Názor mnoha autorů na literární kritiky vystihl patrně velmi přiléhavě již J. W. Goethe, když v roce 1774 zakončil svou sarkastickou báseň „Rezensent“ veršem: „Schlagt ihn tot. Den Hund! Es ist ein Rezensent.“ Nejeden český spisovatel přelomu 19. a 20. století s ním patrně z duše souhlasil, když četl, co o jeho práci napsal nonkonformní a až asociálně přímý kritik Arnošt Procházka (1869–1925). Jeho nesmlouvavé představy o umění spolu s ofenzivním tónem daly vzniknout textům, které po řadu let čeřily hladinu českého literárního života a zvedaly ze židle nejen autory více či méně prostřední, ale i ty vysoce respektované, kteří pokud kdy byli s podobným kritickým stylem konfrontováni, tedy zřídka. Přísným sítem jeho vyhraněných názorů propadávaly jako umělecky bezcenné všechny práce, které podle něho připomínaly matematickou úlohu, kalkulovaly s již ozkoušenými efekty, vykazovaly stopy hotových šablon a vyprázdněných frází a vůbec šly „širokou a pohodlnou cestou“ (s. 45) poslušné, způsobné a ničím nepřekvapující estetiky, ať byl jejich autorem Karel Sezima nebo J. S. Machar, Alois Škampa nebo Jaroslav Vrchlický.
Sám Procházka již v předmluvě ke svým Polemikám (1913) přiznával, že jeho starší kritické a polemické texty byly mnohdy až zbytečně příkré a zraňující. Jaký pak div, že se Lumír, Osvěta a další obránci literární hierarchie v goethovském duchu rozhořčovali nad housenkami, které „nemohouce se živiti myšlenkou vlastní, živí se ohlodáváním zahrad cizích“ (s. 29).
Na rozdíl od Procházkových současníků, v nichž budily jeho sarkasmem napěchované kritiky a subverzivně stylizované polemiky vyhrocené emoce, literární historik přitaká patrně spíše Marcelu Reichu-Ranickému, který Goethova „Rezensenta“ odsoudil jako báseň, která se opravdu nepovedla. Literární kritika a polemika jsou dávno vnímány jako nedílná součást literárních dějin. Pro uměleckou modernu epochy fin de siècle jsou však snad téměř synonymem. S tímto vědomím také přistoupil Luboš Merhaut k edici výboru Procházkových textů, která zdaleka není jen běžnou pomůckou usnadňující badateli přístup k textům. Jak svým rozsahem, tak celkovým zpracováním je nadstandardním podnikem, který nabízí kromě textů samých i řadu dalších benefitů.
Edice, kterou vydal Luboš Merhaut pod vlajkou Institutu pro studium literatury jako výstup grantového projektu „Arnošt Procházka — kritik a esejista“, pokrývá celé období jeho literární činnosti a ukazuje, že jeho metaliterární reflexe, ať už šlo o kritiku, polemiku, eseje či programní články, zdaleka nebyly jen průvodním jevem stojícím na okraji literárního dění a už vůbec ne laciným cizopasením na tvorbě jiných, nýbrž svébytným literárním aktem, který nové myšlenky a principy nejen hájil, ale také naplňoval.
Celé dílo Arnošta Procházky představil editor ve čtyřech hlavních fázích, a kdyby už dávno nebyl uznávaným znalcem literárních dějin tohoto období, předloženou edicí by toto uznání jistě získal. Výběr textů i celá soustava paratextů jasně prozrazují, že edice je prací badatele, který je s Procházkovou tvorbou i jejím širokým kulturním kontextem velmi dobře obeznámen, a to navíc v celém jejím rozsahu. Pokud totiž v centru pozornosti stály dosud takřka výlučně Procházkovy texty vzniklé v období nejvypjatějších bojů, kdy nastupující modernistická generace razila cestu nové poetice a novému chápání umění, Merhaut toto pochopitelné, přesto však limitující zaměření svou edicí přesáhl. Kromě textů z devadesátých let, které zaujímají v jeho periodizaci první dvě fáze Procházkovy tvorby (1892–1894; 1894–1900), zařadil do edice také texty pozdější, pocházející z období, kdy již Procházka nepředstavoval „mladou“ kritiku, nýbrž estetický a ideový program, který sám čelil kritice nové „mladé“ generace.
Rozsah jednotlivých oddílů je proporcionálně promyšlen a vyvážen. Nejstručnější je první část věnovaná první polovině devadesátých let, která přes svůj zakládací význam zaujímala nejkratší časový úsek. Tato „moravská“ fáze, zastoupená texty, které Procházka publikoval v Literárních listech a Nivě, přesto postihuje celou šíři Procházkových zájmů, od poezie přes prózu k dramatu, od prokletých básníků až po Emila Zolu, a ilustruje nejen jeho vhled do řady evropských literatur, nýbrž i jeho erudici v oblasti teorie literatury a literární kritiky. Symbolicky ji zahajuje programový text z roku 1892 Volné jeviště, který byl podle Merhauta pro Procházku nejen kritikou dobové divadelní praxe, ale také metaforickým konceptem prostoru „volnosti a svébytnosti pro mladé moderní autory“ (s. 1075).
Následující druhá fáze, která byla pro celé literárně modernizační hnutí do značné míry klíčová, zahrnuje druhou polovinu devadesátých let, kdy měl Procházka k dispozici už i vlastní periodikum, Moderní revue, kterou založil spolu s Jiřím Karáskem ze Lvovic a kterou redigoval až do své smrti. Tato fáze představuje nejrozsáhlejší část edice a ukazuje kromě jiného, že vedle sporů se zástupci starších proudů se v tomto období prohlubovaly také názorové rozdíly uvnitř mladé generace. Výmluvné byly zejména jeho spory s F. X. Šaldou, které také, jak zmiňuje editor, stály (vedle sporů s F. Roháčkem) za založením Moderní revue. Právě tento časopis byl také hlavním zdrojem textů shromážděných v Merhautově edici, vedle nich jsou ale i v této fázi stále zastoupeny texty publikované v Literárních listech a později také v Novém kultu. Přestože inovativní potenciál Procházkových estetických názorů se po roce 1900 postupně vyčerpával, ani třetí (1901–1914) a čtvrtá (1915–1925) fáze nejsou pouhým chronologickým doplňkem k jeho činnosti v průběhu devadesátých let. Edice k nim přistupuje s touž zodpovědností a důkladností, s jakou představuje texty charakteristické pro nástup moderny, dekadence a symbolismu. Procházka v tomto období již bilancuje a ohlíží se za tvorbou „generace devadesátých let“. Třebaže se místy krotí v kritice, je zřejmé, že ze svých někdejších názorů neslevil. Tak například v roce 1916 připustil, že „Jirásek v historické dokumentaci vyrostl a zesílil co do umělosti, jak ji využíti účelně pro románovou skladbu“ (s. 603), a na rozdíl od dřívější ostré kritiky jej alespoň v tomto ohledu vzal na milost, přesto však trval na tom, že ale „proto přece se nestal ani Flaubertem, ani Tolstým“ (ibid.).
Svým někdejším estetickým pozicím zůstal Procházka věrný nejen ve vztahu ke starším autorům, jako byl Jirásek, ale také ve vztahu k přicházejícím estetickým inovacím. Dvě poslední fáze tak současně prozrazují uzrálost jeho názorů a postojů, která mu uzavřela cestu k akceptování nových proudů, zejména kubismu, a způsobila, že někdejší průkopník nové estetiky se stal jejím konzervativním zastáncem i v okamžiku, kdy už nová nebyla. Zejména vznik nového státu jej pak znovu přiváděl také k hlubší reflexi a kritice společenských a politických poměrů a nahrával pravicovým a nacionálním prvkům v jeho identitě, která ovšem zůstávala stále primárně orientována na koncept individualismu.
Právě zahrnutím pozdějších textů je Merhautova edice do značné míry průkopnická, neboť ukazuje, jak se autor Procházkova typu vyrovnával s proměnou pozice v literárním poli a jak reagoval na nové poměry umělecké i politické. Edice tak přináší vyváženou kombinaci textů, které jsou charakteristické pro Procházku jako propagátora nového umění, a textů, které dosud literární věda spíše přehlížela jako „zazenitovou“ část Procházkovy literárněkritické tvorby.
Kromě tohoto časově extenzívního pojetí je další předností Merhautovy edice žánrové spektrum textů, které přináší. Procházku představuje nejen jako literárního kritika a polemika. Vybrané texty postihují celý Procházkův intelektuální horizont, který zahrnoval kromě literatury, jak zmíněno, i obecné otázky politické, sociální a historické. Z pohodlí edice tak lze snadno a bez nutnosti namáhavé heuristiky sledovat, jak se měnil Procházkův vztah k národnostní problematice, jak chápal roli náboženství, v čem spatřoval hlavní problémy chudoby, jak nahlížel vztah umění a morálky apod. V polovině devadesátých let tak kupř. polemizoval s Masarykem o jeho konceptu humanity a problematizoval jeho pojetí revoluce, které bylo po jeho soudu příliš vyhroceně odmítavé (s. 258–262). Na samém počátku Československého státu sledoval poválečný entuziasmus se všemi jeho projevy, například i stržení staroměstského mariánského sloupu (s. 654), aby si však záhy začal znovu klást skeptickým duchem prodchnuté otázky po povaze prvorepublikového režimu. Kromě estetických parametrů tvorby sledoval, jak edice dokládá, i kulturní praxe spojené s psaním, například proměny cenzury ad.
Třebaže se Procházka nedožil nijak závratného věku, stačil vytvořit rozsáhlé dílo, kterým, jak shrnuje záložkový text knihy, „podstatně přispěl k utváření definice umění jako jedinečného způsobu poznávání, nové představy o možnostech a poslání svobodné umělecké tvorby, její svébytnosti a nezávislosti.“ Z jak bohatého materiálu editor vybíral a s jak obsáhlým souborem textů musel při tom pracovat, názorně ukazuje důkladná bibliografie, která zahrnuje kromě Procházkových autorských textů také jeho překlady a edice. Čítá přes tisíc pět set položek a zaujímá téměř dvě stě stran knihy. K tomu přistupuje i velmi pečlivá bibliografie prací o Procházkovi. Luboš Merhaut ji sice skromně označuje za výběrovou, rozhodně ale neopomněl nic, co by recenzent mohl, měl či musel doplnit. Edice i bibliografie jsou organizovány chronologicky, což není jen nejjednodušší řešení, které se samo sebou nabízí, ale nepochybně také řešení u tak komplikované edice nejpraktičtější. Se samotnou edicí ani důkladnou bibliografií se však editor nespokojil a knihu vybavil celou řadou dalších užitečných nástrojů, jako jsou soupis tematický a žánrový, díky kterému lze snadno rozlišit programové eseje, portréty umělců, literárně kritické stati, výtvarné kritiky, polemické stati a společensko-politické komentáře (s. 753–758), soupis podpisů, pseudonymů a šifer (s. 995–998), soupis periodik, sborníků a knih, v nichž Procházkovy texty vycházely (1000–1001) a samozřejmě jmenný rejstřík. Všechny tyto komponenty, samy o sobě nesmírně pracné, usnadňují práci s edicí a otevírají možnost pro jiná než historicky posloupná čtení.
Kromě textů sebral Luboš Merhaut též bohatý obrazový materiál, a to jak vyobrazení Arnošta Procházky, tak také jeho autografy a ukázky výtvarných děl, jejichž reprodukce přinášela Moderní revue. Snad jediné, čeho je možno litovat, je skutečnost, že editor při tak hluboké znalosti procházkovského materiálu nevyužil edici jako příležitost k tomu, aby jeho metaliterární činnost uvedl hlouběji do dějin literární kritiky. Sám Procházka soudil, že skutečná kritika se v české literatuře takřka neprovozovala, a již proto by bylo více než žádoucí ukázat, do jakých kritických souřadnic moderna vstupovala a jaké koncepty kritiky jí předcházely. Doslov, který Luboš Merhaut k edici připojil, vykresluje a shrnuje Procházkův literárněkritický a umělecký profil, jeho místo v dějinách české literární kritiky bohužel nespecifikuje. Ukazuje, jaký význam měla kritika pro modernizační hnutí, nevypovídá však o místu modernistické kritiky v dějinách této metaliterární „disciplíny“. Edice má ovšem samozřejmě zcela jiný účel a smysl než monografie nebo biografie, a ten Luboš Merhaut beze zbytku naplnil. Těžko mu tak vyčítat, že k již tak rozsáhlé edici nepřipojil navíc také monografické zpracování dějin literární kritiky. Stejně tak by bylo patrně nemístné požadovat, aby edice reflektovala také úpravy, které Procházka prováděl v pozdějších vydáních svých textů. Rozhodnutí vydat texty v jejich původní, převážně časopisecké podobě, bylo pragmatické a zcela legitimní, neboť kritický aparát by referencemi tohoto typu značně narostl a edici by výrazně zatížil.
Celá kniha, čítající přes tisíc stran, je i tak výsledkem nedozírné heuristické a koncepční práce. Odměnou byla editorovi, jak lze soudit, ovšem již práce sama, neboť texty Arnošta Procházky nepředstavují jen bohatý literárněvědný materiál, nýbrž poutavou, místy vtipnou, místy tísnivou, v každém případě však intelektuálně bohatou a v neposlední řadě také jazykově vytříbenou četbu, jež si — Goethovi navzdory — důkladnou edici dávno zasloužila.
Arnošt Procházka: Kritiky a eseje z let 1892–1924. Ed. Luboš Merhaut. Praha, Institut pro studium literatury 2020. 1142 strany.
Vychází v České literatuře 6/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
