Malá štíhlá dáma s cigaretou v ruce, ostříhaná na kluka a přísného vzezření. Pod skeptickou a ráznou povahou doutnalo nadšení pro literární život. S humorem a porozuměním pro lidské charaktery břitce glosovala dění v PNP. K instituci, jíž s nasazením věnovala celý život, uměla být kritická. Avšak kdo měl to štěstí, mohl se dostat až k jejímu obezřetně střeženému srdci.
Růžena Hamanová se narodila 4. 10. 1942 v Praze. Po maturitě na dnešním Gymnáziu Jana Keplera pracovala rok v ÚČL jako pomocný bibliograf; kvůli původu totiž nebyla přijata na vysokou školu. Nakonec mohla vystudovat češtinu a ruštinu na FF UK (1961–1966); původně však měla zájem o francouzštinu. Při studiu navázala přátelství s budoucími vědci jako V. Binar, M. Procházka, H. Rousová či T. Vlček a v roce 1963 se provdala za A. Hamana. Následně pracovala jeden rok v literárním archivu PNP a jeden rok učila na Gymnáziu Na Zatlance. V roce 1968 při pobytu ve Francii uvažovali manželé Hamanovi o emigraci, ale rozhodli se pro návrat. Toho roku Hamanová nastoupila natrvalo do PNP, nejprve do literárněexpozičního oddělení.
V roce 1971 obhájila rigorózní práci na téma Teigova cesta k surrealismu. Konfrontace uměleckých koncepcí André Bretona a Karla Teiga. Rok poté se jí narodila dcera Klára. V roce 1976 přestoupila do literárního archivu a v 2. polovině 80. let se začala více angažovat ve vědecké činnosti PNP.
V letech 1992–2011 působila jako vědecká tajemnice a zástupkyně ředitele. Poté do roku 2019 pracovala opět v literárním archivu. Kromě ředitelů E. Wolfové a Z. Freislebena mezi její blízké spolupracovníky patřili např. A. Jonáková, P. Buriánek, H. Krejčová, N. Macurová, Z. Pokorná a J. Schreiberová. Zemřela po delší nemoci 14. června 2023.
Po celý pracovní život udržovala kontakty se zahraničím (muzejní pracovníci, humanitní vědci, archiváři). Vzhledem k její badatelské orientaci jí byly nejbližší frankofonní kruhy: vedle Francie se jednalo např. o Švýcarsko, jež považovala za inspirativní v oblasti knižního designu. Německý literární archiv v Marbachu zase vnímala jako modelovou organizaci. Chtěla, aby PNP následoval strukturu této instituce, tj. aby centrem byl archiv s dalšími pododděleními a paralelně k němu působilo muzeum zaměřené na výstavní činnost. PNP však i po sametové revoluci čelil tolika turbulencím (potýkal se např. s rizikem svého zrušení i s chybějícím sídlem a depozitáři), že tuto vizi nebylo možné realizovat. V řídící funkci se rovněž zúčastňovala konferencí ICLM (součást ICOMu).
Podílela se na několika zásadních rozhodnutích, která PNP nasměrovala dál. S ředitelkou E. Wolfovou po dlouhém hledání našly pro instituci nové sídlo: Petschkovu vilu v Praze-Bubenči. Zasadila se o to, aby se PNP stal vědeckou institucí. Sborník Literární archiv získal status vědeckého periodika a příslušné výstupy zaměstnanců začaly být zadávány do systému vědeckých výsledků. Ze začátku se jednalo zejména o publikační činnost mimo rámec PNP. Byl to však podstatný krok k pozdějšímu rozšíření vlastní publikační činnosti PNP.
Hamanová měla nadšení pro zpracovávání fondů, jakkoli o sobě tvrdila, že „neomdlívá“, když bere do ruky něčí rukopis. Jejím prvním zpracovaným fondem byl K. Teige. Později k němu připojila ještě fondy romanistů V. Černého a O. Šimka. Soustředila se ale zejména na básníky 20. století (K. Biebl, K. Bednář, J. Čarek, J. Kainar, P. Křička ad.). Vedle toho zpracovala další různorodé osobnosti (K. Havlíček Borovský, V. Čtvrtek, M. Gebauerová, J. Kopta, A. M. Tilschová ad.). Rozsáhlé fondy brala jako výzvu, a ještě po svém odchodu z vedoucí pozice se vrátila do literárního archivu, aby se věnovala fondu J. Seiferta. Stačila rozpracovat také fond J. Koláře. Zároveň se netajila svým názorem, že by neuchovávala pozůstalosti v takovém rozsahu, ale soustředila se při akvizici na podstatné záležitosti jako korespondence, deníky, pracovní verze děl atp. Těžko ale říci, nakolik se za tímto prohlášením skrýval její svébytný humor.
Její výstavní činnost byla nejplodnější v 90. letech a v prvním desetiletí 21. století, kdy se mohla naplno věnovat svým tématům. Jako kurátorka zrealizovala velké množství výstav a katalogů, a to buď monografických, nebo na souhrnná témata (případně se na nich podílela). Z celé řady jmenujme alespoň některé projekty PNP a jejich knižní výstupy: samizdat a exil 1948–1989 V.Z.D.O.R. [Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu] (1992), A. Breton a čs. surrealisté Magnetická pole = Les Champs magnétiques (PNP a Francouzský institut 1993), česká literatura 1945–1948 Dnešek je celý nesvůj (1996), česká literatura 50. a 60. let Ztráty a nálezy (1998), korespondence českých a zahraničních spisovatelů Adresát: …, Praha, Čechy (2000), J. Vrchlický „Klenoty nejdražší z ciziny v pokladnu přenes své vlasti“ (2003), Hrabal Une trop bruyante solitude = Příliš hlučná samota (2004), Karel Hynek Mácha 1810–2010 (2010) aj. Byla rovněž kurátorkou výstavy Václav Havel: Dopisy Olze, která po uvedení v PNP (2000) byla připravena pro Českou sezónu ve Francii 2002 (divadelní festival v Avignonu; putování po francouzských a belgických městech). Naposledy připravila velkou panelovou výstavu u příležitosti 60. výročí instituce. Spolupracovala také na projektech jiných institucí jako Český surrealismus 1929–1953: události, vztahy, inspirace (GHMP 1996) aj. Pro odborné časopisy (zejména Sborník Literární archiv) připravovala ukázky z korespondencí (A. M. Tilschová a J. S. Machar, J. Kolář a J. Chalupecký, E. Hostovský V. Černému, K. Teige E. Häuslerové), ale i z jiných rukopisů (Nezvalovy zápisy snů). V návaznosti na grantový projekt jí vyšla Kritická edice vzájemné korespondence Františka Hrubína a Václava Černého z let 1945–1953 (Torst 2004). Podílela se rovněž na přípravě konferencí a konferenčních sborníků PNP: Poznámky k současné české pohádce. Typologie umělé pohádky sedmdesátých a osmdesátých let (1984) či K fenoménu Jaroslav Foglar (2007). Je spoluautorkou či autorkou jubilejních publikací jako Záznamy času (2003) a Památník národního písemnictví 1953–2013 (2013). Dalším těžištěm jejího zájmu byla současná literatura pro děti a mládež. Vystupovala na konferencích a publikovala studie (přehledové či na obecnější témata). V časopiseckých recenzích (Ladění Brno, Lidové noviny, Literární noviny, Nové knihy, Zlatý Máj atp.) se zaměřovala na poezii a prózu, ale i na zahraniční překlady. Vybírala si zejména texty, které byly přínosné svou poetičností či humorem, případně obojím; byla příznivkyní nonsensové poezie. Pro děti sestavila výbor Chumelí se, sněží: verše na zimu (Albatros 1987).
Patřila k významným pamětníkům instituce a uměla působivě vyprávět o atmosféře a osobnostech s ní souvisejících (viz rozhovor L. Prokopa „Moje láska Karel Teige. S Růženou Hamanovou o PNP a literárním archivu“, Tvar XIII, 2017, s. 14). Do PNP nastoupila koncem 60. let za ředitelky J. Václavkové. (Za jejího vedení zde byli zaměstnáni i režimu nepohodlní lidé a mohl sem docházet prof. V. Černý, s nímž se Hamanová spřátelila.) První roky připravovala výtvarně-hudebně-literární pořady: např. cyklus na téma avantgardy či monografické večery (J. Deml, J. Zahradníček, Ch. Baudelaire, L. Klíma). Na 60. léta vzpomínala jako na dobu, kdy zde probíhaly pořady, diskuze a přednášky v přeplněných sálech a vystupovaly významné osobnosti i ze zahraničí. 70. léta pro ni byla těžká — měla doma malé dítě a manžela bez práce. Po vyhlášení Charty 77 nastaly v PNP výrazné personální změny; i přes napjatou atmosféru se při reakci na Antichartu zdržela hlasování. Za normalizace, kdy se příjem pozůstalostí zakázaných autorů různým způsobem přikrýval, se naplno zabrala do zpracovatelské činnosti. Po roce 1989 se plně angažovala ve veškeré činnosti instituce, včetně jejího spoluřízení. Mezi její letité přátele patřili B. Grögerová, J. Gruntorád, A. Freimanová, J. Hiršal, P. Kabeš, J. Kořán, M. Topinka, Z. Urbánek, A. Veselý, manželé M. Harnicková a P. I. Trensky aj.
Hamanovou jsem poznala při konkurzu na její pozici. Při předávání agendy jsme listopad a prosinec 2011 strávily v její pracovně, kde se válel oblak kouře. Každou chvíli tam někdo přišel. Prováděla mě po budově a zatahovala do zákulisí. A jelikož Růženka se sžíravým vtipem komentovala různé situace, měly jsme každou chvíli záchvat smíchu. Když jsem vešla do pracovny 18. prosince, tekly jí slzy. Umřel V. Havel, a tak mi o něm začala vyprávět: jak ho poznala jako mladého, když měl v roce 1969 v PNP vystoupení, jak byla za normalizace tajně přijata část jeho rukopisů, jak s ním v 90. letech s A. Jonákovou řešily, aby PNP nebyl zrušen, a jak několikrát instituci osobně navštívil. Určitě mě tehdy nenapadlo, že jednou se budu tímto textem loučit i já s ní.
Odešla lady české literatury. Bude nám velmi chybět.
Vychází v České literatuře 2/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
