Literatura se v digitálním věku mění. Lépe: vnímání literatury se mění. Ocitli jsme se v době, kdy se mezi mediálně nejvděčnější a čtenářsky nejsledovanější kategorie literárních cen řadí blogy známých osobností a celebrit a kdy studenti na přelomu střední a vysoké školy vstřebávají literární dějiny a literární produkci od tiktokerů a knižních influencerů. To první zřejmě literární vědce nemusí vzrušovat, přeci jen se jedná o povrchní literární mainstream. To druhé už však drobné pozdvižení způsobit může — přímo či nepřímo totiž zasahuje do toho, co je jim vlastní — tedy reflexe literární historie, potažmo reflexe konkrétních děl.
Vliv digitálních médií a internetové globalizace na literaturu je zřejmý. E-knihy sice nepřinesly z hlediska média revoluci a odklon od papíru, jak jim technopesimisté předpovídali, elektronické, respektive digitální prostředí však vneslo do literární formy pokusnictví, které se projevilo jak v hodnotnějším uměleckém experimentu, tak v povrchnějších formách a žánrech literatury.
Obecným rysem digitálních médií je demokratizace prostoru a šíření informací. V době masmédií se to projevovalo demokratizací konzumentskou. S nástupem tzv. webu 2.0 kolem roku 2005 nastala demokratizace „producentská“. Web 2.0 nastolil éru maximální uživatelské přístupnosti a umožnil lidem bez většího omezení produkovat vlastní texty, což vedlo k tomu, že se úzké hrdlo producentů obsahů značně rozšířilo. Neminulo to ani sféru literatury, jak ukazuje např. rozsáhlá oblast digitální literatury na amatérských literárních fórech a blozích. Právě té se věnuje nová monografie Pavly Hartmanové s názvem Digitální literatura sociálních médií.
Při spojení amatérská literatura mnohým v hlavě jistě okamžitě naskočí vykřičník. Na povrch se derou úvahy, zdali se něčím takovým vůbec odborně zabývat a zdali je to v něčem relevantní. Jak ukazuje kniha Pavly Hartmanové či jak už ukázaly jiné literárněteoretické příspěvky před ní, smysl to má. Už jen proto, že nám to může pomoci pochopit vztahy napříč literárním experimentem, vztáhnout daná zjištění k minulosti i budoucnosti a především poodhalit, jak mohou slova primárně nesoucí estetickou funkci fungovat a promlouvat, když nejsou napsaná v jednovrstevnaté rovině písma, ale několikavrstevnaté rovině počítačového kódu.
Prvním, kdo u nás nabídl komplexnější shrnutí problematiky digitální literatury, byl Karel Piorecký se svou monografií Česká literatura a nová média. Od té doby uplynulo šest let a svět digitální literatury se posunul do nové éry, v níž hraje prim experimentování s generováním textů za pomoci neuronových sítí. Do něj se překvapivě zapojil i český kontext — zatímco předchozí etapy digitální literatury (ať už to byla ta hypertextová, či třeba kinetická) nechávaly až na světlé výjimky tuzemské autory spíše netečnými, v případě neuronových sítí se tuzemci zapojili s díly, která mají potenciál rezonovat i v mezinárodním kontextu (např. Jiří Materna a jeho Poezie umělého světa či projekt THEaiTRE a jejich divadelní hra, kterou napsal „robot“).
V tomto čase na poli české literární vědy přibývá nová literárněteoretická monografie věnující se ryze oblasti digitální literatury — Digitální literatura sociálních médií. Pavla Hartmanová v ní nahlíží na žánrově pestré literární texty, které vznikají v prostředí literárních fór a blogů a balancují na hranici amatérského a profesionálního tvůrčího psaní.
Hartmanová vychází ze své dizertační práce, kterou obhájila na Univerzitě Palackého v Olomouci. V úvodu se při vytyčování teoretických mantinelů logicky do velké míry potkává a překrývá s Pioreckým a připomíná nutnost rozvíjet vedle literární teorie rovněž koncepty teorie nových médií a další interdisciplinární přesahy (web 2.0, participativní kultura, vernakularizace literárního prostoru aj.), ve výsledku je však její monografie odlišná. Zatímco Pioreckého publikace funguje jako iniciační průvodce problematikou digitální literatury a všech jejích podob z hlediska mezinárodního i českého, Pavla Hartmanová nabízí ucelenější a specializovanější text, který se soustředí na jednu konkrétní formu digitální literatury — literaturu sociálních médií. Díky úzké profilaci své práce má Hartmanová prostor se některým teoretickým aspektům věnovat hlouběji a usouvztažnit je do širšího kontextu. To je patrné například v části o interaktivitě, která tvoří nejrozsáhlejší část teoretické poloviny knihy a zároveň buduje podhoubí pro koncepty, kterými následně Hartmanová nahlíží díla v analytické části. Stěžejní pro celý koncept knihy je v tomto ohledu především to, že Hartmanová nevnímá interaktivitu z hlediska technologického (interakce mezi člověkem a strojem), nýbrž jako komunikační proces mezi lidmi realizovaný médiem, který ovlivňuje podobu výsledného textu digitálního média.
Literatura sociálních médií vznikající v prostředí amatérských literárních fór a blogů je z hlediska překotné a rychle se proměňující reality digitální literatury oblastí již spíše překonanou. Svůj zlatý věk tato forma digitální literatury zažila na přelomu první a druhé dekády nového milénia. To nicméně na relevantnosti monografii neubírá; fakt, že Hartmanová problematiku vnímá z odstupu, dodává jejímu textu vítaný nadhled, a její práce tak nenabízí neukotvenou reflexi aktuálního trendu, nýbrž funkční analýzu končící etapy, která může poskytnout východiska pro zkoumání nových forem literatury sociálních médií.
Hartmanová ve svých úvahách i analýzách prosazuje přístup, že díla digitální literatury sociálních médií se mají hodnotit právě a jenom ve vztahu ke konkrétní komunitě, v rámci níž dílo vznikalo, potažmo platformě, na které vznikalo. Hodnocení různých děl s různými komunitami, natož pak napříč různými platformami, odmítá pro přílišnou rozdílnost daných textů a nemožnost komplexního posouzení a hledání univerzálních platností. Činí tak jednak pod vlivem své inspirace teoretiky zahraniční provenience, jednak svou vlastní zkušeností při hloubkovém průzkumu téměř bezbřehých vod amatérských literárních fór a blogů. „Podoba i počet jednotlivých mediálních platforem se neustále proměňují, a metodologie výzkumu tedy nelze postavit pouze na jejich analýze. Určujícím faktorem je proto chování jejich uživatelů. To má v rámci těchto platforem podobné rysy, a může tedy být sledováno jimi napříč,“ píše na s. 63.
To je jeden z důvodu, proč Hartmanová ve své knize neuplatňuje technocentrický přístup k digitální literatuře, který byl zřetelný v počátcích teoretického uvažování o digitální literatuře a dodnes je do velké míry platný u těch forem digitální literatury, v nichž dochází k výraznému či čistokrevnému formalismu. Nechce literaturu sociálních médií nahlížet prizmatem ryzí technologie, která stojí nad obsahem. Vlastní je jí spíše optika Katherine N. Haylesové a její teorie technotextu — zkoumá vznik, sémantiku a fungování textu v přímé kooperaci s médiem a technologiemi, jejichž možnostmi je ovlivňován.
Vedle této „mediálně-specifické“ analýzy se Hartmanová rovněž přiklání k pohledu sociologickému. Právě analýza sociální estetiky a sociability (dva pojmy, které si Hartmanová propůjčuje a aplikuje je na českou perspektivu) je pro pochopení děl sociálních médií balancujících na hraně amatérské produkce stěžejní a umožňuje plně podchytit komplexní estetiků textů a vztahů osob zapojených do tvůrčího procesu. „Virtuální komunita, její fungování a vnitřní pravidla a technické nastavení stránek vytváří podmínky pro vznik sociální dynamiky a sociální estetiky“ (s. 64), píše a dodává: „Při výzkumu digitální literatury sociálních médií jsme svědky pnutí mezi literární a sociální estetikou, což nás nutí odhlížet od samotného textu a všímat si i vztahů mezi autory a čtenáři. Ty rekonstruujeme na základě analýzy jejich komunikace probíhající ve variabilním prostředí různých platforem se specifickým technickým nastavením“ (s. 62).
Tímto Hartmanová podtrhuje celkový přístup své monografie, který se odráží i v rovině analytické. Dokonce při té příležitosti připomíná v tradiční literárněteoretické perspektivě provokativní výrok Roberta Simanowského, že „můžeme […] říci, že už nezáleží […] na samotném textu. Na čem záleží, je událost, které se text účastní“ (s. 107). Tato eventualizace literárního uvažování, jakkoli kontroverzní, se tváří v tvář praktické části monografie Hartmanové ukazuje jako platná — při rozboru kolaborativního románu Srdce domova Michala Viewegha i děl na pokračování publikovaných na literárním serveru SASPI totiž skutečně zjišťujeme, že hlavní estetiku tvoří geneze textů a procesy uvnitř komunity.
Podle Hartmanové je důležité při analýze děl sociálních médií uplatnit metodu tzv. double plot, tedy vedle vnímání primárního textu (primární osnovy) podrobit kritickému rozboru i sekundární osnovu, kterou tvoří komentáře, interakce a technické parametry dané platformy. S trochou nadsázky je nutno uplatnit „close reading na druhou“. V sekundární osnově na úrovni komentářů je přitom potřeba podle Hartmanové sledovat rovněž hierarchii ve skupinách, role jednotlivých členů i pevně dané cíle, kterých se chce dosáhnout. Právě to je totiž v případě literatury sociálních médií ve velké míře určující pro životnost dané tvůrčí komunity a úspěšné dokončení jednotlivých literárních pokusů.
„Každou virtuální komunitu a její vliv na vznik díla je potřeba zkoumat individuálně a na základě toho rozpoznat její jedinečnost“ (s. 66), proponuje Hartmanová. Svůj koncept naplno využívá v analytické části své knihy. Výběr obou reprezentantů digitální literatury sociálních médií je pro analýzu ze strany Pavly Hartmanové logický. Blogoromán Srdce domova, který vznikl jako marketingový projekt serveru iDnes.cz, je jedním z nejvýraznějších pokusů digitální literatury u nás; mediálním dosahem srovnatelný snad jen s hypertextovou novelou Město Markéty Baňkové. Svou podstatou, kdy amatérští autoři „psali“ kolaborativní dílo s Michalem Vieweghem, je navíc ideální pro demonstraci teoretického uvažování Hartmanové.
Výběr z literárního serveru SASPI, ve své době technologicky jedné z nejpřívětivějších a uživatelsky nejoblíbenějších platforem pro amatérské psaní, se pak Hartmanové hodí jakbysmet. Navíc na jeho příkladu demonstruje jisté odlišnosti mezi kolaborativním psaním vícera autorů a psaním příběhů na pokračování jedním autorem pod vlivem velmi aktivní komentátorské a moderátorské komunity.
Cizelovaným a detailním rozborem těch nejmenších nuancí, včetně matematických statistik a sledování četnosti uživatelské aktivity v průběhu času, Hartmanová do velké míry sklouzává u analýzy děl k jednotlivě uzavřeným případovým studiím. Dovedu si představit, že tento přístup nebude mnoha čtenářům po chuti, zahltí je, unaví přílišnými detaily a ve výsledku je zklame tím, že jim nenabízí větší konkluzi či usouvztažnění do kontextu děl a vývoje digitální literatury sociálních médií.
Tento způsob analýzy nicméně svědomitě drží myšlenkovou linii Hartmanové, ke které směřuje již při teoretickém vymezování problematiky. Sveřepostí v detailech navíc rozkrývá podstatu různých přístupů k tvorbě digitální literatury sociálních médií, poukazuje na jejich specifické vlastnosti, a především odhaluje, jak snadno se pokusy o zdárný výsledek mohou zhroutit, když digitálněliterární komunity nefungují podle předem nastavených a očekávaných pravidel nebo když technologické aspekty platformy (tzv. usabilita) přestanou dostačovat požadavkům uživatelů. Trhliny v sociální i literární estetice, ke kterým tím v dílech nenapravitelně dochází, podtrhují výraznou specifičnost dané oblasti digitální literatury. Proto se domnívám, že svým pojetím je monografie Pavly Hartmanové v českém prostředí přínosná — do tuzemské perspektivy umně překlápí mezinárodní digitálněliterární teoretický diskurz a nabízí rovněž vlastní individualisticky hloubkový přístup k analyzování digitální literatury, jehož funkčnost je sice z perspektivy tradiční literární teorie diskutovatelná, avšak z hlediska digitálněliterárního obyčeje nepopiratelná.
Je pochopitelné, že literatura inherentně digitální, tedy taková, která digitální médium nevyužívá pouze jako nosič, ale jako součást své estetiky, díky kterému nabývá specifických experimentálních vlastností, vstupuje na tenký led a provokuje. Provokuje čtenáře i teoretiky, vnáší do debaty onu vždy těžko uchopitelnou otázku: „Je to ještě vůbec literatura?“ Je pochopitelné, že vždy bude existovat názorový a argumentačně silný pól, který by v rámci literární teorie nejraději po vzoru Věry Pohlové „všechny ty internety zakázal“. Domnívám se však, že by to byla škoda. Literatura není vůči digitálním médiím imunní. A teoreticky ukotvené a přesvědčivé mapování digitálního literárního experimentu, ať už je jakkoli amatérský, formalistický, povrchně mainstreamový či prostě jen prvoplánově hravý, nám může nabídnout klíč k pochopení nejen současné a budoucí čtenářské generace, ale také současné a budoucí literární estetiky.
Pavla Hartmanová: Digitální literatura sociálních médií. Olomouc, Univerzita Palackého, Filozofická fakulta 2021. 228 stran.
Vychází v České literatuře 6/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
