Marii Kubínové (*1943), literární teoretičce a editorce, zabývající se kontinuálně otázkami literární sémiotiky a komunikace a novodobou českou lyrickou poezií, byla vydána v roce 2020 Ústavem pro českou literaturu AV ČR útlá monografie s názvem Časoprostor lyriky. Publikace je doplněna o bibliografii díla Marie Kubínové, kterou sestavil Ondřej Sládek, rovněž autor jejího medailonu.
Uvažovat o kategoriích času a prostoru jsme si zvykli především v kontextu epických žánrů a naratologických zkoumání. Čas je tu buď vnímán jako komplementární součást prostoru (bachtinovský chronotop), nebo jako zcela samostatná složka související především s dějem a jeho plynutím, přičemž pro pojímání času v narativu je klíčový vztah mezi časem diskurzu a časem příběhu. Pro lyriku a básnický způsob výpovědi je třeba toto nastavení překódovat a ke kategorii přistupovat ve zcela jiných intencích, klást důraz především na lidskou individuální zkušenost s časem (jeho plynutím, pamětí apod.) a na možnosti jeho evokace v básnickém textu. Nemůžeme se tedy spoléhat na relaci mezi příběhem a diskurzem, ale naopak v centru stojí vztah mezi diskurzem a subjektem a jeho čtenářskou konkretizací či aktualizací. Do popředí se tak dostane střet subjektu a možnosti literární reflexe zkušenosti s časem vetknuté do minimálního rozsahu verše. Kubínová se nevěnuje poetice míst, geniu loci určitých míst, která jsou tematizována v literárních textech, čímž se v našem kontextu zabývá např. Josef Hrdlička (uveďme kolektivní monografii Básně a místa [2015]).
Marie Kubínová svou prací dokládá, že časoprostor v básni je kategorií „tekutou“, otevírající se právě na pomezí mezi textem a jeho čtením. Jako příklad uveďme, jak postihuje, že věc pojmenovaná v básni, která vyvolá vzpomínku, otevírá jisté prostory imaginace (Seifertova Maminka, Wolkerova Poštovní schránka), jen zmíněním věci se rozvíjí časový aspekt a časovost, oživuje se minulá životní etapa.
Adjektivum tekutý nevolím náhodně, způsob ohledávání časoprostoru je v publikaci Marie Kubínové spjat s lexikem konotujícím pohyb, propustnost, dynamiku, pulzaci, ostatně obdobně jako například její práce Text v pohybu četby (2009), což koresponduje s jejím pojetím významu jako procesu konstituování v průběhu četby a se souvisejícím fenoménem významového sjednocování.
Metodologickou záštitou jsou autorce zejména práce Miroslava Červenky, rozprava o nich je jádrem již úvodní kapitoly K rozvržení a funkcím subjektu (subjektů) v lyrice. Podstatná je tu role subjektu, autostylizace a charakter autorské osobnosti v lyrice. Kubínová píše: „Hypostazovanou autorskou osobnost pociťujeme ovšem za každým, nejen tedy lyrickým, dílem, dá se však předpokládat, že právě v lyrice tento implicitní, modelový, abstraktní atd. autor, netísněný zde zájmem o pojednávaná epická témata, vyvstává obzvlášť zřetelně“ (s. 15). Tímto se tematizuje problematika tvorby obrazu autora a jeho specifik v souvislosti s normami různých žánrů, což by si bezpochyby zasloužilo samostatné pojednání, v této studii jde jen o zdůraznění důležitosti scelujícího hlasu lyriky a aktivity, která nutně provází recepci lyrické poezie.
Odborné podloží jejích úvah dále tvoří pochopitelně dílo Jana Mukařovského (tematizovány jsou jeho koncepty sémantického gesta, záměrnosti a nezáměrnosti, zmiňuje také studie o jazyce básnickém a básnickém pojmenování) nebo se vrací k pracím Romana Jakobsona (např. vztah mezi metaforou a metonymií), Gastona Bachelarda, Zdeňka Mathausera („ontizace metafory“) či M. Bachtina (bachtinovský chronotop).
Výklad jako celek je založen na interdisciplinární kombinaci sémiotiky, tematologie, fenomenologie či kognitivní poetiky. Právě kognitivní poetika se mi zdá pro vztah subjektu, kategorie času a možnosti její verbalizace v básni jako velmi inspirativní a podnětný pramen. Konkrétně je rozvíjení kognitivní poetiky patrné v autorčině snaze načrtnout síť určitých motivů odvíjených od lidské orientace v prostoru, opozice horního a dolního prostoru, vertikálního a horizontálního směřování, výšky a hloubky, světla a tmy, dne a noci apod. Motivika je pro úvahy Marie Kubínové hlavním směrem, jímž se ubírá. V kapitole „Lyrický potenciál předmětného světa: významy věcí, prostorů, dějů…“ autorka vymezuje rezervoár tradičních a stále se navracejících motivů — dálky, blízkosti, domova, cesty, plavby („jakožto latentní obrazná ztvárnění životní pouti“). Hovoří o tzv. „významových komplexech“, tedy o možnostech, které jsou neseny na tradičních, elementárních básnických obrazech (např. význam přírodních cyklů, roční období apod.). Tuto snahu o univerzální sémantické vymezování společných motivů považuji za podnětnou, ovšem může platit jen pro texty určité doby či poetiky, je třeba počítat s tím, že význam nemůže být jen zobecněn, ale je konkretizován a omezen určitým kontextem a zkoumaným materiálem. Tradiční motivy mohou v jiném období básnictví ukazovat na jiné významové možnosti.
Materiálem, na kterém autorka svá čtení ilustruje, je převážně poezie dvacátých let 20. století (básně Seifertovy, Nezvalovy, Wolkrovy, Halasovy), což odpovídá jejímu soustavnému zájmu (viz monografie Proměny české poezie 20. let). Své teze a postupy ukazuje i na básnických textech dalších kanonických básníků (Hlaváčka, Nerudy, Čelakovského, Máchy). Další výzvou by bylo přemýšlet o kategorii časoprostoru v kontextu poezie jiných období a snažit se formulovat, zda a jak se proměňuje zkušenost s časem otevírající se prostřednictvím básní a jak jsou přehodnocovány či reformulovány ony kanonické časové a prostorové motivy. Je škoda, že Kubínová ve svém výkladu nepostupuje dále, například po trajektorii dalších ustálených opozic vázaných na prostor (uzavřenost × otevřenost, centrálnost × perifernost, obydlenost × neobydlenost, soukromý × veřejný, vnitřní × vnější) v relaci k akcentované pozici subjektu.
Z díla Miroslava Červenky upírá Kubínová pozornost zejména k jeho poslední práci, Fikčním světům lyriky (2003, 2005). Překvapivé může být, že Červenkovu aplikaci teorie fikčních světů neodvíjí v linii úvah o časoprostoru, ale soustředí se zejména na problém lyrického subjektu (viz část první kapitoly, která je nazvána K Červenkově katalogizaci, systemizaci a terminologii). Je to pochopitelné, protože lyrický subjekt vytváří centrální prvek lyriky, od něhož vyjádření (promluva) vychází a k němuž se i vrací. Je zpřítomňován v čtenářské relaci, tedy možnosti identifikace mezi subjektem recipujícím a promlouvajícím, a tedy svým způsobem je to rezonanční deska i kategorie časoprostoru. Zároveň však Kubínová nerozvíjí Červenkovy fikční světy lyriky v linii časoprostoru, ale od subjektu postupuje k motivu, metafoře apod., což je určitým způsobem škoda, protože by se ukázalo, zda naratologie může být užitečná v této oblasti a jak. Tady se nabízí určitá potencionalita promýšlet i tyto otázky.
Zásadní pro autorku zůstává Červenkovo dělení na lyrický subjekt a subjekt díla (které nebylo konsenzuálně přijímáno všemi literárními vědci, např. diskuze P. A. Bílka s M. Červenkou, viz článek Petr A. Bílek: „K hledání hranice, kdo kde co v lyrice mluví“; Česká literatura 2006/2–3, s. 137–144), k čemuž má potřebu dodat ještě jeden subjekt, jejž nazývá „zobrazeným mluvčím“ v lyrickém textu. Motivací pro definování „zobrazeného mluvčího“ je pro Kubínovou domnělý terminologický problém výrazu lyrický subjekt, jak jej používal Miroslav Červenka. Pro Červenku představuje lyrický subjekt postavu fikčního světa básně, Kubínová však upozorňuje na to, že tradičně literární věda chápe lyrický subjekt šířeji a komplexněji, a to směrem ke gestu básnické osobnosti. „Pro onu fiktivní (fikční) hovořící postavu by se tudíž asi hodilo nějaké neutrálnější, dosavadní vykladačskou praxí tolik nezatížené pojmenování: ten, kdo je zplna ponořen ve světě fikce a kdo zde jakoby přímočaře, bez postranních (tj. estetických) úmyslů vyslovuje své dojmy a úvahy, by snad mohl být nazýván prostě řečově zobrazeným mluvčím“ (s. 20). Zobrazený mluvčí je tedy podle Kubínové ten, kdo přímo promlouvá ve fikčním světě básně, sama autorka pak ale upozorňuje na komplikace při recepci básně v dekódování zájmena „já“, které při čtení lyrického žánru zpravidla vede nebo může vést k rekonstruování nejen konkrétního mluvčího, ale i obrysu tvůrce. Lze se myslím obávat, např. i vzhledem k současným tendencím v bádání o lyrice (ve světle nedávno vydané Teorie lyriky Jonathana Cullera [Praha, Karolinum 2020] se pak může jevit diskutabilně vypořádávání se s pozicí subjektu vztahem mezi lyrickým mluvčím a subjektem díla, Culler totiž usiluje i o zdůraznění jiných charakteristik lyrického textu, než je pozice lyrického subjektu; zároveň je třeba připustit, že Culler český kontext debat o lyrickém subjektu a subjektu díla nebere v potaz, resp. tyto studie jsou jiné jazykové provenience, než na kterou ve své práci odkazuje) nebo vzhledem k argumentu kognitivního charakteru, že v čtenářské konkretizaci nabývá subjekt podobu jednoho celku, stmelení, na němž se podílí vícero rovin textu i jiné faktory, které mohou víceméně splývat. Otázka tedy je, zda má smysl „zobrazeného mluvčího“ vymezovat, protože představa o lyrickém subjektu se rodí v rámci dialogu mezi subjektem podávajícím a přijímacím, čtení spěje k představě jednoho subjektu — možná je to dobré pro vytvoření iluze striktního oddělení textového světa a pomezního, hraničního, kdy vzniká určitý obraz básníka či autorského gesta.
Tato představa o utvářeném subjektu v dialogu s textem by snad i více korespondovala s autorčinou inklinací k pojetí významu jako dění mezi čtenářem a textem, které ovšem považuji rovněž za problematické. Vztah mezi textem a dílem je tematizován v závěru monografie, tedy v „Metodologickém dovětku k rozborům: dílo a jeho konkretizace“, kde Kubínová píše o tzv. zvýznamnění textu. Význam se podle autorky vytváří teprve v interakci se čtenářem. Tímto pojetím odkazuje k jedné ze svých předchozích prací, k Textu v pohybu četby. Zároveň úvaze lze rozumět i tak, že text bez zvýznamnění, resp. čtenáře a jeho aktivity neexistuje. Pro analýzu textu a určitou společnou bázi k diskuzi nad textem musíme však připustit, že text se k nám dostává ve své fixované podobě, na jejíchž elementárních významech (např. lexikálních či syntaktických) jsme (určitá skupina čtenářů) schopni se shodnout. Analýza textu je pak nárysem možného sémantického směřování, čtenářská konkretizace, promítnutí si do četby sebe, svých vlastních zážitků, emocí apod., je pak již otázkou smyslu. Nerozumím potřebě tematizovat diskuzi o pojetí rozdílu mezi textem a dílem a snaze používat tyto (pro moji generaci snad již terminologicky ustálené) pojmy synonymicky, zaměňovat je. Toto je už otázka domnívám se v literární vědě v současnosti vyřešená a její rozporování či rozvíjení nepřinese nic nového. Pojímání rozdílu mezi významem a smyslem, resp. mezi textem a dílem, je pak podstatné i prakticky, např. pro způsob výuky literatury ve škole, protože tím lze zaručit jistý společný přístup k textu. Kubínová píše: „nejsme nakloněni současným literárněvědným řešením, jež proti bytostně proteovském dílu stavějí vrstvu jeho údajně neměnného textu“ (s. 81). Ale v některých ohledech se zdá, že na to sama spoléhá. Je to zřejmé z některých autorčiných předestřených analýz, např. z analýzy Tomanovy básně „Podzim“, k níž přistupuje s důvěrou ve společnou významovou bázi, tedy ve společné sdílení obrazů, které báseň předestírá. Při procházení a „provázení textem“ textem zůstáváme na „jedné lodi“, naše směřování se začínají odlišovat, když do nich vkládáme další, přídatné konotace, když směřujeme ke smyslu — u Kubínové se dá myslím odlišit rovina popisu (konstatování obrazů, které se před čtenářem otevírají) a rovina další interpretace (v souvislosti s obrazem mlýnů ve zmíněné Tomanově básni lze rozlišit konstatování o obrazu mlýnů procházejících textem a interpretaci autorky, tedy úvahu o lidské práci, již pro ni mlýny evokují).
Přes všechny uvedené výhrady představuje monografie Časoprostor lyriky text, který se systematicky snaží postavit k entitě, která je podstatnou univerzální kategorií jak pro uchopení příběhu v literárním textu, tak pro utváření identity subjektu a (jeho) ukotvení v životě. Je na dalších literárních teoreticích, aby tento fenomén rozvíjeli nebo navrhli jiné koncepty k pojetí časoprostoru v lyrice.
Marie Kubínová: Časoprostor lyriky. Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR 2020. 116 stran.
Vychází v České literatuře 6/2021.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
