Monografii Romana Kandy Český literárněvědný marxismus: Kapitoly z moderního projektu předcházelo několik událostí, jež je před samotnou recenzí nutné jednak připomenout, jednak je nutné přiblížit obecný interdisciplinární pohyb směrem k průzkumům marxismu.
Zcela poprvé po roce 1989 proběhly v literárním provozu jisté náznaky návratu ke spojení literatury a marxistického (literárněvědného) myšlení teprve po roce 2010, kdy se napříč literárními časopisy uskutečnila v podstatě generační diskuze na téma „angažovanost v literatuře“. Samotné explicitní spojení myšlení o literatuře s literárněvědným marxismem proběhlo jaksi opatrně, neboť se tehdy hledala obecná kritéria, jak o angažovanosti v literatuře psát, aniž by pisateli hrozilo osočení z propagování normalizačního, stalinistického či totalitárního smýšlení o literatuře na jedné straně, a aniž by podobné názorové extrémy zaznívaly na straně druhé, která mnohdy pro vášnivé „angažované“ pojetí světa zapomínala na to, že i výsostně hermetický (tj. neangažovaný) útvar má svůj nezanedbatelný podíl na emancipaci člověka a nezříká se důležité intersubjektivní reflexe tohoto světa. Kritika angažovanosti vycházela zobecněně ze dvou (mnohdy komplementárních) pozic: kontextuálně-literárněhistorické prizma (nutnost patřičné [literárně]historické subsumpce pojmu angažovanost a návazných kategorií), které ale bylo kontaminováno formou (ať už více či méně přiznaného) resentimentu vzhledem k osobním i historickým zkušenostem s „marxismy“.
Jestliže se po oněch diskuzích nakonec v poezii produktivně projevila relevantnost konceptu konkrétní sociálně-politické angažovanosti v dílech nejmladší básnické generace životaschopnou a postupem času takřka s nadsázkou mainstreamovou, pak v literárněvědném prostředí se téma marxismu otevřelo takzvaně naplno šestým číslem České literatury v roce 2018, kdy pod editorstvím Romana Kandy vyšlo číslo věnované spojení marxismu a literární vědy. V jednotlivých studiích věnovaných spojení literární vědy a marxismu byla představena pojetí např. Bedřicha Václavka, Ladislava Štolla či Györgyho Lukácse. Na toto číslo reagoval Pavel Janoušek („Znalec v rozpacích aneb Motivace a meze rehabilitačních strategií“; Česká literatura LXVI, 2018, č. 1, s. 93–100), jenž označil Kandovu studii za text sloužící rehabilitačním strategiím autora za navrácení marxistického myšlení do literární vědy. Rovněž Kandovi vyčítal přespřílišné nadužívání nesrozumitelného pojmosloví, jehož užitím — dle Janouška — měl Kanda legitimizovat „vědeckost“ a legitimnost marxismu v prostředí české literární vědy. Dalším katalyzátorem diskuzí ohledně marxismu v české literární vědě byla takřka o dva roky později opět studie Romana Kandy „Strukturalisté dělají marxismus“ (Česká literatura LXVII, 2019, č. 5, s. 711–736), v níž se Kanda zaměřil na představení postupného intencionálního slučování strukturalistického přístupu Jana Mukařovského a Felixe Vodičky s marxistickou filozofií. Reakci na tuto studii zveřejnil opět Pavel Janoušek („Diskurzivní bublina jako nástroj marketingové propagace marxismu: vysvětlivky ke studii Romana Kandy »Strukturalisté dělají marxismus«“; Česká literatura LXVIII, 2020, č. 1, s. 75–82); i tuto studii označil za v podstatě apologetickou diskurzivní strategii, v níž autor nadto záměrně přehlíží historický kontext, aby mohl provozovat literárněvědný „branding“ marxismu. Na Janouška reagovala Kristina Andělová v příznačně nazvaném textu „Jak mluvit o marxismu v humanitních vědách?“ (Česká literatura LXVIII, 2020, č. 3, s. 365–370), v němž jednak souhlasí s relevantností některých Janouškových poznámek, jež dále vzhledem ke Kandově textu kriticky rozvíjí, jednak se vymezuje vůči posměšné formě, jakou je Janouškův text koncipován, a konečně pak poukazuje na legitimnost a relevantnost diskuzí o marxistických přístupech nejenom v literatuře, ale rovněž v dalších vědních disciplínách. Janoušek konečně na Andělovou reaguje („Vysvětlení…: ad Kristina Andělová: »Jak mluvit o marxismu v humanitních vědách?« [k textu Romana Kandy »Strukturalisté dělají marxismus« a k reakci Pavla Janouška »Diskurzivní bublina jako nástroj marketingové propagace marxismu«]“; Česká literatura LXVIII, 2020, č. 5, s. 592–593) v několika stručně uvedených bodech, jejichž základním argumentem je v podstatě Kandova ahistoričnost, obcházení reálného fungování marxistické ideologie nejenom v literatuře a literární vědě, ale rovněž obecně ve společnosti, a konečně argument, že Kanda zamlčuje dogmatiky, aby upřednostňoval intelektuálně lákavější autority (Kosík, Kalivoda, Sus, Zumr), jimiž dle Janouška opět v podstatě odloží negativní konotace marxistického uvažování v literární vědě post hac.
Nakonec je téma aktuální obecně, neboť ony prudké diskuze stran marxismu neprobíhají pouze v literárněvědném prostředí, ale mají polemické zástupce např. v oboru historie či v kunsthistorické oblasti. Již v roce 2008 totiž vyšel díky konferenci uspořádané na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity sborník Proměny diskursu české marxistické historiografie, který editorsky vedl Bohumil Jiroušek. Zajímavá pro nás je mimo jiné recenze na tento sborník od Františka Svátka, v níž Svátek konstatuje, že sborník nevyvolal širší otevřenou debatu, což je dle něj do značné míry způsobeno tím, že „na to asi stále ještě nedozrálo klima a intelektuální (ne)kritičnost značné části zdejších historiků k nedávné minulosti vlastní i svého oboru“ („Otevření »diskurzu o marxismu«?“; Soudobé dějiny XVIII, 2011, č. 4, s. 679–693, srov. s. 689) Jedním z nejzásadnějších Svátkových konstatování směrem ke sborníku je toto: „Konečně (začtvrté) za originální průlom v přístupu k marxismu vůbec a k marxistické historiografii zvláště považuji fakt, že autoři vcelku nepíší a priori »černobíle«, nenálepkují tuto tradici negativně předem, vyhýbají se v tomto směru stereotypům a předsudkům. Mimo jiné totiž vnímají a respektují heterogenitu určitých »historických« a »místních« verzí marxismu, jež sice nikoli explicitně, ale vcelku zřetelně prosvítají a skládají se z postřehů vyslovených v různých statích sborníku. Takovýto celkový obraz ne jediného, ale mnoha »marxismů« ostatně vystupuje i z obou úvodních studií sborníku, třebaže tam není podána jeho (jejich) explicitní definice a pojmová analýza“ (ibid., s. 692). V oblasti dějin umění bylo poměrně nedávno věnováno číslo časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny (ed. Milena Bártlová) tématu marxistických dějin umění. V samotném literárněvědném prostředí se tématu marxismu věnuje rovněž poměrně čerstvá publikace Formalismus v polemice s marxismem Hany Kosákové, jež vyšla v roce 2017, respektive již pravidelně vycházející sborník Kontradikce vydávaný ve Filosofickém ústavu AV ČR.
Téma marxismu je v kterékoli vědní oblasti bohužel velice účinným urychlovačem konfliktů, a to nejenom kvůli své pozici uprostřed postmodernistické hegemonní kultury, ale rovněž logicky kvůli své historické pozici a mnohým resentimentům účastníků těchto diskuzí. Domnívám se, že s vědomím oné diskurzivní nestability je otevřena Kandova monografie. Patnáctistránkovým úvodem implicite prosvítá apologetický přístup, když se Kanda snaží vysvětlit aplikaci marxismu v literárněvědném prostoru jako legitimní, „nedémonický“ vědecký přístup, jenž vystupuje jako protiklad autonomních diskurzů. Jedním ze zásadních autorových přání je, abychom se při zkoumání předmětu monografie zbavili „mechanického předpokladu autonomie literatury a autonomie literárněvědné reflexe“ (s. 18). Za druhou obtíž ve svém a vůbec v obecném zkoumání předmětu považuje „vývojovou proměnlivost toho, jak byly vztahy mezi literaturou, společností, skutečností a dějinami marxisty v různých situacích promýšleny“ (s. 20). Tuto druhou „obtíž“ bychom mohli již nyní definovat jako základní problematiku, jíž se Kanda v monografii zabývá. Kanda si vybral poměrně hutnou perspektivu založenou na průzkumech ontologických a epistemologických proměn uvnitř českého literárněvědného marxismu od dvacátých let do období normalizace. Snaží se tedy heterogenně zobrazovat jednotlivé verze „marxismu“, které nezatěžuje apriorismy a moralismy.
V první kapitole „Od proletářského umění k socialistické kultuře: Literatura a společnost“ se dočteme o Neumannově chápání proletářské kultury, Wolkrově a Teigeho programu proletářského umění a o Čapkově polemice s jejich koncepty, o bolševizaci strany v roce 1929, o Kurtu Konradovi, Bedřichu Václavkovi, Záviši Kalandrovi až po Zdeňka Nejedlého či nakonec o poválečných konceptech Václava Černého a Františka Götze. Úvody všech kapitol rámcují poměrně srozumitelné vhledy do fungování marxistické filozofie a jejích kulturně-politických konceptů, jež jsou postupně zapracovávány do jednotlivých literárněvědných konceptů. Zároveň se místy Kanda snaží podepřít strukturu svého „narativu“, když na nezbytných místech odkazuje k historickým událostem, které reflexi a aplikaci literárněvědného marxismu v našem prostředí ovlivňovaly. Tato mnohostranná výkladová strategie je myslím produktivní (ovšem pouze místy — k této problematice se obrátím v závěru recenze) a odráží případné výtky stran ahistorického výkladu. První rámcovou perspektivou, kterou zde Kanda přináší, jsou dnes již klasické koncepty Antonia Gramsciho, tedy pojmy hegemonie a kontrahegemonie, jež jsou pro levicový diskurz zásadním konceptem fungování „minoritní“ či spíše kontradiskurzivní kultury uprostřed hegemonního kulturně-politického monolitu. Na tento obecnější základ pak Kanda navazuje analýzou jednotlivých konceptů pojímání fungování literatury (a kultury obecně) uvnitř společnosti (Wolker, Teige, Václavek aj.). Problém literatury a společnosti pak Kanda představuje na základě názorové diferenciace po stalinských procesech, po nichž se tehdy rozděluje česká marxistická scéna ve dví.
Druhá kapitola je věnována tématu „Mezi avantgardou a socialistickým realismem“. Je opět uvozena náhledem marxistické filozofie na ontologické, a především epistemologické problémy marxismu vzhledem k literární vědě. Jde zde v podstatě o známý koncept kategorie odrazu. To s sebou samozřejmě přináší mnohé problémy v přístupech k teorii poznání uvnitř samotného myšlení o literatuře a v aplikacích tohoto myšlenkového systému do dobových estetických teorií. Kanda jako obecný podklad pro tuto kapitolu tedy vybírá estetické postuláty realismu Györgyho Lukácse, jehož texty, jak ukazuje, jsou v konečné platnosti antiavantgardistické a lukácsovský přístup postupně i v našich končinách vede k marginalizaci avantgardních proudů. Kanda například uvádí, nakolik se avantgarda ve třicátých letech bránila normativu socialistického realismu, a představuje takřka sofistické — a jedny z mála, neboť avantgarda se příliš socialistickému realismu nebránila —Teigeho obhajoby surrealismu, v nichž sice poukazuje na rozdílná ontologická východiska surrealismu a socialistického realismu, ale zároveň konstatuje, že jejich cíl je stejný: „zatímco socialistický realismus vznikl tlakem nové skutečnosti, píše Teige, avantgardní umění skutečnost »neguje«, protože se jedná o skutečnost kapitalistickou“ (s. 123). Nakonec Kanda představuje pojetí Kurta Konrada, aby se v poslední podkapitole „Socialistický realismus jako direktiva“ věnoval velice stručně a jaksi obloukem skrze Horkheimera Ladislavu Štollovi a opět Nejedlému.
Třetí kapitola je věnována vztahu literatury a dějin prostřednictvím reflexe modelů syntézy strukturalismu a marxismu a jejich konkretizacemi v akademických Dějinách české literatury. Metodologické literárněhistorické problémy jsou zde zasazeny opět do marxistické perspektivy prostřednictvím konceptu historického materialismu, jenž se střetává s „idealističtějšími“ koncepcemi českého strukturalismu, který je konfrontován rovněž v kritikách představitelů marxismu, jakými byli Záviš Kalandra, Bedřich Václavek či konečně Kurt Konrad. V dalším průběhu kapitoly se Kanda věnuje tématu výše zmíněné studie, jež vyšla v České literatuře, tedy deskripci toho, nakolik byla vývojová tendence příklonu Jana Mukařovského a Felixe Vodičky k marxistickému myšlení organická. Dovolím si konstatovat, že zcela nerozporně dokazuje zcela jednoznačný zájem obou ikon českého strukturalismu o syntézu s marxismem v rámci svých snah o systematickou estetickou teorii. Kanda představuje cestu překonávání strukturalistických limitů v textech Jana Mukařovského a jeho postupný příklon k problematice individua a literárního vývoje nejenom recepčně, ale zejména v tomto období geneticky, i snahu Felixe Vodičky orientovat se na kategorii literárního vývoje a konkretizaci literárního díla jako sice historicky proměnlivou, ale materialisticky zakotvenou teorii, která ovšem ve svých extrémních polohách, jakou byla problematika „uměleckého mistrovství“, vychází ze značně zjednodušených, eklektických a aposterioristických pozic. (Eklektičnost a neorganické spojení marxismu a strukturalismu pak Kanda demonstruje na projektu tzv. akademických dějin české literatury a na příkladech vybraných hesel.) Zjednodušeně lze říci, že Kanda na těchto dvou literárních vědcích (a v podstatě na všech předchozích i následujících příkladech) demonstruje, nakolik se proměňuje horizont metodologických nezbytností, které do sebe daný systém musí integrovat, když přechází z autonomního do heteronomního statutu, nakolik se v rámci této integrace rovněž proměňuje (rozšiřuje i zužuje) kritika možností poznání a ontologického statutu literatury, a to rovněž v závislosti na axiologické otevřenosti či uzavřenosti celkového (ideologického) systému, v jehož rámci funguje.
Poslední kapitola „Od přehodnocování k deficitu sebekritiky“ je věnována nejprve šedesátým a poté sedmdesátým letům 20. století: Kunderovu Umění románu, Chvatíkově monografii k estetice Bedřicha Václavka, kafkovské konferenci v Liblicích v roce 1963 a návazným diskuzím opět o povaze toho, co je to nejenom socialistický realismus, ale co je to vůbec realismus a jaké má atributy, na nichž by bylo možné položit literárněvědný systém. Pro tyto diskuze představovala vhodný debatní objekt kniha Bezbřehý realismus Rogera Garaudyho, v níž Garaudy rozevírá významové možnosti realismu až k avantgardnímu irealistickému pojetí světa. Později v rámci kritických diskuzí právě nad adekvační teorií a realismem vystupují se svými doplňujícími statěmi ze strukturalistických pozic například Miroslav Červenka, Milan Jankovič či Mojmír Grygar. Kanda pak tuto kapitolu a výkladový plán monografie uzavírá poměrně zajímavým, ale nesystematickým výkladem pozdějšího normalizačního literárněvědného marxismu, jeho sklonům navracet se k tzv. konzervativnímu marxismu, což Kanda demonstruje na postavě Vladimíra Dostála, či (kritickému) zájmu o teorii znaku vzhledem k teorii odrazu v textech Sávy Šabouka. Kanda nakonec konstatuje, že je český literárněvědný marxismus jako moderní projekt neobnovitelný ve své historicky komplexní podobě, a to jednak kvůli naprosto rozdílné historické situaci, jednak snad implicitně rovněž proto, že ještě není zdaleka připravena taková půda k diskuzím a zejména k aplikacím, jak ostatně konstatoval František Svátek již před takřka deseti lety.
Jestliže jsme opravdu ve velice hrubé zkratce představili monografii, je nutné se obrátit na některé její neduhy, jež ostatně autor anticipuje na konci úvodu — tato kniha dle Kandy není studijní příručkou k dějinám literárněvědného marxismu. Celá monografie je vlastně autorským — dodávám, že komplexním — pohledem Romana Kandy na nové čtení českého literárněvědného marxismu. (Jedinou knihou, která v tomto rozsahu reflektovala vývoj marxistické literární vědy prizmatem obecnější marxistické kulturní politiky, byla kolektivní monografie pod vedením Miloslava Brůžka Ve znamení avantgardy. Výklad knihy byl ovšem značně kontaminován normalizační axiologií, mnoho výkladů je ideologicky dezinterpretováno, a jestliže je již neproblematickým zvykem považovat odborný text za narativ, pak lze v drtivé většině kapitol této monografie mluvit o nedůvěryhodných vypravěčích.) Byť je kniha, myslím, bystře strukturována vzhledem k vývojovým epistemologickým a ontologickým problémům daného předmětu zkoumání, je i přesto psána poměrně nekonzistentně. Jestliže jsem dobře pochopil velmi zjednodušující Janouškovy výhrady stran ahistoričnosti, pak je Kanda v této knize pravděpodobně plně neeliminoval, a to kvůli zvolené metodologii.
Z mého hlediska je například Bourdieuova teorie literárních polí, jakožto dědic heteronomních literárněvědných konceptů, doslova stvořena jako nástroj pro podobně hutnou reflexi, neboť dokáže poměrně jednoduše demonstrovat dynamiku a nejrůznější vzájemné vztahy napříč heterogenitou historických i dobových literárních polí. Kanda sice na začátku jednotlivých kapitol velice srozumitelnou formou čtenáře uvádí do daného filozofického konceptu, jenž přináleží své kapitole, a následně velice subtilně, ale bohužel pouze náznakově rozvine výklad soudobého „literárního života“, což je ovšem mnohdy nedostatečné. Jsou zmíněny sice výše uvedené historické momenty nejrůznějších marxistických platforem, ovšem bez zásadnějších, v textu uvedených konsekvencí, které by odhalovaly dynamiku diskuzí u nás v závislosti na diskuzích a koneckonců i (estetických a později politických) direktivách ze Sovětského svazu. Literárněvědný marxismus není autonomní sférou, ale naopak je ovlivňován mnohem širší diskurzivní pluralitou — literární, filozofickou, sociologickou, politickou, společenskou, ekonomickou. S trochou nadsázky bychom mohli konstatovat, že zde Kanda mnohdy postupuje vlastně takřka raněstrukturalistickými metodami, když se zaměřuje pouze na teoretické a metodologické diskuze a ztrácí z dohledu to podstatné — dění v literárním poli, a to nejen institucionálním, ale rovněž literárněkritickém. Chybí zde tedy, řečeno velmi hrubou zkratkou, například kontext polemik mezi ruskými formalisty a marxisty, chybí zde konsekventní osvětlení Ždanovova výstupu. V textu týkajícím se čtyřicátých let chybí alespoň krátký rozbor a shrnutí Štollova nechvalně proslulého výstupu (jak jsem již uvedl, Kanda se zaměřuje na Štolla prizmatem Horkheimera a samotný Štollův text není patřičně rozebrán), v případě padesátých let jsou to například známé útoky Jana Šterna či Michala Sedloně, v šedesátých letech v době opětovného nástupu strukturalismu například kniha Ladislava Štolla O tvar a strukturu v slovesném umění, respektive dobové diskuze o aktuálnosti a platnosti angažovanosti spisovatele. Výše jsem zmínil, že jsou normalizační léta v této monografii víceméně odbyta — jsou představeny dva typologické přístupy zosobněné Sávou Šaboukem a Vladimírem Dostálem jako dvě různé perspektivy literárněvědného marxismu té doby, ale není překvapivě reflektována edice Kritických rozhledů, kde vychází monografie tehdejších normalizačních literárněvědných autorit, které se v mnohých monografiích této edice věnují přímo tématům, jež jsou důležité i pro Kandovo téma.
Nejde ovšem pouze o padesátá a sedmdesátá léta — Kristina Andělová a ostatně i Pavel Janoušek sami zmiňovali, že dnes marxismus funguje spíše jako jistý výsek či pozůstatek, jehož mnohdy cenné analytické nástroje a analytické pojmy si vypůjčují nejrůznější vědní odvětví. „Otevřený“ marxismus se v dnešní době těší oblibě a propůjčuje se interdisciplinaritě. V knize je v tomto smyslu výtečně zobrazena právě cesta splynutí strukturalismu a marxismu, přičemž tato splývající cesta fungovala i v šedesátých letech nejenom ve strukturalismu, ale rovněž u surrealismu. Jestliže Kanda na začátku své monografie upozorňuje na mnohovrstevnatou šíři, kterou znamená spojení literární vědy s marxismem, pak by měla být patřičně reflektována v celé monografii — marxistická východiska opakovaně zaznívají v nejexponovanějších surrealistických publikacích té doby: ve sborníku Surrealistické východisko, Výtvarných projevech surrealismu, Realitě a poesii a konečně v prvním čísle časopisu Analogon, tedy v časopise, který měl vedle surrealismu v podtitulu také strukturalismus. (Můžeme sice namítnout, že na všech těchto surrealistických aktivitách měl značný podíl Vratislav Effenberger a že je to pouze jeho perspektiva, nicméně k marxismu či různým podobám anarchokomunismu měli mnozí surrealisté blízko.) Jestliže tedy Janoušek Kandovi vytýkal exkluzivní jména, která svým jedinečně otevřeným myšlením obohatila svůj předmět zájmu marxismem, pak já je v této knize naopak zásadně postrádám. (V době šedesátých let byl marxismus jako houba, která vtahuje všechny progresivní impulzy právě na základě výchozího marxistického humanistického stanoviska — vychází nejen zásadní monografie Moderní duchovní skutečnost a marxismus Roberta Kalivody, ale dochází k podnětným metodologickým diskuzím věnovaným spojení estetiky a marxismu v časopise Estetika. Kosík, Zumr a další intelektuálové věnují své studie nejenom promýšlení marxistické filozofie, ale rovněž promýšlejí marxismus v české literatuře, vychází zásadní odborné i popularizační knihy jako Psychoanalýza a politika Herberta Marcuse, Člověk a psychoanalýza Ericha Fromma, Člověk v psychoanalytickém poli Jiřího Cvekla, ale promýšlení marxismu zasahuje do všech oblastí — od problémů moderního katolictví [Garaudy, de Chardin], existencialismu [Sartrův Marxismus a existencialismus] či dokonce vesmíru [Prostor a čas Vojtěcha Tlustého s kapitolou „Dialektickomaterialistické pojetí hmoty“] atd.) Mimo východní blok se marxismus v průběhu celého století rozvinul do celé řady nejrůznějších kulturních kritik, dynamizoval nejrůznější odborné i neodborné přístupy ke světu. Kritizuji vlastně to, vůči čemu se Roman Kanda v podstatě ani nebrání poukazem k jisté „úzkoprofilovosti“ vlastního náhledu, což je legitimní, ale osobně postrádám nějakou syntetizující perspektivu, která by neskončila konstatováním, že literárněvědný marxismus je ve své vrcholné podobě dnes neuskutečnitelný. Naopak bych jej interpretoval tak, že ve své vrcholné podobě nebyl normativizujícím, ale naopak velmi otevřeným systémem, jenž je v dnešním světě velmi často aplikován ve své postmarxistické podobě a v našem prostoru po — logickém — antiheteromním období je čím dál více diskutován, a to ve všech případech rovněž v literárněvědném prostoru našem i světovém. Nevidím jediný důvod, proč by neměl být onen otevřený projekt marxismu aktuální pro současnost, kdy je historicky jasné, že stojíme v metamoderní době, která proti hegemonnímu monolitu postmoderismu navrací do hry všechny narativy, které nedogmatický marxismus sledoval, a kdy je postmarxistická filozofie většinou zbavena svých normativizujících tendencí.
Konečně souhlasím s tím, že by kniha mohla být psána v mírně srozumitelnějším modu, ale způsob, který Roman Kanda zvolil vzhledem k poměrně hutnému filozofickému rámci monografie, je zcela legitimní.
I přes jisté nedostatky, jež shledávám v oné autorské akcentaci některých problémů a v nedůsledném rozvinutí zejména reflexe literárněvědných marxistických konceptů padesátých a sedmdesátých let, jde o knihu, která přistupuje k předmětu svého bádání s patřičným nadhledem, se snahou demystifikovat mnohdy ideologicky zatížený náhled na marxismus, aniž by zakrývala ty podoby a intence marxismu, které směřují k významové uzavřenosti, direktivní a zjednodušující normativitě. Je to ovšem rovněž pobídka k mnohostranějšímu a syntetičtějšímu zpracování historie českého literárněvědného marxismu ve všech jeho podobách a oblastech, do nichž zasáhl.
Roman Kanda: Český literárněvědný marxismus. Kapitoly z moderního projektu. Praha / Brno, Ústav pro českou literaturu AV ČR / Host 2021. 262 strany.
Vychází v České literatuře 2/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
