Portréty předbělohorských intelektuálů představují v českém prostředí poměrně neobvyklý badatelský počin, protože Marta Vaculínová, Martina Šárovcová a Alena Nachtmannová v nich propojují perspektivu dějin umění, neolatinistiky a dějin odívání. Rovina výtvarného ztvárnění učeneckých portrétů, jíž se podrobně věnuje Šárovcová, je z hlediska strategií učenecké reprezentace jistě nejvýznamnější, kniha však přináší řadu podnětů i pro literární a intelektuální historii.
Autorky patrně neměly v úmyslu otevírat komplexní teoretické otázky, již do samotného vymezení sledovaného textového korpusu se však promítly nejnovější české i zahraniční diskuze na poli výzkumu renesančního humanismu. V duchu odklonu od nacionální konceptualizace humanismu a rostoucího zájmu o multilingvismus a transkulturní rozměr humanistické literatury tak autorky zahrnuly do ediční části texty nejen „etnicky“ českých autorů, ale i českých učenců s primární německou jazykovou kompetencí, stejně jako zahraničních učenců působících dlouhodobě v českých zemích (vzhledem k institucionálním předpokladům humanistického psaní jsou maskulina na místě, protože ženy byly z této komunikace takřka zcela vyloučeny). Autorky zvolily rovněž nosný časový záběr svého výzkumu. Analyzovat jako ucelenou skupinu portréty a portrétní texty z období od první třetiny 16. století do třicetileté války dává smysl proto, že tyto literární útvary charakterizovalo propojení morální reflexe ovlivněné reformací s humanistickou formou pod vlivem antického metrického básnictví a epigrafiky.
V tomto období byly texty součástí mnoha výtvarných děl, na portrétech humanistických učenců se s nimi ovšem setkáváme častěji než jinde. Autorky tudíž musely zpracovat velmi rozsáhlý textový korpus. Do výběru zařadily různé typy portrétů — reálné i fiktivní, individuální i hromadné, vydané jednotlivě či jako součást portrétních galerií a tištěných sérií, dokonce i portréty do současnosti nedochované či naopak ve starším bádání zcela neznámé. Nejčastěji šlo o dřevořezy a mědiryty dochované ve starých tiscích, individuální malby, portréty namalované v rukopisech, ale také zobrazení na hmotných artefaktech, jako jsou třeba supralibros, náhrobníky, rektorské či portrétní medaile. V rámci „katalogu“ (s. 95–379) jsou reprodukce jednotlivých portrétů doplněny edicí nápisů a básní, jejich překlady, rozborem vyobrazení i textů a podrobnou bibliografií.
Vzhledem k tomu, jak dynamicky se v posledních deseti letech rozvíjí výzkum humanistické literatury v českých zemích, vlastně ani nepřekvapí, že se pozornost badatelů a badatelek čím dál častěji soustřeďuje i na zdánlivě obskurní či „drobné“ literární útvary. Ty ovšem v literární kultuře 16. a 17. století hrály významnou roli. Jedná se o texty, které prozrazují mnoho o tehdejším systému vzdělávání, sociálních funkcích básnictví, patronátu a obecně fungování humanistického literárního pole. Jak ukazuje Marta Vaculínová v úvodní studii, humanistické nápisy na portrétech plnily v literárním provozu různé funkce — učenci je chápali jako památku na přátelské vztahy či přímo jejich důkaz, fungovaly jako doporučení autora a jeho díla dalším čtenářům a patronům. Podobně jako tzv. osobní hesla (devizy) byly nápisy na portrétech součástí intelektuální sebeprezentace, často se v nich obhajovala urozenost učenců jako specifická hodnota. Nápisy a básně se připojovaly také k reprodukcím erbů (tzv. symbola), reflektovaly se v nich tedy i otázky spojené s nobilitací a dalšími kulturními kapitály ovlivňujícími pohyb v humanistickém literárním poli. Obzvláště latinské básně podle Vaculínové často pracovaly s protikladem skromného univerzálně popsaného vzhledu a individualizované chvály vnitřních kvalit učence, které nám umožňují (kromě množství biografických detailů) nahlédnout dobové pojímání profesní kvalifikace, kariérního postupu, postavení autora ve vztahu k tzv. dvorské figuraci či obecně intelektuální identity. Část skladeb navíc měla autobiografický charakter, psal je tedy sám portrétovaný a přímo se stávaly nástrojem jeho aktérství.
Portrétní nápisy a básně se vyznačovaly velkou mírou kontinuity, a to v celém sledovaném období. V latinských básních se objevují motivy, topika a rétorické figury, s nimiž se setkáváme i v dalších příležitostných žánrech, např. epicediích a epitafiích. Také se vyvíjely podobně jako příležitostná poezie — jak ukazuje Marta Vaculínová, počet latinských portrétních básní stoupal od sedmdesátých let 16. století a výrazně narostl o dvě dekády později v souvislosti s působením rudolfinského dvora v Praze; česky psaná poezie se na portrétech objevila až v době krátce před vypuknutím stavovského povstání.
Portréty předbělohorských intelektuálů jsou výsledkem solidního výzkumu a současně inspirací pro literárněhistorický výzkum pozdějších období. V českých zemích jistě vznikala řada nepříliš rozsáhlých prakticky orientovaných příležitostných textů, které bychom mohli označit za „kalkulovaný kulturní produkt“ (Wilhelm Kühlmann) či přímo projev „poetické ekonomiky“ (Bernhard Schirg a Paul Gwynne). Tato drobná literární tvorba měla patrně až do 19. století multilingvní charakter, takže se při jejím výzkumu mohou uplatnit přístupy etablované na humanistickém materiálu. Vzhledem k propojení obrazové a textové složky pak humanistické portrétní nápisy a básně vytyčují rovněž prostor pro výzkum pozdějších podob a funkcí materiality a intermediality v každodenním literárním provozu. Tak drobné, zdánlivě nenápadné texty napsané na okraj učeneckých portrétů a tolik badatelských výzev…
Marta Vaculínová — Martina Šárovcová — Alena Nachtmannová: Portréty předbělohorských intelektuálů: Portraits of intellectuals between 1516 and 1620. Praha, Academia 2021. 420 stran.
Vychází v České literatuře 1/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
