V posledních letech se v různých zahraničních kontextech objevilo větší množství důležitých bohemistických edičních počinů, o kterých rozhodně stojí za to podat zprávu i v českém jazyce. Pozornost si zaslouží i případ, kdy se v Itálii stane český autor součástí prestižní ediční řady „I Meridiani“, vydávanou v Miláně nakladatelstvím Mondadori, a která je v italském kontextu ceněna přibližně stejně jako francouzská „Bibliotheque de la Pléiade“. Koneckonců se jedná teprve o druhého českého autora zařazeného do této řady — v roce 2003 stejná editorka ve spolupráci se Sergiem Corduasem uspořádala podobně koncipovaný svazek Opere scelte Bohumila Hrabala s úvodem Jiřího Pelána, jenž byl publikován i v češtině (B. Hrabal: Opere scelte, ed. S. Corduas, A. Cosentino, Milano 2003; J. Pelán: Bohumil Hrabal: pokus o portrét, Praha 2002).
Jestliže jedna z možností, jak poznat, že se určitý autor stal skutečným „klasikem“, je sledovat počet a stálý zájem o překlady jeho stěžejních děl do cizích jazyků, případně současnou přítomností různých edic v knihkupectví v určitém kulturním kontextu (o to lépe, jestli je v reprezentativních knižních edicích), je to i případ Jaroslava Haška v Itálii od podzimu loňského roku. Objemný svazek Opere Jaroslava Haška, na který byly už napsány velmi pochvalné recenze (viz např. L. Reitani: „Soldato giamburrasca. Jaroslav Hašek“, Il Sole 24 Ore, 4. 1. 2015, s. 21) a který vyšel péčí Annalisy Cosentinové, současné profesorky bohemistiky římské univerzity „La Sapienza“, bezpochyby patří k nejdůležitějším publikacím posledních let.
Díky tomuto vydání se na italském knižním trhu v současné době dají koupit tři různé edice (a tři různé překlady) Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. V roce 2013 nakladatelství Feltrinelli znovu vydalo známý překlad Renata Poggioliho a Bruna Meriggiho ze začátku šedesátých let s ilustracemi Josefa Lady, který dlouho představoval jediný dostupný text v italštině. Téměř současně publikovalo nakladatelství Einaudi v levnější úpravě překlad Giuseppe Dierny, který vyšel tři roky předtím v renomované řadě tohoto nakladatelství „I millenni“ (také s ilustracemi Josefa Lady). Teď se k nim přidal tento nový svazek, jenž je jako jediný obohacen o značný počet dalších Haškových textů a ilustrací, které poněkud posouvají (i vizuálně) možnost vnímání této složité literární postavy jiným směrem než všudypřítomnými Ladovými líbeznými obrázky. Tuto malou záplavu Haškových překladů ovlivnilo nepochybně výročí první světové války, ale jistě je zároveň i výsledkem autorovy pevné pozice v italské kultuře, kde zakořenil již dávno v historii.
Dá se dokonce tvrdit, že neexistuje žádný další český autor, který dlouhodobě lákal italské bohemisty tolik jako právě Hašek. V podstatě málokdo z těch, kdo se ve 20. století v Itálii zabývali českou literaturou, nevěnoval jeho dílu alespoň krátkou studii. Jak rekonstruuje také editorka a zároveň autorka podrobného úvodu, italská recepce začala už na konci dvacátých let. Prvním, kdo podal zprávu o Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války a přeložil i krátké úryvky, byl v podstatě první skutečný italský bohemista Wolfgango Giusti, který se k Haškovi několikrát vrátil i v pozdějších letech („Il soldato Švejk di Hašek“, Rivista di letterature slave, 1928, s. 148–159; „Conclusione sul »Buon soldato Švejk« di Hašek“, ibid., 1929, s. 238–243). Italský zájem byl samozřejmě také výsledkem úspěchu německého překladu z let 1926–1927, případně i Piscatorových inscenací z roku 1928. Sám jsem vypátral i další zatím opomenuté texty, které byly v Itálii publikovány skoro současně: například germanistka Barbara Allasonová ve vlivném časopise Benedetta Croceho La Critica vlídně recenzovala tuto „nesmiřitelnou satiru“, která podává „epické zobrazení války, kde se to hemží stovkami figur“ („Jaroslav Hasek, Die Abenteuer des braven Soldaten Schwejk während des Weltkrieges“, La critica, 1928, s. 198–202). Novinář Taulero Zulberti, jenž se s českou kulturou sblížil během války a i po ní, čile překládal (i s pomocí němčiny či novináře Otty Picka), komentoval úspěchy Piscatorovy adaptace a Haškovu biografii z pera E. A. Longena v janovském časopise Le opere e i giorni, kde zmiňuje možnost, že bude v Itálii Švejka inscenovat ve svém divadle Anton Giulio Bragaglia. Bohužel se však tento možná pouze vágní projekt atypické figury, která dokázala provozovat v Římě nezávislou experimentální divadelní scénu až dlouho do třicátých let, nakonec nepodařilo realizovat (T. Zulberti, „Cecoslovacchia“, Le opere e i giorni, 1928, č. 8, s. 79–80). Podle slov samotného překladatele připravoval Renato Poggioli pro nakladatelství Vallecchi první italské vydání už v roce 1933, ale to nemohlo kvůli fašistické cenzuře vyjít (v novinovém článku Poggioli píše, že Švejk „teprve nedávno našel italského překladatele a nakladatele [„Le lettere boeme“, La Nazione, 25. dubna 1934, s. 3]). Podařilo se mu zato publikovat zajímavý článek o tomto „moderním Donu Quijotovi“ ve florentském časopise Solaria, periodiku, kam se uchýlili různí italští nefašističtí autoři — R. Poggioli, „Classicita e barbarie di Svejk“, Solaria, 1932, č. 9–10, s. 46–52 (v podstatě stejný text vyšel zkráceně s názvem „Ritratto del soldato Svejk“ také ve florentském deníku La Nazione, 18. února 1933, s. 3, a později v původním rozsahu a s původním názvem v Poggioliho knize Pietre di paragone, Firenze 1939, s. 175–185, naposledy také jako R. Poggioli: „Introduzione“, in J. Hašek: Il buon soldato Sc’veik, Milano 1961, s. 5–12). Haškův román byl čten pouze soukromě, „za zavřenými dveřmi, kamarádům, kteří tak konečně měli správný důvod k smíchu“ (R. Poggioli: „Postilla“, in ibid., s. 13–17). Ani po válce nebyl tento překlad vydán (Poggioli se už v roce 1938 přestěhoval do Ameriky) a první částečný překlad pořídil nakonec naprosto neznámý Venosto Vorlíček a byl publikován na začátku padesátých let s úvodem Luigi Salviniho (J. Hasek: Le avventure del buon soldato Svejk I–IV, Milano 1951–1952 [v prvním svazku se nachází text L. Salvini: „Prefazione“, s. 5–10, v posledním další upozornění stejného autora na s. 5–6). Zmíněný překlad první poloviny románu z pera Renata Poggioliho (s článkem z roku 1932 jako předmluvou) vyšel teprve v roce 1961. O dva roky později byl doplněn o druhou část, kterou přeložil Bruno Meriggi, jenž k tomu napsal i úvod („Introduzione“, in J. Hašek: Il buon soldato Sc’veik II, Milano 1963, s. 5–13 [texty Poggioliho a Meriggiho v novějších vydáních už publikovány nejsou]). Ve stejném roce 1963 uspořádal Angelo Maria Ripellino úspěšný svazek povídek přeložených Evou Ripellinovou Hlochovou, který byl ve změněné podobě, ale se stejným Ripellinovým textem znovu publikován o dva roky později a pak ještě jednou po pětadvaceti letech (srov. svazky J. Hašek: Il tuono viola e altri racconti, Milano 1963 [s textem A. M. Ripellino: „Presentazione“, s. 7–15]; J. Hašek: Il peccato del parroco Andrea, Milano 1965; J. Hašek: La casa felice e altri racconti, Milano 1988). Další důležitý ediční počin udělal Sergio Corduas, jenž publikoval o Haškovi několik různých esejů částečně přeložených i do češtiny („A proposito de Il buon soldato Švejk“, Il cannocchiale, 1971, č. 3–6, s. 125–136; „Golem, Robot, Švejk“, Ebrei e mitteleuropa, cultura, letteratura, societa, ed. Q. Principe, Brescia 1984, s. 294–311; „Některé poznámky k možné reinterpretaci Haškova Švejka“, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada literárněvědná, 1981, č. 28, s. 19–27; „Golem, Robot, Švejk“, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada literárněvědná, 1995, č. 42, s. 23–37) a v roce 1975 uspořádal zatím nejbohatší sbírku Haškových povídek a dalších textů (včetně první kapitoly Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války), která byla publikována o třicet let později podruhé (J. Hašek: Švejk contro l’Italia. Racconti 1904–1923, Milano 1975; J. Hašek: Racconti, Milano 2006. Druhá kniha neobsahuje Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona a Velitelem města Bugulmy pravděpodobně proto, že stejný překlad byl mezitím vydán jiným nakladatelstvím: J. Hašek: Compagno Hašek, comandante della citta di Bugul’ma, úvod B. Benvenuta, Palermo 2001). Pokud ponecháme stranou několik menších publikací, stojí za to zmínit ještě jiný výběr Haškových textů z let 1907–1913, který v roce 1989 uspořádal Dario Massimi (J. Hašek: Lo sciopero dei malviventi e altri racconti, ed. D. Massimi, úvod E. Goldstücker, Roma 1989). Studie o autorovi publikovali časopisecky anebo ve zmíněných edicích Jaroslava Marušková Demartis, Massimo Tria, Giuseppe Dierna (»E cosi ci hanno ammazzato Ferdinando!«: »Le vicende del bravo soldato Švejk« tra parodia e gioco“, in J. Hašek: Le vicende del bravo soldato Švejk durante la guerra mondiale, Torino 2010, s. VII–LXXXVIII) a opakovaně se k Haškovi vrátila také Sylvie Richterová (viz např. „Hašek, autore comico e tragico di Švejk“, Saggi di letteratura praghese, ed. M. Freschi, Napoli 1987, s. 9–27; „Moc a smích“, in S. Richterová: Ticho a smích. Studie z české literatury, Praha 1997, s. 94–116). Největší ohlas měla pochopitelně slova Angela Maria Ripellina, jenž Haškovi věnoval nejenom několik dalších krátkých textů, ale hlavně důležitou pasáž ve své slavné knize-eseji Magická Praha (Praha 1996, s. 285–325).
Svazek, který uspořádala Annalisa Cosentinová, představuje zatím poslední velký ediční počin této dlouhé řady italských příspěvků k poznání Haškova díla v Itálii. Obsahuje stostránkový „úvod“ Elogio dell’idiozia (Chvála bláznovství, s. IX–CXI), podrobnou třicetistránkovou „chronologii“ (s. CXIII–CXLV), ediční poznámku (s. CXLVII–CLI), kompletní nový překlad Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války (s. 3–842), barevnou grafickou přílohu se Švejkovými zpodobeními od Karla Stroffa, Josefa Lady a George Grosze (mezi s. 632 a 633), výběr povídek v překladu Sergia Corduase a editorky (s. 843–1231 — přitom je důležité připomenout, že skoro 150 stran bylo do italštiny přeloženo poprvé), různé další texty básnické, novinářské a divadelní (s. 1233–1328), poznámky a zprávy k jednotlivým textům (s. 1329–1383), německo-italský slovník vojenských hodností (s. 1385) a bibliografii (s. 1387–1401). Jak patrno už z toho seznamu, jedná se o složitě koncipováný svazek, který se snaží prezentovat italskému čtenáři Haškovo psaní ne pouze v podobě hlavního románu, ale ve všech jeho fazetách zároveň. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou zde totiž doplněny řadou dalších textů, které plasticky dokreslují známý obraz Josefa Švejka. Ačkoli Corduas část těchto textů už přeložil dříve, až tímto svazkem je vůbec poprvé možné také italskému čtenáři rekonstruovat složitou genezi této postavy od blbého a loajálního vojáka z povídky z roku 1907 přes kabaretní hry a povídky napsané o čtyři roky později až k pamfletu Dobrý voják Švejk v zajetí z roku 1917. Slavný román, který Hašek vydal na pokračování v letech 1921–1923, je zde představen jako poslední etapa této cesty a je tím pádem možné sledovat pomalý růst definitivního obrazu Josefa Švejka, do kterého se nabalila řada jednotlivých rysů předešlých variant, které fungují dále vedle sebe a spoluvytvářejí složitou a protikladnou postavu, která se zapsala do dějin světové literatury.
Úvodní studie Chvála bláznovství dále mapuje vývoj Haškova psaní od prvních cestovních náčrtů a novinových článků až ke komplexní stavbě románu, kde „Švejk funguje jako hlavní jednotící prvek vyprávění“. Hlavní hrdina, tento praotec dalších četných budoucích pábitelů české literatury, je představen ve své dvojité funkci — jako postava příběhu a zároveň jako vypravěč dalších příběhů. Román nachází určitou jednotu právě v postavě, v níž se díky jejím protikladům odráží skutečná nesmyslnost válečného světa, kde se všechno odehrává simultánně a v nereálném „všemohoucím přítomném čase“. Velkou pozornost věnuje autorka významu bláznovského prvku nejen u Švejka, ale vůbec u vojáka první světové války, který je poprvé v životě konfrontován s každodenní mašinérií válečného běsnění (určitě ne náhodou jedna z nejslavnějších vět románu zní „vlastně celé Rakousko bylo velký blázinec“). Koneckonců už Antonio Gibelli ve svém rozboru „transformací mentálního světa“ během války citoval právě zdánlivě nesmyslné chování Josefa Švejka jako hyperbolickou variaci překvapivě blízkou tehdejšímu vědeckému bádání (L’officina della guerra. La grande guerra e le trasformazioni del mondo mentale, Torino 2007, s. 161–162). Po rozboru jazykovém a stylistickém následují jednak bohaté dějiny textu od prvního německého překladu a prvních divadelních adaptací, kterými začal jeho mezinárodní úspěch, a jednak dějiny postavy, která se opakovaně vracela v následujících desetiletích v různých mediálních zpracováních.
Zajímavou hypotézu, kterou zde Annalisa Cosentinová prezentovala, je možná americká literární inspirace Haškova hrdiny. Na základě určitých společných typologických a jazykových rysů a jedné společné příhody s kanárkem a kočkou, na kterou přišla díky jednomu italskému prameni, který také čerpá z této knihy a kde se zmíněná scéna taktéž objevuje, identifikovala v románu A bad Boy’s Diary, poprvé vydaném pod pseudonymem v roce 1865 spisovatelkou Mettaou Victoria Fuller Victorovou (1831–1885), jeden z možných předobrazů Josefa Švejka. S názvem Z pamětí malého dareby byla kniha přeložena do češtiny v roce 1892 a není nepravděpodobné, že by ji Hašek mohl za mlada číst (tato část úvodu už byla publikována také česky, viz A. Cosentino: „Americké dětství dobrého vojáka Švejka“, Slovo a smysl, 2014, č. 21, s. 307–315).
Co se týče Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, na rozdíl od jiných tzv. nových verzí se zde jedná o skutečně nový překlad a v ediční poznámce samotná překladatelka prezentovala svůj překladatelský postup jako „nezbabělý“ a neváhala použít množství italských současných hovorových výrazů.
Italská znalost díla Jaroslava Haška se vydáním těchto Haškových spisů bezpochyby prohloubila a obohatila, a čtenář má dnes k dispozici moderní interpretaci Josefa Švejka, zbavenou celé řady klišé, která se nahromadila kolem postavy a autora, a není tedy těžké předpovídat, že část materiálů bude dříve nebo později přeložena do češtiny, kde by se určitě dočkala patřičného ocenění.
Jaroslav Hašek: Opere. Ed. a přel. Annalisa Cosentino. Milano, Mondadori 2014. CLI + 1408 stran + 12 obrázků.
Vyšlo v České literatuře 1/2016.
