Na první pohled se zdá, že studium německojazyčné literatury v Čechách a na Moravě v období protektorátu neslibuje mnoho poznatků. Koneckonců většina autorů, kterým bylo povoleno pokračovat v publikování, se shodovala s představami nacistického režimu. Předkládaná antologie však ukazuje, že výzkum tohoto tématu smysl má.
Příspěvky vycházejí z cyklu přednášek na Literárním fóru Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Praze, jež se konalo na jaře 2019. Stejně jako výsledná antologie bylo i fórum součástí rozsáhlého výzkumného projektu Ústavu pod vedením prof. Pavla Janouška k dějinám české literatury v protektorátu.
Do jaké míry a z jakých důvodů se poddávali německy píšící autoři myšlenkám nacistického režimu — a to v některých případech již několik let před vznikem protektorátu? Existovali také německojazyční autoři, kteří se různými způsoby snažili vyhnout přílišným ústupkům a vydali se jinými cestami? Jak shrnuje Ingeborg Fialová-Fürstová v úvodu svazku, tyto a další otázky byly osvětleny již v knize Literatur unter dem Hakenkreuz. Böhmen und Mähren 1938–1945 (edd. Peter Becher, Ingeborg Fiala-Fürst, Praha 2005 [svazek navázal na dvě akademické konference, které se konaly v předchozích letech]). Již tehdy byly zřejmé nejen mezery ve stávajícím výzkumu, ale také složitost tématu (s. 9–10). Po šestnácti letech představuje tento svazek další krok ve výzkumu tohoto tématu: příspěvky nejenže navazují na četné studie, které se mezitím objevily, ale ukazují také nové pohledy a perspektivy.
Obsahově je svazek rozdělen do dvou tematických bloků. První se zaměřuje na kontext rozvoje. Tématem studie Petera Bechera je „Literatura a literární politika v Protektorátu“ (s. 11–26, studie je českým překladem Becherova stejnojmenného textu z Handbuch der deutschen Literatur Pragsund der Böhmischen Länder z roku 2017). Ukazuje, že již krizový rok 1938 a o něco později zřízení protektorátu v březnu 1939 měly dalekosáhlé důsledky i pro německy mluvící autory v Čechách a na Moravě. Literární scéna se okamžitě dostala pod přímou kontrolu režimu a nežádoucí osoby rychle zmizely. Na „seznamu škodlivé a nežádoucí literatury“ se ocitly texty Franze Kafky, Egona Erwina Kische a mnoha dalších. Většina autorů, kterým bylo umožněno pokračovat v práci, se rychle přizpůsobila novým směrnicím, což jim jistě přineslo řadu výhod od grantů až po ocenění. Becher však ukazuje, že někteří německy píšící spisovatelé si zvolili i jiné cesty: patří mezi ně Josef Mühlberger a Emil Hadina. Nacistickou okupací se však zabývali i exiloví spisovatelé (s. 21–23).
Právě této skupině věnuje Jan Budňák svůj příspěvek o tendencích v exilové tvorbě německy mluvících autorů z Československa v letech 1938–1945. Budňák správně poukazuje na existující mezery ve výzkumu: dlouhou dobu se díly německy mluvících autorů z českého exilu téměř nikdo nezabýval a na řadu otázek stále neexistují uspokojivé odpovědi (s. 29–31). Přesto se mezi autory najdou, jak ukazuje článek, velmi zajímavé příklady: Ludwig Winder se věnoval především situaci v exilu v dílech jako Die Novemberwolke, Der Kammerdiener nebo Die Pflicht. Franz Carl Weiskopf, pražský rodák, napsal v exilu dva romány Vor einem neuen Tag a Himmelfahrtskommando, jejichž děj se odehrává na území protektorátu a různými způsoby se dotýká okupace. Rudolf Fuchs v exilu nejen sám psal, ale také podporoval spolupráci s českými spisovateli. Fuchs a Winder se mimo jiné literárně zamýšleli také nad možným dalším vývojem po válce a dalším soužitím v osvobozeném Československu (s. 44). V rámci této diferencované a informativní studie může ovšem Budňák samozřejmě nastínit pouze vybrané vývojové linie a příklady: příspěvky, jako je tento, nejen zdůrazňují potřebu dalšího výzkumu. Ukazují také, jak vzrušující a přínosný může být další průzkum tohoto mnohovrstevnatého tématu.
Steffen Höhne se ve své studii zabývá propojením literatury a politiky a ukazuje příklady institucionalizace a ideologizace kultury a literatury. To zahrnuje několik úrovní: vedle rámce literární a kulturní politiky (který se během okupace několikrát změnil) jsou to státní a institucionální aktéři kulturní politiky na německé i české straně a jejich cíle a opatření. Höhne se zabývá také trendy v samotné literatuře. Co bylo německým a českým autorům povoleno a co zakázáno? A jak na to reagovali? Jeho text podává přehled nejdůležitějších aktérů a vývojových linií a umožňuje nahlédnout do způsobu, jakým se jednotlivé úrovně prolínaly. Höhne mimo jiné osvětluje typické linie vývoje v institucionálním prostředí na příkladu Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách, která vznikla v roce 1891 jako reakce na Akademii věd založenou krátce předtím na české straně.
Jan Cebe ve svém příspěvku píše o kontrole českých médií za německé okupace. Kromě shrnutí současného stavu výzkumu osvětluje také různé úrovně kontroly: jakým způsobem byly mechanismy kontroly tisku zakotveny v zákonech a nařízeních? Kteří aktéři — od cenzurních úřadů až po novinářská sdružení — byli zapojeni, jakým způsobem a v jakém rozsahu? Od pokynů novinářům až po cenzuru hotových textů: jak se režim snažil řídit vztahy s tiskem? Podle Cebeho lze na základě analýzy pochopit, „jak se vytvořil totální systém řízení a kontroly v podobě, jakou česká společnost nikdy předtím a nikdy potom nezažila“ (s. 81–82). I v této oblasti však stále zůstává mnoho poznatků v nedohlednu. Navzdory různým existujícím výzkumům podle Cebeho dosud nebyla vydána monografie, která by se věnovala situaci médií v protektorátu.
Jak ukazuje Murray G. Hall ve své studii, ve výzkumu německojazyčných nakladatelství v Čechách a na Moravě jsou stále značné mezery, a to nejen v letech německé okupace. Podle Halla jsou v různých publikacích opakovaně zmiňována nakladatelství jako Volk und Reich, které mělo ústřední postavení v německé propagandě, ale přesné souvislosti zůstávají nejasné. Důležité je také podívat se za hranice Prahy a zahrnout do analýzy rozsáhlé publikační aktivity v dalších regionech s větším počtem německých obyvatel. Hall také vidí, že oborové nebo profesní organizace byly dosud ve výzkumu opomíjeny. Poté, co od roku 1922 převzal v Československé republice vedoucí úlohu Verband der Deutschen Buch-, Kunst- und Musikalienhändler und Verleger (Svaz německých obchodníků s knihami, uměním a hudbou), který vydával i příslušný odborný časopis, se situace po německé invazi v březnu 1939 náhle změnila: úkoly svazu zcela převzala Říšská literární komora.
Studie v druhé části antologie se zaměřují především na literární život, na vybrané autory a jejich dílo. Lucie Antošíková ve svém příspěvku osvětluje vývojové linie německojazyčné literatury v protektorátu a věnuje se i předchozím letům. V průběhu dvacátých a zejména třicátých let se autoři stále častěji ocitali v napjaté situaci, jež byla emocionálně nabita národnostními konflikty. Jakými různými směry se mohl vývoj ubírat, ukázalo první setkání Svazu sudetoněmeckých spisovatelů v Karlových Varech na podzim 1937 a setkání PEN klubu v Praze v létě 1938, tedy dvě události, které se odehrály jen s odstupem několika měsíců (s. 99). Antošíková také potvrzuje, že německy píšící spisovatelé jako Wilhelm Pleyer nebo Hans Watzlik se velmi přizpůsobili představám režimu. V jejich publikacích v protektorátních letech byla česká domovina a její krása obzvláště oblíbeným motivem; a Čechy byly opakovaně označovány za jednu z nejstarších částí Německé říše. Cílem bylo vykreslit pozitivní obraz dlouhého svazku s Německem a německou historií (s. 110).
Ve studii „Temná léta Prahy 1938–1945 v zrcadle literatury“ se Peter Becher ptá, jak byla léta německé okupace zpracována v beletrii (na rozdíl od literatury faktu), a to jak německy, tak česky mluvícími spisovateli, současnými pamětníky i těmi, kteří se narodili až po událostech — a během nich, po nich a v jednom případě dokonce před nimi (míněn je román Preludium v Praze, který v roce 1934 vydal britský autor science fiction Sidney Fowler Wright a v němž se již v této rané fázi odehrává scéna německého ultimáta československé vládě, německého útoku a zničení Prahy). Becher pro tento příspěvek vybral čtyři romány, které napsali autoři s naprosto odlišným zázemím, přičemž každý z nich zvolil jiný způsob zpracování okupačního tématu. F. C. Weiskopf vypráví svůj román Himmelfahrtskommando z pohledu oberschützena Hanse Hollera z R(eichenbergu). Kniha Jiřího Weila Na střeše je Mendelssohn vyšla až posmrtně v roce 1960 a „v rychlém střídání postav a dějových prvků […] vytváří obraz pražského života před atentátem na Reinharda Heydricha a po něm“ (s. 120–123). Zatímco Weilova kniha patří k nejznámějším dílům na toto téma, u románu Franze Hauptmanna Jarmila je tomu pravděpodobně naopak. Roman einer Stadt, vydaný v roce 1963, podal podle Bechera „živý obraz dějin města v době nacionálně socialistické vlády“, „který jemně ilustruje prolínání jednotlivých osudů a zobrazuje násilí nacistické vlády stejně silně jako protiněmecké nepokoje po skončení války“ (s. 127). Konečně čtvrtým Becherovým románem je Hvězdná hodina vrahů Pavla Kohouta, román, který vyšel teprve v roce 1995. Je to „stejně hrůzný a napínavý kriminální příběh“ odehrávající se na pozadí Prahy v posledních měsících války (s. 127).
Poslední dva eseje sborníku sledují životy a literární dílo Hanse Watzlika a Karla Hanse Strobla, kteří patřili k nejznámějším německy píšícím spisovatelům v protektorátu. Podle Václava Maidla se Watzlik, který se narodil v roce 1879, poprvé proslavil od roku 1914 jako „básník Šumavy“, jenž měl blízko ke své vlasti. Čechy silně zpolitizoval již v románu O Böhmen, vydaném v roce 1917; a v druhé polovině třicátých let a nejpozději po březnu 1939 psal silně tendenčně. V básních jako Sudetenland an den Führer (1939) rýmoval Watzlik zcela v zájmu režimu. Podle Maidla to platí i pro romány jako Roswitha oder die Flucht aus Böhmen. Existovala však i pozoruhodná a netendenční Watzlikova díla, která však pocházela především z dřívější fáze jeho literární činnosti (s. 150).
Karl Hans Strobl, který pocházel z Jihlavy, byl také jedním z nesporných stoupenců režimu. Marie Brunová ve svém článku nejprve popisuje jeho cestu do Rakouska, kde se po první světové válce usadil nedaleko Vídně a proslavil se zde nejen četnými publikacemi, ale od roku 1938 také působením ve funkci zemského ředitele Říšské literární komory (s. 138). Co se týče jeho literární tvorby, Brunová identifikuje dva leitmotivy protektorátního období. Nejdříve, pokud jde o Prahu a Čechy, důraz na vlast, přičemž pravidelně konstruoval odkazy na německou kulturu a historii. V dílech jako Praha. Schicksal, Gestalt und Seele einer Stadt (1939) nebo Die wundersame Stadt. Prager Geschichten (Pražské příběhy, 1942) shromáždil a zdůraznil německé stopy v dějinách města, shrnuje Brunová. Kromě toho na sebe několikrát upozornil publikacemi z oblasti zábavy — například sborníkem Das blaue Wunder. Ein fröhliches Buch (1939) nebo o rok později Das beschwipste Karussell (1940).
Celkově se oběma editorkám nepochybně podařilo vytvořit antologii, která stojí za přečtení. Autory příspěvků jsou čeští a němečtí vědci — většina z nich je již řadu let osvědčenými odborníky ve svých oborech. Pro čtenáře je jistě užitečná doplňková část s vybranými fotografiemi a ilustracemi. Ani po šestnácti letech od vydání knihy Literatur unter dem Hakenkreuz nelze odpovědět na všechny otevřené otázky a v různých oblastech bude nutné pokračovat ve výzkumu. Lze doufat, že celý výzkumný projekt, v jehož rámci se koná cyklus přednášek a vyšel tento úspěšný sborník, přinese ještě další zajímavé poznatky.
Lucie Antošíková, Marie Brunová (edd.): Všechny vody Čech tečou do Německa? Studie k německé literatuře a kultuře protektorátu. Praha, Academia 2020. 180 stran.
Vychází v České literatuře 6/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
