Zatímco česká literatura je poměrně bohatá na různé podoby autobiografického psaní a má dokonce i co nabídnout v oblasti experimentálních postupů tzv. autofikce, samotné zkoumání autobiografií i jejich teoretická reflexe u nás značně pokulhává.
Postrádáme překlady kanonických textů, které určovaly debatu o autobiografiích už od sedmdesátých let (Philippa Lejeuna, Paula de Mana, Jamese Olneye či Paula Johna Eakina), chybí teoretický úvod pro badatele i studenty vysokých škol (něco na způsob Reading Autobiography. A Guide for Interpreting Life Narratives od Sidonie Smithové a Julie Watsonové [2001, 2. rozšířené vydání 2010]), minimálně jsou v souvislosti s „psaním o životě“ reflektovány přístupy postklasické naratologie tematizující problematiku genderu, ideologie a moci, případně tělesnosti. Stranou stojí zatím i obrat intermediální, který se zaměřuje na nové výrazové formy (internetové blogy a vlogy, facebookové sebeprezentace) — tímto směrem nakročují například některé aktivity Centre for Life Writing Research na King’s College v Londýně nebo výzkumného centra SELMA (Centre For the Study of Storytelling, Experientiality and Memory) ve finském Turku; zde se ostatně loni konal 12. ročník prestižní konference věnované auto/biografickým studiím a připomeňme i zářijovou konferenci Life Storying in the 21st pořádanou ÚČL FF MU, kde právě nová média sehrála významnou úlohu (viz též zpráva Lucie Lindnerové v tomto čísle). Jen na okraj: už v červenci 2023 proběhne ve Varšavě areálově užší konference IABA Europe věnovaná „Psaní o životě (life writing) v časech krize“.
Nedávno vydaná publikace Kláry Soukupové Vyprávět sám sebe. Teorie autobiografie přináší do českého prostředí nové impulzy a částečně zaplňuje deficit v teorii a metodologii, který zde stále máme (poslední vydanou monografií k teoretickým problémům autobiografie patřila kniha brněnského bohemisty Vlastimila Válka K specifičnosti memoárové literatury z roku 1984, která však zůstala metodologicky ukotvená v šedesátých letech, podobně založená byla i o patnáct let později vydaná Memoárová literatura 20. století). Klára Soukupová se autobiografiemi zabývá již téměř deset let, vydala řadu studií sledujících tento žánr od vzpomínkových textů sportovců, spisovatelů reflektujících svůj vztah ke komunistické minulosti či dětskou válečnou zkušenost (Ivan Klíma, Arnošt Lustig) až po statě teoretické — za zmínku stojí především studie „Autobiografie: žánr a jeho hranice“ (Česká literatura 2015/1), v níž uvádí do českého prostředí klasickou Lejeunovu definici autobiografie, kriticky ji komentuje a propojuje s řadou příkladů z české a světové literatury.
Vyprávět sám sebe je kniha teoretická, interpretační a částečně i „didaktická“, neboť čtenáři předkládá tři modelové interpretace, jak lze v souvislosti s autobiografiemi metodologicky postupovat. Sama Soukupová nahlíží na autobiografie především z perspektivy literární vědy, kterou propojuje s poznatky diskurzivní psychologie (teorie pozicionality), moderní hermeneutiky a s řadou dalších přístupů — rozpětí teoretického zázemí je úctyhodné, klíčové nicméně je, jak toto vše funguje v interpretační praxi. Zde se do popředí dostává zejména otázka, jak pisatel vzpomínek konstruuje svou narativní identitu, jakých prostředků k tomu využívá a jaké další faktory tento proces ovlivňují. Zastavím se nejprve u teoretické části, která je cenná především tím, že na malé ploše přináší vhled do hlavních problémů i vývoje základních koncepcí. Ještě ale krátkou poznámku: podtitul knihy může navozovat představu, že se jedná převážně o knihu teoretickou, ve skutečnosti je ale teorii věnováno jen několik desítek stránek. Nicméně i tato malá textová plocha představuje intenzivní reflexi, styl Soukupové je hutný, těžko bychom zde hledali nějaké slovo navíc. Bohatý poznámkový aparát pak nabízí řadu odkazů k dalším teoretickým textům.
Nyní už podrobněji. Soukupová nejprve stručně načrtává vývoj teorie autobiografie a uvádí různé diskurzivity, které se vzpomínkovým psaním zabývají (kromě literární vědy je to především hermeneutika, psychoanalýza, kognitivní a narativní psychologie či feminismus), dále už sleduje konkrétní problémy — fungování paměti, vztah faktuálnosti a fikčnosti, definici, žánrový kontext a performativitu. Každá podkapitola vstupuje do odlišného teoretického rámce — například paměť je nahlížena z perspektivy paměťových studií a úvah o kulturní podmíněnosti vzpomínání (Jan Assmann), otázku vztahu faktuality a fikčnosti promítá Soukupová na pozadí diskuzí o historiografii (Hayden White) či dekonstrukci (Paul de Man), přičemž důležitým metodologickým rámcem se stává teorie fikčních světů. Všechny sledované problémy zásadně ovlivňují to, jak autobiografie interpretujeme — například rozhodnutí o fikční či faktuální povaze textu má epistemologické důsledky (v případě autobiografií můžeme vyprávění, navzdory jeho konstrukční povaze, verifikovat na základě studia dalších materiálů, svědectví a podobně, což je i v praxi předvedeno v interpretační části).
Definici autobiografie opírá Soukupová o Lejeunův koncept autobiografického paktu (či smlouvy), který i přes pozdější kritiku považuje za nejlepší východisko. Jeho nespornou výhodou je recepční hledisko, respektive zohlednění textových signálů, na základě nichž čtenář může považovat určitý text za autobiografický. Samozřejmě ne všechny texty lze podle této koncepce jednoznačně charakterizovat: autorka se letmo dotýká i problematiky pomezních či hybridních žánrů (autofikce, fikční metaautobiografie či autobiografická metafikce), které se lejeunovské koncepci vzpírají a vyvolávají mezi naratology a teoretiky autobiografie/autofikce dodnes diskuze. Na otázky definice volně navazuje kapitola o autobiografii jako žánru, v níž se řeší, jak je vzpomínkové psaní formováno literární tradicí a dobovými žánrovými konvencemi. Soukupová připomíná, že v autobiografiích fungují často vzory, které se stávají literárními matricemi nahlížení na sebe sama (Augustin, Rousseau, Goethe). Tyto reflexe pak ústí v závěrečné úvahy o performativitě, respektive narativní identitě, ke které Soukupová přistupuje v duchu ricoeurovské hermeneutiky, teorií genderu (Butlerová, Smithová, Watsonová) a dalších teorií (Abbott, Eakin): „já“ není něco dopředu daného, ale je teprve v procesu psaní vytvářeno, vždy závislé na aktuální situaci pisatele, horizontu jeho znalostí a dosavadní zkušenosti, které ovlivňují výběr událostí, jejich transformaci v zápletku, a tedy i narativní sebepojetí. Nejde však pouze o konstrukci „já“: v procesu psaní autor také rozvrhuje určité vidění skutečnosti (světa) a dává věcem smysl.
Tyto aspekty autobiografického psaní se dostávají do popředí v druhé, interpretační části, zároveň k nim ale Soukupová přidává něco dalšího — teorii pozicionality, kterou adaptuje z diskurzivní psychologie. Jde o poměrně inovativní transpozici, která však v případě autobiografií funguje velmi dobře — zaměřuje totiž pozornost na relační dimenzi narativní identity, tedy na to, jak vyprávějící sám sebe situuje vůči druhým, společenským skupinám, politické moci (zda se s nimi například identifikuje, staví se do opozice, polemizuje s nimi atd.). Samotný proces situování je ovlivňován mnoha faktory (dobou psaní, potenciálními čtenáři, využíváním masternarativů apod.) a má opět performativní charakter: autor vypráví svůj životní příběh, přičemž jeho vyprávění je vždy ukotveno v dějinném horizontu, v němž se aktuálně nachází. Konstrukce vlastní identity se tak odehrává vždy znovu, protože nové životní zkušenosti vedou k přehodnocování minulé zkušenosti: zde se tedy teorie pozicionality, u níž Soukupová opakovaně zdůrazňuje její performativní charakter, částečně prolíná s moderní hermeneutikou. Bylo pro mě proto trochu překvapením, že v úvodní podkapitole „Hermeneutická tradice a teorie autobiografie“ je zmiňovaná pouze linie Dilthey, Misch, Gusdorf, kterou Soukupová kritizuje za její představu transparentního, neproblematického já, jež předchází psaní. Právě ve druhé, „ontologické“ větvi (Gadamer, Ricoeur), která se výrazně inspiruje Heideggerovými analýzami časovosti existence, se můžeme setkat s pojetím otevřeného a procesuálního „já“, v Ricoeurově variantě se pak časovost a otevřenost přímo vpisují do koncepce narativní identity. Tato linie hermeneutiky je pro teorii autobiografie mimořádně inspirativní — ostatně sama Soukupová se o Ricoeura opírá, stejně jako třeba Jens Brockmeier (Beyond the Archive. Memory, Narrative, and the Autobiographical Process [2015]), který v kritice koncepce paměti jako „archivu“ formuluje podobné námitky, jaké zde zaznívají vůči diltheyovské koncepci subjektu.
Aby však nezapadlo podstatné: Soukupová propojuje tato obecná východiska s literární vědou a zaměřuje se na to, jakými formálními prostředky autor svou narativní identitu vytváří, případně jaké další faktory vstupují do hry. Z pozice literární vědy můžeme sledovat, jak autor konstruuje zápletku, pracuje s kompozicí, jazykem a šířeji stylem, zda využívá literárních šablon, jakého předpokládá čtenáře atd., podobně jako ve Vodičkově komplexním projektu literární historie je ale zohledněna i geneze (různé textové varianty, ediční peripetie) a recepce. Jak toto vše může fungovat v interpretační praxi, ukazuje Soukupová v druhé části, kde se zaměřuje na tři vybrané vzpomínkové texty: Na vlastní kůži Hedy Margoliové-Kovályové, Moje šílené století Ivana Klímy a Paměti Václava Černého. Spojovacím článkem těchto vzpomínek je obdobná historická zkušenost, tedy život ovlivněný nacistickou a komunistickou ideologií, klíčové nicméně je, jak autoři sami sebe v běhu historie vidí a jakými prostředky vytváří svou narativní identitu.
Nemá patrně smysl, abych opakoval dílčí závěry, takže jen to hlavní: samotná interpretace je plastická a zaměřuje se na většinu problémů uvedených výše, nikoli ale mechanicky — platí, že každý text si vynucuje také svůj způsob čtení a pozornost zaujímají jiné prvky významové výstavy, případně problémy. Například u Margoliové-Kovályové se signifikatními stávají změny v předmluvě v různých vydáních, u Ivana Klímy je pozornost věnována fotografické příloze (její role není dokumentární, ale performativní, neboť například v sedmdesátých letech umocňují Klímovu roli spisovatele a disidenta), v Černého Pamětech zase dostávají prostor ohlasy. Jednotlivé kapitoly jsou de facto samostatnými studiemi, které lze číst samostatně, rozsáhlá je u každého tématu znalost sekundární literatury, různých kontextů, stejně tak ale řada „mikroanalýz“. Občas se čtenář až nestačí divit, z jakých různých úhlů autorka texty natáčí a čeho všeho si všímá. Možná jen analýza Pamětí Václava Černého je až příliš podrobná, pro potřeby monografie bych trochu krátil — přeci jen zde je kouzlo v celku a souhře jednotlivých kapitol, které ukazují různé modality autobiografického vyprávění v perspektivě aktuálního myšlení o autobiografiích a nově teorie pozicionality.
Interpretační část mě zaujala ještě v jednom bodě: v části o prologu Na vlastní kůži se Soukupová zaměřila také na tělesné metafory, které Margoliová-Kovalyová používá k charakterizaci svého vyprávění (jde převážně o obrazy bolesti, případně hodnotové konotace spojené s pohybem — probudit se, zatřepotat, zvednout hlavu), všímá si ale i další projevů tělesnosti v samotném textu (vracející se motivy strachu, obrat typu nesehnout se apod.). Tím se její interpretace, aniž by to bylo explicitně zmíněno, přibližuje k analýzám vtělené povahy jazyka, tak jak jsou rozvíjeny už od Lakoffa a v současné naratologii akcentovány zejména kognitivními vědci druhé generace (Troscianková, Kukkonenová, Caracciolo). Využití těchto obratů má zároveň specifický recepční účinek, neboť čtenář na ně sám reaguje „tělesně“, a to prostřednictvím vtělených rezonancí. Téma tělesnosti není v myšlení o autobiografiích samozřejmě nové (velkou roli hraje v genderových, feministických teoriích a v posledních letech také v autoteorii), kognitivní perspektiva nicméně nabízí nový pohled na jazyk, respektive odhaluje jeho vtělenou povahu a propojenost s kulturními a symbolickými systémy.
Vyprávět sám sebe přináší všem, kdo se zabývají autobiografiemi, významnou metodologickou oporu. Její hlavní přínos je, alespoň v mém čtení, ve zpřehlednění základních problémů, v rozpracování inovativní teorie pozicionality a poskytnutí ukázky toho, jak interpretace autobiografií z perspektivy současného myšlení může vypadat.
Klára Soukupová: Vyprávět sám sebe. Teorie autobiografie. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy/Trivium 2021. 268 stran.
Vychází v České literatuře 1/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
