V roce 2022, kdy uplynulo osmdesát let od smrti Vladislava Vančury, vydal historik Petr Koura (1978) monografii nazvanou Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady (tento název je parafrází slov Josefa Kodíčka z jeho projevu na londýnské vančurovské tryzně, konané 24. června 1942). Zaměřil se v ní na Vančurovu odbojovou činnost a na takzvaný druhý život, tedy na recepci autorovy osobnosti a tvorby od jeho popravy až po dnešek. Tuto dvojí perspektivu tudíž uvedený citátový název reflektuje jen zčásti.
Koura svou novou knihu dedikoval „přátelům ze Studia Ypsilon“, kteří mu umožnili v inscenaci Spálená 16 vyprávět o Vančurově tragickém konci. Jako motto zvolil Vančurova slova adresovaná Jiřímu Mahenovi a uzavírající román Markéta Lazarová (1931): v celé monografii tento román chybně nazývá Marketa Lazarová; je pravda, že pod tímto názvem několikrát vyšel, je však třeba respektovat první vydání (v rukopisné verzi a v ukázce otištěné v listopadu 1930 ve Zvěrokruhu, ale i na obálce řečeného prvního vydání od Jindřicha Štyrského je název Margareta Lazarová).
V úvodním textu Koura informuje, kdy se poprvé setkal s Vančurovým jménem (bylo to na rybářském kroužku) a jak postupně poznával jeho životní dráhu a dílo. Zaujala ho jeho odbojová aktivita, o níž roku 2016 publikoval studii v periodiku Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Marginalia Historica. Jako důležitý informační zdroj uvádí rukopisnou práci Františka Janáčka a Aleny Hájkové o Národně revolučním výboru inteligence. Tato autorská dvojice se věnovala mimo jiné Fučíkově Reportáži psané na oprátce — a právě spojitost Vladislava Vančury s Juliem Fučíkem je jedním ze specifik hodnocené knihy (Fučíkovou osobností se nově zabývá rovněž Stefan Zwicker v publikaci „Národní mučedníci“: Albert Leo Schlageter a Julius Fučík, vydané roku 2023 nakladatelstvím Academia).
V první části monografie Koura zkoumá Vančurovu odbojovou činnost a pomíjí při tom dřívější zpracování tohoto tématu, například v kolektivní monografii Česká literatura v boji proti fašismu (1987). Vančurovo působení v odboji navazovalo na jeho četné literární, publicistické a veřejné aktivity namířené proti italskému a španělskému fašismu a německému nacismu. Než se Koura začne tomuto tématu věnovat, nabízí Vančurův stručný životopis a výběrový výčet jeho děl, poté nastiňuje povýtce známé peripetie jeho vztahu ke KSČ a idejím komunismu (předmluva k Seifertově sbírce Město v slzách, vyloučení z KSČ v roce 1929, kritické články, sblížení s komunisty ve spojitosti s hrozbou nacismu, svědectví Vítězslava Nezvala). Teprve na dalších čtyřiceti stranách se soustřeďuje na Vančurovu odbojovou činnost. Přibližuje problematiku Národně revolučního výboru inteligence, přičemž cituje vzpomínky Lubomíra Linharta, Josefa Tomana či Václava Černého a těží i z uvedené práce Františka Janáčka a Aleny Hájkové. Osvětluje aktivity Julia Fučíka, Pavla Kropáčka nebo Vincyho Schwarze a samozřejmě hlavně Vladislava Vančury; popisuje rovněž okolnosti jeho zatčení 12. května 1942 včetně role, kterou při něm hrál Jaroslav Klecan, a následné věznění. Na základě výslechových protokolů zpochybňuje, zda byl mučen tak, jak se traduje. Dále už se zaměřuje na jeho popravu 1. června 1942, a to ve spojitosti s ostatními popravenými; připomíná též bezprostřední reakce na jeho smrt. Konstatuje, že nebyl zastřelen na základě obvinění, nýbrž proto, že byl čelným představitelem naší kultury, což bylo zřejmé již v době jeho skonu.
Druhá část recenzované monografie, sledující Vančurův zmíněný druhý život, je rozsáhlejší. Koura s odvoláním na teorii kolektivní paměti francouzského sociologa Maurice Halbwachse probírá nejprve různé reakce na Vančurovu smrt a potom rozličné pohledy na jeho osobnost a tvůrčí aktivity. Lze ocenit, že uvádí obecně málo známé texty otištěné v exilových periodikách (Čechoslovák, Mladé Československo, Naše noviny) či vančurovské články Zdeňka Nejedlého zveřejněné v Sovětském svazu. Ocenění zasluhuje i připomínka takzvaných národních mučedníků z ilegálního Rudého práva. Pominout nelze ani zpochybnění Fučíkova svědectví o Vančurových posledních chvílích: jde zejména o čas jejich posledního setkání.
Z poválečných let Koura právem věnuje velkou pozornost roku 1945, kdy vyšla řada vzpomínek na Vančuru v tehdejších novinách a časopisech (mezi autory těchto textů byli například Karel Nový, Zdeněk Urbánek, Jindřich Honzl, Karel Konrád, Vítězslav Kocourek, Otakar Mrkvička či Josef Rybák). Mimoto se 22. června 1945 v Divadle Na poříčí konal vzpomínkový večer a dvojčíslo 1945/3–4 časopisu Panorama bylo celé vančurovské. Koura se jím zabývá dosti podrobně. Připomíná jednotlivé autory (Jana Mukařovského, Karla Nového, Jiřího Mařánka, Václava Černého nebo Josefa Tomana), přičemž se zastavuje u příspěvku Ivana Olbrachta, v němž se píše opět o Vančurově mučení, ale i o mučení jeho spoluvězně Karla Strnada, jímž byl podle Kourova názoru Julius Fučík, neboť takto zněl jeho pseudonym. Relevantní je i zastavení u příspěvku Jaroslava Charváta, doplněné připomínkou hanebného soudního procesu, v němž šlo o přiznání spoluautorství Obrazů z dějin národa českého Charvátovi a dalším dvěma historikům, kteří byli Vančurovými poradci.
Koura dále přesvědčivě dokládá, jak byl Vančura ctěn i v letech 1946 a 1947: zmiňuje jubilejní články v Rudém právu a ve Svobodných novinách, vzpomínkový večer na Dobříši, udělení titulu národní umělec in memoriam a Československého válečného kříže 1939 či odhalení pamětní desky na Zbraslavi. Zároveň nezastírá, jak si KSČ Vančuru takříkajíc přivlastňovala a jeho jméno zneužívala při agitaci do parlamentních voleb v roce 1946. Únor 1948 přinesl změnu: do popředí se dostal Julius Fučík a Vančura ustoupil do pozadí. Rudé právo v letech 1948 a 1949 ani nepřipomnělo jeho výročí (na rozdíl třeba od Práce), ale na počátku padesátých let se k němu skrze články Ivana Skály postupně vracelo, byť v mezích komunistické ideologie. V téže době ho připomínaly také Lidové noviny.
Koura toto vše uvádí, zmiňuje i knihu Josefa Kresty Vlastenci hrdinové s Vančurovým medailonem a publikaci Vladislav Vančura ve fotografii (oba tituly vyšly v roce 1954). Komentuje též odhalení Vančurovy busty na Zbraslavi v roce 1959 s projevem Václava Kopeckého, který v něm o autoru Markéty Lazarové hovořil s velkou úctou, ale neodpustil si kritiku „literárního formalismu“ (šlo zjevně o strukturalismus, což Koura interpretuje chybně vztažením k Škvoreckého Zbabělcům). Vančurovo zvýznamnění v soudobé kultuře Koura ilustruje také vančurovskými pasážemi z Nezvalovy memoárové knihy Z mého života (1959), leč opomíjí podstatnější manifestaci tohoto zvýznamnění, kterou představují Spisy Vladislava Vančury (1951–1961), redigované Janem Mukařovským.
V průhledu do šedesátých let upozorňuje na článek Jiřího Honzíka z Rudého práva, připomínající dvacáté výročí Vančurovy smrti (vyšel 1. června 1962), takových připomínek bylo ovšem publikováno více, například v Kultuře, Tvorbě, Kině, Literárních novinách nebo v časopisu Dějiny a současnost. Koura se pak obrací k filmovým adaptacím Vančurových děl, ke Kunderovu Umění románu (1960) a knize Ludmily Vančurové Dvacet šest krásných let (1967), což je však pouhý synekdochický výběr z tehdejších vančurovských prací různého ražení, nemluvě o řadě reedic Vančurových děl. V reflexi Vančurova odkazu v době takzvané normalizace Koura konstatuje dílčí návrat ideologických schémat, který dokumentuje zejména články z Rudého práva (další periodika už takto vyhroceně na Vančuru vesměs nepohlížela). Poté připomíná nové vančurovské pomníky a památníky, jakož i novinky odborné literatury (práce Milana Blahynky, Aleny Hájkové, Vladimíra Dostála či Luboše Bartoška) nebo filmové adaptace Vančurových děl. Z ediční sféry zmiňuje soubor Řád nové tvorby (1972), ale nikoli nové Spisy Vladislava Vančury (z plánovaných čtrnácti svazků jich v letech 1984–1989 pohříchu vyšlo jen sedm).
V bilanci hodnocení Vančurovy osobnosti a tvorby po roce 1989 se zamýšlí nad tím, že autor Rozmarného léta byl v devadesátých letech vnímán hlavně jako komunista, což se promítlo i do přejmenovávání ulic, podniků či budov (lze dodat, že oficiálně byl v roce 1992 poctěn udělením Řádu T. G. Masaryka první třídy in memoriam, roku 1995 nadto vznikla filmová Cena Vladislava Vančury). Koura toto vnímání poprávu odsuzuje a současně uvádí nové formy připomínání Vančurova odkazu (činnost Spolku Vladislava Vančury v Háji ve Slezsku, pamětní desky ve školách, reedice Vančurových děl, jejich filmové, divadelní a rozhlasové adaptace, televizní seriál Bohéma). Stranou neponechává ani osud Vančurových ostatků. Stručný závěr své knihy, v němž cituje úvahu Ludmily Vančurové o možném Vančurově pomníku nad soutokem Vltavy a Sázavy, završuje opět zmíněným textem z Markéty Lazarové: lze ho chápat jako výraz jisté autorské skromnosti i jako výzvu dalším vančurovským badatelům.
Celek posuzované monografie dotvářejí standardní složky: jmenný rejstřík, anglické resumé, autorův medailon a též řada fotografií. Samozřejmě v ní neschází ani soupis pramenů a literatury, rozdělený na deset částí. Zařazených titulů je hodně, lze se však ptát, proč u použitých periodik nejsou uvedeny aspoň roky, proč v seznamu memoárových děl chybí relevantní vzpomínky Jaroslava Seiferta nebo Bedřicha Fučíka, proč je Kunderovo Umění románu začleněno mezi „dobové publikace“ (a nikoli — byť má esejistický ráz — do odborné literatury), proč do slovníkových příruček není zahrnut žádný slovník spisovatelů či proč jsou z Vančurových prozaických děl uvedeny jen čtyři tituly.
Je nabíledni, že Petr Koura si vytyčil velmi náročný úkol. Provedl sumarizaci Vančurovy odbojové činnosti, založenou hlavně na archivních dokumentech a přinášející nové dílčí poznatky nebo pohledy, ale malou pozornost věnoval jeho předchozím aktivitám namířeným proti fašismu a nacismu (viz texty shrnuté ve zmíněném svazku Řád nové tvorby). Takzvaným druhým Vančurovým životem provedl čtenáře především na základě studia soudobých novin a časopisů, přičemž jako historik jen okrajově vzal v potaz proměny recepce Vančurovy tvorby. Navíc leckterá periodika pominul, čímž však bezděky upozornil na potřebu vytvořit bibliografii vančurovských prací od počátku sedmdesátých let, kam je dovedena bibliografie Miroslava Laiskeho, až do současnosti.
Petr Koura: Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady. Odbojová činnost. Druhý život. Praha, Pulchra 2022. 240 stran.
Vychází v České literatuře 3/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
