Kniha mediálního teoretika Miloše Hrocha je prvním původně domácím titulem v edici #POPs pražského nakladatelství Akropolis. Tato edice se orientuje primárně na překlady klasických děl kulturních studií a současně s Hrochovou prací představila i překlad původně anglicky vydané práce mediálního vědce Jaroslava Švelcha věnované studiu československých počítačových her.
Hrochova práce ale byla napsána rovnou česky, a přestože vychází z několika dílčích studií, částečně odrážejících i autorovo aktivní angažmá v rozmanitých hudebních a kulturních médiích, Vystřihni a nalep drží v rámci této edice čestný primát první knihy, která je výsledkem původní českojazyčné tvorby. Současně představuje pro tuto edici vedenou triem literárních vědců s mnoha zájmy mimo samotnou literaturu (Petr Bílek, Martin Foret a Pavel Kořínek) Hrochova kniha jistý úkrok od teorie populární kultury k problematice fanouškovství. Nejde ale o úkrok zcela nečekaný. Překlad klíčové práce Henryho Jenkinse teoretizující participativní formáty fanouškovských kultur, který pořídil Josef Šebek, představila #POPs jako svůj už čtvrtý svazek pod titulem Pytláci textů.
Studia fanouškovství sice se studiem populární kultury úzce souvisí, ale tvoří spíše její samostatnou výseč. Ta ještě silněji zdůrazňuje už v kulturních studiích podtržený aktivní přístup recipientů k textům produkovaným z kulturních a mediálních center. Fanouškovská produkce tuto logiku obrací. Texty vytváří sami jejich recipienti, respektive tvůrci vyrůstající z různých fanouškovských komunit. Jenkinsovy práce, které tvoří zakládající kánon studií fanouškovství, jsou v Hrochově textu posíleny o teoretické přístupy k materialitě. Zde se kniha opírá především o myšlení Bruno Latoura zdůrazňující nutnost překračovat opozice mezi kulturou a technologií, mezi ideovým a materiálním směrem k posthumanistickému přístupu, v němž se i papír stává aktivním agentem kulturního přenosu. Je také občerstvující, že po určité nadprodukci textů vzniklých především v minulém desetiletí a věnovaným subkulturním přístupům Hroch v knize nezabředává příliš hluboko do zdánlivě nevyčerpatelné studnice subkulturní teorie, která ve výsledku odkazuje především na sebe samu. „Subkultura papíru“ je pro něj určitou metaforou pro posun naznačený v podtitulu knihy. Ten naznačuje únavu a potřebu alespoň částečného stažení se z digitálního prostoru ve prospěch až fetišistického vztahu k hmatatelnému tištěnému médiu, především fanzinu.
Na rozdíl od prací historiků a pamětníků sdružených okolo Archivu českých a slovenských subkultur, kterým se pro jejich knihovnu fanzinů nedávno podařilo najít sice miniaturní, ale stále fyzický prostor ve smíchovské Eternii, poskytující vedle veganské jídelny a hudebního klubu místo dalším několika podobně profilovaným iniciativám, se Hroch ani tolik nepotřebuje obracet do minulosti. Jeho přístup k dějinnosti fanzinů je spíše jen krátce naznačen a jádro knihy tvoří výstupy autorova výzkumu z posledních několika let. Ten se orientoval na tehdejší současnost a specifické kulturní niky v rámci hudebních nebo uměleckých scén. Některé už dříve zmíněné Hrochovy žurnalistické práce někdy prosakují do výsledného textu, až si Hrochův věrný čtenář říká, že některé části knihy už někde četl. Opakování ale není na škodu a přes těchto několik míst působí kniha v zásadě celistvým dojmem. Autorovo suverénní ukotvení v mediální praxi je zřejmé z lehkosti jazyka, s nímž pracuje, i z četných odkazů k už zmíněné především anglosaské mediální teorii i k fakticky propojené globální mediální praxi. Vystřihni a nalep je tak rozhodně čerstvým závanem do zdejšího studia kulturní participace a svou roli primátu v původním českém textu edice #POPs sehrává na výbornou.
Miloš Hroch: Vystřihni — nalep. Jak post-digitální tisk a ziny vzkřísily papírová média. Praha, Akropolis 2022. 169 stran.
Vychází v České literatuře 1/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
