26. a 27. října 2021, Stará radnice, Havlíčkův Brod
Když havlíčkobrodští konšelé nechali osekat větve vzrostlých stromů stínících nadživotní soše místního slavného občana Karla Havlíčka, muselo být i nejzarytějším ignorantům zřejmé, že se něco děje. Koneckonců i recepční v hotelu Slunce s překvapením sledovala, kolik hostů se hrne do jeho komnat.
Do Havlíčkova Brodu se totiž v posledním říjnovém týdnu roku 2021 sjeli badatelé a odborníci na život a dílo slavného novináře, básníka, disidenta, politika, satirika, otce dcery národa, jobovského mučedníka i privilegovaného vězně, aby u příležitosti dvousetletého výročí jeho narození a stopětašedesátiletého výročí jeho úmrtí poodkryli některé valéry jeho veřejně činné i intimní existence i odkazu, skrze nějž promlouvá až do současnosti. Vědeckou konferenci k jeho poctě s názvem Havlíčku, Havle! spolupořádaly Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod a Masarykův ústav a Archiv AV ČR (z jehož řad pochází i průvodce konference Luboš Velek) ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR a městem Havlíčkův Brod. V úvodním slově radní Zbyněk Stejskal připomněl účastníkům, že už rok se město pyšní cenou Historické město roku. Na konec října vládlo nezvykle teplé babíletní počasí.
Z domu, v němž Karel Havlíček na dnešním Havlíčkově náměstí pobýval, je už zhruba sto let Muzeum Karla Havlíčka Borovského, a je tak samozřejmě volně přístupný nejen veřejnosti, ale i hostům konference. Pokoj, z něhož byl Františkem Dederou 16. prosince 1851 eskortován do tyrolského Brixenu, je podle všeho stále ve stejném stavu jako před sto sedmdesáti lety. Přestože jsme uprostřed expozice, jistému melancholickému pocitu při pohledu z okna na náměstí se nelze ubránit. Co asi tehdy viděl z okna Havlíček? Komentovaná prohlídka výstavy, jíž program konference zahájil ředitel Muzea Vysočiny Michal Kamp, pokračovala pod jeho vedením procházkou po významných místech Havlíčkova Brodu s Havlíčkem spojených zakončená právě před jeho legendární sochou v parku Budoucnost. Po přestávce už mohl začít standardní program vědecké konference v sále Staré radnice. Ten, s titulem „Karel Havlíček v nás“, otevírá Milan Hlavačka bodovou kategorizací historiografického obcování s Havlíčkovým životem a dílem. Zkritizuje dosavadní biografickou práci o Havlíčkovi a na závěr vzdá hold Jiřímu Štaifovi, který je jistě ne shodou náhod hned následujícím vystupujícím.
Jiří Štaif se k nedostatečné úrovni havlíčkovských monografií připojuje. Poslední odborný příspěvek toho dne předkládá za edici Havlíčkovy korespondence její šéf Robert Adam. Možno říct, že tento projekt konferenci ovládl. Z řad jeho editorů se následující den představila ještě Magdalena Pokorná, jež však ve svém příspěvku týkajícím se podob Havlíčkovy žurnalistické práce spíše zrekapitulovala, co už bylo dosud řečeno. Dále Ladislav Futtera představující Havlíčkovu korespondenci s úřady a nakonec František Martínek, který se zaměřil na Havlíčka coby téměř literární postavu v jeho vlastních dopisech. První konferenční den zakončil Havlíčkovými písněmi soubor Ostravská bandaska pod taktovkou Viktora Velka. Úplný závěr večera však patřil živému provedení podcastu Přepište dějiny historika Michala Stehlíka a publicisty Martina Gromana.
Středeční program zahájil blok Osobnost Karla Havlíčka, v němž Petr Tvrdý představil zapomenutou, leč pro druhou polovinu století v Havlíčkově Brodě důležitou osobnost Josefy Menšíkové, Jakub Raška české národní liberály poloviny 19. století, Luboš Velek Havlíčka coby poslance říšského sněmu a Ladislav Hladký jeho kontakty s dalšími Slovany. Vedle zmiňovaných Magdaleny Pokorné a Ladislava Futtery se v následném bloku Karel Havlíček — český žurnalista a publicista představil Eduard Mikušek s rozsáhlým, vymezený čas dalece překračujícím příspěvkem o regionální žurnalistice českých Němců. Po Františku Martínkovi vstoupila do bloku Karel Havlíček Borovský literární jediná zahraniční účastnice Anne Hultschová, jež velice inspirativně představila posuny interpretace Havlíčkových textů prostřednictvím jejich ilustrátorů. Závěr konference pak patřil bloku Odkaz Karla Havlíčka Borovského, jejž otevřelo shrnutí Havlíčkova života a jeho pozice ve vnímání tehdejší společnosti Marie Neudorflové. Následoval spíše masarykovsky laděný výklad Ondřeje Slačálka a před pauzou ještě příspěvek odkrývající životní osudy Havíčkovy dcery, resp. dcery národa, jak byla jeden čas označována, Zdeňky Havlíčkové, a jejich divadelní či filmová ztvárnění. Poslední dva příspěvky posunuly ohnisko konference z 19. století blíže současnosti. Autor těchto řádků představil obraz Havlíčka v samizdatové produkci 70. a 80. let století a Lubomír Müller, právní zástupce Jaroslava Hutky, kauzu Hutkovy pře s Českou republikou ve věci jeho rehabilitace za zadržení komunistickou tajnou policií v roce 1977 kvůli písni „Havlíčku, Havle“.
Písni, jejíž titul se nakonec dostal i do titulu celé konference. Tak jako havlíčkobrodští konšelé nechali osekat větve před Havlíčkovou sochou, tak konference představila Karla Havlíčka Borovského v řadě podob, odhalila překvapující nedostatečnost v dosavadním historiografickém uchopení jeho života a díla a nabídla i určité záchytné body, o něž by se sice nedlouhý, zato hutný Havlíčkův život a jeho práce mohly v dalším bádání opřít. Po 165 letech od jeho úmrtí je jistě načase.
Vychází v České literatuře 1/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
