige, Bedřich Fučík, František Götz, F. X. Šalda, Bedřich Václavek, Jakub Deml aj.
Kniha je rozdělena do tří částí. V první z nich — „Syntézy. Východiska a horizonty“ — jsou přehlédnuty a kriticky shrnuty avantgardní polemiky a metaliterární texty, ukazující vůdčí tendence české meziválečné literatury. Detailní pozornost je věnována avantgardním vizím v textech Františka Götze, Karla Teiga, Bedřicha Václavka, F. X. Šaldy, Bedřicha Fučíka aj. V druhém oddílu „Interpretace — Skici, úvahy a glosy“ se Jan Wiendl na základě četby uměleckých děl Karla Tomana, Jakuba Demla, Josefa Hory, Jana Čepa či Karla Hynka Máchy aj. pokouší, jak si sám určuje v předmluvě, dovyslovit a rozvést základní myšlenky naznačené v prvním oddílu. Závěrečný oddíl knihy tvoří exkurz do lyriky devadesátých let 20. století „Literárněkritické náčrty a portréty“, věnovaný mj. poezii Violy Fischerové, Věry Jirousové, Ludvíka Kundery, Karla Miloty, Petra Borkovce a mnohých dalších. Tři celky, tj. tři sondy do žánrů a období jsou sceleny úsilím postihnout v různorodosti a protikladnosti české literatury 20. století ideu celku a na jejím pozadí představit různé formy modernity, jakýsi syntetický ideál moderny.
Pro psaní Jana Wiendla je charakteristická snaha o různé podoby (po)rozumění textu. Jak k literárním, tak k metaliterárním pramenům nepřistupuje s předem formulovaným názorem, a vyhovuje mu, zdá se, uvažování v protikladech, nejčastěji v binárních opozicích. Ty mu umožňují pohybovat se na dostatečně široké škále v pluralitních a v mnohdy přímo protikladných podobách moderního umění 20. století a nerezignovat přitom na přesnost v pojmenování vůdčích idejí a vizí. Přestože se autorův jazyk nevyhýbá metafoře, na rozdíl od soudobého trendu nehledá oporu v nepřesných přirovnáních čerpajících z fyziky, matematiky či logiky. V přítomných studiích nabízí pohled erudovaného literárního historika, který se opakovaně zabývá poměrně úzce vymezenou skupinou autorů, tj. představitelů meziválečné avantgardy a katolicky orientované moderny. Opakované návraty k reprezentantům těchto dvou skupin nelze považovat za negativum. Naopak. Umožňují autorovi touženou syntézu a různorodost čtení uměleckých děl i manifestů v konkrétních historických vazbách. Jan Wiendl se odmítá spoléhat jen na dostupné výbory a čerpá z archivů, z osobní korespondence a zejména z časopisů. Ty nutně tvoří hlavní zdroj historika meziválečné literatury zejména tehdy, když se pokouší pojmenovat soupeřící koncepty nového poválečného umění a různorodé podoby zdánlivě jednotné ideje hledání nového světa. Zejména meziválečná avantgarda je autorovi bezpečně poznaným literárním polem, v rámci kterého je originálně schopen rozkrýt strategie, které se spolupodílely na poněkud rozlomené povaze modernosti dvacátých let.
Od výlučně bohemistického materiálu se odchyluje v textu pojmenovaném „Výzva tvaru. K otázce souvislostí avantgardy a modernismu v české literatuře a umění v meziválečném období“. Tato studie, uzavírající úvodní oddíl, by mohla — lépe: měla — sloužit jako studie úvodní. Zde totiž Wiendl naráží na problém konceptu hledačství řádu, třebaže jej explicitně nejmenuje. V exkurzu do dvacátých a počátku třicátých let, ve kterém se mu daří vymezit pro českou literární vědu komplikovaný vztah mezi avantgardou a modernismem, představuje koncept hledačů řádu nápaditý a přiléhavý nástroj, umožňující generalizovat různé podoby avantgardní snahy o zaštítění umění i života jednotící ideou, ať už zde pojmenovanou jako idea řádu či tvaru, kolektivismu aj. Ve jménu naplňování jednoty umění a života, či života a světa je pro avantgardní utopie charakteristické často zbrklé nalézání vize celistvosti. Autor do této souvislosti uvádí studii „Návrat k řádu“ Jeana Cocteaua jakožto reprezentaci kýženého návratu k tradici. Hledání metafyzické jistoty, které je určující pro Wiendlovo čtení autorů sdružených kolem časopisu Tvar a Listy pro umění a kritiku, je však platné pouze pro jeden z konceptů modernity třicátých let, která byla více či méně zaštítěna ideou katolictví. Toto pojetí však již nelze vztáhnou na autory kolem časopisu Kvart, jak se o to Wiendl pokusil. Zde totiž na rozdíl od Cocteauova přístupu rezonoval spíše článek Alexandra Marca „K novému řádu“, který otevírá druhý ročník Kvartu myšlenkou, že civilizace zvaná moderní spěje ke svému zániku. Autorský okruh kolem časopisu Kvart se ke kolektivnímu hledačství staví odlišně. Pojetí modernity se individualizuje a jsme svědky spíše hledačství osobního. Vize jednoty života a světa se rozpadá, český modernismus třicátých let ukazuje svět v souladu s modernismem evropským, zejména anglo-americkým, jako fragment. Idea řádu již nestačí na sjednocení individuálních autorských přístupů, které jen složitě vytvářejí jakési společné směřování v rámci tištěných periodik. Klíčové téma mýtu, které Wiendl sleduje v diskuzích třicátých let, je v okruhu těchto autorů spojeno, ostatně stejně jako umění jako takové, rovněž s tématem krize, připomeneme-li jen články Václava Navrátila. Rovněž mýtus básnického slova je pojímán exaktně — v podtitulu Kvartu stojí Sborník poesie a vědy, vyjadřující shodné směřování s aktivitami členů Pražského lingvistického kroužku. Wiendlovo zobecňující tvrzení, že podstata modernosti umění spočívá nikoli v tříštění celistvosti života, nýbrž vždy ve snaze vyjádřit jeho celkový smysl, je tak platné pouze podmíněně. V řadě projevů českého modernismu můžeme sledovat reflexi a revizi avantgardních východisek, intelektuální zhodnocení pravidel umělecké tvorby a metody a v procesu vědomého přijetí kódu modernismu aktualizované téma krize. V kontextu třicátých let lze tedy uvažovat rovněž o svědectví rozpadu řádu, zániku či archeologii moderny. Ostatně František Götz ve Wiendlem detailně sledovaném souboru kritik Tvář století věnuje velký prostor prózám Marcela Prousta jakožto obrazu strašné destrukce lidské osobnosti. Pro tuto racionální a filozofickou podobu modernity, nezaštítěnou křesťanskými východisky, je charakteristický výrazný obrat k k antice, zejména k Platonovi, Sokratovi, Aristotelovi aj.
Zatímco tedy koncept hledačů řádu je výchozí pro dvacátá léta, můžeme se ptát, nakolik lze tento model uplatnit mimo avantgardní literaturu per se. Je přirozené, že takto zobecněné kategorie nefungují bez výjimky, tento fakt by však neměl zabránit pokusu je nalézat, pojmenovat a kriticky využít. V tomto směru je Wiendlovo psaní jednoznačným přínosem. Nicméně nedostačuje v té chvíli, kdy už je vytvořený koncept natolik obsáhlý, že v jeho rámci lze publikovat úvahy o celém jednom století české literatury. Třetí oddíl knihy, věnovaný básníkům devadesátých let, vzbuzuje pochybnosti, zda se z původně promyšleného konceptu pro jedno období české literatury nestal jen pouhý svorník, scelující různorodé texty publikované v rozmezí dvaceti let do podoby monografie.
Tím se dostáváme k jednomu problematickému rysu recenzované knihy. Snaha představit přítomné studie, glosy a skici jako celek selhává v opakování tvrzení, že tematická a žánrová pestrost a mozaikovitá kompozice textů je zcela záměrná. Sjednotit tyto texty pod jediný metodologický koncept je prakticky nemožné už jen proto, že jsou žánrově zcela odlišné — střídají se zde recenze, novinové články, dvoustránkové glosy, rozsáhlé přehledové studie apod. Z metodologického hlediska je sporný zejména fakt, že klíčové studie publikované v prvním oddílu vyšly ve stejném roce v Dějinách nové moderny II prakticky ve stejném znění. Čtenář, který si knihu pořídí, může být právem překvapen, že rozsáhlé studie o Teigovi, Fučíkovi, Götzovi či Václavkovi, stejně jako črta o Horovi aj., byly vydány ve stejném roce v jiné knize, z toho některé jsou v ediční poznámce opomenuty: stať o Podivuhodném kouzelníkovi se nachází ve stejném znění rovněž v Dějinách. Mnohé Wiendlovy úvahy ve své glosovitosti a zkratkovitosti paradoxně fungují lépe jakožto součást studie v Dějinách, než v okamžiku, kdy jsou rozděleny do oddílů a pododdílů. Přiléhavější se pro tyto texty zdá také cílový čtenář Dějin, který je v úvodu vytyčen jako vysokoškolský student. Wiendl se totiž v řadě textů projevuje jako výtečný pedagog: přesně a pečlivě vysvětluje a ukazuje souvislosti pro literárního historika-bohemistu často známé. Zejména některé glosy, rozbory básně na pouhé dvě strany, připomínají přípravu na seminář.
Hledači krásy a řádu jsou souborem nápaditých a přesvědčivých textů, ale souborem, ve kterém nebyla naplněna kýžená idea celku. K jednoznačným kladům publikace patří fakt, že oproti předchozí knize nezůstal autor při čtení teoretických a kritických textů, ale nabídl celou řadu interpretací vlastních uměleckých textů. O to víc by si čtenář přál nikoli pokračování, třetí díl Hledačů či Vizionářů, ale monografii, ve které by nadějně rozepsané interpretace nekončily po dvou stranách tvrzením, že dané souvislosti již ale zakládají nový okruh otázek. Už i proto, že na kritické psaní Jana Wiendla lze aplikovat Götzovo zhodnocení tvorby Miroslava Rutteho. Pod všemi těmi postřehy a nápady vidíte hledajícího člověka.
Jan Wiendl: Hledači krásy a řádu. Studie a skici k české literatuře 20. století. Praha, Univerzita Karlova — Filozofická fakulta 2014. 304 strany.
Vyšlo v České literatuře 2/2016.
