Kolektivní monografie Pohyb řeči a místa nespojitosti Vladimíra Papouška, Davida Skalického, Martina Kaplického a Petra A. Bílka teoreticky a metodologicky vychází z analytické filozofie jazyka (J. L. Austin, J. Searle, R. Rorty, D. Davidson, R. Ingarden či S. C. Pepper a s nimi spojené teorie a koncepty, jako jsou například řečové akty, radikální interpretace či zdrojová metafora).
Za cíl si autoři vytyčují „prozkoumat možnosti, které tyto teorie, koncepty a pojmy otevírají myšlení o literatuře, a také ověřit potenciál jejich využití při analýze literárněvědného diskurzu“ (s. 341). Kolektiv čtyř autorů se tak pokouší činit na ploše osmi kapitol, které jsou rozmanité nejen obsahově, ale také strukturou a jemností vymezení toho, co ten či onen autor považuje za postanalytické či neopragmatické iniciace. Publikace volně navazuje na předchozí kolektivní monografii Kontext v pohybu a další publikační činnost, kterou autorský kolektiv v této oblasti vykonal (s. 8).
V první kapitole „Filosofický obrat k jazyku a literární věda: Teorie řečových aktů, radikální překlad a radikální interpretace jako inspirace pro literárněvědná zkoumání z hlediska neopragmatismu“ se Vladimír Papoušek vydává na ambiciózní teoretické dobrodružství. Papoušek si za cíl vytyčuje „prozkoumat možné iniciace z oblasti teorie řečových aktů a filosofie jazyka, které mohou poskytovat schopnost rozvíjet literárněvědné myšlení a produktivně ho obohacovat“ (s. 12). Kapitolu rozděluje na tři sekce, přičemž každá má trochu odlišný cíl: (i) identifikace oblasti těchto iniciací v klasických filozofických teoriích J. L. Austina, J. R. Searla, W. V. O. Quinea či D. Davidsona, (ii) historie úvah literárních vědců (M. L. Prattová, J. H. Miller či autoři sborníku Literary Theory after Davidson) inspirovaných danými oblastmi, (iii) úvaha o možnostech aplikace daných iniciací v okruzích literární interpretace, otázkách fikce a obecných otázkách komunikace v rámci diskurzu o literatuře a literární historie.
První sekci Papoušek otevírá výkladem teorie řečových aktů v Austinově a následně Searlově pojetí. Z literárněvědného hlediska vyzdvihuje Searlovo rozlišení mezi tvrdými institucionálními fakty (s. 18–19) a předkládá návrh uvažovat o literatuře „jako o specifickém druhu institucionálního faktu“ (s. 19). Následně autor shrnuje Searlův přístupu k metafoře a přesouvá se k teorii radikálního překladu W. V. O. Quinea a Davidsonově teorii radikální interpretace, na jejichž základě pokládá otázky o pravdivosti a fiktivnosti literárních děl. Druhá sekce je výkladem a kritikou v zásadě tří publikací — první je Toward a Speech Act Theory of Literary Discourse M. L. Prattové, druhou je Speech Acts in Literature J. H. Millera a třetí je kniha Literary Theory after Davidson. Na základě tohoto historického exkurzu a výkladu základních přístupů Austina, Searla, Quinea a Davidsona vymezuje Papoušek čtyři oblasti zájmu pro poslední sekci kapitoly: (i) problematiku fikce a pravdivosti v literatuře, (ii) osvobozenou metaforu (Searle, Davidson a Derrida), (iii) interpretaci literárního díla a řečové akty a (iv) řečové akty a institucionální fakt-literaturu.
V rámci problematiky fikce a pravdivosti v literatuře se autor věnuje primárně Searlově přístupu a dochází k tomu, že se těžko stanovují hranice fikce a nefikce či vážnosti a nevážnosti řečových aktů a je potřeba brát ohled na proměny konfigurace sil, které taková vymezení ovlivňují, (ne)pravdivost či (ne)vážnost jsou tak v podstatě pojmy fluidními (s. 72).
Následně autor shrnuje Searlův přístup k metafoře a přesouvá se k teorii radikálního překladu W. V. O. Quinea a Davidsonově teorii radikální interpretace, na jejichž základě pokládá otázky o pravdivosti a fiktivnosti literárních děl. V části o osvobozené metafoře Papoušek výrazně kritizuje kognitivní pojetí metafory, především u Lakoffa a Johnsona; o Davidsonovi, Searlovi a Derridovi hovoří jako o osvoboditelích metafory z kognitivistických okovů, jelikož je pro něj zásadní udržet u metafory proměnlivost jejího statusu (vznik a umírání). V rámci sekce „Intepretace literárního díla a řečové akty“ se Papoušek věnuje Davidsonově pojetí interpretace, tedy předběžných a průběžných teorií, které považuje „pro literární vědu mimořádně plauzibilní“ (s. 90), jelikož zachytávají fluiditu a dynamičnost interpretace.
V závěrečné části „Řečové akty a institucionální fakt-literatura“ se, jak název napovídá, vrací k Searlově rozdělení tvrdých a institucionálních faktů, přičemž hovoří o performativech přítomných v literatuře. Definuje dva stupně performativů: (i) performativy postav daného díla a (ii) performativ autora, který „tvoří ilokuce básníka či prozaika, kteří říkají: toto je báseň či toto je román“ (s. 93–94).
V druhé kapitole knihy se Petr A. Bílek věnuje Ingardenově pojetí významu a výkladu významu u Jana Mukařovského. Velmi přehledně a důsledně představuje přístupy obou autorů ke konceptu literárního díla a poukazuje na zásadní rozdíly mezi danými teoriemi, především v pojetí významových jednotek (s. 113–114). Dochází k závěru, že Mukařovský zastává zcela odlišný metodologický přístup než Ingarden, tím pádem se pod jeho vliv „mohl dostat jen stěží“ (s. 123).
Třetí kapitola „Postanalytikové, neopragmatici a Jacques Derrida“ je Papouškovým mapováním vztahu mezi Derridou a třemi filozofy — H. Putnamem, D. Davidsonem a R. Rortym. U prvního jmenovaného hovoří o tom, že Derridu dezinterpretuje jako irrealistického a je „vtažen do politické hry, v níž je vcelku pominuta jeho argumentace vztahující se k přítomnosti a nepřítomnosti a rozptýlení znaků“ (133). Co se týče vztahu Derridy a Davidsona, věnuje se Papoušek interpretaci S. C. Wheelera III., u kterého přehledně zpochybňuje přesvědčivost argumentace o podobnosti Derridova a Davidsonova přístupu. Poslední sekcí je analýza styčných bodů v teoriích Rortyho a Derridově. Cíl této kapitoly lze nejlépe popsat autorovu závěrečnou rétorickou otázkou: „Lze dnes vůbec striktně oddělovat literární vědu od filosofie a filosofii od myšlení o literatuře?“ (s. 159). Cílem kapitoly tedy pravděpodobně nebylo ukázat přínosnost vztahů daných teorií pro literární vědu jako spíše to, že je takřka nemožné od nich literární vědu oddělit.
Autorem čtvrté kapitoly „Zdrojová metafora (nejen) v literární kritice: František Xaver Šalda versus Karel Čapek“ je Martin Kaplický. Kaplický nejprve podrobně představuje koncept zdrojové metafory u S. C. Peppera a následně její parametry uplatňuje na spor F. X. Šaldy a K. Čapka. Přehledně vykládá Pepperův přístup, v jehož rámci je základním organizačním principem metafora (s. 165) a jenž spočívá v užití světových hypotéz, jež je nutné opakovaně testovat či měřit, abychom se vyhnuli dogmatismu a „nespolehlivým faktům commonsensu“. (Autor nezdůvodněně nepřekládá pojem common sense, následně ho převádí i do formy přídavného jména commonsensuální. Bylo by vhodné uvést, z jakého důvodu se k takové formě uchyluje, jelikož common sense nutně není pojem nepřeložitelný a jeho nepřekládání je velmi rušivé.) Pepper stanovuje čtyři základní světové hypotézy následovně: (i) mechanicismus, pro nějž je základní zdrojovou metaforou princip akce a reakce (s. 183), (ii) formismus, pro který je typické kategorizování jednotlivin do určitých skupin založených na podobnosti (s. 185), (iii) organicismus, jehož základní zdrojovou hypotézou je „proces integrace“ (s. 187) a (iv) kontextualismus, kterému přikládá jako zdrojovou metaforu „měnící se současnou událost“ (s. 188). Po vymezení těchto čtyř zdrojových metafor autor destiluje z Šaldových a Čapkových textů zdrojovou metaforu jejich přístupu k literární kritice. U Šaldy hovoří o „nesmírně dynamickém pojetí“ (s. 209) a řadí jej do kontextualistické domény, Čapkovo pojetí naopak označuje za „daleko střízlivější“ (ibid.) a řadí jej k mechanicismu, jelikož „směřuje k nalezení toho, jak jsou dohromady uspořádány jeho prvky, směřuje k mechanismu daného díla“ (s. 209–210).
V páté kapitole se David Skalický věnuje „Janu Mukařovskému a jeho cestě od ironie k metafyzice a zpět“. Tato kapitola se strukturou liší od kapitol předchozích, cíl daného textu se dozvídáme až na sedmé straně kapitoly: „reflektovat Mukařovského poválečné myšlení […] z perspektivy nikoliv zavržení jeho jazyka, ale budování jazyka nového“ (s. 217–218). Autorovým cílem je tedy mapovat proměnu slovníku Mukařovského. V kapitole Skalický popisuje odvrat Mukařovského od strukturalismu a strukturalistického slovníku k slovníku marxleninistickému, a to ve třech fázích: (i) revize, (ii) budování a (iii) ironie. Skalický zde mapuje hojnost užívání pojmů jako světový názor (s. 246), stranickost (s. 249) či umělecká pravdivost (s. 252) a Mukařovského jako metafyzika označuje ve chvíli, kdy „uvěřil v Pravdu marxismu-leninismu“ (s. 265). Tuto proměnu autor zasazuje do Rortyho rámce a ukazuje, jak zde slovník funguje jako nástroj, a tedy alternativní slovníky jako alternativní nástroje (s. 214). Ze čtenářského hlediska by bylo vhodné zpřehlednit strukturu kapitoly a jasněji vymezit, kam autor směřuje a kam dospěl. Vzhledem k absentujícímu závěru působí kapitola neuzavřeně.
S pojmem slovníku se setkáváme i v šesté kapitole „Stabilita, intence a slovník“, jejímž autorem je Vladimír Papoušek a jež je věnována problematice vztahu individuální intence osobnosti a jejího slovníku k intenci kolektivní s proměnlivým slovníkem, hodnotami či ideologiemi (s. 268) a ukazuje ji na třech slovnících třech osobností české literární kritiky — S. K. Neumanna, K. Teigeho a V. Černého. Na základě analýzy daných slovníků Papoušek dochází k závěru, že všechny tři „vykazují jasnou přináležitost k diskurzu modernismu“ a jsou v nich „patrnými vůdčími principy zlomovost a metamorfóza doby“ (s. 284).
V sedmé kapitole se Bílek věnuje tématu „Apropriace literárněvědného pojmu jako případ kulturního transferu“. Věnuje se zde především proměnám, kterými prochází pojem v rámci onoho kulturního transferu, tedy momentu, kdy je „transponován z jednoho dílčího zdroje a v jednom specifickém provedení, transferem je však zbaven své referenční »historie« ve smyslu zakořeněnosti do diskurzu“ (s. 297). Apropriované pojmy tedy nabývají odlišného významu v novém kontextu, přičemž se nejedná o ukončený proces, naopak apropriované pojmy kontinuálně vytvářejí svou novou referenční historii.
V poslední, osmé kapitole se Papoušek věnuje „Světovosti a metafyzice díla“, přičemž se soustředí na Kunderovu argumentaci ohledně nutnosti co nejpřesnějšího překladu a interpretace díla s ohledem na vztah autora a díla a díla a jeho ocenění (s. 309). Papoušek ji analyzuje primárně z davidsonovské pozice, pro kterou je typické tvrzení, že přesnosti nikdy nelze dosáhnout. Papoušek proto dochází k závěru, že Kunderův postoj je neudržitelný a jeho argumentace není dostatečně přesvědčivá, jelikož se dílo pohybuje v proměnlivém kontextu, resp. „v každém novém kontextu a v každém jiném jazyce bude dílo žít jiným životem, než jakým žilo ve chvíli, kdy ho jeho tvůrce stvořil“ (s. 317). V souladu s Davidsonovým tvrzením o metafoře bez kognitivního obsahu Papoušek zdůrazňuje obzvlášť nemožnost přesného překladu metafor (s. 315).
Recenzovaná monografie do určité míry dosahuje svých cílů, tedy prozkoumání postanalytických a neopragmatických přístupů ve vztahu k literárněvědnému diskurzu. Strukturou a množstvím přístupů, o které se autoři opírají, však kniha působí nevyváženě a místy eklekticky. Obzvláště v případě Bílkova textu o Ingardenově pojetí významu není zcela jasné, jakým způsobem souvisí s tématem a cílem monografie, jelikož analyzované přístupy lze jen stěží označit za postanalytické či neopragmatické.
Co se strukturní nevyváženosti a částečné zmatečnosti týče, autorem čtyř z osmi kapitol je Vladimír Papoušek. Přestože jeho kapitoly na sebe do jisté míry navazují a překrývají se, co se konceptuálních rámců týče, nejsou řazeny za sebou. Čtenář se tak po přečtení kapitoly z trochu odlišné oblasti vrací zpátky ke konceptům vyloženým například v nejdelší první kapitole. Papouškovy kapitoly jsou zároveň místy obsahově repetitivní — autor opakovaně vykládá již vyložené teorie.
Opakované výklady a strukturní zmatečnost jsou však drobnosti spíše edičního rázu. Co je podstatně problematičtější, je obsah především první kapitoly, která funguje jako úvod do postanalytických a neopragmatických přístupů v užším slova smyslu. V následujících odstavcích shrnuji nejpalčivější teoretické nedostatky první kapitoly, jež se částečně promítají do dalších Papouškových kapitol, především ale výrazně zkreslují způsob, jakým způsobem lze teorii řečových aktů aplikovat na poli literární vědy.
Při výkladu teorie řečových aktů J. L. Austina se hned v úvodu Papoušek uchyluje k závěrům, které jsou pro čtenáře obeznámeného s Austinovým dílem minimálně překvapivé, spíše však ukvapené. Na s. 13 Papoušek tvrdí: „Jestliže z hlediska literární vědy vyloučíme jako irelevantní perlokuce a lokuce, učiníme tak z toho důvodu, že pro naše uvažování prostě nemají smysl.“ Údajnou absenci lokucí v literárním díle odůvodňuje tím, že „v literárním díle je mnoho smysluplných vět, ovšem nenabízí se žádná možnost, jak s touto identifikací pracovat“ (ibid.). Perlokuce vyřazuje z úvahy proto, že perlokuční účinek či efekt má věta „Zastřelil jsem ho.“ v literárním díle „maximálně z aspektu napětí nebo zábavy čtenáře“ (ibid.). Ilokuční akty oproti tomu Papoušek označuje za „pro literární vědu významnou iniciaci“ (ibid.), přestože dále uvádí, že „prakticky většina identifikovaných ilokucí se v té či oné podobě vyskytuje v oněch vyloučených fiktivních řečových aktech“ (ibid). (Papoušek tvrdí, že Austin explicitně vylučuje „fiktivní řečové akty“ v literatuře ze svého rámce a odkazuje na s. 27 v Austinově knize Jak udělat něco slovy. Nic takového Austin však netvrdí a nedělá — na s. 27 hovoří o „fiktivních vnitřních aktech“, kterými shrnuje vnitřní nastavení mluvčího například při vykonání slibu ve smyslu „duševního přijetí jistého duševního pouta“ [Austin, s. 26]. Literatura na s. 27 vůbec zmiňována není, pouze na s. 26 nalezneme letmou zmínku o neupřímných řečových aktech pronesených žertem či napsaných v básni. Opět se však nejedná o vyřazení literatury z teorie řečových aktů, pouze o metodologické omezení tzv. podmínek úspěšnosti, kterým se Austin věnuje dále v knize.) Autor tedy postupuje následovně: nejprve z Austinova rámce s odkazem na Austina vyloučí „fiktivní řečové akty“, přesto se poté uchýlí k analýze toho, proč pouze lokuce a perlokuce jsou pro literární vědu zcela nepoužitelné, a úvahu uzavírá tím, že ilokuční akty, konkrétně třída expozitivů, je pro literárněvědnou oblast podstatná. Takový přístup je zcela neslučitelný nikoli s Austinovým údajným přístupem k „fiktivním řečovým aktům“, ale s Austinovou metodou jako takovou. Ilokuční akt nemůže nastat bez lokuce.
Pro Papouška je bariéra oněch „fiktivních řečových aktů“ překonána v případě řečových aktů tvrzení, jelikož je v rámci literárního díla vyslovuje básník či vypravěč, kteří „jsou nebo byli živé osoby dýchající, pobývající ve světě a vyslovující věty“ (s. 14). Opomeneme-li to, zda lze vypravěče vždy považovat za někoho, kdo „je či byl osobou dýchající“, jedná se o chybné vymezení ilokučního aktu tvrzení jako takového. Podmínky úspěšnosti směrem k „reálné“ existenci mluvčího má tvrzení úplně stejné jako například ilokuční akt slibu či příkazu. Přistoupíme-li na překonání bariéry fiktivnosti na základě existence „dýchající osoby“, zpřístupníme tak jistě i možnost, že prostřednictvím svého díla může vypravěč doopravdy slibovat stejně jako doopravdy něco tvrdí.
Na interpretaci Austina navazuje Papoušek výkladem Searlova přístupu k teorii řečových aktů. Ani zde se nevyrovnává s údajnou absencí „fiktivních“ lokucí, přestože v návaznosti na Searlovo pojetí nepřímých řečových aktů, pro které je lokuce zajisté nutná, tvrdí, že „prozaická i básnická díla jsou v zásadě tvořena takovými nepřímými řečovými akty a jejich interpretace není možná bez znalosti oněch hrových pravidel“ (s. 20–21). Pokud autor trvá na své interpretaci Austinova rámce, bylo by zde na místě argumentovat, proč jsou lokuce „fiktivních řečových aktů“ v Searlově pojetí přijatelné. Bez takové argumentace výše uvedené tvrzení o nepřímých řečových aktech pozbývá pevné půdy pod nohama.
V rámci sekce „Interpretace literárního díla a řečového aktu“ se Papoušek vrací k Austinovi a uvádí: „Literární dílo je soubor řečových aktů, vět — lokucí, performativů — a ilokučních aktů, přestože tady nejsou v mluvené formě, nýbrž ve formě psaného textu. Literární dílo tudíž nelze vyřadit z pravidel lidské komunikace, jakkoliv to v touze definovat pravdivost činil třeba Austin“ (s. 85). To, co bylo v předchozích částech implicitně přítomno, tedy že je fiktivita v rámci řečových aktů do jisté míry „vyřešena“ a řeší se spíš problém fikce jako takové, je zde explicitně pojmenováno. Opět se však nejedná o vyrovnání s údajným Austinovým vyjmutím literárního díla z pravidel lidské komunikace. Papoušek zde neodkazuje na Austina, není tedy jasné, kde má Austin něco takového tvrdit.
Autor zde opět nezdůvodňuje překonání problému existence lokucí a případně perlokucí ve smyslu efektu na adresáta. Obzvláště problematické jsou pak obraty jako „performativy, za jejichž podobu je odpovědný básník či prozaik“ (s. 93). Vzhledem k absenci definice pojmu odpovědnosti není jasné, zda má Papoušek na mysli Austinovo zajištění porozumění jako podmínky pro úspěšnost řečového aktu, či se přiklání například k Searlově přístupu založeném na intenci vykonat ten který akt.
Úspěšnost performativu, konkrétní perlokuční efekt daného řečového aktu, dále Papoušek implicitně podmiňuje pouze znalostí pravidel hry, tedy dané konvence: „V rámci přijatých pravidel hry víme, že tu básník nepopisuje svoji aktuální paranoii“ (s. 93). Stále není jasné, zda je pro úspěšné vykonání řečového aktu dostatečné, že se mluvčí (autor knihy/vypravěč) opírá o konvenci, či je nutné zajistit porozumění na straně adresáta (čtenářky či čtenáře). Za hlavní problém této ambiciózní úvodní kapitoly považuji velmi volné nakládání s terminologií teorie řečových aktů. Aby bylo vůbec možné říci, že literatura se tehdy a tehdy stává performativem, ať už v Austinově, či Searlově pojetí, je nutné jasně vymezit, kdo jsou mluvčí a za jakých přesných podmínek probíhá ten či onen akt. Oba zmínění filozofové vystavují teoretický rámec založený na sadě vcelku přísných podmínek soustředících se na konkrétní mluvní akty, Papoušek se však uchyluje k obecným propozicím, kdy autor vydáním knihy říká „toto je kniha“ a čtenářka či čtenář mu mají zkrátka věřit, že takový akt opravdu splňuje podmínky úspěšnosti ilokučního aktu tvrzení. Zde můžeme například snadno zpochybnit, zda autor může doopravdy tvrdit „toto je kniha“, případně v jaký moment může něco takového tvrdit, či to spíše tvrdí např. vydavatel, který rukopis opatří konvenčními znaky knihy, tedy původní rukopis vydá v určitém typu vazby, opatří ISBN apod.
Vladimír Papoušek — David Skalický — Martin Kaplický — Petr A. Bílek: Pohyb řeči a místa nespojitosti: Postanalytické a neopragmatické iniciace v literární vědě. Praha, Akropolis 2021. 368 stran.
Vychází v České literatuře 5/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
