Nová kniha Anny Schubertové věnovaná problematice autorství již ve svém názvu příznačně spojuje aluze vztažené hned k několika dalším textům. Jde jednak o narážku na monografii The Death and Return of the Author Seána Burkeho — a potažmo i na kanonickou esej Rolanda Barthese. Zároveň titul publikace poukazuje k příslušné pasáži z prózy Věry Linhartové „Pikareskní průmět na pozadí“:
Stanu se sebou, stanu-li se řečí. Jsem řečí.
Jsem řečí, stávám se řečí. — Ale neztotožňuji se s ní, nepřevtěluji se do ní, jsem stále také něco jiného, než řeč. Teprve řečí se stávám sama sebou, řeč však přece nadále zůstává něčím ode mne odlišným […].
(in Meziprůzkum nejblíž uplynulého, České Budějovice, Krajské nakladatelství, 1964, s. 171)
Uvedený citát z Linhartové (který je rovněž mottem úvodní kapitoly) lze vnímat jako ilustraci centrálního problému, jemuž se autorka v knize věnuje; a sice do jaké míry a jakým způsobem je autor přítomen ve svém díle — a naopak, nakolik je toto dílo něčím na něm více či méně radikálně nezávislým. Roland Barthes, Michel Foucault a další teoretici „smrti autora“ na tuto otázku odpovídají jednoznačně ve prospěch textu či diskurzu na úkor představy o suverénním autorském subjektu. Oslabování role autora v interpretaci se však samozřejmě nepojí jen s francouzským myšlením šedesátých let. K upozadění autora směřovala celá řada literárněteoretických proudů minulého století, ať už šlo o ruský formalismus, strukturalismus nebo americkou novou kritiku, a s ohledem na to silně textově orientované čtení stále dominuje také v nezanedbatelné části současné literární vědy. Anna Schubertová se ve své knize snaží vůči této tendenci do jisté míry vymezit a poukázat na to, že autorské či biograficky vedené interpretace mají v určitých momentech práce s textem stále své místo i v teoretickém diskurzu „po smrti autora“.
Obsah knihy je členěn do tří hlavních částí, přičemž první z nich je věnována právě dílčí rekapitulaci vybraných antiautorských pozic. Vedle Foucaulta a Barthese, o kterých hovoří jako o myslitelích „smrti autora“, se Schubertová zaměřuje rovněž na „obecně antiautorské postoje“ zastoupené teorií modelového autora Umberta Eka, antiintencionalismem Williama Wimsatta a Monroea Beardsleyho a částečně i Derridovými úvahami o psaní. Už kvůli rozsahu knihy se nemůže jednat o vyčerpávající přehled jednotlivých koncepcí, což ostatně ani není autorčiným cílem. Namísto toho vybrané teorie podrobuje kritice vedené otázkou, do jaké míry jsou funkční a přínosné pro interpretační praxi. Jejich nespornou hodnotu spatřuje v tom, že odhalují instituci autorství jako nesamozřejmý, historicky a kulturně podmíněný konstrukt, a nepřímo tak připravují půdu rovněž „k prozkoumání dalších zdánlivě »přirozených« kategorií literární interpretace a hodnot, které jsou s nimi spjaty“ (s. 49). Hlavní argumentační linie kapitoly nicméně směřuje k tomu, že interpretační strategie, jež striktně odmítají operovat s instancí empirického či „reálného“ autora, mohou být ve svých důsledcích obdobně svazující jako sama myšlenka suverénního autorství, kterou se snaží překročit, neboť od jednoho extrému pouze sklouzávají k druhému, když hegemonii osobnosti autora nahrazují absolutním primátem neosobního textu.
V dané souvislosti Anna Schubertová věnuje pozornost politickému rozměru autorství. Jednak připomíná situaci autorů — a zejména autorek — z různých marginalizovaných skupin, jejichž cílem není, jak si představoval Barthes, v psaní rozpustit suverenitu ega, ale naopak toto ego vytvořit, což antiautorská kritika, vymezující se vůči poměrně úzce definovanému konceptu „privilegovaného“ autorství, často nereflektuje. Další otázkou, jíž se dotýká, je otázka odpovědnosti za napsaný text. Mizení píšícího subjektu za textem ve prospěch důrazu na intertextuální rozměr každého psaní může být ve vztahu ke společenským důsledkům autorství značně ambivalentní. Na jedné straně je lze chápat jako gesto pokory; ten, kdo píše, se zříká vlastní důležitosti, originality a nechává promlouvat neosobní řeč, která je ze své podstaty mnohovrstevnatá a nejednoznačná, a jejíž původ a význam proto nelze spojovat s jediným vědomím. Autorka se ale jedním dechem ptá, zda tento akt „uskromnění se“ autora v textu s sebou zároveň skrytě nepřináší i neskromný nárok na jistou univerzální platnost či neutralitu řečeného, nyní navíc osvobozený od možnosti vyvodit za ně osobní odpovědnost. Foucault ostatně v přednášce „Co je to autor?“ uvádí, že počátek chápání autora jako garanta smyslu se mimo jiného zrodil z potřeby umožnit jasné určení odpovědnosti — specificky v případech, kdy byl diskurz díla shledán jako transgresivní či jinak problematický (in Diskurs; Autor; Genealogie: tři studie, Praha, Svoboda 1994, s. 50). Anna Schubertová zjevně pojmenovává týž problém, ačkoli k němu přistupuje z opačného konce s otázkou, o jaké společenské přesahy literární interpretace přicházíme, jestliže se práce s pojmem autora-osobnosti zcela zřekneme.
V podobných intencích se autorka zabývá vztahem autorství a tělesnosti, respektive netělesnosti „abstraktního autora“ a dalších modelů autorského subjektu, jež jsou zbaveny charakteristik konkrétních osob, jako jsou pohlaví, věk, barva pleti nebo — v pojetí některých teoretiků — dokonce i samotný hlas, jehož úloha je obzvláště prekérní, neboť, jak autorka poznamenává, „je tradičně chápán jako fenomén na pomezí duchovna a tělesna“ (s. 34), což se dále ukazuje jako podstatné zejména v podkapitole inspirované Derridou. Pasáže věnované tělesnosti nabízejí exkurzy k Berkeleyho úvahám o možnostech abstrakce i k Merleau-Pontyho pojetí těla, jichž Anna Schubertová využívá, aby doložila svou tezi, že v případě neosobního chápání autorství je značně problematické hovořit o abstrakci od konkrétních charakteristik, které definují jedince i jeho postavení ve společnosti, a navrhuje připustit, že tyto předpoklady jsou i v textově orientované interpretaci nadále implicitně přítomné, jelikož modely neosobních autorských subjektů je nedokážou zcela překonat, zatímco mohou bránit tomu, aby byly nějakým způsobem tematizovány.
Anna Schubertová proto spolu se Seánem Burkem, jehož závěry doplňuje a ilustruje vlastní četbou Derridy, nabízí možnost koncept „reálného“ autora rehabilitovat, nicméně s tou výhradou, že spíše než pojímat biografii autora jako něco, co by předcházelo psaní nebo existovalo nezávisle na něm, je přínosnější s ní po kvalitativní stránce nakládat jako s dalším textem, či korpusem textů, které má interpret k dispozici.
Tomu, jak překlenout rozpor mezi pluralitou textu a soudržnou identitou autora, je věnována druhá část publikace, v níž autorka obrací pozornost nejprve k filozofii identity Judith Butlerové, jak je přestavena v její knize Giving an Account of Oneself, posléze k Pascalovským meditacím Pierra Bourdieua nebo sociální teorii subjektu Didiera Eribona, a nakonec ke konceptu autorské postury Jérôma Meizoze. Ačkoli se jedná o široké pole na první pohled disparátních diskurzů, je, jak autorka přesvědčivě ukazuje, uvedeným teoriím společné, že totožnost jedince nechápou jako pevně ohraničenou a statickou, ale naopak jako něco, co se konstituuje dialogicky či intersubjektivně, co je ze své podstaty stále otevřené a „nehotové“, a co proto nelze žádným výkladem zcela postihnout.
Autorské interpretace tak podle Schubertové čelí nebezpečí, že se stanou etickým násilím, o kterém hovoří Butlerová, jestliže autora a jeho dílo vystaví pokusům o to uzavřít je do nějakého sjednocujícího narativu, v rámci kterého by se jejich vztah měl definitivně vyčerpat. Tato argumentace je dále podepřena výkladem Bourdieuovy koncepce osobní identity jakožto habitu a jeho kritiky personalismu, z níž rovněž vyplývá, že jedinec není nikdy zcela svým vlastním výtvorem a jako takový nemá nad příběhem svého života absolutní kontrolu, a tudíž ani není na místě si takováto očekávání promítat do osobnosti autora. Za výmluvné autorka považuje, že jsou to často právě autoři pocházející ze znevýhodněných vrstev společnosti, kteří svoji identitu vnímají jako výslednici různých protichůdných sil, včetně těch působících zvnějšku, než jako vlastní originální výtvor. Podrobněji se přitom věnuje příkladu filozofa a spisovatele Didiera Eribona, v návaznosti na jehož autobiografickou práci se ptá, co by obnášelo si „představit sociologickou autobiografii, jejíž autor sám sebe vysvětluje jako výsledek působení identity heterosexuálního muže z bohatého prostředí“ (s. 73). Nejde přitom o otázku prvoplánově provokativní; „dominantním“ identitám autorka nepřisuzuje o nic menší komplexnost, pouze upozorňuje na to, že pod nánosem esencialistických představ, které se s nimi často pojí, může proces jejich formování snadno uniknout pozornosti. To v závěru oddílu zaměřeného na identitu dokládá i četbou Jérôma Meizoze, podle něhož každý autor, včetně „autora-akademika“ nebo „dandyho“, stojí před úkolem vyjednávat svoji performativní osobnost (posturu) v rámci pole, ve kterém se mísí veřejné a soukromé, diskurzivní i nediskurzivní složky.
Vedle naznačeného teoretického výkladu nabízí Anna Schubertová také původní interpretace prozaických textů, které pomocí různých strategií adresují nejednoznačný vztah autobiografie a fikce, dynamiku paralelního sebeutváření i odcizování subjektu sobě samému, jež je oživována psaním, a konečně i samotný status instituce autorství. Závěrečná část knihy tak obsahuje čtyři krátké studie věnované dílům českých autorů a autorek druhé poloviny 20. století. Jsou jimi „autobiografická“ trilogie Bohumila Hrabala, Pavana za mrtvou infantku Libuše Moníkové, román Milana Kundery Život je jinde a několik kratších textů Věry Linhartové.
V rámci Hrabalovy trilogie se autorka soustředí na tematizaci psaní jako utíkání před sebou samým, jímž se nicméně píšící protagonista zároveň v nějakém ohledu sám sebou stává. Autorka přitom tento motiv spojuje s charakteristickým stylem Hrabala-autora, který spolu s Milanem Jankovičem pojmenovává jako „psaní v laufu“ (s. 90–91). Pozornost zaměřuje také na dialektiku „mužské“ a „ženské“ perspektivy související se specifickou vyprávěcí situací trilogie. Pokud jde o Pavanu za mrtvou infantku, poukazuje autorka zejména k přiznaným intertextuálním odkazům díla (včetně reprodukce Velázquezova obrazu, která je v souladu s přáním Moníkové umístěna na obálce knihy). Kunderovská kapitola komentuje interpretační výzvy spojené se situací, kdy autor usiluje o to „zmizet za svým dílem“, ale zároveň věnuje velmi pečlivou pozornost tomu, jak je s tímto dílem nakládáno. Dále jsou zde — ve vědomém kontrastu k tomu, jak své texty hodnotí autor — naznačeny možnosti četby románu Život je jinde jako „autofikce“. Poslední studie pak proti sobě klade experimentální prózu Pikareskní průmět na pozadí s tím, jak její autorka Věra Linhartová prezentuje sebe a své psaní ve vybraných esejích ze souboru Soustředné kruhy.
Z výše uvedeného je patrné, že Anna Schubertová ve své knize pracuje s celou řadou autorů i teoretických přístupů. Ty se jí daří přehledně vyložit a funkčním způsobem propojit, což vzhledem k nevelkému rozsahu knihy představuje obdivuhodný výkon. Tím spíše, že jednoduchost výkladu, nakolik to dovedu posoudit, není vykoupena přílišným zjednodušováním. Výjimku z této tendence vidím snad jen ve skutečnosti, že autorka, přestože kritizuje proponenty „smrti autora“ za to, že se vymezují vůči do jisté míry zkarikovanému modelu autorské interpretace, „slaměnému panáku“, s jakým se v praxi nesetkáme, sama s antiautorskými přístupy ojediněle zachází s obdobnou nadsázkou — viz např. poznámku, že Barthesův postoj k autorství ve svých důsledcích implikuje „konec literární vědy a spolu s ní i [jeho] profese“ (s. 30).
Zatímco autorčina úspornost a věcné vyjadřování velmi prospívají teoretické části knihy, je naopak trochu škoda, že nezbylo o něco více prostoru pro závěrečné interpretace. Přece jen se jedná o čtyři různorodé studie na zhruba čtyřiceti stranách textu, což neumožňuje některé argumenty podrobněji rozpracovat nebo podpořit větším množstvím pramenných citací (takto například není zřejmé, na jakém základě stojí spojení věčné provinilosti protagonisty Hrabalovy trilogie s pocity provinění, které měl spisovatel prožívat v souvislosti s vlastní zkušeností nemanželského dítěte). Na druhou stranu je třeba respektovat, že jde o komplikované výchozí texty, k nimž ve většině případů existuje také objemný korpus sekundární literatury, což ostatně reflektuje i sama autorka, a stejně tak i předesílá, že čtenář nemá očekávat vyčerpávající analýzy, ale dílčí poukazy k rozmanitým možnostem výkladu autorství, a tomuto úkolu kniha plně dostojí.
Pokud bylo řečeno, že se zkoumanými spisovateli se pojí větší množství sekundární literatury, je poněkud výjimečná situace Libuše Moníkové, která jakožto německy píšící autorka českého původu není v domácím prostředí tolik známá. Anna Schubertová se nicméně v jejím díle, kterému věnovala svoji předchozí práci (Tělo v prózách Libuše Moníkové [2018]), zjevně s přehledem orientuje, a její interpretace románu Pavana za mrtvou infantku je i přes skromný rozsah bezpochyby cenná — a to nejen pro svou relativní vzácnost. Totéž lze nakonec říci o knize jako celku. Jedná se o text pozoruhodný jak výběrem bohatého a stále aktuálního tématu, tak zpracováním, které se obratně pohybuje na pomezí filozofie a literární vědy, aniž by se pointa sdělení ztrácela v obtížném jazyce jedné, nebo druhé disciplíny. Díky tomu kniha Stávám se řečí představuje nejen hodnotný příspěvek do diskuze o autorství a identitě, ale rovněž inspirativní čtenářskou zkušenost přístupnou i těm, kteří se do této diskuze teprve chystají vstoupit.
Anna Schubertová: Stávám se řečí: smrt a návrat autora v perspektivě filozofie identity. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2021. 138 stran.
Vychází v České literatuře 5/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
