Libor Pavera, profesor Technicko-humanistické akademie v Bielsku-Bialé, publikoval úvahu (PAVERA 2022),1 ve které stručně hodnotí „některé tendence a trendy, které se objevovaly v posledních třech decenniích a v určité podobě krystalizují před našima očima v oblasti literární vědy“, konkrétně literární vědy české, slovenské a polské. Stať vyšla v kolektivní monografii: to je důvod, proč se k ní chci vyjádřit v literárněvědném periodiku. Nehodlám rekapitulovat celý text; dovolím si komentovat jenom několik poznámek, které autor věnoval oblasti české. Přijímám je primárně jako podnět k tomu, abych se dotázal, jak byly míněny: jejich formulace totiž — aspoň pro mě — jsou často víceznačné.
Tak např. období po roce 1989 Pavera charakterizuje jako dobu „změn, které někteří nazývají revolučními“. Striktně vzato to odpovídá skutečnosti: nepochybně existují i lidé, kteří tyto změny revolučními nenazývají. Ale zároveň lze autorovu formulaci pochopit jako náznak otázky, zda tedy ony změny revoluční byly, nebo nebyly. Snad se shodneme na tom, že před listopadem 1989 u nás svoboda tisku neexistovala, kdežto potom ano. A že se to zvlášť znatelně dotklo literární vědy a humanitních oborů. A byl to tak náhlý zvrat poměrů, že ho můžeme právem označit za revoluční.
Nebo dále: „Mohou se na dějinách literatury […] a interpretaci něčeho téměř současného podílet ti, kdo sami tvořili nedávné dění? Odpověď je vcelku jasná…“ Bohužel z této formulace odpověď jasná není: zdůvodnit by se dalo ano i ne. A autor dodává: „Opak byl, žel, pravdou.“ I to je víceznačné: podíleli se, či ne? Příklady, které by to objasnily, se tu neuvádějí.
Libor Pavera hodnotí českou literární vědu po roce 1989 spíše kriticky:
„Tvůrcům scházelo nářadí a instrumenty, ale především tolik potřebný odstup, s nímž by za pomoci vhodných metod a terminologie přistoupili ke psaní dějin a hodnocení.“ I tady bych byl velmi zvědavý na konkrétní případy: domnívám se, že např. Lexikon české literatury nebo akademické Dějiny české literatury 1945–1989 jsou příkladem nezbytné badatelské kontinuity, v řadě případů i personální. Autor pokračuje: „Všude navíc byla patrná snaha »odpíchnout se« od tzv. marxistické literární vědy (aniž by se odlišovalo »dobré« a »zlé«, poučené od strojově aplikovaného).“ Je sice otázka, jestli tato snaha byla opravdu patrná všude, ale i kdyby: kdo studoval českou literaturu v osmdesátých letech, kdo třeba (jako náš studijní kruh) v předmětu zvaném Literární teorie celý semestr probíral Leninovy stati o Tolstém, ten tu snahu o odpíchnutí vítá. Zvlášť když se nostalgie po marxismu nedávno projevila v jiných svérázných hodnoceních české literární vědy, na která poukázal Pavel Janoušek v polemikách s Kristinou Andělovou a Romanem Kandou (JANOUŠEK 2018, 2020a, 2020b). Libor Pavera však k marxistické literární vědě doplňuje, že „jejím newspeakem psali de facto všichni, včetně těch, kdo se v oblasti »šedé zóny«, disentu nebo emigrační literatury aktivně pohybovali.“ Tady už se jenom ptám: opravdu všichni? Skutečně by se dalo textovou analýzou doložit, že po roce 1989 psal marxistickým newspeakem i Jaroslav Med? Mojmír Trávníček? Josef Škvorecký?
Jak jsem už naznačil, Paverovým hodnocením novější literární vědy by prospělo více konkrétních příkladů. Ale několik málo jich tu najdeme. Uveďme jména z oblasti české. Kromě Daniely Hodrové a Vladimíra Macury, kteří jsou připomenuti proto, že v české verzi uvedli Curtiovu teorii toposu, a Martina Hilského s jeho dějinami mentalit je tu jmenován František Všetička, autor četných studií o kompozici uměleckých textů. Podle Libora Pavery jsou právě Všetičkovy studie příkladem odlišností od hlavního proudu naší literární vědy: „Diskrepance vynikají mezi názory prezentovanými v dějinách české literatury a Všetičkovými výsledky, u jejichž zrodu je poctivá práce s původním textem […] Všetičkovy dílčí, detailní, k pramenům jdoucí analýzy představují nejlepší prověření kvalit dějin, které vytvořili ti, kdož se zpravidla podíleli na jejich »dění«, »dění«, které je nutně přesahuje.“ Čestné slovo, že v nejmenším nemíním zpochybnit odbornou solidnost studií Františka Všetičky, který se mimochodem letos dožil devadesáti let. Ale rád bych se tu dočetl důvody, pro které Libor Pavera míní, že Všetičkovy rozbory kompozice jsou opravdu nejlepším prověřením kvality našich nových literárních dějin. Mimochodem kterých? A kterých názorů v nich prezentovaných?
„Dějiny literatury vzniklé po roce 1990 bude nutno brát s přehledem. Jednak je vcelku známo, že dějiny píší vždy vítězové, jednak nelze dějiny literatury psát stylem »přehazování znamének«“ — konstatuje Libor Pavera. Kdyby ještě upřesnil, které konkrétní příručky má na mysli, mohli bychom začít pátrat, jsou-li v nich opravdu příklady přehazování znamének. A pokud by navíc uvedl jména vítězů, kteří ty dějiny psali, a vedle nich jména těch, kteří je podle něj měli psát a nepsali, byly by celé jeho metadějiny jasnější. A já bych k nim nekladl tyto otázky.
1 Všechny následující citáty v uvozovkách se najdou v tomto zdroji.
Literatura
JANOUŠEK, Pavel
2018 „Znalec v rozpacích aneb Motivace a meze rehabilitačních strategií“; Česká literatura LXVI, č. 1, s. 93–100
2020a „Diskurzivní bublina jako nástroj marketingové propagace marxismu. Vysvětlivky ke studii Romana Kandy »Strukturalisté dělají marxismus« (ČL 2019/5)“; Česká literatura LXVIII, č. 1, s. 75–82
2020b „Vysvětlení… Ad Kristina Andělová: »Jak mluvit o marxismu v humanitních vědách?« (K textu Romana Kandy »Strukturalisté dělají marxismus« a k reakci Pavla Janouška »Diskurzivní bublina jako nástroj marketingové propagace marxismu«)“; Česká literatura LXVII, č. 5, s. 592–593
PAVERA, Libor
2022 „Tendence a trendy vybraných literárněvědných soustav v posledních letech (ČR, Slovensko, Polsko)“; in Ivo Pospíšil (ed.): Česká a slovenská komparatisti ka a wollmanovská tradice (Brno: Česká asociace slavistů), s. 143–148
Vychází v České literatuře 1/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
