Romistka Karolína Ryvolová se v českém prostředí dlouhodobě nejsoustavněji věnuje odborné reflexi romské literatury. Je tedy na místě, že právě ona přichází s prvním syntetickým zpracováním dějin literatury Romů v Česku. Navazuje v něm na dosavadní literárněhistorické a interpretační studie (své i dalších autorek a autorů) a zužitkovává také zkušenosti z dalších rolí — publicistka, překladatelka, editorka, organizátorka —, jimiž se již řadu let podílí na romském literárním životě.
Tematický záběr knihy je široký, vedle beletrie se Ryvolová zejména v první polovině knihy věnuje například i publicistice a také různým dalším romským a romistickým aktivitám. Tato volba je účelná, neboť jak v návaznosti na Macurovo Znamení zrodu připomíná Ryvolová (s. 28) i jiní, romská kultura coby kultura „obrozenského typu“ se ve svých počátcích vyznačovala synkretistickým splýváním různých oblastí a teprve postupně směřuje k vnitřní diferenciaci.
Ryvolová v minulosti opakovaně prokázala schopnost pracovat s náročným metodologickým instrumentářem. Nejvýrazněji to platí pro její nevydanou dizertační práci (Romany Letters in the Making: Testing the Frontiers of Legitimate Literature. A Comparative Analysis of Four Romany Life Stories. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2014; dostupné v Digitálním repozitáři Univerzity Karlovy), v níž pro analýzu čtyř kulturně i jazykově různorodých romských „životních příběhů“ (life stories) využila Ongův koncept orální a literární kultury, Bourdieuovo pojetí literárního pole či impulzy postkoloniální teorie. Její nová kniha však je pojata metodologicky skromně, Ryvolová v ní předkládá v podstatě tradiční literárněhistorické vyprávění. Tato volba je rozmyslná a vzhledem k současnému stavu bádání i chvályhodná. Jak totiž autorka objasňuje v úvodu, v průběhu jejího výzkumu se ukázalo, že příběh literatury Romů v ČR, jak byl doposud zachycen v pracích zakladatelky české romistiky Mileny Hübschmannové a jejích následovníků (k nimž patří i sama Ryvolová), v řadě bodů vyžaduje posun akcentů, doplnění či korekci. Toto si Ryvolová vytkla jako hlavní úkol. Věnovala intenzivní úsilí rozhovorům s pamětníky i shromažďování a studiu dobových materiálů; a výsledkem je kniha, kterou sama autorka prezentuje nikoli „jako autoritativní text, nýbrž jako shromaždiště informací, jakýsi základní tábor, odkud budou další dobrodruzi vyrážet na hvězdicovité výpravy“ (s. 8).
Kniha je rozčleněna do čtyř chronologicky řazených kapitol, periodizovaných vhodně zvolenými mezníky. Úvodní kapitola se věnuje krátkému, ale zásadnímu období existence Svazu Cikánů-Romů (1969–1973), první oficiální romské organizace v Československu. Svazový věstník Románo ľil („Romský list“) sehrál v literatuře Romů zakladatelskou úlohu, neboť začínajícím autorům poskytl publikační prostor i impulzy k psaní. Tato kapitola přináší zatím nejúplnější analýzu obsahu Románo ľilu a také jeho předchůdce, Informačního zpravodaje, který Svaz vydával v roce 1969 a jemuž kvůli jeho obtížné dostupnosti nebyla dosud věnována přílišná pozornost. Ryvolová opravuje dílčí nepřesnosti dřívějších studií a modifikuje také některá jejich výkladová topoi, kupříkladu tradovanou představu o výlučné iniciační roli fejetonů Tery Fabiánové, jež v Románo ľilu vycházely v rubrice „Zadáno pro Teru“. Ryvolová oceňuje jejich literární kvalitu, ale zároveň upozorňuje i na opomíjený přínos dalších autorů, zejména Josefa Bánoma.
Druhá kapitola pokrývá dobu od nuceného zániku Svazu Cikánů-Romů i Románo ľilu (1973) do sametové revoluce. Poněkud neorganicky je sem vřazen i exkurz věnovaný některým dřívějším publikacím, zejména kontroverznímu souboru „překladů z cikánštiny“ Cikán zpívá jinak (zahrnujícímu i texty jako „Děkujeme Gottwaldovi / Parikeras Gottwaldoske“), který roku 1954 pod pseudonymem Jan Sobota vydal lékař Karel Holubec, a sbírce Cikánské písně (1960) vydané M. Hübschmannovou. Hübschmannová je i hlavní postavou celé kapitoly, neboť jak Ryvolová podotýká, „jen zlomek toho, co se kolem Romů a pro Romy [v letech 1973–1989] dělo, nebyl přímo navázaný na ni nebo okruh jejích sympatizantů a spolupracovníků“ (s. 43–44).
Ryvolová názorně ukazuje, s jakou vynalézavostí a houževnatostí Hübschmannová a její spolupracovníci v éře normalizačního útlaku nacházeli a využívali různé publikační i další příležitosti. Hübschmannová tak dokázala vydat například Romské pohádky (1973) a dvě jazykové učebnice (Základy romštiny [1973], Cikánština [1976]), jež obsahovaly i krátké literární texty; díky její dlouhodobé spolupráci s jejím manželem, rozhlasovým režisérem Josefem Melčem, vzniklo mnoho pořadů věnovaných romské kultuře; její kurzy romštiny v tehdejší pražské Státní jazykové škole fungovaly i jako škola tvůrčího psaní pro romské autory; a alespoň jako nízkonákladové publikace se jí podařilo vydat důležitý sborník Romane giľa / Romské písně (1979) či soubor romských přísloví Dobré slovo je jako chleba (1985). Ryvolová pečlivě mapuje také texty romských autorů vydané v samizdatu, zejména v antologii Básníci a samotáři sestavené Ondřejem Fibichem (1984) a v revue Jednou nohou (pozdější Revolver revue) 1985/2. V této kapitole autorka nejvíc čerpá z rozhovorů s pamětníky a pro dané období se jeví jako nejpravděpodobnější, že další badatelé mohou některé skutečnosti či souvislosti zpřesnit nebo ještě odhalit.
Třetí a čtvrtá kapitola se věnují polistopadovému vývoji. Ryvolová zde líčí dění, jehož je leckdy spoluaktérkou, jehož blízkost k dnešku ztěžuje literárněhistorickou reflexi a jehož publikační bohatství, dané nově svobodnými poměry, klade značné nároky na výběr materiálu, také kvůli tomu, že kánonotvorné procesy se u romské literatury zatím rozvinuly jen slabě. S riziky, jež z těchto daností pramení, si Ryvolová poradila výborně; její líčení polistopadového vývoje nesklouzává ani k pouhé výčtovosti, ani k nekritické angažovanosti.
Třetí kapitola pokrývá roky 1990–2015, tedy do úmrtí Mileny Hübschmannové, která i v tomto období zůstala určující osobností romského kulturního dění a stála za řadou zásadních počinů. Z nich Ryvolová zmiňuje zejména sborník Kale ruži / Černé růže (1990), jenž byl „teprve druhou romskou literární publikací zásadnějšího významu“ po Romane giľa (s. 80), všeobecně oceňovaný Romsko-český a česko-romský kapesní slovník (1998) a založení a rozvoj oboru romistika na Filozofické fakultě UK.
V dalších oddílech přináší Ryvolová medailony vybraných autorů (např. Elena Lacková, Emil Cina, Vlado Oláh) a cennou analýzu fungování různých nově vzniklých publikačních platforem: velký symbolický význam měl vznik prvního romského nakladatelství Romaňi čhib (1991–1994) šéfredaktorky Margity Reiznerové. Jeho reálný přínos ovšem Ryvolová hodnotí „spíše jako neproměněnou příležitost […]. Kvůli problémům s distribucí do většinových maloobchodních kanálů zůstalo [nakladatelství] uzavřeno ve svých romistických fanouškovských kruzích […], drobná dílka neznámých romských autorů“ nemohla soupeřit se záplavou nově vydávaných titulů a „nezanedbatelný vliv měl i jejich nízkorozpočtový vzhled“ (s. 87–88).
V dalším oddíle Ryvolová zdůrazňuje, že „zcela klíčovou roli v rozvoji a publikování romské literatury v tomto období sehrála romská menšinová periodika […], která svou formou, ale částečně i personálním obsazením do značné míry navazovala na průlomový zpravodaj SCR Románo ľil“ (s. 88). Některé z těchto časopisů vycházejí dodnes, například Romano hangos, Romano voďi, časopis pro děti a mládež Kereka anebo odborná periodika (tisknoucí i literární texty) Romano džaniben a Bulletin Muzea romské kultury. Nicméně i tvorba zveřejňovaná v romských periodikách zůstala v těchto letech podle střízlivého hodnocení Ryvolové „většinovému zraku prakticky neviditeln[á]“ (s. 90).
Pro zvýšení povědomí o romské literatuře byl podstatný její průnik do některých malých nakladatelství. Podle Ryvolové si tak „většinová média romské literatury jako fenoménu poprvé výrazněji všimla“ patrně díky tomu, že knížku Agnesy Horvátové Pal e Bari Rama the aver paramisa — O Velké Ramě a jiné příběhy (Signeta 2003) přijala do distribuce firma Kosmas (s. 95). Důležité tituly vyšly i v nakladatelstvích Apeiron a GplusG. Zásadní zásluhu na dlouhodobém zpřístupňování romské kultury má ovšem zejména nakladatelství Triáda, které vydalo například vzpomínky aktivistky a spisovatelky Eleny Lackové ve zpracování M. Hübschmannové (Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou [1997]), hororové příběhy Eriky Olahové (Nechci se vrátit mezi mrtvé [2004], Matné zrcadlo [2007]), výbor z celoživotního díla významného autora Andreje Gini (Paťiv: ještě víme, co je úcta [2013]) anebo dva stěžejní a edičně náročné memoárové tituly: soubor svědectví romských pamětníků 2. světové války („Po židoch cigáni“, ed. M. Hübschmannová [2005]) a paměti romského partyzána Josefa Serinka, edičně připravené a zevrubně komentované historikem Janem Tesařem (třídílná Česká cikánská rapsodie [2016]).
Nečekané úmrtí Mileny Hübschmannové (zahynula v září 2005 při automobilové nehodě v Jihoafrické republice) znamenalo pro romskou kulturu a romistiku nenahraditelnou ztrátu, a to na rovině odborné, organizační i osobní: „Romští autoři, jimž byla mentorkou, zůstali bez jejího vedení a bez publikačních příležitostí, které pro ně neustále nacházela nebo vytvářela, bezradní“ (s. 109). Teprve postupně se „vynořili autoři zcela noví, nedotčení přímou spoluprací s Milenou Hübschmannovou a jejími žáky, a ti se na knižním trhu dokázali překvapivě dobře uplatnit“ (s. 110). Analýze recepce se Ryvolová podrobně nevěnuje, nicméně zdá se, že z novějších děl romských autorů, která zmiňuje, vzbudila největší čtenářský ohlas fantasy Lenky Bandurové Lea Honor: Třpytící se město (2020). Vedle toho se objevili například i romští autoři vězeňské literatury (Zdeněk Perský, Martin Cina a další [s. 112–115]).
Z nových publikačních platforem Ryvolová vyzdvihuje především romské nakladatelství Kher. To se v první etapě svého fungování (2012–2014) věnovalo vydávání bezplatných e-knih, do nichž na základě otevřených výzev často přispívali i dosud neznámí autoři: „V projektu tedy bylo od začátku myšleno na tvůrce i na jejich čtenáře, přičemž cílem bylo ze vzájemného vztahu odstranit maximum potenciálních překážek“ (s. 123–124). V posledních několika letech Kher vydává tištěné knihy, kvalitně edičně a graficky připravené, jež mají potenciál oslovit i širší kulturní veřejnost — kupříkladu antologie O mulo! Povídky o duchách zemřelých (2019), Všude samá krása — 20. století v povídkách romských autorů (2021) a Samet blues — Drsná devadesátá v povídkách Romů (2021). Kher věnuje náležitou péči také prezentaci svých titulů v médiích či na festivalech malých nakladatelů a dalších literárních akcích. Povědomí o romské literatuře se od druhé poloviny nultých let začalo více šířit také díky tematickým romským číslům časopisů Host, Plav, Tvar a A2 (s. 119–122) nebo množícím se překladům knih zahraničních romských autorů (s. 116–119).
Ryvolové počin je vybaven kvalitním obrazovým doprovodem (obálky knih, dobové dokumenty, fotografie), který příběh romské literatury posledního půlstoletí vhodně doplňuje. Užitečné je i podrobné resumé v romštině a v angličtině, čtenář ovšem postrádá rejstřík.
Ryvolová uskutečnila velmi náročný sběr materiálu a z jeho výtěžků dokázala vytvořit přesvědčivý celek. Zároveň její kniha otevírá mnoho cest pro další výzkumy. Na řadu z nich poukazuje sama autorka, upozorňuje například na dosud nezpracované archivní materiály či nedostatečně probádané skutečnosti. Na rovině metodologické by zasloužilo soustředěnější pozornost vymezení samotného předmětu zkoumání (romská literatura, romské psaní, literatura Romů?). Těmto otázkám se Ryvolová stručně věnuje například v nedávném článku „Kaj džas, romská literaturo?“, v němž trefně píše: „Z dnešního pohledu je zarážející, jak neproblematicky si pro sebe Hübschmannová romskou literaturu definovala coby literaturu psanou Romy, v romštině a o Romech. Každá z těchto kategorií v současnosti představuje celý komplex nejednoznačných a hraničních variant z hlediska identity, jazyka i látky a pevné jádro se do budoucna bude hledat stále obtížněji“ (Karolína Ryvolová, „Kaj džas, romská literaturo?“ [Host 2022/2, dostupné zde: https://casopishost.cz/clanky/11126-kaj-dzas-romska-literaturo). Přímo v knize Ryvolová tyto otázky uceleně netematizuje, nicméně je očividné, že se hlásí k širšímu a pružnějšímu pojetí — píše o jazykově a tematicky velmi různorodých textech psaných autory, jejichž identifikace s romstvím má značně rozmanité podoby.
Kromě romistů a literárních vědců mohou v knize najít badatelské impulzy například i odborníci na sociální a kulturní dějiny, třeba v oddílech věnovaných činnosti „kurátorů pro práci s cikánským obyvatelstvem“ v 70.–80. letech (s. 65–69) anebo těsně předlistopadovému období (s. 71–75). Zde Ryvolová dokládá, že již koncem osmdesátých let vznikla nebo se připravovala řada dříve neprůchozích počinů: „Přestože politicky bylo datum 17. 11. 1989 zcela určující, z hlediska posilování romských národnostních zájmů a rozkvětu romské literatury je hranice poněkud rozmytá“ (s. 75). Možná by stálo za zevrubnější prozkoumání, nakolik tyto romské kulturní aktivity zapadaly do širšího kontextu předlistopadového tání.
Nejpodstatnější by ovšem podle mého soudu bylo rozvinout bádání ve dvou vzájemně se prolínajících směrech (v návaznosti např. na zmíněnou dizertaci Ryvolové či na monografii Aleny Scheinostové Romipen: literaturou k moderní identitě [2006]): jednak komparacemi s romskou literaturou v jiných zemích (v první řadě na Slovensku) i s dalšími menšinovými literaturami, jednak konceptualizacemi zasazujícími romskou literaturu a literární život do interpretačně nosných mezioborových rámců. Jednoznačně se k využití nabízejí kupříkladu přístupy folkloristické, postkoloniální a také genderové — různé badatelky a badatelé včetně Ryvolové opakovaně poukazují na „disproporčně vysoký podíl žen“ (s. 127) mezi píšícími Romy a na to, jak tato skutečnost souvisí s proměňujícími se genderovými rolemi v romské společnosti i s jejich literárními ztvárněními.
Onen „základní tábor“, který Ryvolová svým výzkumem vybudovala, je každopádně natolik spolehlivý a možné směry budoucích výprav natolik slibné, že její monografii lze přiřadit k nejdůležitějším českým literárněhistorickým počinům poslední doby.
Karolína Ryvolová: Špačkem tužky na manžetě: Příběh literatury Romů. Praha, Slovo 21 2021. 192 strany.
Vychází v České literatuře 5/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
