Nebývá až tak časté, aby vyšla publikace vyzdvihující literární a divadelní počin starý bezmála devadesát let, nicméně doposud naprosto neznámý. Škála důvodů, proč k něčemu takovému dojít může, je přitom značně široká. Počínaje přesvědčením, že jde o mimořádné umělecké dílo, které bylo neprávem přehlédnuto, až po rozhodnutí využít čerstvě nalezený, byť celkem nevýznamný text k vykreslení a k velebení časoprostoru a kulturního kontextu, v němž tento vznikl.
To je, myslím, případ přítomné edice hry Kaolin a Majolika. Dílka, jež v roce 1933 bez většího ohlasu dvakrát sehráli bývalí absolventi opavského gymnázia a které dnes Jiří Knapík vyzdvihl jako doklad toho, že tenkrát i tady „u nás“ vznikaly umělecké aktivity, k nimž se my dnes můžeme radostně přihlásit. Zrod a reprezentativní podobu edice totiž zjevně motivovala touha doložit, že v Opavě třicátých let, tedy ve městě s výraznou německou většinou, existovala i zajímavá kultura česká. Úžeji: že v tomto z podstaty konzervativním maloměstě vznikla moderní divadelní aktivita, jež osvědčuje nejen okouzlení tehdejší české mládeže avantgardní poetikou Voskovce a Wericha.
Jiří Knapík sice doufá, že by jím nalezený a publikovaný text mohl alespoň ještě ožít na jevišti, nicméně i on tuší, že nejde o dílo, které by bylo schopné svébytného uměleckého života, nýbrž o legrácku, která není zajímavá tím, jaká je, nýbrž tím, že vůbec je. Současně jej ale zjevně okouzluje hravost a tvořivost těch, kteří tuto hříčku stvořili a sehráli. A bylo-li toto někdejší tvoření, sepisování a zakoušení divadla pro autory, herce, ale i diváky nepochybně velkou zábavou, část jejich nadšení se přenesla také na samotného editora a stvořila touhu je „zpomníkovat“.
Hra Kaolin a Majolika byla představena 13. září 1933 v sokolském kině Kosmas v Kateřinkách a 1. října 1933 ve Velkých Hošticích. Jestliže editor ve svém výkladu opakovaně konstatuje, že toto uvedení bylo následně zapomenuto, současně formulačně váhá mezi tím, zda k tomu došlo pomalu, nebo rychle. Mimo jeho zorný úhel je však mnohem zásadnější otázka, totiž zda vůbec bylo na co zapomínat. To by si totiž musel připustit, že by dvourázová akce skupinky absolventů místního českého gymnázia tak, jak ji věrohodně vykreslil, ve společenském životě meziválečné Opavy nebyla událostí s velkým U, čili neznamenala o mnoho víc než jen příjemný večer pro sezvané kamarády a příbuzné.
Pod textem nalezené hry jsou podepsáni Josef Heller a Rudolf Kristian, kteří byli také protagonisty její inscenace. V programu přetištěném v knize přitom své počínání pojmenovali takto: „Existující děj není zde účelem, ale jen prostředkem k tomu, aby se dala dělat hlína“. Navázali tak na V + W, kteří také občas hlínou eufemisticky nahrazovali sociálně méně přijatelný výraz sranda, avšak oproti nim šli ještě o krok dál. V prologu ke hře totiž použili biblický motiv člověka stvořeného z hlíny, což jim následně umožnilo použít ji jako „klíč“ určující jména jednotlivých postav. Využili přitom různých „podob“ hlíny: od betonu až po ušlechtilý porcelán, jak to také napovídá titul hry a její upřesnění v podtitulu: „Porcelánová anekdota o prologu, šesti obrazech a čtyřech meziobrazech“.
Dějová konstrukce, jež má zamýšlenou anekdotickou „hlínu“ držet pohromadě, je přitom více než jednoduchá. Započíná se rozepří mezi milenci odlišného naturelu: progresivní a agilní Majolikou a konzervativním Kaolinem, po níž ona navíc kamsi záhadně zmizí. Kaolin se domnívá, že byla někým unesena, a spolu s policejním komisařem Epiagem po ní pátrá, přičemž za podezřelé považuje podivné cizince se jmény Aspoň Gips a Sotva Beton. Majolika se ale z vlastní vůle schovává před svým bývalým přítelem, světoznámým zločincem, který má další „porcelánové“ jméno Han Sèvres a krade, kudy chodí. Toto vše pak vygeneruje komediální situační zmatky, křivá obvinění a omyly — a nutně také míří k happy endu. Neboli k okamžiku, kdy je zloduch zatčen a pánové Aspoň a Sotva očištěni. Veselou pointu utváří zcizovací prvek, jenž musel s aktéry spřízněné dobové publikum značně pobavit, tedy odhalení, že mezi Sèvresem ukradenými předměty byla i reálná maturitní vysvědčení Hellera a Kristiana.
Důležitou součástí jevištní výpovědi ovšem bylo, že figury Gipse a Betona byly koncipovány podle postav, které v Osvobozeném divadle pro sebe psala dvojice V + W. Komickou „hlínu“ divadelního zážitku tak měly utvářet především zábavné forbíny, tedy dialogy, které mezi sebou vedli protagonisté představení, a to s cílem pobavit publikum hravým balancováním mezi evokací fikčního světa a komentáři vyjadřujícími se ke společně žité realitě. V textu hry je tudíž zakódován nejen dobový opavský společenský a národnostní život, ale i tamní konkrétní místa, osoby, lidé…A to natolik, že to značně komplikuje recepci hry současnými recipienty, neboť těm nutně unikají dobové a místní reálie a s nimi propojené náznaky a vtipy.
Jako recenzent jsem byl v pokušení zdůraznit, že tento fakt editorovi značně zkomplikoval situaci, neboť jej postavil před nutnost publikovaný text doprovodit přehršlí komentářů a výkladů, které jej ukotvují v dějinném kontextu. Pak jsem si ale uvědomil, že je tomu spíše obráceně. Totiž že Jiřího Knapíka jako historika právě tato možnost „přídavného“ vysvětlování a objasňování všech na „první dobrou“ nejasných významů a souvislostí okouzlila. Zjevně ji totiž vnímal jako způsob, jak dát edici neznámého dílka vyšší smysl. Výsledkem jeho zaujetí je kniha obsahující jak samotný — v mnoha poznámkách pod čarou zevrubně okomentovaný a do opavských reálií ukotvený — text hry, tak také kapitolky vysvětlující souřadnice jeho zrodu. Tedy výklady věnované české kultuře a českému divadlu v německé Opavě třicátých let, životním osudům obou autorů, jejich spolupracovníkům i těm, kteří se na rekonstruované akci podíleli nějakým jiným způsobem. Nechybí ani skromné doklady o obou známých představeních a návdavkem pak jsou ukázky další publikační či výtvarné činnosti obou autorů, jakož i bohatá fotografická dokumentace.
Meziválečnou Opavu Knapík nahlíží očima české menšiny, což jej vede k tomu, že sekundárně reflektuje také národnostní napětí, které za první republiky v Sudetech formovalo vztah mezi Čechy a Němci. Nevyhrocuje je, přesto je ale jeho výklad nesen také určitým vlasteneckým patosem. Vyrůstá z potřeby někdejší český kulturní život ve městě vyzdvihnout, ba postavit na piedestal. Ukázat, jak se tamní mladí Češi dokázali vyšvihnout nad nicotnost většiny ostatních obyvatel (milovaného) maloměsta.
Editorovo „zabydlení se“ v místních reáliích je cílené a pevné. Patrně i díky spolupráci s manželkou Jaromírou, která se — jak prozrazuje jeho v knize publikované curriculum vitae — zabývá osobnostmi a historickým místopisem Opavy. Publikace se tudíž obrací především na obyvatele a znalce tohoto města a nabízí jim možnost lépe poznat historii jím dobře známého prostoru. Z širší, celonárodní perspektivy je zajímavé především Knapíkovo upřesnění portrétů dvou osobností, které překročili hranice regionu, tedy Josefa Hellera, jenž se ve čtyřicátých letech pod pseudonymem Zdeněk Jerman prosazoval i jako prozaik, a také kreslíře a humoristy Josefa Molína, jehož si příslušníci starších generací mohou pamatovat z časopisu Dikobraz.
Snaha glorifikovat Opavu a českou menšinu je patrná také z toho, jak se v doprovodných kapitolách tu a tam replikují tytéž informace. Jako by jejich autor počítal s tím, že uživatelé budou knihou spíše listovat, než aby ji četli jako celek, a proto se snažil, aby o žádný podstatný údaj nepřišli. Zvláštním případem redundance jsou pak mnohé z poznámek a vysvětlivek k samotné hře. Ty tak, obávám se, nejednou atakují hranici oné důkladnosti, která svého času vyprovokovala Wericha a Horníčka k tomu, aby si v Divadle ABC dělali legraci z nicneříkající důkladnosti poznámkového aparátu k Haškovu Švejkovi.
Příklad za všechny. Na straně 117 je otištěno jedenáct řádků dialogu mezi Kaolínem a Epiagem, který doboví diváci patrně vnímali jako humornou diskuzi o stavu opavské veřejné dopravy. Většinu textu na této straně ovšem činí deset rozsáhlých poznámek pod čarou, obsahujících mj. i řadu velmi detailních informací o tom, jak, kam a kdy podle jízdních řádů z Opavy v roce 1933 jezdily vlaky a autobusy a zda v autory vyjmenovaných destinacích opravdu zastavovaly. — Na druhé straně se mi nepodařilo v komentářích a poznámkách najít výklad jména Epiag, tedy fakt, že zkratka EPIAG náleží firmě „Erste (böhmische) Porzellandindustrie A. G. In Karlsbad“.
Jakkoli má tedy Knapíkova oslava nevšedního, byť de facto neúspěšného, opavského literárního a divadelního pokusu v sobě místy něco cimrmanovského, osobně ji vítám. Je totiž zajímavým dokladem toho, jak byla poetika Osvobozeného divadla schopna ve své době zasáhnout a inspirovat mladé lidi i v místech, kde bychom to příliš neočekávali.
Jiří Knapík: Heller & Kristian, aneb, Opavská Vest pocket revue (1933): hra „Kaolin a Majolika“ a inspirace Osvobozeným divadlem. Opava, Slezská univerzita 2020. 215 stran.
Vychází v České literatuře 5/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
