Slovenský literární vědec Peter Zajac (1946), vystudovaný slovakista a bohemista, svou profesní kariéru spojil především s Ústavem slovenské literatury SAV (působí zde od roku 1981, v devadesátých letech jej i řídil), celoživotně nicméně zůstává věrný i druhému absolvovanému oboru: od roku 1996 přednášel na Institutu slavistiky Humboldtovy univerzity v Berlíně, kde je dnes emeritním profesorem bohemistiky a slovakistiky. Z německojazyčné literatury též překládá, mj. i ve spolupráci s Jánem Štrasserem, s nímž v roce 2022 vydal(i) společnou publikaci o poezii Paula Celana Z tmy do tmy. Ve svých textech často odkazuje na odborné práce vzešlé z německojazyčného prostředí, samozřejmostí je pro něj také komparativní přístup, v jehož rámci zahrnuje přirozeně do svých úvah i literaturu a další kulturní jevy spojené s naším územím.
Ve výčtu Zajacových aktivit by neměla být opomenuta rovněž jeho činnost editorská, a to ať už se týče slovenské a německojazyčné beletrie, tak literatury odborné — připomenout lze například antologii Od iniciatívy k tradícii: Štrukturalismus v slovenskej literárnej vede od 30. rokov po súčasnosť (2005), již spolu s Fedorem Matejovem připravil pro Strukturalistickou knihovnu brněnského nakladatelství Host. V Hostu vyšly taktéž tři kolektivní publikace týmu soustředěného kolem českobudějovického profesora bohemistiky Dalibora Turečka, usilující prezentovat — v inspiraci právě Zajacem — synopticko-pulzační modely romantismu (České literární romantično [2012]), parnasismu (Český a slovenský literární parnasismus [2015]) a klasicismu (Český a slovenský literární klasicismus [2018]). Zatímco v prvním jmenovaném svazku sehrál Zajac (a taktéž — to nutno doplnit — filozofové Ladislav Hejdánek a Miroslav Petříček) roli teoreticko-metodologického inspirátora, ve druhém a třetím vystoupil i jako spoluautor. Jako hlavní řešitel se pak uplatnil ve svazku pojednávajících z týchž metodologických východisek o slovenském romantismu, vydaném v roce 2019 taktéž v nakladatelství Host. V Teoretické knihovně téhož nakladatelství vyšla v roce 2009 též antologie Národní literatura a komparatistika, do níž Dalibor Tureček zařadil Zajacovu úvahu o fenoménu tzv. středoevropské literatury. Autor jej pojímá na půdorysu modelu dějin národní literatury jako synoptické mapy vycházející z představy kartografického prostoru charakterizovaného pulzujícími pohyby a možnostmi změny (srov. P. Zajac: „Národná a stredoeurópska literatura jako súčasť stredoeurópskej kultúrnej pamäti“, in D. Tureček [ed.]: Národní literatura a komparatistika; Brno, Host 2009, s. 34).
Uvedená studie byla zahrnuta i do knihy Od estetiky k poetike chvenia, jež je předmětem přítomné recenze (ediční poznámka ovšem uvádí pouze původní otisk v rakouském sborníku z roku 2007, o publikaci ve výše uvedené Turečkem uspořádané antologii se nezmiňuje). Zajac v ní shrnuje výsledky a posuny svých dlouhodobých úvah, jež sledoval v rámci kolektivních projektů, časopisecky a sborníkově publikovaných studií a samostatně vydaných monografiích Tvorivosť literatúry (1990), Pulzovanie literatúry (1993), v němčině, resp. srbštině vydaných pracích Auf den Taubenfüßchen der Literatur (1996), Ästhetik des Schwingens (2015), Pulsiranje književnosti (2015) a v knize Slovenské kargo (2016).
Svazek Od estetiky k poetike chvenia otevírá úvod inspirovaný úvahou Vladimíra Svatoně „»Krása« a »vznešené« v proměnách literatury“ (in Román v souvislostech času: úvahy o srovnávací literární vědě, Praha, Malvern 2009). V návaznosti na něj Zajac připomíná, že od časů Edmunda Burka a Immanuela Kanta tvoří kategorie vznešenosti moderní základ estetiky. Jejími základními pojmy přitom nejsou krása a ošklivost, nýbrž vznešenost a bázeň. Pro Zajace je klíčovou otázka, proč se právě vznešenost stala v současnosti znovu určující kategorií estetiky i poetiky. Je tomu tak podle něj proto, že aktuální pojetí vznešenosti se spojuje se synoptickým momentem nedisponovatelnosti: v současném světě, v kterém je téměř všechno reálně nebo virtuálně disponovatelné, se stává estetično poslední sférou nedisponovatelnosti, ergo prostorem prožitku spojujícího v sobě úžasné a hrozné.
Marc Richir (srov. „Schwingung a fenomenalizace“, in K. Chvatík — P. Kouba [edd.]: Fenomén jako filosofický problém, Praha, Oikúmené 2000, s. 160–175), inspirován Martinem Heideggerem, spojuje tento zážitek právě s pojmem chvění. Jde vždy o zážitek, v němž se najednou, náhle, v podobě chvění, záchvěvu, záblesku či zákmitu, vibrace anebo pulzace v okamžiku vyjevuje zážitek bázně ze spojení úžasného a hrozného. Obdobu téhož nalézá Peter Zajac u Zdeňka Mathausera v jeho estetice zření či v Bohrerově estetice znenadání. Cesta od estetiky k poetice chvění — Zajacem též označované jako nová poetika — vyplývá především z nového ontologického, existenciálního chápání textu, jeho referenciality a autoreferenciality. V rámci nové poetiky textu a události hrají klíčovou roli fenomény manifestovanosti a latentnosti a vztahy mezi poetikou literárních a uměleckých textů, textů vědění a persvazivních textů nejrůznější provenience. Novou poetiku je tedy možno charakterizovat jako existenciální poetiku textu a události, jejímž klíčovým aspektem je singularita, která je, jak píše Zajac, vlastností a událostí textu, jeho jedností a jediností, unikátností.
Naznačená teoretická východiska Zajac rozpracovává především v první části knihy nazvané „Problémy poetiky chvenia“. Suverénně se přitom pohybuje mezi různorodými diskurzy, zúročuje podněty nitranské školy (František Miko, Anton Popovič) stejně jako fenomenologie 20. století či dekonstrukce, zvláště v pojetí Paula de Mana. Ze slovenské humanitněvědné tradice je pro něj inspirativní mj. renesanční osobnost Oskára Čepana. Soustřeďuje se především na jeho pojem pinxido, jenž má podle Daniela Grúňa ambivalentní povahu, neboť je nositelem významových stejně jako materiálovo-výrazových vlastností. Základem Čepanova novotvaru je Freudův pojem libido, čímž poukazuje na propojení tělesného gesta s poetikou. Označení pinx/pinxit/pxt. má význam „namaloval vlastní rukou“, což zdůrazňuje tělesnost uměleckého (výtvarného) procesu a zároveň singulární identitu autora obrazu. Zajac též upozorňuje na nápadnou podobnost formulace Georgese Didi-Hubermana týkající se dějin obrazů a archeologického konceptu kulturní paměti načrtnutého Oskárem Čepanem v souboru studií Literárne bagately (kniha připravena k vydání v roce 1971 nebyla distribuována a skutečně vyšla až v roce 1992). Podle Zajace jde o jakousi brikolážovou fenomenologii dějin tvořící protiklad teleologické koncepce dějin jako pokroku a růstu.
Z hlediska literární teorie vyzdvihuje Zajac komunikačně-sémiotickou stylistiku Františka Mika, již prostřednictvím Mikova pojmu zážitkovost usouvztažňuje Zajac s evropskou filozofickou tradicí 19. a 20. století, reprezentovanou G. W. F. Hegelem, Wilhelmem Diltheyem, Aby Warburgem, Walterem Benjaminem a v nepolední řadě H.-G. Gadamerem. V rámci literární historie se Zajac logicky opírá o již zde připomenutou synoptickou-pulzační koncepci. Synoptické mapování literatury jako součásti kulturní paměti a kultury vzpomínání pracuje s klíčovým pojmem dobových uzlů, tj. situací, v nichž se utváří nový dobový diskurz. Zajac nechápe literární dějiny teleologicky, tedy jako formu ovládání a následnost lineárních změn, nýbrž právě ve smyslu literární paměti a jejího archivu, tedy jako orientaci a interferenční, dynamický proces diferenciace, diverzifikace, rozlišení a neustálé tvorby odlišností časových i prostorových. Jako literární historici tak ze Zajacova pohledu ustavičně rekonstruujeme (ukládáme, uchováváme), konstruujeme (elipticky vybíráme a uspořádáváme, selektujeme a kombinujeme) a dekonstruujeme (přehodnocujeme a rušíme staré uspořádání a uspořádáváme nanovo) textový materiál. I do svého synoptického chápání literárního dějepisu vnáší Zajac titulní pojem chvění: dynamické interference vyvolávají chvění, které mění vnitřní uspořádání jednotlivých diskurzů, anebo vede k jejich výměně. Chvění je tedy v tomto případě synonymní k pulzaci objevující se v adjektivním tvaru v označení Zajacova kulturně/literárněhistorického modelu.
Úvahy obecnějšího, resp. zobecňujícího rázu ve funkci „(předběžné) archeologie kulturního repertoáru, tvořícího podloží“ daného díla (srov. s. 224) otevírají či prostupují téměř všechny interpretační studie shromážděné v druhé („Estetika a poetika chvenia“) a třetí („Estetika vznešenosti a poetika literárního textu“) části svazku. Zajac se v nich zamýšlí nad díly slovenské literatury 20. století (Ivan Laučík, Pavel Vilikovský, Dominik Tatarka, Alta Vášová), prostor zde dostávají i básnické a prozaické texty z českého (Jaroslav Hašek, Vladimír Holan, Richard Weiner), německého a rakouského (Heinrich von Kleist, Karl Kraus, Christian Morgenstern), ruského (Isaak Babel, Alexandr Puškin) i anglosaského (T. S. Eliot) kontextu. Zajac se ovšem dlouhodobě zajímá — jak ostatně asi už vyplynulo z výše uvedené zmínky o Oskáru Čepanovi — i o výtvarné umění (srov. mj. monografie Marian Meško [2005], Obrazy Oskára Čepana [2006, s Barbarou Bodorovou]), součástí knihy jsou tak mj. například i úvahy o vizuálních manifestacích vycházejících z poetiky nepotřebných věcí, tichého života věcí, jež je dle autora taktéž součástí estetiky vznešenosti.
Na základě konkrétních literárních i intermediálních počinů rozvíjí Zajac například úvahy o kulturních topoi, tropologicky transformovaných do literárních motivů, specifikách antropologie obrazů a figur v lyrice 20. století a tzv. lyrickém minimalismu či o překladu coby limitním intratextu/palimpsestu originálu. Ve studii o Richardu Weinerovi (se speciálním zaměřením na proslulou povídku „Prázdná židle“) akcentuje — s využitím postřehů českých i zahraničních (německojazyčných) bohemistů a slavistů — aspekty, jako jsou epifanie (epifanický charakter snu), mystika, melancholie. Prostřednictvím poslední zmíněné kategorie Weinera také usouvztažňuje s dalšími osobnostmi české meziválečné kultury, jmenovitě s Václavem Navrátilem, Josefem Čapkem a skrze intertextové a intermediální vazby též s Vladimírem Holanem a Josefem Šímou.
Nejinspirativnější a zároveň nejčtivější pasáže interpretační části knihy pro mne byly ty, v nichž Zajac propojuje Krausovu knihu Poslední dnové lidstva, Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka a Babelovu Rudou jízdu, které se podle něj vyznačují mrazivým spojením děsivosti se smíchem. U Babela se smích děsivě sráží se smrtí, u Krause nás smích přechází v mrazivém (roz)poznání smrti, u Haška smrt naráží na nesmrtelnost smíchu. Ve všech třech případech jde o náhlé (zdůr. PZ) uvědomění si děsivosti smíchu, ale i o náhlý smích děsivosti; ve všech třech případech je smích projevem náhlého ukázání se nevyslovitelného — děsivosti věci. Smích je v podstatě nejniternějším projevem estetiky vznešeného, která pracuje s rozmanitými způsoby vzájemného propojení úžasného a hrozného (kromě již tří výše zmíněných děl Zajac v této souvislosti připomíná Jarryho Krále Ubu, Apollinairovy Prsy Tiresiovy, Bulgakovova Mistra a Markétku, Queneauovu Zazi v metru, Malapartovu Kůži, Hellerovu Hlavu XXII, Vonnegutova Jatka číslo 5 či Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem. Dále do této tradice zařazuje i román Dvanáct křesel a jeho pokračování Zlaté tele Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova, které mají s výše jmenovanými díly společné dvě základní vlastnosti: jsou ironické a zdrojem jejich ironičnosti je markantní intertextualita. Zatímco v Joycově Odysseovi a Eliotově Pustině byly intertextuálním podložím tradice a mýtus, u Krause, Haška a Ilfa s Petrovem jím byla dobová kultura tvořící encyklopedii současného života — intertextualita je u nich výrazem ztráty individuální identity, projevem splynutí s abstraktním a neosobním světem operativnosti a propagandy, znamená vítězství fráze nad individuálním jazykem.
Z metodologického hlediska pro mne bylo největším objevem představení konceptu/ů Oskára Čepana, zvláště v konfrontaci s pojetím Georgese Didi-Hubermana, v českém kontextu podnětně domýšleným Josefem Fulkou (v rámci zhodnocení potenciální podnětnosti Freudovy teorie pro metodologii humanitních dějin) a Josefem Vojvodíkem (v rámci alternativního psaní dějin umění). Někdy se bohužel v nesmírné bohatosti a rozlehlosti Zajacových exkurzů a také metaforičnosti (nutně implikující široce rozlehlý a nejednoznačný sémantický prostor) jeho pojmů poněkud ztrácím, zcela jasný mi například není koncept nové poetiky, především to, do jaké míry jej autor chápe dobově-historicky. Navíc mi při první zmínce okamžitě evokoval pojetí Henriho Meschonnica, Gérarda Dessonse a některých dalších francouzských badatelů, rozvíjejících v rámci literární vědy podněty lingvistiky Emila Benvenista (českým čtenářům tyto tendence představila v roce 2012 vydaná kniha Tomáše Koblížka Nová poetika), s nímž se ovšem Zajac v žádném ohledu nijak nevypořádává.
Na závěr zařazený rozhovor se Zornitzou Kazalarskou (původně otištěný v roce 2019 v časopise Slovenská literatúra) potvrzuje, že Zajacovo psaní si žádá partnera nejen poučeného, ale do značné míry i zasvěceného, tj. obeznámeného s materiálem odborné i krásné literatury, z něhož vychází. To by však nemělo působit dojmem odrazujícím, nýbrž přesně opačným, tedy jako podnícení k dalšímu čtení — nejen autorů, o nichž Zajac píše, ale i k návratům k jeho vlastní, zde ve stručnosti pojednané knize.
Peter Zajac: Od estetiky k poetike chvenia. Bratislava, VEDA, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Centrum spoločných činností SAV 2020. 455 stran.
Vychází v České literatuře 3/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
