Previous Next
Future of Czech and Polish Literary Bibliography − zpráva o řešení projektu ANNA GNOT — VOJTĚCH MALÍNEK — GABRIELA ROMANOVÁ — PIOTR WCIŚLIK   Rok 2015 lze v kontextu vývoje mezinárodní...
Čemu se smál středověký člověk? JAN MALURA V minulosti se poměrně často připomínal výrok německého pozitivistického filologa Wilhelma Scherera, podle...
Fenomén cestopisu v literárněhistorickém bádání střední Evropy JANA PÁTKOVÁ Monografie Marianny Koliové je zatím posledním příspěvkem k poetice i literárněhistorickému ukotvení...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

EDUARD BURGET

Koncem ledna letošního roku se v pražské Knihovně Václava Havla konala prezentace knihy Přemysla Houdy Normalizační festival: Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce, již v loňském roce vydalo nakladatelství Karolinum. Debaty se kromě autora samotného zúčastnili tři hosté, kteří knihu již dříve recenzovali: politolog Pavel Barša, literární kritička Eva Klíčová a kritik čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Diskuze, kterou moderoval politolog Milan Znoj, proběhla v kritickém duchu. Autor nejprve svou práci krátce představil a následně se vyjádřil k připomínkám, které zazněly ze strany přítomných recenzentů. O několik dní později se k proběhlému večeru vrátil ve svém sloupku v deníku E15 kritik Jan Rejžek. Aniž by své důvody podrobněji vysvětlil, proti Houdově knize se razantně vymezil a z celého večera vyzdvihl pouze reakci přítomného písničkáře Vladimíra Merty, který v Houdově knize vystupuje jako jeden z předních aktérů: „A tak musel povstat veterán, 74letý Vladimír Merta, aby co pamětník mohutně naháněný StB uvedl Houdovy lži či omyly na pravou míru“ (E15, 20. 1. 2020). V závěru svého textu Rejžek neopomněl připomenout, že Přemysl Houda patří ke generaci mladých historiků, nových vykladačů minulosti, kterým bylo před rokem 1989 sotva osm let, pročež je jejich neustálá potřeba relativizovat zločiny husákovského režimu komická. Kritik se tak sám postavil do role vykladače minulosti, který dobře ví, jak to tehdy bylo, což „ti mladí“ nemohou pochopit.

KATEŘINA PIORECKÁ

V době masopustu se letos už počtyřicáté konalo plzeňské sympozium, přivádějící na jedno místo k diskuzím různě zaměřené badatele se zájmem o „dlouhé“ 19. století. Výroční setkání na téma Od práce k zábavě. Volný čas v české kultuře 19. století uspořádali Zdeněk Hojda s Evou Bendovou. Autorem eponymní výstavy ve „třináctce“ Západočeské galerie je Roman Prahl (kurátorem Petr Jindra). Západočeské muzeum, v jehož zrekonstruovaném secesním konferenčním sále se v posledních letech sympozium koná, připravilo výstavu Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti, kterou Tomáš Benhardt zasvětil rozmanitým volnočasovým aktivitám pěveckého sboru Hlahol plzeňský.

ZDENĚK BERAN

V roce 2018, tedy v období, kdy si připomínáme dvousté výročí nalezení (1817) a prvního českého vydání (1819) Rukopisů královédvorského a zelenohorského, vyšel v USA moderní anglický překlad těchto textů. Editor svazku a překladatel obou děl David L. Cooper se přípravě publikace věnoval s promyšlenou péčí; kromě RKZ do knihy zařadil i svůj převod dvou kratších rukopisných básní údajně objevených v téže době a s RKZ souvisících, Písně pod Vyšehradem a Milostné písně krále Václava, svazek opatřil přehlednou předmluvou přibližující čtenářům okolnosti nálezu rukopisů a následné spory o jejich pravost, dále překladatelskou poznámkou zachycující mj. i historii RKZ v anglicky mluvících zemích, stručným poznámkovým aparátem k jednotlivým básním a antologií výňatků z českých prací, jež v průběhu 19. století reflektovaly povahu rukopisů a staly se základem tzv. „rukopisných sporů“, jejichž historie, zdá se, nekončí ani dnes. Podkladem pro americké vydání se stala zatím nejspolehlivější česká edice RKZ z roku 2010, připravená pro ediční řadu Česká knižnice literárním historikem Daliborem Dobiášem, z níž Cooper přejal nejen textové znění RKZ, ale v podstatě i její ideovou koncepci.

JIŘÍ POLÁČEK

Literární historik a editor Jiří Opelík je ve svém oboru činný i na prahu svých devadesátin (narodil se 21. října 1930). Svědčí o tom objemná antologie sloupků Arna Nováka nazvaná Nic malého neuzříš…, zahrnující výběr z Novákových sloupků otištěných v Lidových novinách v letech 1926–1939. Jak Opelík píše ve stručném úvodu, Novák čtrnáct svých sloupků z let 1920–1925 přetiskl v souboru Hovory okamžiků (1926) a pět dalších zařadil do svazku Duch a národ (1936). Sloupky z druhé poloviny dvacátých let a z následujícího desetiletí zůstávaly na stránkách Lidových novin poněkud zasuty, což Opelík považuje vzhledem k jejich „tematické šíři, zajímavosti a pestrosti, naukovému bohatství, vyvozovaným naučením, poutavému podání a stylové osobitosti“ za „politováníhodný fakt“, a tak řečenou antologií „vzal spravedlnost do svých rukou“ (s. 7).

JAN VÁŇA

Sociologie literatury nemá u nás historicky zdaleka tak silnou tradici jako v Polsku. Vedle několika monografií (zejm. Sociologie literatury Karla Krejčího [1944] a Sociologie a literatura Miloslava Petruska [1990]) se tématu věnovali v samizdatovém Sociologickém obzoru sociologové Josef Alan a Miloslav Petrusek, jejichž myšlenky vyšly souborně v polovině devadesátých let (srov. Sociologie, literatura a politika: literatura jako sociologické sdělení [1996]). Jedním z důvodů může být i fakt, že sociologie literatury vychází původně z marxismu a ten byl, na rozdíl od Polska, v československých akademických kruzích značně zprofanován — pojila se s ním „obsahová prázdnota a pragmatičnost“ (s. 251). V současnosti se tímto „neoborem“ — jak jej kvůli teoretické, metodologické a institucionální nesourodosti nazvala ve slavném bilančním textu „Recent moves in the sociology of literature“ (Annual Review of Sociology 1993, s. 455–467) americká socioložka Wendy Griswoldová — v Česku výrazněji zabývá Oddělení pro výzkum literární kultury při Ústavu pro českou literaturu AV ČR, což je i domovské pracoviště editora recenzované publikace, literárního vědce Jiřího Trávníčka. Ve svém výzkumu čtenářství, nebo jak sám říká, „čtenářologii“, Trávníček hojně čerpá právě z inspiračních zdrojů polské literární vědy, sociologie a bibliologie. Alespoň drobnou výseč z bohaté odborné tvorby našich sousedů se nyní rozhodl představit i českému publiku, aby se, stejně jako autor, mohlo přesvědčit, že z tohoto okruhu „pochází mnoho velmi zajímavých a inspirativních“ (s. 264), a často neprávem opomíjených, badatelek a badatelů.