Dne 27. 1. 2022 se v prostorách Kampusu Hybernská konala pod názvem „Na hranicích podobnosti: Česká poválečná poezie v komparativní perspektivě“ již téměř tradiční poetologicky zaměřená konference Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK.
První blok příspěvků, nazvaný „teoretický“, zahájil referát Elišky Dany Härtelové (ÚČLK) „K metodě komparativní práce aneb Metafora je metafora“. Její argumentačně precizní vystoupení neustále naráželo na jisté setrvalé problémy terminologické povahy, které však humanitní vědy provázejí od počátku a zdá se, že zbavit se jich snad ani nebude možné. Její představa, že právě komparatistika by mohla být oborem, který na základě širokého okruhu svých témat, neomezujících se ani zdaleka na komparaci výhradně literárních děl geneticky či „vlivově“ v přímé linii souvisejících, a především své metodologii, byl schopen shromažďováním dokladů a hledáním „překryvů“ mezi jejich pojetími dávat ostatním oborům cosi jako doložitelný „vážený průměr“ významů jednotlivých pojmů, je jistě lákavá. Druhým příspěvkem úvodního bloku byl referát Julie Christin Miesenböckové (ÚTRL) „Díky za sůl v domě — Český básník Jan Skácel u rakouského spisovatele Petera Handkeho“. Šlo o příklad nejčistší literární komparace: výchozím bodem bylo konstatování výskytu různých intertextuálních odkazů v celém korpusu Handkeho díla; po tomto exposé byla pozornost zaostřena na jeden jeho konkrétní případ a z něj odvoditelný vliv J. Skácela na Handkeho poetiku (ve věci reflexe jazyka, přírody i folklorních či spíše pohádkových prvků) i jejich vzájemné odlišnosti. První blok uzavřel příspěvek Antona Romanenka (ÚALK) „Ivan Blatný a poetika multilingvismu“ rozkročený mezi otázkou „reflexe jazyka a možností vyprávění“ předcházejícího referátu a některými teoretickými otázkami referátu úvodního. Otázka „multilingvální“ poezie nejen 20. století, jíž je Blatný jistě zajímavým a často užívaným příkladem, se jím ani zdaleka nevyčerpává, a proto je Romanenkův (zcela přesvědčivý, a tedy úspěšný) pokus o Blatného typologizaci, zařazení a srovnání coby součásti mnohem širší tradice s ostatními jejich podobnými i odlišnými zástupci velmi záslužný.
Po diskuzi zahájil druhý („performativní“) blok příspěvek Ondřeje Macla (ÚČLK) „Kainarův Lazar jako negativní postava“. Vzkříšený Lazar je postavou poněkud problematickou a dvojakou již v samotné Bibli. Jeho „nepřirozenost“ a temnější konotace (zachráněný zvěstovatel a zaslíbenec smrti) tak již v pozdním starověku zakládají tradici textů „negativně“ pojímaného Lazara, ve 20. století se projevující přechodem k „cizosti“ pojaté spíše blasfemicky (např. již u Leonida Andrejeva). Kainarovo dílo (a to nikoli pouze Lazar a píseň z r. 1960), jež značné množství biblických referencí nezapře, má k tomuto blasfemickému zacházení, ne-li rovnou travestii také blízko.
Referát Evy Navrátilové (ÚČLK) s hravým názvem „Beat nahlas, být slyšet. Beatnická poezie a performance“ se potýkal s omezeným časovým limitem prezentace; je to škoda zvlášť u referátu zabývajícího se veřejnou prezentací děl známých i méně známých beatniků, pro něž se báseň „stávala vícerozměrnou performativní událostí“ a „čtení aktivní formou poslechu“ dokončovanou až (tichou i podstatně účastnější) interakcí publika.
Závěrečný příspěvek druhého bloku Martiny Blažekové (ÚČLK) „Nenáhodné setkání dvou městských sbírek“ nabídl pohled na různé podoby pojetí městského prostoru ve sbírkách slovenské autorky Kataríny Kucbelové (Malé veľké mesto) a českého autora Víta Janoty (Uličnice), jejich rozdíly i motivické či tematické styčné body. Jedním z těch nejdůležitějších byl pak motiv aktivní (jak ze strany básníka, tak čtenáře) tvorby pomyslných map, coby „bedekrů pro stálé obyvatele města“, které však ani tak zdánlivě všední prostor nemůže přestat svými novými, kaleidoskopicky se střídajícími a skládanými konstelacemi překvapovat (jak dokazoval i příklad srovnání „pražské“ vizuální básně, složené jen z názvů ulic a nekausálně „souběžného“ slovenského přístupu k témuž v básni „Pocta J. K.“)
Po druhém diskuzním zahájil třetí („angažovaný“) blok konference svým příspěvkem Jakub Vaněk (ÚČLK). „K poezii a svědectví v textech Charlotte Delbo a Jiřího Koláře“ se vyjádřil na základě srovnání jejich přístupů k problematice ne/svědectví a tematizace katastrofy evropské kultury (tedy druhé světové války) v kontextu četných dalších genocid a válečných zločinů celého 20. století v celém světě (u Delbové) či celé evropské historie (u Koláře např. ve sbírce Černá lyra, ale i jinde). Rámcem pro toto srovnání dvou natolik rozdílných autorů, spojených však důrazem na etický rozměr tvorby, mu pak byl koncept „vícesměrné paměti“ Michaela Rothberga (in Multidirectional memory: remembering the Holocaust in the age of decolonization [2009]), umožňující pochopit proměnu instituce „paměti“ i v tak odlišných umělecko-historických souvislostech, tradici a zkušenosti z jakých vycházeli Delbová (coby západoevropská přeživší šoa) a za „železnou oponou“ po válce žijící Kolář. Jako druhá se pokusila „Nakoupit, navařit a sníst“ Eva Marková (PdF UPOL) ve svém příspěvku s podtitulem „České a německé básnířky píší o jídle“. Neváhala v něm zabrousit i do stále ještě opatrně, ale čím dál častěji reflektované (viz např. nedávnou publikaci editora Matěje Forejta Umění z NDR. Dědictví na obtíž? [2021]) problematiky tvorby umělců z bývalé NDR, jejichž básně mohou být nejen vhledem do poválečné (východo)německé kultury, ale při „překračování určitých geografických i časových mezníků a hranic“ mohou sloužit i jako inspirativní (proti)příklad při úvahách o umění ostatních zemí bývalého východního bloku. Na příkladech vybraných děl básnířek U. Krechelové, B. Köhlerové, N. Plíškové a E. Bernardinové ze 70. a 80. let názorně ukázala, jak zdánlivě (i nezdánlivě…) profánní téma se může stát až překvapivě variabilním motivem, „skrze nějž se může do básně promítnout jak kritika kapitalismu, tak životní frustrace nebo láska k druhému“.
Závěrečným příspěvkem třetího bloku se stal referát Alžběty Růžičkové (KSES) „Jazykem rostlin. Ekopoezie a přírodní poetika v česko-polském kontextu“, hledající možnosti komparace básní ze sbírek Matečník (zvláštní část plástve, vyhrazená vývoji včelí královny…) Małgorzaty Lebdové a Život lidí, zvířat, rostlin, včel Pavla Kolmačky silně akcentujících ekologii, v obou případech však nikoli jako primárně aktivistické „hnutí“, ale spíše jako abstraktní „nauku o vztazích mezi organismy“. Tedy spíše v kontextu možná návazném na jiná pojetí „specifických“ poetik, jakou může být kupříkladu i „geopoetika“ jiného současného polského básníka Antoniho Matuszkiewicze.
Po třetím diskusním intermezzu zahájil čtvrtý blok příspěvek Julie Koblížkové Wittlichové (ÚČLK) „Dvě tváře experimentu: konkrétní poezie a hnutí Fluxus“ zaměřený na rozdíly mezi dvěma krajními póly experimentálního psaní šedesátých let. Tedy na tvorbu orientovanou textově, hledající absolutní „čistou poezii“ a zkoumající podstatu jazyka (doloženo dvojicí B. Grögerová a J. Hiršal) a na straně druhé tzv. „antiestetickou“, vycházející z umění výtvarného a „chápající jazyk jen jako jeden z mnoha výrazových prostředků“ (doloženo mezinárodním hnutím Fluxus, zakládajícím svou činnost především na principech happeningu a cageovském pojetí hudby).
Třetí blok uzavřela Lucie Laitlová (ÚČLK) příspěvkem „Metoda jako součást textu v české a francouzské experimentální poezii“ zaměřeném opět skrze Hiršala a Grögerovou tentokrát k jiné, obdobné dvojici francouzské, k zakladatelům „spacialismu“ Pierru a Ilse Garnierovým.
Závěrečný blok konference patřil pouze dvěma aktérům: prvním z nich byl Pavel Novotný (KNJ/FP TUL) se svým příspěvkem „K auditivní tvorbě Milana Nápravníka v česko-německém kontextu“. Ve svém nadstandardně dlouhém (a neméně zajímavém, v mnohých momentech doslova „interaktivním“) pásmu věnovaném tvorbě Milana Nápravníka, se projevil nejen jako na slovo vzatý odborník, ale také jako doslova uhrančivý vypravěč, vybavený pokaždé, když bylo třeba, příkladem ve formě unikátní audionahrávky.
Doslova „posledním slovem“ konference byl pak závěrečný referát Josefa Hrdličky (ÚČLK), hlavního pořadatele a duchovního otce konference, jež pod názvem „Situace české poezie v komparativním pohledu. Příklady a teze“ nabídl (kromě úvahy nad postavením české poezie v „proměnlivém poli světové literatury“ a její identity v rámci literatury národní) sled dobře promyšlených, fundovaných a především potřebných a neméně inspirativních otázek po tom, co vlastně komparatistika jako obor je, jaké jsou její možnosti a cíle (a jsou-li vůbec souměřitelné…) a jaký je jejich smysl. Získávání informací je totiž neustálé kladení si otázek.
Vychází v České literatuře 4/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
