Jako dodatek ke dvanácti svazkům Dílu Milady Součkové vyšly v nakladatelství Prostor v roce 2018 dopisy Milady Součkové Jindřichu Chalupeckému, Ladislavu a Olze Radimským, Romanu Jakobsonovi, Otakaru Odložilíkovi, Gertrudě Gruberové-Goepfertové, Oldřichu Leškovi a Karlu Milotovi. Vydaná díla Součkové doplňují Élenty svými dokumentárními kvalitami a svědectvím z autorčina života zejména v exilu. Zároveň představují svébytné dílo. Dopisy jsou seřazeny primárně podle adresátů: před čtenářem se tak postupně rozvíjí přátelské vztahy, z nichž se většina odehrávala výhradně korespondenčně (s Karlem Milotou nebo Gertrudou Gruberovou-Goepfertovou se Součková osobně ani nikdy nesetkala). Kromě několika dopisů Chalupeckému pocházejí listy z období, které Součková strávila v USA: často si koresponduje s lidmi, kteří s ní sice sdílí geografický prostor či osud exulantů (jako Roman Jakobson, Otokar Odložilík či Ladislav a Olga Radimští), ale i tak se místy zdají podobně nedosažitelní jako přátelé v Československu. Jak píše Součková v prosinci 1973 do Československa Oldřichu Leškovi, s nímž se seznámila, když oba působili na univerzitě v Chicagu (manželé Leškovi se poté vrátili zpět do Prahy), „život odděluje člověka od lidí, s nimiž si rozumí a které má rád“ (s. 484).
Élent s náročnou prací, stěhováním, nemocemi, publikováním. Slovo, které Součková používá tak často, že jej editoři zvolili za název svazku, odráží komplikovanou realitu života Milady Součkové v Americe a zároveň je i příznačný pro autorčinu práci s jazykem. Běžně ve svých dopisech uvádí latinské obraty či citáty z klasických autorů, pracuje s německými či francouzskými výrazy. Anglická slova používá pro označování předmětů či skutečností každodenní reality. Tuto tendenci můžeme porovnat s autorčinou poslední básnickou sbírkou, ve které své básně doplňuje komentářem v angličtině. Jak píše Josef Hrdlička, pomocí hry s anglickým jazykem si autorka „vymezuje imaginární prostor exilu“ („Případ poezie Milady Součkové“, Poezie v exilu: Čeští básníci za studené války a západní básnická tradice, 2020, s. 164). Obdobnou tendenci lze sledovat i v dopisech. Protikladem anglojazyčné každodennosti je „poetická krajina české poezie“ kterou se Součková „někdy v duchu“ prochází (dopis Leškovi, s. 487). V dopisech kráčí po vlastních stopách imaginární Prahou či jižními Čechami.
Prostor exilu je pro Součkovou prostorem osamělým: přestože byla s některými výraznými postavami československého exilu v kontaktu, organizovanému exulantskému životu se vyhýbala. V dopisech se opakovaně vyhrazuje například vůči Společnosti pro vědu a umění, založené v USA na konci padesátých let, kterou od začátku podporoval Ladislav Radimský. S tím se ale Součková naopak shoduje v pojetí exilové či emigrantské literatury, jak několikrát opakuje v dopisech jemu i jiným. Jak mu píše, literatura je sice „vždy, třebaže »uměle« organizovaná pod nějakým »dělítkem«, ať je jím historie, národnost, styl atd., atd.“ (s. 291), podobně jako Radimský ale s oddělováním exilové literatury od literatury vzniklé v Československu nesouhlasí. Vývoj domácí literatury bedlivě sleduje a v korespondenci i komentuje, často velmi kriticky. Jak píše v nedatovaném dopise někdy mezi lety 1965 a 1970 Gertrudě Gruberové-Goepfertové, v Československu „básníka nemají ani jednoho, ani jako talent, pokud vím. Tam totiž nemají umění, nemohou mít umění“ (s. 456). V duchu svého přesvědčení je ale podobně kritická k literatuře vznikající mimo Československo. Jak píše v roce 1979 Olze Radimské: „Alespoň kdyby v té tzv. emigrantské lit. vycházelo něco slušného. Ale kromě několika dokumentárních prací je to všechno rozředěné (i Škvorecký,) opakované a rozředěné a čím dál tím víc sprostot. No, to bych tedy souhlasila s komunisty, že nechtějí tisknout takovou pornografii a lidi jen chlastají, chlastají a blábolí o idejích, a kdyby byli nemuseli ven, tak by tu domácí káru táhli dál. To jejich »umění« jim nevadilo. Neříkám, že nejsou mezi nimi (tady i doma) charakterní lidi a nadaní, ale ta »emigrantská lit.« en bloc — ne“ (s. 290).
Součková ale zároveň českou i slovenskou literaturu pečlivě shromažďovala v rámci své práce na harvardské slavistice (tamější knihovně odkázala svůj majetek a z jejího fondu jsou české a slovenské knihy pořizovány i nadále). Dopisy odhalují její snahu právě v tomto směru, stejně jako její pedagogické působení a literárněvědné bádání. Svazek Élenty tak může sloužit i jako připomenutí toho, že zhodnocení role Součkové jako literární vědkyně a jejího významu pro americkou slavistiku zatím chybí, stejně jako důslednější zařazení jejích prací do bohemistické historiografie. Součková působila nejen na již zmíněné slavistice na Harvardově univerzitě, ale i na Chicagské univerzitě a Berkeley v Kalifornii. Kromě informací o genezi jejích knih o české literatuře a její historii narazíme v korespondenci také na neméně zajímavé zmínky o projektech neuskutečněných, jako několikrát zmiňovaná studie o díle Marcela Prousta.
Je to ale vlastní umělecká tvorba, která leží Součkové v dopisech nejvíce na srdci. Autorku provázely problémy s publikováním v českých i exilových nakladatelstvích, v dopisech si také často stěžuje na nedostatek času a prostoru tvořit. Zároveň ale ve své psaní neochvějně věří. To je zřetelné například v dopisech Radimskému z jara roku 1952, ve kterých Součková reaguje na jeho úmysl nezařadit její tvorbu do prvního čísla exulantského kulturního časopisu, který měl začít vycházet v New Yorku (z vydávání časopisu nakonec sešlo). Vysvětluje Radimskému pocit zodpovědnosti „k mojí vlastní práci, k tomu, co jsem v české literatuře udělala a za čím jsem stála, a k těm, kdo stáli za mou prací“ (s. 180). Boj o zařazení do prvního čísla — a tím pádem symbolicky do nejdůležitější skupiny exilových spisovatelů a spisovatelek — vnímá jako „boj o hodnoty, které pokládám za sine qua non. Ztotožňuji-li se při tom se svou prací, je to nevyhnutelné“ (s. 183). S pocitem, že se jí nedostalo a nedostane adekvátního uznání, ale Součková bojovala již před exilem i v jeho raných fázích. Jak prorocky píše Romanu Jakobsonovi v nedatovaném dopise, který podle editorů pochází asi z roku 1949: „Možná že jsem byla dobrý spisovatel. Jedno jsem si jista, že jsem měla dispozici stát se skutečně významným spisovatelem. A jediné, co mě trápí, že nemám a asi nebudu mít příležitost dokázat to“ (s. 301). O několik let píše v podobném duchu Radimskému: „Moje literární hodnoty nevyrostly v těch kavárenských společnostech, na nichž bylo tak mnoho z české kulturního života založeno. Doplatila jsem na to a doplácím na to ještě. Ale i přes ty velké nesympatie, s nimiž moje práce byla u nás přijímána, nakonec si vydobyla své místo. Si licet magna componere parvis, a to říkám s upřímnou pokorou, vsadila jsem do literární loterie na číslo, které možná vyjde až po mé smrti“ (s. 181).
Od začátku nového milénia se konečně zdá, že číslo Součkové konečně padlo, což ukazuje i vydání Díla. Tento počin představuje snahu odkaz Součkové představit čtenářům a zároveň je další krokem k zařazení této autorky na její právoplatné místo v české literatuře. Élenty k tomuto úkolu přispívají více než důstojně. Kniha je vybavena předmluvou Kristiána Sudy, jmenným rejstříkem a ediční poznámkou. V té editoři upřesňují, že je svazek čtenářským vydáním. Tomu odpovídá i pečlivá redakce a úprava původních dopisů: sjednocený byl systém datace i uvozovek, doplněna byla diakritika (Součková psala některé dopisy na psacím stroji bez české klávesnice), opraveny překlepy. Publikace je k čtenářům vstřícná i překladem všech cizojazyčných výrazů, převodem teplot ze stupňů Fahrenheita na stupně Celsia či precizně zpracovaným poznámkovým aparátem, ve kterém editoři uvádějí a kontextualizují všechny texty, projekty a osobnosti, které Součková ve svých dopisech zmiňuje. Povedená grafická úprava koresponduje se svazky, které vyšly v rámci Díla. I přes potenciální hodnotu publikace pro další bádání o této pozoruhodné autorce a její tvorbě se díky pojetí celého svazku neztrácí ani čtenářský zážitek z dopisů samotných. Jak Součková napsala v roce 1960 Gertrudě Gruberové-Goepfertové, „jsem podle svého vlastního mínění dopisovatel slušný, ač ne ideální“ (s. 425). Dopisy Milady Součkové přátelům často nejsou příliš veselým čtením, minimálně v prvním tvrzení jí ale čtenář musí dát za pravdu.
Milada Součková: Élenty: Dopisy přátelům 1942–1982. Edd. Zuzana Říhová, Kristián Suda a Richard Štencl. Prostor, Praha 2018. 544 strany.
Vychází v České literatuře 4/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
