Ediční řada antologií, kterou vydává Institut pro studium literatury, zpřístupňuje dobové kritické ohlasy významných osobností českého literárního života, aktualizuje a reinterpretuje díla autorů, jež jsou dnes mnohdy pojímána jako součást literárního kánonu (Jaroslav Vrchlický, Jaroslav Seifert, Bohumil Hrabal, Jiří Kolář aj). Výběr z uveřejněných kritických statí implikuje žánr recenze, kritické studie a interpretace, kdežto jiné projevy ohlasů, vznikající mimo veřejný prostor literárních periodik, jsou ponechány stranou. To s sebou nese i jistá omezení projevující se též ve Čtení o Františku Halasovi, které edičně připravila Marie Langerová.
Badatelka, jež se systémově věnuje dějinám české moderny, se v této antologii soustředila na dvojí život autorova díla: v prvním a částečně i ve druhém oddílu sleduje střet Halasovy poetiky se soudobými modernistickými koncepcemi; v druhé části druhého oddílu se zabývá osudem díla po básníkově smrti. Editorčino vymezení dvou celků „Negace v poezii“ a „Torzo naděje“ tak v posledku není určeno autorovým úmrtím, ale rokem 1938 a nástupem totalitních ideologií do českého kulturního prostoru, jež posléze utlumují a pokřivují debatu nad Halasovým básnickým odkazem.
Srovnáme-li vybrané statě obou oddílů s důkladně zpracovanou bibliografií Františka Halase, již připravil Ludvík Kundera, lze konstatovat, že antologie soustředila nejpodstatnější interpretace, ať se vyznačovaly seizmografickou citlivostí k autorově tvorbě, nebo se naopak vůči ní programově vymezovaly, z důvodů estetických či světonázorových. Uvedené kritické příspěvky se staly přípravnou půdou pro komplexnější analytické rozbory, které se sporů o přijetí × nepřijetí díla účastnily spíše druhotně a které do výběru zahrnuty nebyly (práce Miroslava Červenky, Jaroslava Meda, Vladimíra Macury, Ludvíka Kundery aj., přičemž partie z Grossmannovy studie z roku 1957, která představuje komplexní uvedení do Halasovy tvůrčí osobnosti, do antologie vybrány byly, zřejmě i proto, že se kritikův text vzápětí ocitl ve středobodu sporů o autorův odkaz v druhé polovině padesátých let).
Knize, již připravila Marie Langerová, předcházel pokus Ludvíka Kundery o zprostředkování ohlasů skrze montáž úryvků z kritických reakcí, názorů i autorských sebereflexí (výbor Hlad z roku 1966); tuto montáž halasovský badatel pak znovu uplatnil v životopisném pásmu připraveném pro výbor Životem umřít z roku 1989. Oproti Kunderově „průvodci“, jenž poněkud extenzivně podchycuje též příspěvky konzervativněji orientované (Arne Novák) i ideologicky jednostranné (Fedor Soldán), se editorka soustředila — ve výběru celých textů či aspoň jejich podstatných částí — na recepci básníkovy negace pragmatického užití slova (mnohdy k manipulativním účelům), na souvztažnost mezi etikou a estetikou básníkova gesta. Uvedená linie formovala interpretační spory se spirituálně orientovanými autory (Miloš Dvořák, Jan Čep, Bedřich Fučík aj.) či s autory vzešlými z avantgardy (Vítězslav Nezval, Bedřich Václavek), přičemž největší pochopení pro Halasovu negaci měli vykladači, kteří ve svých přístupech prosazovali autonomii uměleckého znaku, zároveň provázanou s tvůrčí etikou psaní (Václav Černý, F. X. Šalda, Václav Navrátil, Jindřich Chalupecký), a kteří předjímali existenciální perspektivu v českém literárním vývoji.
Již jsme zmínili, že antologie je Marií Langerovou soustředěna do dvou oddílů, přičemž první oddíl je centrován sbírkou Dokořán, a proto příznačně nese název „Negace v poezii“ (dle klíčové básníkovy skladby „Nikde“), kdežto druhému oddílu, poněkud symbolicky nazvanému „Torzo naděje“, dominuje střet mezi ideologickými invektivami a „obranami“ básníka, a v tomto smyslu též obranami autonomie básnického slova. Jakkoli by název druhého oddílu mohl sugerovat, že se editorka zaměřila na Halasovu básnickou reakci k mnichovským událostem, ve skutečnosti — analogicky k prvnímu oddílu — se editorčin výběr soustřeďuje ke sbírce A co? a pozdním básníkovým projektům Hlad a Potopa, neboť se v nich nejvíce vyjevuje Halasova vůle k experimentu, jež později upoutala mladou básnickou generaci šedesátých let. Úvodní stať Marie Langerové poskytuje literárněhistorickou osnovu k vybraným textům edice a zároveň se snaží zachytit dobové spory o koncept poezie, jež krouží nejen kolem Wolkrova díla, ale též kolem mnohých autorových skladeb, poetologických esejí a přednášek. Oceňuji, že se editorka věnuje tematizaci ženy v Halasově tvorbě a sleduje souvztažnosti mezi erotickou sbírkou Thyrsos, oddílem „Tiše“ ze sbírky Tvář, skladbami Mladé ženy, Staré ženy a Dělnice. Editorka a autorka předmluvy soustřeďuje svou vykladačskou pozornost zejména na třicátá a šedesátá léta; pominuto zůstává poněkud období okupace, což je jistě dáno umlknutím literární kritiky po roce 1941 (ke sbírce Ladění nebyly za okupace otištěny žádné recenze). Přesto lze litovat, že zcela stranou zůstala kontroverze Halas × Hrubín a článek „Škola mistrů“ z roku 1940, z něhož by se ozřejmila Halasova autorita u básníků seskupených kolem edice „První knížky“ (Jiří Orten, Kamil Bednář, Klement Bochořák, Jiří Kolář a další). Tím spíše by pak vyniklo porovnání s působením Halase na Jiřího Pištoru, Miloslava Topinku a jiné autory generace šedesátých let.
Právě proto, že veřejný literární prostor byl již od roku 1939 okleštěn, se Halasova autorita u mladých tvůrců vyjevuje mnohdy skrze ego-dokumentární žánry dopisu či deníku (Jiří Orten, Jiří Kolář, Jan Vladislav). V dobách mlčení o autorovi či ideologických odsudků působí jeho dílo neveřejně, skrytě. Vzhledem k žánrovému vymezení edice jistě nebylo možno uvedený typ ohlasů do výběru zahrnout, v předmluvě mi však chybí aspoň zmínka (na generaci čtyřicátých let se zde poukazuje především prostřednictvím Chalupeckého a Grossmannových kritik).
Halasova „negace v poezii“, spojená s odmítnutím služebnosti umění, se u něj pojí s demiurgickou vůlí po tvořivém slovu, s oddáním se „magické moci poezie“, v níž se obnovuje až dětská důvěřivost k básnickému zaříkávání. Tento Halasův spor převezme jako vnitřní chvění básnická generace šedesátých let — v rozpětí mezi „tragikou slov“ Jiřího Pištory a kosmologickými básnickými vizemi Miloslava Topinky, jehož esej „Hadí kámen“ z roku 1967, vztahující se přímo k Halasovi, bohužel nebyla do antologie ani ve vybraných pasážích zahrnuta. Lze se také ptát, zda zaujetí Halasem končí nástupem normalizace. Je pravdou, že na oficiální literární scéně byl v letech 1970–1988 (než vyjde v roce 1989 Kunderův výbor Životem umřít) takřka úplně amputován: v zásadě jsou povoleny pouze připomínkové novinové noticky k autorovým jubileím. V té době však paradoxně vzrůstá ohlas Halasova díla v zahraničí, a zejména v Polsku, kde vychází celá řada básnických výborů, monotematické číslo Pamiętniku Słowiańskiego v roce 1972, monografie Józefa Wacków v roce 1980.
„Tvář“ Halasova díla tak po roce 1969 (až do současnosti) spíše zahlédneme jako tkaninu podkládající vývoj v konceptuální poezii (Josefem Hiršalem počínaje a Ondřejem Buddeusem konče), v básni-enviromentu Miloslava Topinky a jeho pokračovatelů nebo u básníků usilujících o zauzliny v básnické řeči, jako třeba u Víta Slívy.
Marie Langerová připravila kvalitní antologii literárněkritických příspěvků, v níž pečlivým výběrem textů podtrhla ty aspekty Halasovy tvorby, jež vzlínají až do dnešní básnické situace (negace v poezii, konceptuální tendence, vůle k experimentu, expresivita básníkovy výpovědi i její „atonálnost“). František Halas ve stati „Lyrik“, věnované poezii Jaroslava Vrchlického, kdysi napsal, že mnohý básník „by byl nemálo překvapen objevem, že co měl za nezcizitelné vlastnictví, za dar nového uvidění, bylo dávno před ním vysloveno […] Vrchlickým“. Uvedené lze vztáhnout i na situaci současné poezie vůči Halasovi a tato antologie nám to připomíná.
Marie Langerová: Čtení o Františku Halasovi: ve zlomech moderny 1927–1969. Praha, Institut pro studium literatury 2020. 288 stran.
Vychází v České literatuře 2/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
