Raně novověké české drama je pozoruhodným a svérázným fenoménem české starší literatury. Přestože se v naší kultuře neobjevil, a to ani náznakem, žádný dramatik kvality Shakespeara nebo Lope de Vegy, bohemikální divadlo zanechalo v české kultuře zásadní stopu a prostupovalo celým sociálním spektrem od 16. až do 19. století (a je příznakové, že 19. století je významnou dobou recepce pozdněbarokního divadla), zahrnovalo navíc jednak všechny vernakulární varianty, tedy hry české a německé, vzhledem k bohatému využití dramatu ve výuce byla podstatná část her i latinská.
Od dob vydání prvého svazku akademických Dějin českého divadla (1968) ale nemáme žádnou srovnatelnou syntetickou práci, která by mapovala raněnovověké české divadlo v celku. Pro mnoho rovin raněnovověkého divadla scházejí stále rámcové analytické studie a syntetické práce mapující menší i větší oblasti. Objevila se ale řada významných prací věnujících se raněnovověké teatrologii jednak encyklopedicky (zejm. Starší divadlo v českých zemích, ed. A. Jakubcová, Praha, Academia/Divadelní ústav 2007), jednak zpřístupňujících neznámá dramata edičně a překladatelsky. A v tomto kontextu je třeba vysoce vyzdvihnout práci Magdaleny Jackové, která se už od dob svých studií systematicky zaměřuje na oblast latinské pobělohorské dramatiky. Připomeňme její významný podíl na teatrologické řadě Theatrum neolatinum, Latinské divadlo v českých zemích, obsahující bilingvní edice jezuitských her zejména 18. století. Řada má v současnosti dva vydané svazky: pro prvý kolektivně pojatý svazek Divadlo jako škola ctnosti a zbožnosti: jezuitské školské drama v Praze v první polovině 18. století (Praha, Academia 2011) připravila M. Jacková překlad dvou jezuitských her, druhý svazek Nejmírnější Pallas: hry určené gramatikálním třídám jezuitských gymnázií (Praha, Academia 2016) byl dokonce celý její prací. Magdalenu Jackovou zde zmiňuji jednak pro její zásluhu na poznávání raněnovověkého jezuitského divadla, ale hlavně proto, že je autorkou monografické části recenzované knihy Komedie nové a duchovní: raně novověké biblické drama v českých zemích. Ta se zaměřuje na další, v podstatě neprobádanou oblast; lze přitom tvrdit, že doplňuje zmiňovanou oblast jezuitského divadelnictví o její precedenty: časově zasahuje zejména do 16. století, kdy se jezuitský řád v Čechách objevil a musel o svou pozici soupeřit s jinými konfesemi, širokým časovým rozsahem je doveden až ke zmíněným novolatinským edicím, protože monografická část je uzavřena kapitolou o jezuitských hrách s biblickými náměty v pobělohorském období: zde je návaznost na zmiňované edice nejzřejmější, protože se mj. zaměřuje na dva nejvýznamnější jezuitské teoretické dramatiky přelomu 17. a 18. století, totiž na Karla Kolčavu a Bernarda Pannagla. Tím je okruh precedentů završen.
Recenzovaná kniha má výrazný dvoudílný charakter: je rozdělená téměř do paritních částí: 214 prvých stran zaujímá monografická úvodní část, zpracovaná Magdalenou Jackovou, druhá část knihy, kterou připravil bohemista a polonista Jan Linka, obsahuje edice celkem čtyř raněnovověkých her s biblickými náměty a zabírá 269 stran (je tak jen o málo delší než monografická část). Jde o edice her Júdit Mikuláše Konáče z Hodiškova (1547); Komedii českou o ctné a šlechetné vdově Júdit a o Holofernovi, hejtmanu krále Nabochodonozora Mikuláše Vrány z Litomyšle (1605); Novou žalostivou hru, z Biblí svatě vybranou, o strašlivém podvrácení Sodomy a Gomory a o obětování Izáka Daniela Stodolia z Požova (1586) a konečně anonymní Historii duchovní o Samsonovi silném a udatném, někdy vůdci izrahelském, v způsob tragedie sepsanou a vzatou z kněh Iudicum od kapitoly třinácté až do sedmnácté (1608).
Jako celek jde o dílo velmi záslužné, protože v dlouhé době se nikdo takto systematicky nejen biblickým hrám, ale vlastně ani žádnému jinému okruhu vernakulárních dramat nevěnoval. Magdalena Jacková je skvěle disponovaná badatelka, která dokáže svého klasického filologického školení stejně jako důkladnou znalost pramenů a sekundární literatury využít. V přítomné knize tyto dovednosti průběžně uplatňuje, když srovnává překlady německých textů s českými verzemi a minuciózně předvádí, jak se měnila strategie při převádění biblické předlohy, a ilustrativně ukazuje, jak čeští autoři využívali možností adaptací a do textů přidávali postavy i dějové prvky, anebo jak naopak pozměňovali vyznění předlohy a upravovali je pro nové literární podmínky. Magdalena Jacková v interpretaci nezapře své klasické filologické školení nikoli jen kvůli bravurnímu komentování latinských specifik textů (zejm. etymologie jmen), ale také důrazem na sledování toho, jak se formální principy antické dramatiky uplatňovaly v německých a jiných předlohách a v českých textech. Sleduje z tohoto hlediska zejména uplatňování chórů, ale i zachování nebo změnu metrického principu. Na interpretaci sledovaných biblických dramat uplatňuje především komparativní a formální hlediska, v podstatě každá hra je interpretována ve víceméně standardizovaných kategoriích podle toho, o jaký typ textu jde: jsou to např. oddíly „původní předloha“, „překlad předlohy“, „adaptace předlohy“, „původní dílo“ apod. Vzhledem k předloze sleduje autorka strategii převodu, provedené změny, prolongaci nebo naopak abreviaci textu atd., dál obecně stavbu děje a zpracování jednotlivých postav. V rámci interpretace se snaží řešit některé důležité teatrologické otázky: jednou z nich je fakt možného skutečného provedení dramat.
M. Jacková vychází hlavně z dokladů, které dokazují scénické předvedení, protože didaskálie, kterými jsou hry vybavovány, nemusely znamenat to, že byly předvedeny (některé hry byly např. součástí humanistických ceremonií jako dárky), k provedení her je tedy, lze říci, rozumně konzervativní. Hodnotná je zejména její interpretace známé frašky Polapená nevěra jako scházejícího intermedia ke hře Historie duchovní o Samsonovi: rozdělení frašky na scény, které odpovídají členění vlastního textu biblické hry i doklad, že podobným způsobem se interludia za hlavní hrou tiskla (navíc mezi dramatem a fraškou není žádný stránkový přechod, jen oddělení ozdobnou typografickou linkou) a upozornění, že neexistovala žádná „postludia“ (jak Polapenou nevěru tradičně vnímala česká teatrologie) napovídá, že M. Jackové se podařilo scházející intermedium správně určit a bude s tím takto třeba zacházet.
Monografická část je rozdělena na tři části: sestává z krátkého metodologického „Úvodu“, pak následuje jako hlavní část deset kapitol popisujících zpracování jednotlivých biblických námětů, celou monografickou část zakončuje shrnující „Závěr“.
Metodologicky nejvýznamnější pasáží je krátký „Úvod“, sestavený z několika krátkých podkapitol: po vymezení pojmu a popsání vlivu antického divadla následuje popis postoje „Otců reformace“, pak pasáž sestávající ze dvou odstavců věnovaných biblickému dramatu v českých zemích, celý „Úvod“ zakončují oddíly věnované školám a měšťanskému divadlu. Lze tvrdit, že celá monografická část je řešena obdobně: totiž že každá kapitola je sestavena z relativně velkého množství kratších podkapitol: to je vidět z rozepsaného „Úvodu“, vytištěného na sedmi tiskových stranách a sestávajícího z šesti takových oddílů, z nichž každý obsahuje vlastně jen několik odstavců. To na jedné straně vytváří dojem téměř až učebnice, na druhou stranu výrazně dělí témata, někdy bohužel ještě dříve, než jsou vyčerpána.
Po „Úvodu“ následují kapitoly věnované interpretaci jednotlivých témat. Koncepce monografické části nepostupuje podle editovaných her a není tak jen nějakou rozšířenou formou „vydavatelské poznámky“ (půjčuji si tento termín z knihy České humanistické drama Milana Kopeckého z roku 1986), ale pojednáním o biblických motivech, resp. postavách, jež se v biblickém dramatu spojeném s českými zeměmi objevují: jsou to postupně „Júdit“, „Lazar a boháč“, „Tóbijáš“, „Šalomoun“, „Vdova po prorokovi“, „Abraham“, „Kněz Eli a jeho synové“, „Rút“, „Samson“. Poslední kapitola je věnována jezuitským hrám pobělohorským. Musíme zmínit, že ani výběr témat neodpovídá vybraným editovaným hrám (tam se objevují pouze Júdit, Samson a Abraham s Izákem). Monografická část se tedy zřetelně snaží postihnout celé spektrum biblického dramatu v bohemikálním prostoru, editované hry jsou pak výsledkem další selekce. Je škoda, že výběr těchto několika biblických postav kvůli tomu, že jim byly věnovány bohemikální hry, omezil zmínky o jiných biblických hrách s dalšími postavami: selektivnost je jedna z podstatných rysů knihy.
Jednotlivá biblická témata jsou podle slov M. Jackové řazena chronologicky podle data vzniku nejstarší hry s uvedeným námětem. Nejsem si jist, zda je to nejvhodnější kritérium, již při pohledu na selekci témat se vynořuje spíš funkčně logičtější řazení podle místa zmínky v Bibli, což by koncepčně rozdělilo kanonické a nekanonické motivy, stejně jako předlohy starozákonní a novozákonní. To ale nevnímám jako zásadní problém, autoři zvolili jisté kritérium, a pokud jim připadá funkční, respektuji to.
Přinejmenším vhodné k širší diskuzi je ovšem vymezení zkoumaného tématu: z přehledu je evidentní, že výběr textů zahrnuje jak témata starozákonní, tak novozákonní a deuterokanonická, tedy z celé Bible i z nekanonických částí. Ale v knize v podstatě nenajdeme jedinou zmínku o velmi progresivní a významné skupině her vánočních a velikonočních. Magdalena Jacková si tento problém uvědomuje a vysvětluje hned v metodologickém úvodu a věnovala se tomu i na Staročeském dýchánku pořádaném v ÚČL 1. června 2021: omezení na starozákonní tematiku by znamenalo vyhnout se zajímavé skupině her novozákonních, naopak zahrnutí her vánočních a velikonočních by znamenalo věnovat se obrovskému množství dalšího materiálu a zahrnout i lidové divadlo 17. a 18. století. A tak zaujala po vzoru vlivného německého teatrologa Wolframa Washofa kompromisní kritérium a zabývá se veškerou biblickou tematikou s výjimkou her pašijových, vánočních a velikonočních (viz strana 13).
M. Jacková se přitom významně opírá o argument, že podobným způsobem uvažoval Martin Luther: odmítavě se stavěl ke hrám zobrazujícím Krista, což vzhledem k reformátorovu vlivu vedlo ke zcela jinému vývoji tohoto typu her (viz s. 15). To si ovšem dle mého názoru zaslouží revizi. Zmíněné vánoční a velikonoční hry byly naprostým základem biblického divadelnictví, bylo to jádro liturgického i paraliturgického dramatu, byly to koneckonců nejstarší evropské liturgické hry (návštěva Božího hrobu — visitatio sepulchri). Přešly ze středověku do raného novověku jako doklad kulturní kontinuity. Lutherovo stanovisko a jeho možný vliv je podle mě naopak významný důvod zhodnotit, jestli a jak se jeho postoj projevil na bohemikálním dramatu luteránů na jedné straně a dalších konfesí na straně druhé (katolíci přece Lutherem přímo ovlivněni nebyli). Dalším argumentem je existence protestantských vánočních a velikonočních her (Jan Tobeides Bítešský): jak se vztahovaly k Lutherovu postoji? A byl jeho názor v Čechách vůbec relevantní, pokud ano, jak vysvětlit existenci protestantských her? Zajímavý problém, který ve svých pracích řeší Lucie Storchová, je právě šíření wittenberské vzdělanostní kultury v Čechách. V souvislosti s představenými hrami mě napadá možnost sledovat totéž: například Matthias Meissner by měl být pod vlivem právě wittenberského školení, pokud je pravdou, že jeho učitel Matthias Eberhart tam studoval (viz s. 127). Je tato praxe v nějakém kontextu s jeho hrou, kterou přeložil do češtiny Daniel Stodolius z Požova, a jakým způsobem ji adaptoval?
Uplatněním jiných kriterií, která by omezila podmínky a zúžila tak množství zkoumaného materiálu, by bylo možné se popsaným problémům vyhnout: koneckonců i kdyby bylo téma omezeno jen na starozákonní hry, neznamenalo by to, alespoň pro ediční část, vůbec žádný zásah, jsou totiž editovány jen čtyři hry starozákonní a deuterokanonické.
Nabízí se jiná řešení: například jednoduché časové omezení. Když bychom aplikovali na uvedený soubor textů a motivů celkem běžné uplatňované časové kriterium „do bělohorských událostí“ (vždyť i M. Jacková tento časový údaj v názvu poslední kapitoly sama používá), znamenalo by to „pouhé“ dvě koncepční změny: vynechat beztak ne zcela koherentní pasáž o jezuitském dramatu na přelomu 17. a 18. století (viz i dál) a přidat místo toho kapitolu o vánočních a velikonočních dramatech 16. a počátku 17. století. V podstatě by ovšem nemělo smysl zabývat se také Komenského hrou Abrahamus, která je ovšem (jediným!) příkladem her z období 1620–1700 (ale protože rozbor této hry je součástí hodnotné monografie Markéty Klosové Divadelní svět Jana Amose Komenského a drama bude touž autorkou brzy nově přeloženo do češtiny, nebyl by to pro bohemikální teatrologii nijak zásadní problém). Při využití tohoto kritéria by ony „problematické“ lidové a jiné texty 17. a prvé poloviny 18. století zůstaly stranou, ale pořád by bylo možné o nich (třeba selektivně nebo sondami) referovat, což by textu spíše prospělo. Zpracování vánočních a velikonočních her 16. století by bylo přitom mimořádně cenné a jistě objevné (věnovala se jim doposud v podstatě jen marginální pozornost) a zastoupení her by bylo zajímavé, ale ne nepředstavitelně rozsáhlé: pokud vím, v 16. století se ještě nestala příliš rozšířená a ani velikonoční sepolkra či oratoria se ještě nepěstovala. V editovaných textech by to za daných okolností dokonce neznamenalo žádnou změnu; do monografické části by se však dostaly podstatné postavy a texty: mezi jinými Šimon Lomnický z Budče, Jan Tobeides Bítešský nebo Jiří Pontanus z Breitenberka, kteří při současné koncepci bohužel nejsou ani v rejstříku… Tématem knihy by se stala časově uzavřená skupina konfesijně pluralitních textů, nehledě na to, že i v současné podobě to tak v podstatě je: mimo uvedený časový rámec totiž spadají jen zmiňovaní Komenský, Kolčava a Pannagl.
Nabízí se také otázka, jestli by — podotýkám, že zvláště při současné koncepci — neměl být alespoň v nějaké rámcové formě zmíněn František Vodseďálek/Voceďálek (1762–1843), mimořádně cenný autor nově pojatých biblických dramat přelomu 18. a 19. století: vím, že dobou aktivního působení spadá víceméně mimo sledovanou kategorii (prvá hra je až z roku 1811, je ale otázkou, nelze-li jej chápat jako autora stále ještě raněnovověkého). Ale to není důležité. Zmínka o jeho fenomenální dramatické produkci, zaměřující se právě na biblické drama (Mojžíš, Tobiáš, Nová komedie o Davidovi, Ester, Nová komedie o sv. Petru a Pavlovi, Nová komedie o Samsonovi), by myslím v knize o bohemikálním biblickém dramatu neměla scházet. I kdyby to byla jen poznámka o doznívajícím projevu, anebo spíše o nové linii biblického dramatu v prostředí podkrkonošské kulturní periferie (byl z Vysokého nad Jizerou), měl by se v knize objevit.
Umístění poslední kapitoly o jezuitském pobělohorském divadle také vyvolává jisté pochyby. Zejména v rozporu s názvem kapitoly („Hry s biblickými náměty na jezuitských školách v pobělohorském období“) nejde (jen) o jezuity a jen o pobělohorské období, nýbrž o téma novozákonního příběhu Jana Křtitele v 16. až 18. století a jako autoři her s tímto námětem jsou uváděni mimo jiné Skot působící ve Francii Georgius Buchanan kalvinského vyznání a katolík Jacobus Schöpper — ani jeden z nich nebyl jezuita. Obhájení jezuitů jako hlavních zmíněných tvůrců pobělohorského divadla není problematické, ale vynechání podrobnějšího pojednání o hrách jiných řádů ano. Her s biblickými náměty mezi zachovanými synopsemi a celými texty těchto řádů lze nalézt dost. Ilustrativní může být piaristická produkce, jíž se věnovala již zmíněná Markéta Klosová a která je tedy i díky ní poměrně zpracovaná: příkladem jsou např. hra O Josefu Egyptském, hraná v roce 1640 v Mikulově; alegorická deklamace ze 30. 8. 1740 (Josef přijímá v Egyptě svého otce Jakuba), hraná v Příboře; novozákonní příběh o celníku Petrovi hraný v Litomyšli 13. 2. 1676 Salutaris eleemosyna per quam redemit peccata sua Petrus publicanus atd. Benediktinským hrám se věnoval mj. Martin Svatoš („Výchovná a vzdělávací funkce her broumovského gymnázia“. Referát přednesený na konferenci Náboženské divadlo v raném novověku, Hradec Králové, 4. října 2011) a nověji v diplomové práci Kamil Remeš (Školské hry prováděné v broumovském klášteře v období cca 1650–1780, obhájeno na FF MU Brno, Ústav hudební vědy 2013). V katalogu na s. 120–126 této diplomové práce uvádí řadu her s biblickým tématem (Das weise Urteil Salamonis über des erdrückte Kind komödie [1665]; Wie David den Goliath erlegte [1665]; Von Brüdern Josefs, wie sie aus Hungernot in Egypten gezogen, getreid zu kaufen und endlich mit Freuden sind ersättiget worden [1668]; Die Opferung Jephtae [1669] atd.). Toho vynechaného je tedy velmi mnoho a kapitola o jezuitském divadelnictví tak působí jako nepříliš reprezentativně působící selektivní sonda.
Monografická část je tedy mimořádně cenná z hlediska komparativních a teatrologických úsudků, ale vykazuje některé koncepční mezery, z velké části asi poplatné nárokům navrženého grantového projektu.
Ediční část připravená Janem Linkou obsahuje edice čtyř zmiňovaných her. Lze ji obecně označit za čtenářsky vstřícnou. Toho je dosaženo zejména transkripčními principy: Linkova dlouhodobě prosazovaná praxe je transkribovat progresivními podobami. To znamená, že text zřetelně modernizuje; postup zdůvodňuje obvykle nedosažitelností jasných dobových pravidel, která by byla schopná zrekonstruovat dobový text, odlišující se od mluvní praxe, plný průběžně měněných jevů, tiskařských chyb a nepoučených zásahů tiskařských pomocníků, stejně tak i lišící se praxí různých tiskařů. Většina zvolených edičních principů proto směřuje k modernizování problematických jevů. To ve výsledné podobě poskytuje uhlazený a dobře čitelný text, ale samozřejmě s rizikem zkreslení původní jazykové podoby, která se skrývá pod řadou generálně provedených úprav. Jako i v jiných případech (mám na mysli zejména vydání Hájkovy Kroniky české, Praha, Academia 2013) i tentokrát poskytuje J. Linka čtenáři také diplomatickou verzi v podobě transliterace a digitalizátu pramene na vloženém CD. Zvolenou metodu lze samozřejmě komentovat: je otázkou, jak prakticky uplatnitelná je orientace na dvě naprosto rozdílné čtenářské skupiny: na jedné straně čtenář „laik“, na druhé odborník „jazykovědec“ (kdo jiný se bude zajímat o transliteraci?). Není koneckonců pro tohoto odborníka adekvátním a plně dostačujícím materiálem přiložená faksimile?
Shrneme-li vše řečené závěrem: Komedie nové a duchovní: raně novověké biblické drama v českých zemích je záslužné dílo, které doplňuje velkou mezeru v české teatrologii a přináší splacení zásadního dluhu publikováním doposud nevydaných her a revizí starých edic poplatných ještě socialistickým nárokům na vydavatelskou praxi, ale musíme podotknout: místy by mu prospělo důkladnější promyšlení, hlavně koncepční.
Magdaléna Jacková — Jan Linka: Komedie nové a duchovní: raně novověké biblické drama v českých zemích. Praha, Scriptorium/Ústav pro českou literaturu AV ČR 2021. 527 stran.
Vychází v České literatuře 4/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
