Rozhlasová dramatika (jako ostatně každá „technická múza“ [jako „technické múzy“ označoval významný rozhlasový teoretik Josef Branžovský druhy umění založené na technologii, bez níž by dané umění nemohlo existovat, tedy film, rozhlas a televizi; srov. J. Branžovský: Tři tváře technické múzy — vztahy filmu, rozhlasu a TV a jejich místo v souboru dějových umění, 1982, rukopis uložený v Archivu ČRo]) musela v počátcích obhajovat svou existenci, dokazovat, že se vyrovná „skutečnému“ umění — zejména divadlu a literatuře, z nichž čerpala především. Dnes snad již nikdo nepochybuje o tom, že je rozhlas svébytné umění, schopné zprostředkovat stejně silný zážitek jako četba románu, návštěva divadla či poslech hudební skladby. Rozhlasová tvorba se samozřejmě nevyvíjí izolovaně, ale dál se nechává ovlivnit ostatními druhy umění a zároveň jim poskytuje impulzy. Navíc nelze pominout fakt, že v době pandemie covidu-19 a nuceného uzavření mnoha kulturních institucí vzrostl zájem o nejrůznější rozhlasové pořady a podcasty včetně audio dramat, jež se pro mnohá divadla nadlouho stala vítanou (a mnohdy jedinou) možností kontaktu s diváky.
Přesto se rozhlas trvale potýká s nedostatkem odborné reflexe, a to i co se týče aktuální kritické reakce na premiéry (pravidelně pouze v Týdeníku Rozhlas), o důkladnějších studiích nemluvě. Největší zájem byl v minulosti věnován autorům rozhlasových scénářů, jejichž dílo bylo možné zařadit do literární vědy či teatrologie. Systematičtější analýza a teorie dalších rozhlasových oborů, zejména režie, se začala rozvíjet až po roce 1989 se vznikem Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) v Brně, jejž v roce 1991 založil prof. Antonín Přidal. Díky němu a dalším pedagogům oboru (rozhlasovým a televizním profesionálům) začaly vznikat diplomové a dizertační práce věnované různým složkám rozhlasové tvorby, z nichž nejkvalitnější vydalo Nakladatelství JAMU (zmiňme např. práce M. Jurmana Zvukové umělecké experimenty v českém rozhlasovém vysílání, Brno 2008; E. Schulzové Původní česká rozhlasová hra po roce 1989, Brno 2014; T. Semotamové Německé rozhlasové hry 50. let, Brno 2013; připravuje se publikace T. Rekové Audio dokumentaristika v zrcadle International Feature Conference. Rozvoj mezinárodní audio komunity v kontextu soutěžních i nesoutěžních přehlídek [dizertace, rukopis, obhájeno na JAMU v roce 2021] ad.). Rozhlasu se soustavně teoreticky věnuje také Katedra divadelních a filmových studií Univerzity Palackého (UP) v Olomouci pod vedením doc. Andrey Hanáčkové. Od roku 2017 zde lze studovat obor Televizní a rozhlasová studia, který vydává publikace v nové edici Rádio a televize. V této edici vyšla i obsáhlá, téměř čtyřsetstránková studie Tomáše Bojdy Herec a režisér v rozhlase. Kapitoly z tvorby Jiřího Horčičky a Josefa Melče, vydaná v roce 2020 jako její teprve třetí svazek (první dvě publikace edice Rádio a televize byly Pátrání po neviditelném vrahovi: podoby české rozhlasové detektivky [2018] od Zuzany Pejpkové (Řezníčkové) a Ženské hrdinky a jejich zobrazování v českých televizních krimiseriálech autorek Jany Jedličkové a Ivety Jansové [2019]).
Z hlediska tématu je publikace zcela výjimečná: s výjimkou diplomové práce Tomáše Soldána Rozhlasová režie Jiřího Horčičky (obhájena na JAMU 2011) nebyla doposud tvorbě těchto dvou velikánů oboru věnována soustavná analytická pozornost.
O režijní metodě a názorech Jiřího Horčičky se lze mnohé dozvědět v knižně vydaných rozhovorech, jež sestavili Jan a Honza Vedralovi (Jiří Horčička — rozhlasový režisér, Brno, Větrné mlýny 2004), dále je reflexe tvorby obou režisérů součástí komplexních publikací věnovaných rozhlasové slovesné tvorbě (přehled rozhlasové inscenace do roku 1989 viz A. Štěrbová: Rozhlasová inscenace: teoreticky komentované dějiny české rozhlasové produkce, Olomouc. Vydavatelství UP 1995; navazuje analýza původní rozhlasové hry od roku 1989 E. Schulzové Původní česká rozhlasová hra po roce 1989, Brno 2014). Nejblíže odbornému záměru Tomáše Bojdy je publikace Jana Czecha O rozhlasové hře: hledání specifiky české rozhlasové inscenace od roku 1945 (Praha, Panorama 1987), v níž autor analyzuje vybrané inscenace J. Horčičky i J. Melče. Bojda na ni taky přímo navazuje (viz dále). Protože však je tato publikace ideologicky ovlivněna dobou svého vzniku, nelze ji dnes již považovat za relevantní, a je proto přínosné, že T. Bojda Czechovy poznatky reviduje z dnešního pohledu.
O tvorbě Josefa Melče neexistovala dosud žádná (ani studentská) systematická práce, režisér se navíc rozhovorům a reflexím vlastní tvorby záměrně vyhýbal, takže z tohoto pohledu je přínos publikace Herec a režisér v rozhlase… naprosto zásadní.
Co se týče rozboru herecké rozhlasové práce, nemá Bojdova práce v českém prostředí obdoby. Autor může navazovat pouze na svou diplomovou práci o Viktoru Preissovi (Rozhlasové herectví. Příkladová studie — Viktor Preiss, obhájeno na UP v roce 2017) a o ni se opírající články v odborných periodikách (Czech and Slovak Journal of Humanities, Svět rozhlasu) a dále na příležitostné, většinou publicistické či vzpomínkové texty osobností, jež se na vzniku inscenací podílely.
Předností publikace je důkladné teoretické ukotvení. Jak autor správně uvádí, „jasně formulovaný metodologický rámec v české rozhlasové teorii dosud chybí“. Jeho ambicí tedy bylo „takový postup definovat a prokázat jeho funkci na konkrétním výzkumném vzorku“ (s. 17). Pro tento záměr si Bojda zvolil strukturalistickou teorii Jiřího Veltruského, již adaptoval pro výzkum rozhlasového díla. Možnou výhradu recenzenta, že dle rozšířeného názoru považují současní badatelé strukturalismus většinou za překonaný, a pro analytickou práci tudíž nevhodný, vyvrací autor přímo v textu práce, kdy poukazuje na neutuchající zájem teoretiků o tento směr a stále nová vydání významných strukturalistických studií, a zároveň uvádí, že „strukturalismus a strukturální analýza jsou zde východiskem, nikoli nezpochybnitelným dogmatem“ (s. 347).
Autor velmi přesně a logicky zdůvodňuje, proč si z rozsáhlého díla dvou nejvýznamnějších osobností české rozhlasové režie vybral k analýzám adaptace románů Vojna a mír a Tichý Don (v režii Jiřího Horčičky), Idiot a Zločin a trest (v režii Josefa Melče): jedná se o rozsáhlé romány ruské literární klasiky, jejichž české rozhlasové adaptace pocházejí ze stejného období, tzv. normalizace, autory většiny z nich jsou dramaturgové Jan a Jaroslava Strejčkovi (pouze Zločin a trest dramatizovala Anna Smetanová). Příběh odehrávající se v delším časovém úseku umožňoval autorům rozvinout psychologický vývoj postav a dával velký prostor hercům, kteří měli možnost na postavách soustavně a dlouhodobě pracovat. Tento přístup navíc umožňuje srovnávat výkony stejných herců pod režijním vedením Horčičky a Melče.
Přesto výběr děl k analýze, jež tvoří jádro publikace, vzbuzuje pochybnosti: Bojda dále uvádí, že jde o literární díla, jejichž umělecké kvality jsou nezpochybnitelné, jejichž poselství je nadčasové, neovlivněné normalizační dramaturgií Československého rozhlasu, poplatnou tehdejší oficiální ideologii. Bezesporu to platí u tří vrcholných děl ruského realismu (byla dokončena v šedesátých letech 19. století), ovšem v případě Šolochovova románu, který jako jediný pochází z 1. poloviny 20. století, s tím lze polemizovat. Je možné, že se autor při výběru inspiroval názorem Jana Czecha, který právě tyto adaptace Tichého Donu, Vojny a míru a Idiota považuje za vrcholná díla české rozhlasové inscenace. S tím však souvisí druhá, podstatnější připomínka k výběru inscenací: proč se T. Bojda rozhodl znovu analyzovat díla, jež rozebral ve své publikaci Jan Czech, a přidat pouze jedno další — adaptaci Zločinu a trestu, jímž se Czech nezabýval? Proč v situaci, v níž se nachází česká rozhlasová teorie, kdy chybí relevantní studie o mnoha tématech, se soustředí na díla, jež — jako jedna z mála — už byla pojednána? V rozsáhlém díle J. Horčičky a J. Melče je jistě možné nalézt mnoho dalších inspirativních inscenací, které by zároveň vyhovovaly kritériím studie. Z mnoha zasvěcených poznámek a dílčích srovnání v Bojdově publikaci je nepochybné, že se autor seznámil s dílem režisérů důkladně a komplexně; tím spíše se nabízí otázka, proč se od inscenací, jež vyzdvihuje jiná publikace, neposunul dále.
Je ovšem třeba podotknout, že Jan Czech tyto inscenace neanalyzoval zdaleka tak důkladně jako Tomáš Bojda a že text Jana Czecha je zatížen tehdejší ideologií. Bojdovy detailní analýzy přinášejí mnoho cenných poznatků, a to jak systematicky sesbíraných a uspořádaných poznatků již známých, tak zejména velké množství nových, získaných důkladným studiem zvukového materiálu, rešeršemi v archivech a rozhovory s pamětníky, kteří jsou badatelům dnes mnohdy jediným zdrojem informací — hlavně v případě analýzy práce Josefa Melče.
Autor se k tématu přibližuje zeširoka, ovšem zcela logicky a přehledně: přes kapitoly věnované kritice literatury, uměnovědným teoriím, teorii adaptace literárního díla, situaci v Československém rozhlase ve zkoumaném období, charakteristice tvorby obou režisérů se jeho fokus postupně zužuje a zaostřuje na čtyři inscenace a dále na vybrané scény, jež dle něj nejlépe vystihují charakter díla a práci každého režiséra. Zaměřuje se na konkrétní, velmi jemné detaily, jako jsou délky pauz či míra expresivity témbru jednotlivých slov. Takto podrobné rozbory jsou přínosné zejména pro další badatele a pro aspiranty rozhlasové režie, kteří se díky nim můžou seznámit s procesem natáčení každé scény, s rozmístěním a pohybem osob ve studiu, detailním rozborem použitých zvukových složek i s výsledkem v podobě inscenace — ty jsou všechny jakožto klenoty „zlatého fondu“ Českého rozhlasu dostupné ke koupi na CD i ve vysílání ČRo v četných reprízách.
Je nutné ocenit nasazení, s nímž autor k práci přistoupil. Je zřejmé, že důkladně prostudoval obsáhlý materiál a vybral si z něj inscenace, z nichž opět každá, chce-li ji badatel do hloubky analyzovat, vyžaduje velmi rozsáhlou přípravu — nejen poslech mnohahodinových inscenací, ale předtím i četbu mnohdy více než tisícistránkových románů, aby mohl porovnat originál s adaptačním pojetím. To by při vědecké práci mělo být samozřejmým standardem, ale v dnešní době, kdy stopáž rozhlasové hry málokdy přesáhne hodinu a jeden díl podcastu bývá maximálně půlhodinový, je třeba tento přístup vyzdvihnout a ocenit.
Tomáši Bojdovi se podařilo výstižně charakterizovat dvě kontrastní, přitom stejně významné, přínosné a pokrokové režijní metody. Jeho publikaci lze považovat za základní kámen novodobého výzkumu rozhlasových inscenací, na němž mohou stavět další badatelé.
Tomáš Bojda: Herec a režisér v rozhlase. Kapitoly z tvorby Jiřího Horčičky a Josefa Melče. Olomouc, Univerzita Palackého 2020. 392 strany.
Vychází v České literatuře 6/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
