Pierre Klossowski patřil k jedněm z nejvýznamnějších filozofů 20. století. Jeho dílo zásadním způsobem ovlivnilo francouzské filozofické prostředí a formovalo specifickou recepci Nietzscheho filozofie. Například Michel Foucault v rozhovoru explicitně tvrdí, že společně s Bataillem a Blanchotem měl Klossowski stěžejní vliv na jeho vlastní dílo, a doznává, že pro zdůraznění tohoto vlivu neudělal ani zdaleka tolik, kolik by bylo třeba (M. Foucault: La scène de la philosophie). Ani v českém prostředí se jeho recepci nedostalo zaslouženého prostoru a zájem o něj byl spíše okrajový. Svědčí o tom mimo jiné překlady jeho děl, z nichž byl doposud vydán pouze jediný, a sice Sade můj bližní v překladu Josefa Fulky. Také z tohoto důvodu je možné s radostí uvítat český překlad v mnohém ohledu největšího Klossowského díla Nietzsche a bludný kruh; spolu s překladem knihy Gillesa Deleuze Nietzsche a filozofie se jedná o velmi cenný vhled do specifické, nedialektické recepce Nietzscheho díla.
Je zjevné, že se jedná o překlad, kterým byla zaplněna mezera v českém filozofickém prostředí. Nietzsche a bludný kruh je jedním z kanonických textů 20. století a svým dosahem i rozsahem naplňuje kritéria oněch „velkých děl“. Klossowski se zde prezentuje v celé své šíři, a to nikoli pouze jako svébytný filozof, ale také jako překladatel a literát, přičemž výsledkem tohoto sepjetí je, jak sám prohlašuje, „falešná studie“ (s. 9). Ostatně nějakému přesnému zařazení nebo odborné typologii kniha vzdoruje hned na několika rovinách. Není ani filozofickou kontemplací, ani dílem čistě prozaickým nebo poetickým, je skutečně jakousi studií zabývající se Nietzschem, a tedy interpretací jeho díla. Nevytýká si však za cíl jej systematizovat či zprostředkovat, ale naopak nechat vyvstávat jeho intenzity. V rozhovoru z roku 1985 se Klossowski sám označil za monomaniaka, člověka zaujatého jedinou myšlenkou, a záhy upřesnil, že mu jde o „šílenou myšlenku“ (idée folle [J.-M. Monnoyer: Le Peintre et son demon: Entretiens avec Pierre Klossowski, s. 17]). S trochou troufalosti si můžeme dovolit tvrdit, že právě v knize Nietzsche a bludný kruh se Klossowski pokusil dát této myšlence nejširší teoretický základ. A protože se nejedná o interpretaci v klasickém slova smyslu, je tento základ utvářen spikleneckou dvojicí Klossowski/Nietzsche. Ona myšlenka tak bude neustále obepisovat okamžik šílenství a obracet se proti sobě samé, aby postupně odkrývala svoji vlastní nedostatečnost.
Abychom však ozřejmili podobná tvrzení a zároveň neuhnuli příliš stranou, podívejme se nejprve na knihu a její strukturu. V mnoha ohledech sama její struktura o lecčem vypovídá. Jak jsme již naznačili, Klossowski nepíše pouze „o“ Nietzschem, ale v jistém smyslu také „s“ Nietzschem. Necelou polovinu knihy tvoří obsáhlé citace z Nietzscheho pozůstalosti a osobní korespondence. Jen velmi malou část pak zastávají citace jiných děl. Rozdíl oproti Klossowského vlastnímu textu je různorodý. Ve francouzském originálu jsou citace uvozeny buď dvojtečkou, přičemž jsou následně odsazeny od okraje, nebo se nacházejí na samostatné stránce. V tomto ohledu překlad volí jiné řešení: citace jsou odlišeny tmavě zelenou barvou textu. Čtenář se tak v textu velmi jednoduše orientuje, dokáže rozeznat citace a taktéž zdrojový text, protože překladatelé dohledali jejich přesný výskyt, což Klossowski cíleně opomíjel. Zelená barva sice odděluje citace od zbytku textu, avšak ty spolu v jistých okamžicích čtenářské zkušenosti splývají, a to tehdy, když je čtenářovo oko zabrané do textu a instinktivně považuje text na krátký okamžik za černý. Do těsné blízkosti se však texty nedostávají pouze tímto způsobem. Je například velmi obtížné se rozhodnout, zda Klossowského pasáže jsou komentářem k citacím, nebo obráceně, zda citované pasáže doplňují text Klossowského. Ať už tak či onak, jejich společná řeč se zdá být vedena podél obdobné zkušenosti, v níž se domněle neochvějné identity bortí pod tíhou intenzity, kterou Klossowski umisťuje do středu své knihy.
Knihou tedy od samého počátku prostupuje již zmíněná „šílená myšlenka“, kterou bychom mohli označit za hledání intimní blízkosti, respektive žité zkušenosti, která se oproti myšlence a výkonu myšlení vyznačuje svou nesdělitelností. Avšak zatímco by bylo možné s podobným výrokem o nesdělitelnosti upadnout k nejrůznějším formám skepticismu či nihilismu, Klossowski již v první kapitole knihy vyzdvihuje, na rovině fyziognomické, potřebu některých pudů být vyjádřeny. Například intelektuální pud je manifestován řečovými projevy. Tím, že autor již na takto obecné rovině depsychologizuje člověka, který odpovídá spíše než vlastnímu rozumu neustálému proudění a střetávání pudů, je schopen začít popisem Nietzscheho boje se sebou samým a se společností, ale rovněž popisem potřeby určitého společenství. Tedy potřeby komunikace, vyjádření své zkušenosti systémem každodenních znaků (jazyka), a zároveň neschopnosti uchopit to, co stojí za jeho hranicemi. V tomto smyslu můžeme Klossowského sousloví „šílenou myšlenku“ chápat jako ilustraci tohoto protikladu, kde šílenství je v přímém rozporu k myšlence. Tělo ve své pudové složce stojí v pozadí myšlení jako takového, ale pouze v omezené podobě, nebo je tímto myšlením odsunuto stranou. Tato nepatřičnost, stejně jako Nietzschem prožívané chorobné stavy a nestálost jeho vlastního těla, je tak předmětem Klossowského knihy, která na textech z pozůstalosti a osobních dopisech ilustruje střet chaotického a nahodilého těla se stabilizujícím a perzekujícím rozumem. Protichůdnost některých Nietzscheho výroků a nesourodost jeho textů proto nejsou pojímány jako intelektuální zaváhání, nýbrž jako intenzivní otřesy tělesné, rozum vylučující povahy.
Zásadním pojmem pro analýzu těchto otřesů a neustálého střetávání mnohých pudů a vůlí se stává pojem podkladu. Jedná se o jakousi „třecí“ plochu, podklad lidské subjektivity, na jehož povrchu se pudy interpretují, střetávají, případně se samy převracejí a vyjevují v jiných podobách. Velmi silným způsobem v této otázce zaznívají dozvuky všeobecné ekonomie Georgese Bataille, s nímž byl Klossowski po dlouhou dobu v kontaktu, a stejně tak slovník Gillesa Deleuze, jehož pojmy aktualizace, reaktivních a aktivních sil, případně pojem intenzity zde sehrávají významnou úlohu. Klossowski hovoří o univerzální ekonomii, jejímž výsledkem je subjekt disponující přebytkem energie. Tato energie však nemůže být na rovině podkladu pociťována jinak než jako pokles nebo vzmach její kvantity, která se pak tím či oním způsobem odráží v kvalitativním výkonu myslícího subjektu. Tímto Klossowski vysvětluje nesmiřitelné střídání Nietzscheových nálad. Tělo, případně Nietzscheova nemoc, sice usiluje o své vyjádření, ale vědomí, jež je výrazem systému každodenních kódů, jej s pomocí řeči, obrazů či jiných prostředků falšuje. Nicméně Klossowski právě tuto falzifikaci pojímá jako stěžejní prvek pro konstituci individuality, protože představuje jakési převrácení, zkreslení, případně konverzi, která tímto stabilizuje lidské vědomí. Centrum, onen střed lidské individuality, však představuje podklad, který sám o sobě není reprezentovatelný a který, protože je „třecí“ plochou pudů, produkuje fantazmata, a to „v mezním bodě, kde se pud mění v myšlenku“ (s. 228). Fantazmata mající povahu intenzit, nálad, odporu, či naopak přitakání, jsou následně ta, která z naší individuality, při svém střetu v onom mezním bodě činí singulární případ. Odpovídají tak specifické koherenci pudů a podkladu, jež do jisté míry drží pohromadě puzení intelektu.
Stěžejní otázkou však zůstává, nakolik jsou slučitelná fantazmata s jazykovým kódem, respektive jakým způsobem je jazykový kód schopen tato fantazmata zprostředkovat. Přestože Klossowského odpověď je negativní, a jak jsme již řekli, setkání s nimi je zkušeností, o níž není možné vypovídat, rozvíjí autor svůj stěžejní pojem — simulakrum, jehož výsledkem nebude nápodoba či simulace originálu, nýbrž jakési vědomě falešné gesto. Neutuchající snahu a zároveň selhání tuto zkušenost převést do slov ilustruje Klossowski na Nietzscheho osobních dopisech, v nichž se přátelům svěřuje s tím, jaké stavy zakouší, a pokouší se je zasvětit do svého učení. Protože zůstává nevyslyšen, několikrát mění formu a styl. Ba co více, do dopisů se stále větší měrou propisuje Nietzscheho postupná decentralizace, rozpad a kolísající soudržnost centra, jež není schopno vyjádřit se jinak než hrou simulaker vpravených do slov. Simulakrem totiž Klossowski rozumí specifický druh nápodoby, která sice musí nabýt formu každodenního kódu, aby ho bylo možné zprostředkovat, zároveň však odhaluje nedostatečnost vlastního sdělení. Tímto odhalením však odhaluje prostor, který spočívá v afektivním prožitku z něho samého. Simulakrum v sobě nenese sdělení, ale euforii, na níž je možné se podílet. Právě v tomto ohledu Nietzsche usiluje o intimní sblížení se svými přáteli. A rovněž Klossowského už v tomto smyslu nelimituje každodenní kód řeči, nýbrž se před ním otevírá zkušenost, v níž se samotné identity decentralizují.
Troufáme si proto tvrdit, že je to právě tento prostor, tato zkušenost pramenící ze zakoušení fantazmat, která tvoří ústřední téma knihy. Je to taktéž důvod, proč jsme se zdráhali hovořit o „pouhé“ interpretaci, neboť je nyní zřejmé, že formálně vedená interpretace není schopna takovouto zkušenost zprostředkovat. Je to jakási produkce simulaker, na kterou Klossowski musel spolu s Nietzschem navázat, a to nikoli ve formě další z mnoha studií o tomto filozofovi. Klossowského kniha tak v některých okamžicích může připomínat jakési uzavřené, vnějšku nepřístupné spiknutí. Svojí libovůlí a absencí koherentní argumentace nebo pojmosloví připomíná intimní blízkost přátelství či mileneckého páru. Ostatně Klossowského k Nietzschemu pojilo také osobní pouto zprostředkované Lou Andreas-Salomé, Rainerem Mariou Rilkem a následně Klossowského matkou. Nicméně tato intimita, euforická zkušenost, je alespoň v jisté míře naznačena simulakrem, jež na sebe bere nejrůznější podoby. Pramení však vždy ze specifického vkladu těla a pudů do jazykem vyjádřené myšlenky, čímž volně přechází do hry a radosti z ní.
Protože Nietzsche a bludný kruh představuje skutečně specifickou knihu, zastavme se ještě u jejího překladu. Přestože nejsme nijak oprávněni jej hodnotit, je podle nás třeba jej vyzdvihnout na nejobecnější rovině, neboť text originálu je místy takřka nesrozumitelný. Překlad je velmi čtivý a mnohdy inovativní, a to nikoli na úkor významu nebo ztráty kontaktu s originálem. Klossowského „libovůle“ při zacházení s pojmy je detailně a inovativně řešena, a pokud je to jen trochu možné, odpovídá všem dalším výskytům totožného pojmu, čímž čtenáři místy usnadňuje orientaci v textu. I z toho důvodu je poněkud škoda, že z našeho pohledu velmi kvalitní překlad neprošel důslednější redakcí. Jedná se přitom o drobnosti formálního rázu, které by kvalitní redakční práce měla zachytit. Konkrétně máme na mysli například chybu v názvu podkapitoly (s. 121) nebo výskyt záporu tam, kde být nemá, čímž se převrací smysl celé věty (s. 138). Překlad rovněž přebírá většinu citací z českých verzí překladu Nietzscheho textů. V rámci možností jsou tyto překlady upraveny, aby více odpovídaly předloze. Sice se to ve většině případě daří, ale i zde podle nás vyvstává určitý problém. Protože pasáže překládá sám Klossowski, propisuje se do nich jeho rukopis a specifické užívání pojmů. U českých překladů je změna stylu někdy skutečně výrazná. Důležitější je to však na rovině významu, kdy například slovo souveraineté, které je pro Klossowského v mnoha ohledech zásadní, je v Nietzscheho pasážích překládáno jako vladařské, a nikoli jako svrchovanost stejně jako v celém zbytku textu (s. 130).
I přes tyto velmi drobné připomínky pro nás překlad Klossowského díla představuje cenný příspěvek do odborné diskuze a rovněž velmi inspirativní překladatelský počin. Čtenáři může ovšem sloužit také jako úvod do dalších autorových děl, zvláště pak prozaických, v nichž „šílená myšlenka“ nabývá konkrétnějších podob. Literatura a poezie se tímto stávají polem, na němž je možné uskutečnit hru simulaker. Jedná se sice o umělecký výkon, a tedy formu sdělení, avšak takovou, která stojí na pomezí těla, mysli a fantazmatu.
Pierre Klossowski: Nietzsche a bludný kruh. Přel. Ladislav Nagy a Martin Pokorný. Praha, Karolinum 2021. 250 stran.
Vychází v České literatuře 6/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
