Kniha Lukáše Prokopa Nedokončené konstrukce. Stendhal, Deml, Michaux má v tiráži jako rok vydání uvedenu dataci 2021, ve skutečnosti však vyšla až na jaře 2022, a to v Památníkem národního písemnictví — kde autor pracuje coby kurátor Oddělení Literárního archivu — vydávané edici Depozitář, řadě Studie. Recenzentem publikace byl Josef Vojvodík, do jehož kompetence svazek spadá svým tématem i metodologickým uchopením.
Na obecné rovině si monografie klade neskromný a nesnadný cíl „odhalit vztah lidské identity a literární tvorby (fragmentu)“ (s. 10), postihnout „vzájemný vztah lidské identity a literárního textu, který se rodí pod vlivem situačních okolností“ (s. 311). Zaměření na díla (ve smyslu jednotlivých titulů i celku) fragmentární povahy je motivováno přesvědčením, že fragmentární text „zdůrazňuje vlastní spisovatelskou osobitost, posouvá umělecké dílo směrem k jedinečnosti a uniká vší objektivitě, harmonii i vnucené stylové kázni“ (s. 34). Konkrétní texty tria zvolených autorů pak podle autorova názoru „zpřítomňují problematiku vztahu mezi textem a životem empirického autora v určitém časovém rozsahu a vývoji“ (s. 11). Je tak nasnadě, že 1) v centru autorova zájmu stojí texty autobiografické (inspirován Alainem Girardem a jeho knihou Le journal intime et la notion de personne, o nich hovoří jako o li teratuře intimistické), resp. texty nesoucí evidentní autobiografické rysy, a že 2) je sleduje v kontextu (proměn paradigmatu) dějin literatury a dějin idejí.
Na obecnější ideové rovině je Lukáš Prokop inspirován mj. Emmanuelem Levinasem (jehož jméno však uvádí v pofrancouzštěné podobě Lévinas) či knihou německého fenomenologa Bernharda Waldenfelse Znepokojivá zkušenost cizího (č. 1998); v konkrétních analýzách se pak metodologicky opírá zejména o práce představitelů tzv. ženevské školy (Georgese Pouleta, Marcela Raymonda, J.-P. Richarda, Jeana Starobinského), od nichž toho s výjimkou tři knih Starobinského (Symboly rozumu [2003]; Melancholie v zrcadle [2013]; Tři figury posedlosti [2014]) v češtině bohužel doposud vyšlo žalostně málo. O to spíše možná stála za připomínku kniha Kapitoly z literárněvědné tematologie (2020). Jejím pořadatelům by sice bylo na místě leccos vytknout; nic to však nemění na tom, že zde vyšly — kromě dvou kapitol z Bachelardovy Poetiky snění (která ovšem vyšla celá již v roce 2010 v překladu Josefa Hrdličky) a několika studií Lotmanových — dvě stati G. Pouleta z jeho asi nejslavnější knihy Les Métamorphoses du Cercle (Metamorfózy kruhu) a především zajímavý Richardův esej o Nervalovi.
První z tvůrců, jimiž se Lukáš Prokop zabývá, tedy Stendhal, se coby zakladatel tzv. egotismu jeví být volbou logickou a v podstatě nutnou. Egotismus, jehož různé projevy stojí v centru zájmu recenzovaného svazku, je definován jako „životní postoj zaujímaný člověkem s jeho citovými, volními a myšlenkovými pochody či projevy, který v otázkách společenských a mravních hledá jedinou oporu ve vlastním úsudku a vlastní osobnosti“ (s. 77). Vyznačuje se touhou porozumět „hnutím duševního života, svému já, charakteru, odlišnostem i zvláštnostem, které v sobě tuší a nalézá. Jde o projev osamostatnění analytického a hodnotícího vědomí od svých reakcí, které zasahují citový, volní i rozumový život“ (s. 79). Mezi Stendhalovy knihy nesené tímto „sebepoznávacím“ záměrem řadí Lukáš Prokop Deník, dopisy a (auto)biografické a/či esejistické knihy Život Henryho Brularda, Egotistické vzpomínky, Řím, Neapol a Florencie, Římské procházky, O lásce, Život Rossiniho, Život Haydnův, Mozartův a Metastasiův a Dějiny italského malířství (tři poslední jmenované tituly vyšly v češtině spolu s dalšími texty ve svazku Energické múzy). Poznání, píše L. Prokop, nesměřuje u Stendhala nikdy k odhalení druhého, ale vždy sebe sama. Upozorňuje také, že deník a korespondence pro Stendhala nebyly pouhými privátními žánry, nýbrž mu umožňovaly „se připravit, napravit či naplánovat strategii příběhu, který bude ověřen v praxi“ (s. 89–90). Beletristické a intimistické dílo se totiž u něj často těsně prolínají; do svých postav promítal Stendhal sám sebe, své vlastnosti (resp. vlastnosti, které sám sobě připisoval), myšlenky, otázky, přání, tužby.
Jedním z fenoménů, kterým v souvislosti se Stendhalovou osobností věnuje Lukáš Prokop pozornost, je užívání pseudonymů. Za svůj život jich údajně použil více než sto třicet. Podle Prokopova názoru se jedná o projev snahy být tím, kdo sám sebe tvoří a také řídí. Zároveň to ukazuje, do jaké míry si umělec do života pustil fikci a využíval jejího působení v hledání prožitku „božského štěstí“ a dosažení úspěchu v empirickém světě: „Jména, tedy řeč, se stanou nástroji různorodé metamorfózy, kterou Stendhal pojme jako realizaci toužené možnosti stát se někým jiným: vystupovat pod jinou identitou či, jak sám říká, s jinou tváří, jiným tělem a jiným původem“ (s. 137).
Prostředkem sebepoznání byla pro Stendhala od počátku literatura. Právě to Lukáš Prokop vidí jako hlavní pojítko s dalšími dvěma autory, jimiž se ve své knize zabývá. Pro tvorbu Jakuba Demla je podle něj určující touha scelit vlastní proměnlivý život v jediné knize. Demlův přístup k sobě sama označuje pojmem dialogická identita. Má tím na mysli identitu tvořenou a stále znovu aktualizovanou hovory i texty druhých, sděleními, jež kolují mezi druhými lidmi. L. Prokop tuto myšlenku dále rozvádí následovně: „Deml proto usiluje, aby jeho dílo bylo co nejvíce ovlivněno souvislostmi života, neboli aby bylo prostoupeno a spolutvořeno zasahováním druhých lidí, aby se co nejvíce vzdálilo konceptům, aby tak co nejvíce kopírovalo skutečnost, ale pokud možno jí samo bylo, aby se slova co nejvíce přiblížila věcem. […] Fragmentárnost Demlova díla, jeho textů, je proto jen silnějším odkazem ke skrytým souvislostem. […] Úsilí o jednotu, o spojení, navozování skrytých souvislostí a vztahů, to je to, k čemu dílo odkazuje“ (s. 230). Demlova identita je podle Prokopova názoru utvářena v úplné závislosti na svém okolí a neobejde se bez psaného uměleckého díla, jehož prostřednictvím autor usiloval darovat druhým to, co jej podle vlastních pozorování utvářelo, svou osobní přirozenou jedinečnost a neopakovatelnost konkrétní lidské bytosti.
Prokop ve své demlovské studii dále věnuje značný prostor fenoménu zpěvu, který byl, jak soudí, pro spisovatele celoživotně skládanou a hledanou formou díla. Zpěv je oslavou stvořeného světa, projevem vzrušeného a exaltovaného stavu i prapůvodním lidským dorozumívacím prostředkem. Nese v sobě potřebu obraznosti a potvrzuje její světadějný (= řeč zakládající) význam v životě člověka. Vedle (sborového) zpěvu opírá Deml svou představu existence společenství sdílícího společnou vizi také o křesťanský výklad modlitby a o význam jejího kolektivního odříkávání. Tím vším podobně jako Stendhal aktualizuje problematiku literárního textu jako pragmatického nástroje lidské integrace ve světě.
Celoživotní zájem posledního zařazeného autora, původem belgického spisovatele a výtvarníka Henriho Michauxa, byl soustředěn kolem otázek podoby lidského subjektu a jeho vztahu ke světu. Poznání je v jeho díle vždy vztahováno výhradně ke své vlastní osobě, ke svému já, a to já stále znovu se rodícímu, stále unikajícímu a ničenému. Michauxova výjimečnost podle Lukáše Prokopa „spočívá ve schopnosti zachytit extrémní oslabení lidského subjektu jako celistvého a v proměnách času vždy identického celku“ (s. 236). Fragmentární povahou svých textů navazuje na étos romantismu, jehož tradice „»jedinečné chvíle« se u něj ztotožnila s chvilkovou uceleností sebe sama“ (s. 305).
Umělecké dílo bylo pro tohoto umělce — vyjadřujícího se slovem i obrazem (jeho výtvarnou tvorbu však autor bohužel zcela pomíjí) — prostředkem sebezáchrany, „výsledkem snahy člověka zachovat se, přežít, porazit síly, které na něj z okolního světa útočí“ (s. 236). Michauxova celoživotní sebeanalýza se pojila s bojem, zápasem a obranou vlastního života, což bylo podníceno konsekvencemi jeho srdeční nemoci a podlomeného zdraví. Téma života fyzicky slabého člověka uprostřed lidské společnosti Michaux konkretizoval např. v knize Un certain Plume / Jistý Pápěrka (zde by mimochodem stálo za úvahu, jak se v českých překladech tato sémantika zintenzivňuje či naopak zeslabuje v souvislosti s ponecháním jména hlavní postavy ve francouzské podobě, resp. jeho různými převody do češtiny). Trvalý prožitek nemoci u něj zesiloval konflikt se světem a prohluboval distanci vůči němu. Knihy pro něj nejsou jen zprávami o hledání stability, která by ho uchránila před pádem, ale jsou také nástrojem, jak se tomuto pádu bránit: „Hledání pevné půdy a nalezení stálosti splývá s rozhodnutím ubránit se zranitelnosti a fragmentárnosti vytvořením psaného díla. Michaux oživuje představu romantiků, že je to právě lidská práce jako vědomá a záměrná aktivita, která se stává možnou zárukou identitárního sjednocení“ (s. 257).
S Michauxovou životní situací člověka odsouzeného nemocí do pozici outsiderství souvisí rovněž motivy hněvu, nenávisti, vzdoru, zlosti, závisti, jež jeho dílem procházejí. Z perspektivy jeho etiky jsou tyto emoce výrazem aktivní role člověka; jsou jedněmi z mála nástrojů, jak dosáhnout celistvosti. Hněv je přirozeným zdrojem bezprostředního vztahu ke světu, ideální formou odpovídající na „potřeby okamžiku“ (s. 303). Michauxovo etické stanovisko spočívalo v trvalém varování před upnutím se k systému — jen tak je zaručeno poznání založené v přirozenosti a konkrétní osobní specifičnosti. Podle Prokopa byl Michaux přesvědčen, že „každému násilí, každé moci, která utiskuje lidské já, se […] dá, i když třeba na krátký čas, uniknout tvořením“ (s. 300) a že „vše se dá využít a vše je vhodné k vznětu, k objevu a k přežití“ (ibid.).
Důvodem pro spojení Stendhala, Demla a Michauxa do jedné knihy je pro Lukáše Prokopa jejich urputné hledání podoby své jedinečné existence, kterou ztotožňovali s tím, co označuje pojmem přirozenost. Autorovy argumenty pro propojení právě těchto tvůrců jsou relevantní, zároveň mám za to, že výběr byl — přinejmenším v případě Demla a Michauxa — ovlivněn i jeho čtenářskými preferencemi a/či zkušenostmi (na čemž nevidím nic špatného, jen bych asi uvítala, kdyby to autor otevřeně přiznal). Především studie o Demlovi se totiž přeci jen trochu vymyká — nikoli v tom smyslu že by Demlovo dílo nebylo s tradicí egotismu stejně jako s poetikou fragmentu, resp. fragmentárním psaním usouvztažnitelné, ale spíše způsobem, jakým o něm L. Prokop přemýšlí, kam klade akcenty, co tematizuje a co naopak zcela pomíjí. Zdá se mi, že výklad jde příliš naproti Demlovo kultu, mýtu a legendě a nijak je de facto neproblematizuje, což by však, pokud bere v úvahu (auto)biografické aspekty a empirickou osobnost autora, bylo dle mého názoru na místě. Na mysli mám především Demlův antisemitismus, o němž by — uvažuje-li autor o jeho vztahu k druhému/druhým — tu nějaké slovo rozhodně zaznít mělo. Nabízelo by se v tomto směru využít zmíněnou (ve výkladu několikrát odkazovanou) Waldenfelsovu knihu, ale i jiné, novější úvahy zabývající se týmž fenoménem: Teorie cizího Wolfganga Müller-Funka vyšla v češtině v době, kdy se Prokopova kniha už asi připravovala k tisku, jako inspirace k úvaze však mohl posloužit například i konferenční sborník Strach z cizího. Antisemisemitismus, xenofobie a zkušenost „uncanny“ (2015, edd. Roman Telerovský a Martin Mahler). Je také škoda, že se v úvodu či v závěru práce Lukáš Prokop nepokusil alespoň formou zmínky rozšířit okruh tvůrců, o nichž lze v souvislosti s egotismem uvažovat, a nabídnout tak potenciální inspirační podněty i dalším badatelům. Velice zajímavá by totiž například byla otázka, jak se praxe egotismu proměnila v kontextu myšlenkového milieu druhé poloviny 20. (případně i počátku 21.) století. Při hodnocení knihy by se člověk však měl primárně držet toho, ca obsahuje a nabízí — a v případě recenzovaného svazku toho věru není málo! Výše jsem upozornila samozřejmě jen na několik málo vybraných motivů autorových úvah, o jejichž inspirativnosti ostatně svědčí myslím i výše předestřené námitky (resp. „námitky“). Nezpochybnitelné výtky tak lze směřovat spíše k redakčnímu zpracování knihy, zejména k chybějícímu jmennému rejstříku a také k někdy poněkud krkolomnému a zbytečně komplikovanému a předimenzovanému vyjadřování, jež zpomaluje čtení a ztěžuje porozumění (zde ovšem měl býval „zafungovat“ i redaktor knihy, resp. dokonce redaktoři dva: Jakub Vaníček a Ladislav Šerý).
Lukáš Prokop ukazuje, že o autobiografických aspektech textu/ů lze uvažovat i v rámci citlivého čtení, interpretace soustředěné dovnitř řeči, bez jakýchkoli biograficky zjednodušujících či dokonce spekulativně bulvárních výkladů. Jeho knihu Nedokončené konstrukce lze přitom vidět i v širším kontextu návratů ke kategorii autora (srov. např. monografii Kláry Soukupové Vyprávět sám sebe: teorie autobiografie [2021] či práci Anny Schubertové Stávám se řečí: smrt a návrat autora v perspektivě filozofie identity [2021] a též recenzi první zmíněné na druhou uvedenou [autorku i knihu] ve Světu literatury č. 65). Potvrzuje to, že dokud budou psát literární texty lidé z masa a krve, a nikoli stroje (byť i takové pokusy zde samozřejmě už existují), zůstává otázka původce díla stále aktuální.
Lukáš Prokop: Nedokončené konstrukce. Stendhal, Deml, Michaux. Praha, Památník národního písemnictví 2021. 339 stran.
Vychází v České literatuře 1/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
