V roce 2002 se uskutečnila v Opavě konference Česká a polská samizdatová literatura / Czeska i polska literatura drugiego obiegu. Ve své době patřila k zajímavým odborným počinům — vyzdvihla a legitimizovala samizdat a druhý oběh jakožto výzkumný problém a současně na něj přinesla různé česko-slovensko-polské pohledy. Mezitím proběhla na stejné univerzitě série dalších tematických česko-polských literárněvědných konferencí. Dne 22. září 2022 na někdejší samizdatovou akci pomyslně navázala mezinárodní konference s názvem Underground a druhá kultura ve střední Evropě / Underground i druga kultura w Europie Środkowej, již uspořádal Ústav bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě ve spolupráci s Univerzitou Adama Mickiewicze v Poznani s podporou Česko-polského fóra při Ministerstvu zahraničních věcí ČR.
Obě konference od sebe dělí přesně dvacet let. Během nich se underground a alternativní kultura před (a po roce) 1989, ale též další související fenomény (například samizdat) v českém vědeckém prostředí staly častým předmětem bádání. Jakkoli by právě vzhledem k dosavadnímu vývoji bylo možné konferenční záměry jasněji stanovit, pořadatelé se o to nepokusili a odbornou veřejnost nepobídli k reflexi soudobých podnětů v návaznosti na zdejší a mezinárodní stav výzkumu (impulzy z oboru digital humanities, otázky cenzury a společenského vyjednávání, transnacionálních vztahů či kulturních transferů). Akci bohužel pojali konzervativně a současně ve výzvě účastníkům její poslání formulovali vágně až bezbřeze, bez jakéhokoli teoretického či koncepčního ukotvení: „Konference je chápána ve velmi širokém pojetí na téma underground a druhá kultura ve střední Evropě, uvítáme rovněž příspěvky zaměřené interdisciplinárně (např. literatura — hudba, literatura a výtvarné umění apod.).“ Za duchovního patrona akce byl vyvolen „guru“, básník a filozof Egon Bondy (1930–2007), aniž by třeba byly zohledněny nedávné debaty o Bondyho spolupráci se Státní bezpečností. Přitom právě poznání undergroundu „zamlžuje“ stereotypizace vzpomínání a vyprávění a silné historické sebepotvrzování jeho aktérů. Aspekt (auto)mytologizace by měl však všechny vykladače undergroundové kultury už od počátku podněcovat k obezřetnosti.
Třebaže byla konference plánována jako mezinárodní nebo se přinejmenším počítalo s badateli ze středo- a východoevropského prostoru, její název tomu neodpovídal. Pro některé zájemce či účastníky mohly být pojmy underground a druhá kultura matoucí. Tyto jsou totiž plně spjaty s československými reáliemi a domácími teoretickými výklady, zatímco například polští kolegové pracují s jiným pojmoslovným aparátem (podziemie či kultura niezależna), postihující však mnohdy jiné historické reálie. Spojení „druhá kultura“ úzce odkazuje k radikálnímu gestu, které vyrůstá z prostředí československého undergroundu a ke zcela nezávislému kulturnímu projevu („Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment.“ [I. M. Jirous: „Zpráva o třetím českém hudebním obrození“, in Magorův zápisník, ed. Michael Špirit, Praha 1997, s. 197]). Navíc ani v českém kontextu není tento pojem plošně uplatňován a spolehlivě definován.
Výsledný program tudíž možná sice obsáhl škálu třinácti příspěvků z Česka (sedm, z nichž čtyři obsadila místní univerzita), Slovenska (tři) a Polska (tři), jenže leckteré se zamýšleným směřováním konference souvisely jen vzdáleně. K tomu můžeme dále podotknout, že sice lze kvitovat dobrý úmysl v podpoře západoslovanské multilingválnosti a důraz na to, aby přednášející prezentovali ve svém rodném jazyce, v praxi se však neukázala tato preference jako zcela funkční — někteří polští kolegové měli potíže s porozuměním českým a slovenským kolegům a naopak.
Konferenční jednání zahájilo zamyšlení Bogusława Bakuły (Universytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu), v němž s připomínkou textu Milana Šimečky „Svět s utopiemi či bez nich“ (Kritický sborník 1984, č. 1) nastínil na příkladu žánrových výpovědí let 1968–1989 sovětské, polské, slovenské či české provenience trojí podobu (anti)utopismu v necenzurované literatuře a myšlení ve střední a východní Evropě. V prvé řadě šlo o utopický diskurz vyjadřující potřebu nápravy socialistického systému. Ten vystřídal posun k literatuře antiutopických námětů, která vycházela z tradic katastrofismu 20. století a zaměřovala se na vylíčení tragických dopadů realizované myšlenky komunismu. Do třetice Bakuła popsal utopie přinášející konkrétní vize lepšího společenského a politického uspořádání, jež se jevily jako fantaskní, avšak po roce 1989 se vážně diskutovaly. Paradoxně pouze tento vstupní projev využil jako jediný komparativní perspektivy.
Další tři příspěvky kolegů ze slovenských univerzit tematizovaly významné postavy slovenské literatury. Příspěvek Márii Stankové (Univerzita Komenského v Bratislave; text přečten v zastoupení) měl porovnat editorskou a publicistickou činnost Ivana Kadlečíka (1938–2014) před srpnem 1968 a po něm, nicméně nakonec bylo pojednáno především o Kadlečíkově literárněkritickém a kulturněpublicistickém působení v časopisech Krok (1966–1967) a v Matičném čítaniu. Marcela Antošová (Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre; text přečten v zastoupení) se soustředila na prokomunistické období v životě a díle Dominika Tatarky (1913–1989) na přelomu 40. a 50. let, kdy Tatarka působil jednak jako tajemník Svazu československých spisovatelů a z této pozice spoluurčoval tehdejší literární život, jednak sám jako autor publikoval pod vlivem socialistického realismu prózy Prvý a druhý úder (1950), Radostník (1954) a Družné letá (1954). Na interpretaci prototalitní prózy Prvý a druhý úder Antošová ilustrovala autorovo napětí mezi spisovatelovou konformitou a nonkonformitou ve smyslu pokusu naplnit ambice socialisticko-realistického díla, do kterého ovšem pronikaly prvky Tatarkovy starší a pozdější poetiky, blízké existencialismu a naturalismu. Do třetice Michal Krauter (Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre) vyzdvihl osobnost žilinského básníka a překladatele Jána Frátrika (1916–2000) a jeho význam pro slovenskou katolickou modernu a oživení a integraci jejích hodnot. V období normalizace byl Frátrik již v důchodu, jako mentor však povzbuzoval autory publikující v katolickém samizdatu, sám vydával své verše převážně bibliofilsky.
První panel uzavřel Marek Timko (Slezská univerzita v Opavě), jenž se zprvu postaral o drobný teoretický exkurz ve vztahu k pojmenováním podzemí versus underground, opíraje se o starší práce Martina Pilaře a Martina Machovce. Timko se pak hlavně podivil nad dosavadním nedostatečným zájmem o Bondyho filozofii (až na sborník Petr Kužel et al.: Myšlení a tvorba Egona Bondyho, 2018) a shrnul jeho filozofický odkaz na poli nesubstanční ontologie, k níž má v českém prostředí blízko podle něj už jen koncepce evoluční ontologie Josefa Šmajse. Podle Timka lze Bondyho také považovat za prvního českého transhumanistu, respektive posthumanistu.
Ivo Harák (Univerzita Hradec Králové) v dalším panelu opětovně připomněl chotěbořského spisovatele, samizdatového vydavatele a nezávislého kulturního organizátora Petra Musílka (1945–2020). Harák vnímá Musílka jako zástupce takzvané šedé zóny, jemuž nešlo o kulturní odboj a nebyl a priori politickým tvůrcem, ale zůstával na jakémsi pomezí. Dílo autorů rozličných pomezí Musílek přinášel za normalizace i na stránkách svých strojopisných Sond.
Pavla Bergmannová (Slezská univerzita v Opavě) se rozhodla — poněkud mechanicky — zpřehlednit přítomnost Egona Bondyho na divadle a ve filmu, jemuž se věnovala na konferenci primárně. Bergmannová si povšimla ozvuků filmové produkce v kinodistribuci 50. let v Bondyho tehdejší poezii, těžiště ovšem tvořily undergroundové záznamy a filmy: Klukovice (1974; r. Jan Ságl), Židovský hřbitov (1984, r. Tomáš Mazal), My žijeme v Praze… (1985, r. Tomáš Mazal, Pablo de Sax [= Pavel Veselý]) a Hynku, Egone… (1985; r. Čaroděj Oz [= Lubomír Drožď]). Tuto rekapitulaci autorce dnes usnadňuje vydaný zvukový a filmový komplet CD a DVD Egon Bondy — My žijeme v Praze… (2007) nebo projekt „Filmy českého undergroundu“, který probíhal v letech 2014–2018 pod záštitou Centra audiovizuálních studií FAMU pod vedením Martina Blažíčka. Zmiňme, že už několik let také při různých příležitostech undergroundové snímky promítá pod názvem „Cáry starejch filmů“ František Stárek Čuňas. Po roce 1989 figuroval Bondy v několika dokumentárních filmech, rozporuplného přijetí se dočkaly hrané filmy Něžný barbar (1989) a 3 sezóny v pekle (2009).
Českému publiku spíše neznámou osobnost polského opozičního novináře a literárního kritika Romana Zimanda (1926–1992) přiblížil Jan Olaszek (Instytut Studiów Politycznych Polskiej Akademii Nauk). Zimand byl židovského původu, v letech 1945–1955 stalinistou, záhy však revizionistou a od konce 50. let demokratem a antikomunistou, který spolupracoval s pařížským exilovým časopisem Kultura i druhým oběhem — spoluredigoval Almanach Humanistyczny. Na nikdy nevydaném souboru textů Pisane przeważnie donikąd Olaszek ilustroval různé kamuflážní způsoby, které měly autora ochránit v případě uveřejnění knihy na Západě (užití různorodých pseudonymů, upravená stylistika, zavádějící tropy atd.). Olaszek tímto způsobem přitáhl pozornost k tamizdatu, tj. cirkulaci nežádoucích rukopisů z domova směrem ven a nazpět do výchozí kultury v podobě exilové či v zahraničí vydané publikace.
Dominiku Melicharovi (Masarykova univerzita v Brně) se podařilo podnětným způsobem charakterizovat pražské hanspaulské hnutí, jež má počátky v roce 1966 a zahrnuje pestrou hudební a samizdatovou produkci včetně sportovních aktivit, jeho styčné plochy a různice s undergroundem, a tímto ho nahlédnout v širším společenském a kulturně-historickém rámci, a nikoli jen izolovaně. Život na Hanspaulce měl silný komunitní rozměr, odvíjející se převážně v hostincích, doprovázely ho značná mytologizace a humor, zároveň tamější aktéři neusilovali o vstup do ilegality, ale naopak se snažili šířit a prezentovat své umělecké výstupy širšímu publiku.
Poslední blok byl orientován na literární a hudební underground. Libora Martinka (Slezská univerzita v Opavě) dlouhodobě zajímá zhudebněná poezie Bohuslava Reynka (1892–1971) v undergroundu a takzvaném křesťanském folku, již sleduje u skupin Ejhle a HUKL a zpěváků Jima Čerta, Karla Vepřeka, Ivy Bittové, Doroty Baarové, Ondřeje Metyše a dalších. Porevoluční vývoj ukazuje, že básnické dílo B. Reynka oslovuje bez ohledu na vládnoucí politický systém a napříč generacemi. Martin Dvořák (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích) přesáhl ve svém vystoupení rok 1989, aby blíže popsal „existencialistickou“ poetiku Filipa Topola (1965–2013). Dvořák vyšel z knihy Vladimíra Papouška Existencialisté (2004), z níž převzal základní charakteristiky existencialistických poetik (vrženost, všednost, smrt, setkání s nicotou, dvojnictví, gesto „proti“, gesto „setrvání“ atd.), které aplikoval při analýze Topolových nejen písňových textů, a to i s ohledem na Topolovo alter ego Kiliána Nedoryho. Příspěvek Jakuba Chrobáka (Slezská univerzita v Opavě) „Brabenec, Placák, Marks — underground jako trvalá možnost literatury“ kvůli zdravotní indispozici autora nezazněl. V závěrečném referátu Jakub Kasperski (Universytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu) popsal tvorbu poznaňského rappera Palucha (*1985). Toho vnímá jako zástupce „mainstreamu současného undergroundu“, tedy umělce umně balancujícího mezi mainstreamem a undergroundem, jemuž na poli hip hopu dominuje důraz na autenticitu.
Většina řečníků koncipovala svoje příspěvky poměrně tradičně, hovořilo se o konkrétních tvůrcích (výhradně mužích), jejich autorských strategiích, filozofii a poetice jejich díla a jeho druhého života. Spíše bezděčně vystupovalo z řečeného jako stále aktuálnější a zcela zásadní ohledávání hranic oficiálního a neoficiálního, „první“ a „druhé“ kultury, výzkum těchto meziprostorů a šedé zóny, již lze dnes chápat coby „dynamický proces, jehož podstatou je každodenní jednání (a vyjednávání)“ (srov. recenzi E. Burgeta v České literatuře 2020/2). Regionální kulturní činovník Petr Musílek, katolický básník Ján Frátrik, svobodomyslní Hanspaulští nebo křesťanští folkaři zhudebňující Reynkovu poezii nebyli protirežimními rebely, jejich umělecké vyjádření se estetickými kvalitami i vlastním sdělením vymezovalo vůči mainstreamu, ale často se realizovalo s oficiálním posvěcením nebo bylo do jisté míry tolerováno. Z podobného úhlu pohledu nás může zajímat postava Romana Zimanda, který veškerou svoji popsanou činnost po celá 70. a 80. léta rozvíjel jako zaměstnanec oficiální vědecké instituce. Současně je nepřekvapivě vidno, nakolik se stále musíme vyrovnávat s nejednoznačnými biografiemi intelektuálů a literátů ve 20. století — ve sféře paralelní literatury byly obrovské vzdálenosti mezi na jedné straně někdejšími oficiálními autory Ivanem Kadlečíkem či Dominikem Tatarkou, zahnanými teprve po roce 1968 do pomyslného podzemí, a o několik generaci mladšími literáty na straně druhé, kteří nikdy možnost oficiálně publikovat nedostali a ani před rokem 1989 dostat nemohli (Luděk Marks, Petr Placák, Filip Topol ad.).
Celkově lze uspořádání opavské konference vítat, ačkoli zdaleka nenaplnila potenciál, který by konference daného tématu mohla mít v roce 2022.
Vychází v České literatuře 6/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
