Kniha Jana Tlustého Příliš hlučná prázdnota, která vyšla jako 39. svazek edice Teoretická knihovna ve spolupráci nakladatelství Host a ÚČL AV ČR, je příspěvkem české literární teorie k dlouhodobé a poměrně dalekosáhlé debatě o účincích a funkcích mezer v literárním díle. Jan Tlustý tuto debatu situuje na průsečících a v kontextu relevantních momentů vývoje literární teorie, naratologie, kognitivních věd a filozofie (od roku 1931, kdy vyšlo proslulé Umělecké dílo literární Romana Ingardena, po současnost), a v takto velkoryse rozvrženém rámci vyzdvihuje její hlavní otázky, hlasy, spory a možná řešení. V tomto „materiálu“ si zároveň proklestí určitou vlastní cestu. Řekněme rovnou, že provedení všech těchto (ne úplně jednoduchých) kroků se v celkovém plánu podařilo.
Je třeba především ocenit, že Tlustý do svého výkladu zahrnuje širokou množinu příbuzných pojmů, mezer, prázdných míst a neurčitosti a obecněji přístupů k tomu, co je v literárních dílech „nedořečené“ a jak toto implicitní a v textu nepřítomné působí, i otázku toho, jaký je (pro čtenáře) smysl nedořečenosti — a zejména to, že k posunům v této debatě, které jsou u nás dobře známy a hojně recipovány (od Ingardenovy ontologie literárního díla k Iserově recepční estetice a Ekově sémiotice čtení až po teorii fikčních světů), připojuje méně známé momenty této diskuze (Telavivská škola) a že ji dosleduje k aktuálnímu a možná zásadnímu, možná méně zásadnímu posunu v kontextu současných kognitivněvědných přístupů Marka Caracciola a Karin Kukkonenové a též (o dvě generace staršího) Horace Portera Abbotta. Oceňuji také, že Tlustý do svého pojednání vtahuje s Heideggerem a Patočkou perspektivy filozofické fenomenologie, čímž poněkud koriguje dojem, že vývoj názorů na nedořečenost má pouze progresivní a teleologický charakter, jakkoli kontinuita mezi kognitivněvědnými přístupy druhé generace a fenomenologií může vyvolávat určité pochybnosti (k oběma bodům viz ještě níže).
Kniha se skládá ze dvou symetrických částí po pěti kapitolách; namísto analytického či problémového rozvrhu volí Tlustý povýtce tradiční autorské zaměření kapitol (jednotliví teoretici a jejich koncepce) a v jejich rámci pak sleduje zmíněné posuny s častými (a postupně poněkud únavně se opakujícími) anticipacemi toho, co chápe jako komplexnější řešení problému nedořečenosti (v kapitolách 7–10), ale i s pomocí některých zpětných poukazů (zejména k pojmu trvalých mezer u Meira Sternberga v kapitole 3). Tlustý přesvědčivě pojmenovává hlavní posuny, takže zároveň představuje jakýsi reprezentativní výsek z dějin naratologie a teorie narativu, ale i teorie literatury vůbec. Zmíním některé z nich, a jen opravdu náznakem: Představa míst nedourčenosti se poprvé objevuje u Ingardena jako aspekt veškerého zobrazení v literárním díle. Představené předměty jsou zde neúplné a souvislosti jsou načrtnuty jen v podobě schematických aspektů, věci a souvislosti se doplňují „automaticky“ z intencionální aktivity čtenářova vědomí a toto doplňování má charakter konkretizace; význam této představy (existuje ideální konkretizace, a pokud ne, co to znamená?) pro pojetí čtení i pro pojetí literárních dějin však docení až recepční estetika a rovněž Vodičkova teorie ohlasů. Zásadní posun nastává s Iserem, který vidí text jako něco, co se odehrává při interakci se čtenářovým vědomím a vnímáním, co má tedy zásadně časovou povahu, přičemž se v několika souběžných liniích neustále vyrovnává, ale také nově aktualizuje napětí vznikající mezi tím, co si čtenář jako signifikantní ponechává v paměti, a tím, co anticipuje jako budoucí souvislost. Smysl narativního textu se rozvíjí v čase v systému konfrontací zlomů a posunů (např. v perspektivě vyprávění) i negací repertoáru (aktuálních sociokulturních) norem, které zůstávají v pozadí čteného; nic z toho nelze „ontologizovat“ mimo proces, jehož vlastním činitelem i nositelem je čtenář. To vše je dobře známo a pojmenováno v mnoha příručkách i monografických pojednáních u nás i v zahraničí, ale Tlustý postupuje dál, v kapitole 3 k Telavivské naratologické škole, k jejímu dynamickému systému mezer, rozlišení mezer dočasných a trvalých a k pojetí narativního zájmu, které obohacuje „intelektuální“ pojetí zabývání se smyslem o důležité aspekty emocionality a zainteresovanosti. V kapitole 4 vyzdvihuje Ekovo sémiotické pojetí lector in fabula (čtenáře v textu), které pracuje s představou neustále se posouvajících (a hierarchii měnících) rámců a scénářů, hledání tématu a procesu přijímání a zavrhování hypotéz (tato procesualita upomíná na Isera) a kde v pojmu kulturní encyklopedie mizí také příkrý rozpor mezi světem textovým a aktuálním. Ten se naopak odlišně uplatní v teorii fikčních světů, jejichž různé (opět autorsky pojaté) varianty resumuje Tlustý v kapitole páté. Charakterizuje zde proměnu „mezery“ (jako neúplnosti) v kontextu sémantiky fikčních světů (Thomas Pavel) a konfrontuje i další pojetí (intenzionální funkce nasycení u Lubomíra Doležela, princip minimální odchylky u Marie-Laure Ryanové, Ekovy malé světy, nepříznakové mezery u Ruth Ronenové, Červenkovy inference a pásy ve fikčním světě lyriky). Šestá kapitola, která tvoří úvodní kapitolu druhé, zásadnější části, výstižně charakterizuje pojetí mysli a kognice (4E kognice — embodied, enacted, embedded, extended) z pohledu kognitivní vědy „druhé generace“ (označení najdeme u Lakoffa a Johnsona a sami její představitelé, jako je Karin Kukkonenová, je přejímají) a vysvětluje koncepty, jako jsou zrcadlové neurony nebo vtělená simulace, i základní, neurovědecky založenou premisu „kognitivců“, že veškeré naše zabývání se smyslem má základ v tělesném, smyslovém a afektivním uchopování světa. Zkratkou: už nejde o to, jak čtenář „vstupuje“ do textu, ale naopak o to, jak se rodí příběh (jako primárně ztělesněná, avšak zhuštěná zkušenost simulace situací) ve čtenáři a se čtenářem. Paralelu k tomu nachází Tlustý ve fenomenologii vnímání zejména u Merleau-Pontyho. V kapitole sedmé se představuje enaktivní pojetí čtení Marka Caracciola a v kapitole osmé, jak Karin Kukkonenová chápe pravděpodobnostní design zpracování textu a kaskády kognice, kterými se propojují různé řády (příběh, vtělený čtenář, mentální knihovna), v nichž se neustále odvíjí čtenářovy odhady budoucího a jejich korekce v několikanásobných vzájemných zpětných vazbách. V kapitole deváté se u Abbotta vyzdvihuje představa egregious gaps, nápadných mezer, které provokují k dopředstavení, ale zároveň nám tomuto doplnění jaksi trýznivě nebo neuspokojivě brání; a co znamená (také eticky), když tomuto volání po zaplnění vzdorujeme a „otevíráme se nevědění“. Tento vposledku etický a filozofický problém se pak traktuje v kapitole desáté skrze Heideggerovy úvahy o bytí-ve-světě a problém Gestellu, vědecko-technické struktury, která vytváří určitou závislost na svém „odkrývání světa“, a uvažuje se také s Patočkou a jeho reflexemi otřesu (v souvislosti s historickým prožitkem války) o rezonancích žitého světa v literatuře a „vykloněnosti do ničeho“ mimo jiné v kontextu „péče o duši“, tedy také úvah o určitém tajemství a trhlině, jíž se člověk v situacích návratu nebo zastavení vystavuje (také v umění). Nejcennější na tomto průvodci po pojetí mezer je nepochybně představení kognitivněvědných přístupů Marka Caracciola a Karin Kukkonenové, které již získaly světový ohlas, u nás však (snad kromě souvislosti s podobně zaměřenými pracemi Anežky Kuzmičové) moc známy nejsou (a to ani, troufám si říci, mezi specialisty naratology) nebo přinejmenším nejsou, až na výjimky, příliš recipovány a diskutovány, a zejména cenné je to, že je uvádí v souvislost s několika tradicemi literárněteoretického a naratologického myšlení, které u nás mají své pevné místo a již ustálené interpretace (Ingarden, Iser, Eco, Pavel, Ryanová, Ronenová, Doležel, Červenka). V tom smyslu je Tlustého práce opravdu potenciálním podnětem k oživení literárněteoretické reflexe u nás, která, jak se zdá, v určitých oblastech literární vědy poněkud zakrňuje a příliš nedrží krok se světovým vývojem (což nemyslím ve smyslu nutnosti přejímání trendů, nýbrž ve smyslu historického a komparativního zhodnocení, promýšlení metodologických základů a různosti přístupů, dnes dříve než kdy jindy tak potřebného).
I v rámci toho, co je u nás dobře známo, nacházíme u Tlustého výstižné charakteristiky a analýzy (například konfrontace různých fikčněsvětových přístupů a kritická diskuze o principu minimální odchylky na s. 92–100). Jindy zase autor hezky vystihne ze známé koncepce něco méně zjevného, co zdárně zapadá do jím sledované teorie mezer, např. (s. 51) Iserovu ideu sekundárních mezer v Aktu čtení, která anticipuje myšlení Abbottovo a dokládá, že vývoj není tak teleologický a kontinuální, jak se leckdy může při výkladu a strukturaci obsahu zdát.
Tím se dostávám k pochybnostem, které mi nad celkovou koncepcí i dílčími momenty výkladu tanou na mysli. Je především problematické, že ačkoli autor výrazně souzní s představami Caracciola a Kukkonenové, jejich koncepce ve skutečnosti dosti utlumují, respektive výrazně zužují význam „mezer“, neboť čtenářská vtělená mysl si doplňuje to, co potřebuje, a „přítomnost nepřítomného“, tedy mezerovitost popisu, prostoru, situace ve verbální reprezentaci vlastně nijak příznakově nepociťuje: podobně jako ve skutečnosti ani prostřednictvím textu nevnímáme v úplnosti, nýbrž situačně, bodově, selektivně. Mezery jsou tedy povýtce nepříznakové a nutné (v tom jako by se dokonce blížili Doleželově „zákazu“ mezery doplňovat, ač to Tlustý nezmiňuje; je však protismyslné doplňování mezer zapovídat). Tlustého polemika je náznaková a ne úplně přesvědčivá: na příkladu fragmentárního popisu v Mezipřistání Matěje Hořavy dokládá, že „prázdné oblasti“ „úplně až tak nelze odsunout stranou. Přece jen silný estetický účinek citovaného úryvku je založen i na tom, co vypravěč »nevnímá« a o čem nemluví. Toto neviděné, ne-předmětné je stále nějak přítomno, vystupuje jako horizont, od něhož se vypravěč odvrací (mimo jiné svým pohledem), který znejišťuje, zde právě svou cizotou“ (s. 154). Na to lze namítnout zaprvé, že každý text (dokonce nejen fikční text) se vztahuje k horizontu přímo nevyjádřeného (tématu), aniž by jeho estetické působení nutně záviselo na ztělesnění, a zadruhé, že v této charakteristice Tlustý zaměňuje nedourčenost textu a textovou tematizaci cizoty — tedy věci jiného řádu. V každém případě svým příklonem ke „kognitivcům“ druhé generace a pak dílčím odklonem, který ale jejich koncepce víceméně nepřipouští, Tlustý rozkolísává základy své odpovědi na otázku, jak tedy mezery chápat.
V předposlední kapitole se Tlustý ztotožňuje s pojetím mezer u Horace Portera Abbotta, kde jsou mezery opět zvýznamněny jako zásadní faktor estetické zkušenosti s literárním textem, dokonce faktor otevírající — zde za oporu slouží Lévinasovy úvahy o neredukovatelnosti Druhého na příběh nebo obraz — důležité etické implikace. Tlustý resumuje Abbottova rozlišení forem neznáma či mezer v narativním textu a dobře vysvětluje, jak Abbott chápe impulz k zaplňování toho, co nelze vysvětlit, a přesto se to vysvětlení domáhá (svázání mezery, vytváření stínových příběhů), a zejména se pak s Abbottem ztotožňuje v tom, co implikuje přijetí výzvy otevřít se nevědění (a jak k tomu může docházet; snad bych jen dodal, že vytváření stínových příběhů a otevírání se nevědění se snad nemusí vzájemně vylučovat, zůstáváme-li si vědomi toho, že stínové příběhy jsou ve své podstatě fantazijní nebo zkusmé). Co však Tlustý nepodrobí reflexi, je důležitá okolnost, že Abbottova koncepce není slučitelná ani s prediktivním zpracováním podle Kukkonenové, ani s Caracciolovým enaktivismem, a to proto, že předpokládá existenci intencionálního čtení či implikovaného autora a uchovává nároky textu jako výzvu čtenáři jim dostát; to se vůbec nepodobá zmíněným dvěma přístupům (a naopak je to blízké Iserovi a Ekovi či také rétorické naratologii Boothově): Kukkonenová a Caracciolo popisují podmínky toho, co se děje — co text ve čtenáři spouští, Abbott popisuje to, co text klade jako své podmínky smyslu a čemu má být čtenář v jistém smyslu práv.
Mám také pochybnosti o tom, zda spojitosti mezi pojetím „tělesnosti“ u fenomenologů a kognitivních lingvistů a naratologů, a konkrétně mezi Lakoffem a Johnsonem, Caracciolem, Merleau-Pontym, Heideggerem a Patočkou (jakkoli např. blízkost mezi Merleau-Pontyho fenomenologií ztělesněného vnímání a Caracciolovým enaktivismem se mi jeví dobře doložená) jsou vždy tak kontinuální, jak se nám tvrdí (např. u Caracciola se mluví o předjazykových, tělesně motivovaných strukturách vnímání, zatímco u Heideggera se připomíná pojetí jazyka jako domova [s. 36]). Konfrontace rozporů v této znovuvynořující se linii výkladu se nedočkáme také proto, že jednotlivé kapitoly mají často shrnující a excerpční spíše než analyticko-komparativní charakter. Je pravděpodobné, že při podrobnějším srovnání by se objevovaly spíše rozdíly a nekompatibility (zejména mezi kognitivisty a Heideggerem, případně Patočkou) než úzká spojitost, která se nám spíše rétoricky sugeruje. Zčásti tento složitý problém návaznosti a pojetí vývoje souvisí s tím, že Tlustý někdy en bloc přejímá kritickou rétoriku (co říkají „strukturalisté“, co říkají „fikčněsvětoví teoretici“), která u Caracciola nebo Kukkonenové částečně vyplývá z polemického zápalu a někdy možná z neznalosti (např. spojitostí mezi recepční estetikou a některými proudy v Pražské škole).
Podobně se mi jeví opakující se charakteristiky zlomu mezi kognitivněvědnými přístupy první a druhé generace. Čteme např. (na s. 119): „Můžeme čtení vysvětlit pouze na základě logických operací vyplývání a prostřednictvím pojmů, které původně sloužily k modelování umělé inteligence? Nevstupují zde do hry ještě jiné faktory? Anebo ještě jinak: čteme (a jsme) jen rozumem, anebo čteme (a jsme) i tělem?“ O kousek dále (s. 127) je tentýž posun popsán kontrastem fluidity a stability. Když pomineme rozdíly mezi jednotlivými autory (i fázemi vývoje jejich uvažování) a vezmeme si příklad Umberta Eka (zhruba období Lector in fabula, kdy byl inspirován kognitivní vědou „první generace“), primární rozdíl není, jak se zde naznačuje, ani v pevnosti či stabilitě scénářů na jedné straně a fluiditou, proměnlivostí a procesualitou na straně druhé, ani v rozporu mezi logikou a tělesností. Čtení je tu pojato, a to má zjevné paralely s konceptem prediktivního zpracování u Kukkonenové, jako neustálý proces korekcí a zpětných vazeb, neustálé hledání, korigování a vztahování mnoha vzájemně se posunujících rámců a scénářů — obojí je procesuální a fluidní, obojí zahrnuje zpětné smyčky a korekce a ani jedno není popisováno jako logické operace vyplývání.
Nepochybně by tu pomohlo přihlédnout k aktuálnímu a živému dialogu mezi výzkumem umělé inteligence a kognitivními vědami (včetně baysiánského přístupu k neuronovým sítím, zjevně kompatibilního s přístupem Kukkonenové). Současné neuronové sítě jsou totiž právě v rozporu se symbolicko-logickým přístupem a spor se vede — v rámci modelování AI — o to, zda vtělenost a senzorická multimodalita jsou nutnými podmínkami vzniku inteligence blízké té lidské, nebo naopak může vzniknout, jak se to může jevit u velkých jazykových modelů, inteligence disponující skutečným (jakoby lidským) rozuměním pouze na základě textových dat. (To by dosti nabourávalo přístup např. Caracciolův a Kukkonenové v knize With Bodies.)
Vposledku se jeví výhodnější podstatným kognitivněvědným „axiomům“ (např. poznatky o paměťových stopách, zrcadlových neuronech nebo simulační model) ponechat status nepotvrzených hypotéz a k otázce, zda vycházíme při čtení fikčního textu ze své tělesně založené zkušenosti, přistupovat skutečně jako k otázce, nikoli ji dokládat jako danost (nepochybně i pod vlivem „symbolického kapitálu“ či statusu spojeného s neurovědeckým výzkumem sugerujícím společenskou prospěšnost, exaktnost, ověřitelnost apod.). Můžeme si také položit otázku, co nového nám v rámci myšlení o literatuře takové pojetí čtení poskytuje; to, že se v Čapkově románu nalaďujeme na Hordubalovy tělesné pocity a emoční stavy (viz s. 125–126), je zřejmé i bez kognitivních věd a mnoho převratně nového, jak se tu zdá, tento pohled nepřináší. Současně je zřejmé, že kognitivněvědné přístupy (druhé generace) otevírají otázky, ke kterým se sémioticko-recepční teorie dostávaly spíše anekdoticky (a ne jako k samostatnému poli výzkumu): dejme tomu otázku, jak se z kognitivního hlediska mění chápání světa u zkušených čtenářů („zahušťuje se“? stávají se paranoidními interprety světa?).
Tlustý ostatně připomíná (s Anežkou Kuzmičovou) „explanační mezeru“, totiž že provádí-li mozek prokazatelně určitou simulaci, neříká nám to ještě nic o jejím významu a smyslu, což je princip, který jinými pojmy popisuje také sémiotika: sémióza mění povahu věci, byť zde a tady přítomné nebo smyslově zažívané apod., jakkoli sémiotika teprve nyní hledá, jak lépe „uchopit“ (viz vtělenost metafor) právě tělesnost a materiální i technické aspekty znakového procesu.
Další připomínky mají spíše dílčí charakter: Pro nuancovanější pojetí mezer by nepochybně dobrý impulz představovala diachronní naratologie (Monika Fluderniková, Eva von Contzen, Alice Jedličková, Peter Hühn, Jiří Koten; některé práce ovšem vyšly až v poslední době): rozvíjí se tu např. pojetí dotváření koherence nekoherentního textu vzhledem ke stabilním modelům světa (např. sdíleným narativním modelům posloupnosti stvoření a znovuzrození). Chybí perspektiva transmediální či intermediální naratologie, přestože je řeč o „společensko-technologických změnách“, v nichž se literatura ocitá (viz zmínku naivní debaty o konci románu [s. 91]). Tento rámec by vysvětlil ledacos ohledně fungování mezer v literárním textu s pomocí rozlišení typů smyslových modalit a úrovní významotvorných procesů v tištěné literatuře a jiných médiích na komparativním základě. Pasáže o pavučině Gestellu a kritika současných digitálních médií opírající se o Heideggera a Yuvala Noaha Harariho působí nedopracovaně; Harari je tu spíše popularizátor než historik a jeho analýzy „dějin zítřka“ a důsledků digitality se neopírají o relevantní kompetence a zdroje (vhodnější by bylo přihlédnout např. k práci Shoshany Zuboffové Věk kapitalismu dohledu, která vychází také z archivního a historického výzkumu). Celá široká oblast teorie a filozofie techniky (Bernhard Siegert, Bernard Stiegler, Vilém Flusser, Paul Virilio, nemluvě o Friedrichu Kittlerovi ad.) jde daleko za rámec Heideggerových v lecčems elementárních úvah (a to i v rámci fenomenologie, např. Ernst Wolfgang Orth). V pasážích opírajících se o Patočkovy úvahy o smyslu umění (s. 201) se zase vytrácí ona primární tělesná dimenze, která je jinde pro zakoušení narativního díla tak zásadní. Chybí komplexnější zhodnocení přínosu pojetí dění smyslu a představy nezáměrnosti u Jana Mukařovského a Milana Jankoviče, otázky, jak vzniká a odehrává se (a k čemu vposledku poukazuje) kladení odporu vůči významovému sjednocení.
Poslední kritická poznámka se týká redakce, která mohla být rozhodně důslednější (překlepy mj. v anglických termínech, opakování expozé Sternbergovy knihy, která už jednou byla uvedena na s. 67). Může-li můj hlas dolehnout až k uším redaktorů Hostu a editorů Teoretické knihovny, přimlouvám se velice také za zatraktivnění opravdu již nápadně (až egregiously) zastaralé grafické podoby edice. Již proto, že tato edice zahrnuje celou řadu cenných domácích i zahraničních titulů; kniha Jana Tlustého jim dělá důstojnou společnost.
Jan Tlustý: Příliš hlučná prázdnota: Mezery, otřesy a smysl v literárním díle. Host/ ÚČL AV ČR, Brno/Praha 2022. 246 stran.
Vychází v České literatuře 5/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
