Kompendium německé literatury českých zemí by si mělo najít cestu do komparatistických a bohemistických knihovniček, a to hned z několika důvodů. Zaprvé se jedná o vůbec první do češtiny přeložený ucelený výstup dlouhodobé badatelské činnosti k tématu německojazyčné literatury z českých zemí. Poprvé je touto formou českému čtenáři zpřístupněn — doposud převážně německojazyčný — výzkum Centra Kurta Krolopa (Univerzita Karlova) a Centra pro výzkum německé moravské literatury (Univerzita Palackého) a jejich německých a rakouských spolupracovníků. Zadruhé publikace reviduje obraz německé literatury z českých zemí, výrazně zkreslený marxistickou germanobohemistikou. Zatřetí se autoři snaží oprostit od tradičních monolingválně definovaných literárněvědných modelů a „poskytnout impulz k hledání systematické odpovědi na otázku po areálově pojatých dějinách českých zemí“ (s. 23). Začtvrté kniha v detailu přináší nová zjištění, která korigují dosavadní pohled na německou literaturu z českých zemí, vyvracejí zažité literárněvědné mýty, a dokonce se dotýkají některých tabu spojených s českou perspektivou.
Kompendium je překladem původní německé příručky Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder vydané roku 2017 u prestižního nakladatelství Metzler. Již z názvu lze vyčíst proklamovanou snahu rozsáhlého autorského kolektivu upustit od vžitého termínu pražská německá literatura, vnímaného jako produkt marxistické vědy. Důvodem je přesvědčení, že tento koncept formulovaný během dvou tzv. liblických konferencí (1963 a 1965) zkresluje podstatu věci. Liblické konference čelily nutnosti obhájit výzkum německých autorů z Prahy před marxistickou vědou. V této situaci se badatelé rozhodli předstírat, že německá literatura z českých zemí byla výlučně pražským fenoménem. Tento postup jim v duchu marxistické ideologie umožnil jasně definovat „nepřítele“. Veškerá německá literatura z pohraničních oblastí a z jazykových ostrůvků byla automaticky opatřena nálepkou nacistická, nepřátelská a ideologicky škodlivá, a přestala tak pro literární vědu existovat. Tato východiska ze šedesátých let nereflektovaně přejala polistopadová germanistika nejen tuzemská, ale i německá a rakouská a teprve po dekádách dochází k jejich zpochybnění. Kompendium je v tomto smyslu třeba vnímat jako výsledek dlouhodobého úsilí o redefinici německé literatury z českých zemí, jak o ní hovoří Ingeborg Fialová-Fürstová na e*foru u příležitosti vydání stejnojmenného sborníku z konference Prag — Provinz (e*forum, 25. 5. 2015). Germanistka vysvětluje, že nový přístup spočívá mj. v „posunu, oslabení či dokonce odstranění hranic“ mezi pražskou německou literaturou a ostatní německou literaturou z českých zemí. Velkou zásluhu na tomto posunu nese olomoucké Centrum pro výzkum německé moravské literatury, působící již od roku 1999.
Po metodické stránce stojí za Kompendiem „rozhodnutí chápat německou literaturu českých zemí jako součást relačního prostoru, do nějž spadá také literatura česká“ (s. 23) — ačkoli ta je v publikaci zmiňována jen bodově. Publikace se definuje jako příspěvek k areálově pojaté literatuře českých zemí, utvářející se z literatur a literárních podnětů řady jazyků. Ve své recenzi německého vydání příručky Claus Zittel oceňuje právě tuto metodickou koncepci, která podle něj rezonuje s následujícím poznatkem: „Hodnotná literatura vždy vzniká v mnohohlasém textovém univerzu. Literární historiografie, jež se soustředí na rádoby vlastní národní tradici a postuluje například dějiny švýcarské nebo rakouské literatury, zneuznává, že vlastní literatura je vždy hybridem pocházejícím z mnoha světů a literární systém odkazování nikdy nekončí státní hranicí. Národní literární dějiny selektují, izolují a zkreslují svůj předmět zájmu. Každá seriózní literární věda je literární vědou srovnávací“ (e*forum, 16. 5. 2019). Kompendium se plně zaměřuje pouze na literaturu německojazyčnou. Literatura česká je zmiňována jen bodově a okrajově. Tím publikace ještě stále zůstává stát v půli cesty a nelze ji vnímat jako areálově pojaté literární dějiny českých zemí, které by systematicky popisovaly koexistenci a interakci literatury české a německé. Velký význam příručky přesto spočívá v nastínění metodického rámce vycházejícího z koncepce areálu českých zemí jakožto vícejazyčného prostoru. Těžištěm publikace je období počínající osvícenstvím a končící druhou světovou válkou, a zkoumaný časový úsek se tak do značné míry překrývá s literárními dějinami českých zemí jakožto součásti státních útvarů Habsburské monarchie, Rakouského císařství a Rakousko-Uherska, jejichž mnohonárodnostní dědictví pak přešlo na nově vzniklé Československo. Ještě v roce 1921 se k německé menšině podle Českého statistického úřadu hlásilo 30,6 % celkového československého obyvatelstva. V tomto smyslu je pojetí českých zemí jako interkulturního a vícejazyčného prostoru pro zkoumané období rozhodně relevantní.
České země jsou prezentovány jako jeden pestrý celek sestávající z Čech, Moravy a Slezska. Předností je zohlednění sítě spojnic, kterými byla německá literatura z českých zemí vetkána do celoevropského literárního prostoru. V tomto kontextu jsou jednak nastíněny hlavní tendence (např. orientace moravské německé literatury na Vídeň), jednak jsou spojnice průběžně ilustrovány na řadě příkladů.
Autoři si jsou dobře vědomi politického aspektu, daného rámcem tzv. konfliktního společenství Čechů a Němců — což je termín, který formuloval Jan Křen ve své klíčové publikaci k historii česko-německých vztahů pod názvem Konfliktní společenství Češi a Němci 1780–1980 (1986) a který se v bohemistickém i germanistickém kontextu vžil jako zkratkovité označení pro komplikované soužití obou národů. Autoři publikace si v tomto ohledu zachovávají objektivitu, a dokonce se odvažují dotknout určitých tabu spojených s českou perspektivou. Odhalují např. skutečnost, že žánr tzv. grenzlandrománu, pro nějž byl charakteristický nacionalistický, bojovný tón, existoval nejen v německojazyčné literatuře, ale také v literatuře české. Rovněž se jim daří prokázat, že zažitý obraz pražské německé literatury jako mírumilovného německého ostrůvku v srdci Evropy neplatí v plném rozsahu a že se někteří autoři ve svých dílech na prahu první světové války nevyhnuli jejímu euforickému vítání jakožto očisty společnosti. Zajímavou částí je kapitola věnovaná obrazu Čecha a Němce v literárních dílech.
V neposlední řadě je třeba zmínit strukturní sevřenost, systematičnost a důslednost, jimiž příručka připomíná monografii. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány metodické koncepci, teorii pojmů interkulturalita a prostor, obecným souvislostem (mj. dějiny, vícejazyčnost), literárněhistorickým epochám, tématům a motivům (obrazy vlastního a cizího, recepce Goetha, náboženství, pohraničí, Praha jako topos, krajina, bohemismus, první světová válka, ozvuky) a žánrům. Celek uzavírá esej amerického germanisty, pražského rodáka Petra Demetze. Uceleným dojmem působí rovněž precizní překlad publikace, za kterým stojí kolektiv třinácti překladatelů. Oproti původnímu německému originálu obsahuje Kompendium kapitolu „Úvodní studie k českému vydání“, jejímiž autory jsou redaktoři českého vydání Jan Budňák a Štěpán Zbytovský. Bibliografie jednotlivých kapitol byla kromě toho doplněna o vybrané relevantní české zdroje k tématu.
Sympatickým rysem celé publikace je vědomí složitosti popisovaných procesů a s ním spjaté problematizování předkládaných pojetí a řešení. Na rozdíl od mnohých literárněvědných publikací Kompendium nepředstírá, že zná jednoznačné a jednoduché odpovědi, a zdařile drží krok s komplexností problému, dokonce poukazuje na slabiny a úskalí použitých řešení. Příkladem je periodizace, která se drží ověřeného literárněvědného systému epoch, přičemž publikace zároveň pojmenovává jeho nedostatky a zdůrazňuje, že např. na rakouskou literaturu lze tento systém aplikovat jen za cenu kompromisů. Přínosem je rovněž např. pokus přehodnotit literárněvědné stereotypy obrazu Franze Kafky a nabídnout nový, ač nejednoznačný pohled na něj.
V již zmiňované recenzi Claus Zittel konstatuje ve vztahu k metodické koncepci Kompendia: „Takto vzniklý obraz je pluralističtější, rozmanitější, komplexnější a také rozporuplnější.“ Sami autoři zdůrazňují, že by kniha měla vytvořit základ pro budoucí prolnutí s výzkumem bohemistickým. Můžeme tedy doufat, že je stávající příručka předzvěstí nového pohledu na mnohohlasý prostor českých zemí do konce druhé světové války a že se v budoucnu dočkáme publikace, která by popsala koexistenci a interakci české literatury s literaturou psanou německy (a v ideálním případě také s literaturami dalších národnostních menšin).
Peter Becher — Steffen Höhne — Jörg Krappmann — Manfred Weinberg (edd.): Kompendium německé literatury českých zemí. Praha, Academia 2022. 650 stran.
Vychází v České literatuře 1/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
