Knihu, která svým názvem slibuje vhled do rukopisné kultury raného novověku, jsem otevírala s velkým očekáváním. Očekávání se však velmi rychle změnilo v mírné zklamání, silnější pochybnosti a v hluboké rozčarování. Publikace, která vyšla v nakladatelství Academia jako druhý svazek edice Knižní kultura, je souborem studií, z nichž mnohé jsou velmi zajímavé a hodnotné; o „paralelní existenci“, tedy o„rukopisech a tiscích v českých zemích raného novověku“, se však dozvíme jen velmi málo. Už anotace na zadní straně knihy upřesňuje, že se autoři věnují pouze „počátečnímu období knihtisku“ — tedy rozhodně ne celému ranému novověku, téměř veškeré jejich bádání končí v první polovině 16. století. Zvolené časové období je bezpochyby nadmíru zajímavé, nabízí možnosti sledovat, jak se rukopisy a tisky vůči sobě vymezovaly, jak koexistovaly a doplňovaly se právě v tomto počátečním, neustáleném období mediální revoluce.
Je však třeba podotknout, že stranou pozornosti zde zůstává další etapa oné „paralelní existence“, početná rukopisná produkce následujících dvou, nebo spíše tří staletí. V tomto období byly sféry vlivu patrně již pevněji ohraničeny a vzájemné vztahy obou médií měly zřejmě poněkud jinou podobu. Zaměření se na přibližně první století koexistence rukopisů a tisků je tudíž logické; jen by bylo třeba neklamat čtenáře názvem knihy. A kromě toho přinejmenším autoři úvodu nedávají najevo, že by si dlouhé životnosti rukopisného publikování byli vědomi; ostatně nedávají ani najevo, že by znali termín rukopisné publikování (scribal publication), v zahraničních výzkumech rukopisné kultury zcela nepostradatelný.
Znovu podotýkám, že nechci zpochybňovat vysokou úroveň mnohých studií. Jejich spojení do jediné knihy, respektive do knihy o paralelní rukopisné a tištěné kultuře raného novověku, ovšem považuji přinejmenším za nešťastné. U knihy, na níž se podílelo téměř dvacet autorů, samozřejmě nelze očekávat dokonalou jednotu metod a přístupů k pramenům či vyváženost témat. Uvedení do tématu, metodologické zakotvení, zastřešení takové různorodé stavby však čtenář právem očekává od úvodu. A pokud se kniha skládá pouze z případových studií, měl by úvod nabídnout obecnější pohled do dějin a metodologie. Jistě nejsou účelné nekonečné výčty předchozích publikací k danému tématu, filologická posedlost typická nejen pro studentské práce. U této knihy se však setkáváme s druhým extrémem — téměř dokonalou nereflektovaností (či neznalostí?) dosavadního zkoumání rukopisné a částečně i tištěné kultury.
V zahraničí se s výzkumy rukopisné kultury raného novověku setkáváme poprvé v osmdesátých letech 20. století, nebo spíše již v šedesátých letech, kdy se začala utvářet tzv. nová filologie, a to zpočátku v pracích Karla Stackmanna a později Würzburské školy (Kurt Ruh aj.), od konce osmdesátých let to bylo především dílo francouzského lingvisty Bernarda Cerquigliniho. V téže době upozornil na svébytnost rukopisné produkce také známý francouzský historik Roger Chartier. Termín rukopisné publikování použil patrně poprvé Harold Love ve své monografii o anglické rukopisné produkci 17. století (1993), když uvažoval o rukopisech jako relativně samostatné publikační formě, která byla využívána paralelně s knihtiskem, neboť skýtala některé výhody (např. ekonomické či technické), které knihtisk neměl, a plnila některé funkce, které plnit nemohl. Tyto teze byly později rozpracovány a částečně revidovány dalšími badateli, z nichž by zde měla zaznít alespoň jména Margaret Ezellová, Julia C. Cricková, Alexandra Walshamová a William A. Graham.
V českém prostředí je výzkum rukopisné kultury raného novověku spojen asi nejvíce s projektem Repertoria rukopisů 17. a 18. století (dosud dva svazky, 2003 a 2008), iniciovaným a započatým Alexandrem Stichem, Jaromírem Lindou a jejich spolupracovníky či žáky, především Alenou A. Fidlerovou. V rámci tohoto projektu byla například v roce 2013 uspořádána konference o rukopisné kultuře raného novověku (příspěvky však bohužel nebyly a asi už ani nikdy nebudou publikovány). A právě práce Fidlerové jsou v českém kontextu nepřehlédnutelné, mj. díky reflexi staršího i současného zahraničního bádání…, i když, přesněji řečeno, by měly být nepřehlédnutelné. V této knize na ně však stručně odkazuje pouze studie Martiny Šárovcové, která také jako jediná naznačuje, že výzkumy raněnovověké rukopisné kultury už řadu let probíhají i v Čechách.
O celé této tradici, jakož i o hlavních tezích a metodách rukopisného bádání, se však čtenář v celé knize nedozví nic, a to ani v úvodu. Ten může zarazit už svou lakoničností (necelých pět stránek…, budiž), ale spíše tím, že se věnuje hlavně tiskům — přesto tam zřetelně chybí alespoň jméno Elizabeth Eisensteinové — nebo konfesijní situaci v Čechách 16. století atp. Souhrn dosavadního bádání o rukopisné kultuře je vtěsnán do dvou odstavců, přičemž zdaleka nepostihuje ani hlavní představitele, ani hlavní teze zahraničního výzkumu. Zdá se spíše, že je výčtem publikací, které se autorům namátkově dostaly do ruky. Z charakteristiky českého bádání vyplývá, že v Čechách se dosud nikdo rukopisy nezabýval, několik uvedených prací (vesměs prací autorů této knihy) představuje neorganickou a velmi výběrovou bibliografii děl, jež jsou alespoň trochu vystavěna na základě rukopisných pramenů. Ale výzkum rukopisné kultury nelze jednoduše ztotožnit s tím, užívá-li historik, lingvista či knihovědec kromě tištěných pramenů i rukopisné! Nadto zde chybí nejen práce Aleny Fidlerové, ale i mnohé literárněvědné, etnologické či muzikologické publikace — edice, studie, ba i monografie, o diplomových a dizertačních pracích ani nemluvě (mnozí z autorů knihy se je nezdráhají citovat, proto se je nezdráhám uvést zde ani já), nebo třeba soupisy a databáze, jako je Repertorium, Manuscriptorium či čtyřdílný Průvodce po rukopisných fondech v České republice (1995–2004).
Kromě toho, že v úvodu postrádám solidní přehled dosavadního bádání, nenalézám v něm též konkrétnější pojednání o metodologii knihy a neuspokojuje mě ani stručné nastínění jejího tématu: „Ústředním motivem svazku,“ píší autoři, „jsou nové přístupy k české knižní kultuře […] a otevření nových témat“ (s. 10). Nepíše se tam však, jaké přístupy a jaká témata by to měla být. Bohužel se spíše zdá, že tím je myšlen zkrátka „nový materiál“ a že autorům utekla základní myšlenka celého bádání o rukopisné kultuře: rukopisy nejsou jen „novým materiálem“, na který můžeme aplikovat staré metody, ale vyžadují vlastní metody zkoumání, neodvozené od zkoumání knihtisku, protože jsou médiem s vlastními zákonitostmi a principy fungování. Mimochodem, nahlížení na rukopisy a tisky jako média je patrně jedním z nejefektivnějších přístupů, jaké lze zvolit. S mediální teorií, navzdory tvrzení v úvodu (s. 10) a závěrečné anotaci, však aktivně pracuje pouze studie Veroniky Sladké; sice velmi úspěšně, ale bohužel jen na materiálu tištěných textů. Proklamované zkoumání „vztahu ke knize i v nábožensky minoritních, ale po kulturní stránce výrazně profilovaných skupin“ (s. 10) se týká studií o Jednotě bratrské (Veronika Sladká) a židovském písemnictví (Pavel Sládek, Olga Sixtová); ač velmi podnětné, zabývají se opět výhradně tištěnými knihami. Úvodní studie tedy na jednu stranu nekriticky a neoprávněně vyzdvihuje přínos knihy jako metodologicky ojedinělého počinu na poli bádání o rukopisech a tiscích, na druhou stranu ani neodpovídá na otázku, co je společným cílem a tématem všech studií. Co autoři chtějí dokázat, co prozkoumat, jaké je jejich tázání? Nejúdernější teze, s níž jsem se v úvodu setkala, je, že knihtisk přetrval „ještě několik desetiletí po roce 1500“, jak prý dokládají např. rukopisy Řehoře Hrubého z Jelení. To by měli vědět, s odpuštěním, už maturanti. Jako erbovní heslo knihy o rukopisné kultuře raného novověku je to však poněkud nedostačující. K čemu tedy psát celý zbytek knihy, prozradíme-li její pointu již na straně devět? A mnohé studie bohužel údernou tezi nepřekračují: na začátku zmíní tuto či jinou obdobně obecnou skutečnost a dále ji pouze aplikují na zvoleném materiálu. Nebo se nezřídkakdy rukopisům vůbec nevěnují a píší výhradně o tištěné produkci. Jistě, název knihy inzeruje jak rukopisy (na prvním místě), tak tisky — lze tedy očekávat studie vyhraněné směrem k jednomu či k druhému médiu. V praxi to ovšem vypadá tak, že mnohé texty, byť velmi pracné a kvalitní, pracují výhradně s tištěnými prameny. Několik málo textů tematizuje ve větší, či spíše menší míře i rukopisy, ovšem poměřují je stejnými metodami jako knihtisk, a především si nekladou otázku vzájemného vlivu obou médií, ale ptají se nanejvýš: „Jak rukopis ovlivnil knihtisk?“ Čtenáři často připadá, že slovo rukopis se do těchto textů dostalo jako Pilát do Kreda.
Ne že by tyto studie byly bezúčelné; jen si zkrátka kladou otázky, které s tématem knihy nesouvisejí. Možná je to i chyba institucionární — kniha byla vydána v rámci projektu Strategie AV21; mnohé texty jsou však zároveň dedikovány jiným projektům a výzkumným záměrům, a to často takovým, jejichž zaměření lze na první pohled jen velmi těžko skloubit s tématem této knihy. Občas se zdá, že všechny studie nespojuje do jednotného celku ani téma, ani metodologie, ani prameny, ale pouze „strategické“ prostředky.
Pouze několik studií se skutečně zaměřuje na proklamovanou „paralelní existenci“. Marta Vaculínová nabízí praktický pohled do fungování rukopisné i tištěné knihy, byť v úzce vymezeném úseku knihovny Ferdinanda II. Tyrolského, a to na dílech dedikovaných členům panovnických rodů. Téma sice značně okleštěné, ale svým zpracováním poskytující obecněji platné závěry, podobně jako další knihovědná studie z pera Marty Hradilové. Výborná práce Jiřího Černého tematizuje právě vzájemné vztahy tištěné a rukopisné produkce, když se zabývá jednolistovou grafikou a jejím využitím v rukopisných kodexech. Ukazuje tím neobvyklý směr působení: tisky, vycházející vstříc potřebám rukopisné knihy a vydávané právě proto, aby byly do rukopisů vřazovány. Podobné prolínání médií nalezneme i v textu Marie Ryantové o památnících raného novověku. Opominout rozhodně nelze také studii Kateřiny Pražákové o vztahu tištěných a rukopisných novin. Pražáková zde představuje různé typy zpravodajské produkce, sleduje jejich funkce, výhody a nevýhody i jejich vývoj od poloviny 15. století až do poloviny 17. století. Nejen že tedy sleduje koexistenci tištěné a rukopisné produkce, a to na rozsáhlém materiálu a v rozsáhlém časovém úseku, ale také se hluboce zamýšlí nad jejími příčinami. Šíří chronologického záběru se pak této studii podobá text Martiny Šárovcové o knižním malířství. Lze se tedy pouze ptát, proč editoři knihy alespoň nevyšli z těchto dvou studií, když situovali koexistenci rukopisné a tištěné produkce „ještě několik desetiletí po roce 1500“.
Ještě větší, a poněkud úsměvný nesoulad mezi duchem celé knihy a jejím konkrétním obsahem představuje rozsáhlá studie Petra Voita. V jejím úvodu Voit konstatuje, že v poslední době „je část badatelské obce vcelku oprávněně nakloněna relativizovat výsledky, které během posledních dvaceti let přináší výzkum knihy tištěné“ (s. 20). Voit však, patrně ne zcela nezaujatě, tyto rušivé živly shovívavě odbývá: rukopisům přisuzuje periferní roli, naprosto nepodstatnou pro „formování celonárodního rámce knižní kultury“. Svůj rozsudek uzavírá bonmotem — přirovnáním knihtisku k elektrifikované železnici a rukopisů k parní lokomotivě, která tu a tam vypomáhá, ale spíš jezdí jen z nostalgie — a již mu nic nebrání v tom, aby se ve své studii věnoval pouze knihtisku. Cítím značné výhrady vůči bagatelizování úlohy rukopisů v raném novověku, vůči onomu železničnímu přirovnání i vůči zřetelnému despektu k vědeckému zkoumání rukopisné kultury. Mimochodem, kromě zmiňované Martiny Šárovcové je Petr Voit jediným autorem této knihy, který dává najevo, že ví o soudobých výzkumech rukopisné kultury v Čechách; na rozdíl od Šárovcové je však neadresný a shovívavě odmítavý. Nehledě na mé osobní námitky vůči tomuto přístupu, zdá se mi poněkud zvláštní, že se text s touto tezí vyskytuje v knize, jež proklamuje svůj nový pohled na koexistenci rukopisů a tisků v českých zemích, ba co více, že v ní jakožto úvodní studie zaujímá nejdůležitější místo. Vypadá to téměř, jako by si editoři nebyli vědomi, že Voitova studie zásadně polemizuje s celou jejich knihou; nebo je snad tato konfrontace záměrná?
Budeme-li tuto knihu posuzovat nikoli jako celek, ale podle kvality jednotlivých studií, leží před námi poměrně hodnotná, pečlivě zpracovaná publikace. Čtenáři se naskýtá možnost pohlédnout na zvolený materiál očima knihovědců, paleografů, literárních historiků i kunsthistoriků. Nesmí být jen příliš zklamán tím, že v ní najde jen málo z toho, co slibuje její název i anotace; možná by k zmírnění příkrého soudu stačilo zvolit skromnější (a přesnější) název a skromněji formulovat i úvod a anotaci. Mohu-li si rovněž dovolit přirovnání — přeplout rybník neznamená přeplavit se přes Atlantský oceán; kromě toho rukopisná Amerika už byla před řadou let objevena.
Marta Hradilová — Andrea Jelínková — Lenka Veselá (edd.): Paralelní existence. Rukopisy a tisky v českých zemích raného novověku. Praha, Academia/Masarykův ústav a Archiv AV ČR/Knihovna AV ČR 2020. 357 stran.
Vychází v České literatuře 1/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
