Spisovatelka a bohemistka Bronislava Volková prožila více než čtyřicet let v exilu. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se její profesní a životní osudy budou ubírat převážně mimo původní vlast. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v oboru ruština a španělština. Na počátku sedmdesátých let 20. století odmítla vstoupit do komunistické strany. Tento odvážný krok jí tehdejší nedemokratický režim spočítal při nejbližší příležitosti: neumožnil jí obhájit kandidátskou práci. Bronislava Volková citlivě vnímala svírající kleště nastupující normalizace v Československu, a rozhodla se proto k zásadnímu životnímu kroku v podobě odchodu do exilu. Nejprve pobývala ve Spolkové republice Německo v Kolíně nad Rýnem, následně přesídlila do Spojených států amerických. Nejdéle působila na Katedře slovanských jazyků a literatur na Indiana University v Bloomingtonu, kde také byla v roce 1991 jmenována řádnou profesorkou slavistiky. Profesně se Volková zaměřuje na lingvistickou a literární sémiotiku, především na rozdíl mezi hodnotovostí, emotivitou, intenzitou a expresivitou, i stupněm a typologií emfáze v oblasti české, ruské a španělské syntaxe.
Podoby exilu v židovské literatuře a myšlení lze chápat jako bilanci autorčiných profesních znalostí. V knize se v patnácti kapitolách prolínají dva klíčové pojmy: vnější a vnitřní exil. První z nich je možné chápat jako vyhoštění z vlasti se zákazem návratu pod hrozbou perzekuce. Jedná se o typ trestu často spojený se samotou a izolací. V případě židovských spisovatelů a myslitelů existují podle autorky tři periody a typy evropského exilu: První souvisí s exodem Židů z polských, ukrajinských a ruských teritorií, která byla součástí Rakouska-Uherska nebo Sovětského svazu, během první světové války a po ní. Druhé období charakterizuje odchod Židů z Evropy do Spojených států amerických po roce 1918. Třetí perioda nastala po druhé světové válce v souvislosti s exodem Židů ze států východního bloku. Volková připomíná zajímavou, přesto však v odborné literatuře opomíjenou skutečnost: navzdory veškerým peripetiím (odloučení do vlasti, přetrhání často dlouhodobých sociálních vazeb a nutnosti adaptace na nové, často odlišné prostředí) našla většina židovských spisovatelů v zámoří nové, příznivější podmínky pro osobní i profesní realizaci.
Vnitřní exil spočívá podle autorky v revoltě proti běžnému myšlení a jednání, přičemž tato forma obrácení se do sebe umožňuje spisovateli nově pojednat o často skrytých nebo zamlčovaných společenských problémech (například Franz Kafka, Robert Musil, Karl Kraus nebo Franz Werfel). Za nejzajímavější v tomto ohledu pokládám patnáctou kapitolu knihy, kde autorka hovoří o exilu jakožto o impulzu k hledání pravdy na příkladu psychologa Viktora Frankla a známého „lovce nacistů“ Simona Wiesenthala. Frankl zůstal během druhé světové války ve Vídni, ačkoli měl možnost emigrovat do Spojených států amerických. Bolestivou zkušenost z několika koncentračních táborů využil ve slavném díle Člověk hledá smysl. V něm pronikavým způsobem analyzoval myšlenkové procesy vězňů a došel k závěru, že třicet procent populace nedokáže najít smysl života a přijmout odpovědnost za vlastní existenci, čímž se pohybuje v pomyslném existenčním vzduchoprázdnu, což vede k depresi, agresi a závislosti. Uvedená teze později významně inspirovala psychoterapeuty a humanistické psychology.
Druhý zmíněný, haličský rodák Simon Wiesenthal, prošel šesti koncentračními tábory a tuto traumatickou zkušenost transformoval v hledání pravdy a spravedlnosti. Po druhé světové válce shromažďoval důkazy o nacistických válečných zločinech, v roce 1947 založil v hornorakouském Linci Židovské dokumentační středisko, kde ve skromných podmínkách shromažďoval svědectví židovských vězňů. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století upozornil na nacistickou minulost členů rakouské spolkové vlády Bruna Kreiského a tehdejšího generálního sekretáře Organizace Spojených národů a pozdějšího rakouského prezidenta Kurta Waldheima. Výrazně tak napomohl transformaci rakouského kolektivního vědomí směrem k hlubší a dlouho opomíjené reflexi podílu Rakouska na zvěrstvech druhé světové války.
Podoby exilu v židovské literatuře a myšlení pojednávají zvolenou tematiku z různých uhlů pohledu. Perspektiva vnitřního a vnějšího exilu u židovských spisovatelů a myslitelů byla v dosavadní odborné literatuře dosud zmiňována jen okrajově, proto by kniha mohla představovat impulz k dalšímu bádání (nejen) pro bohemisty a historiky.
Bronislava Volková: Podoby exilu v židovské literatuře a myšlení: Střední Evropa ve dvacátém století a odchod do Ameriky. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2022. 138 stran.
Vychází v České literatuře 4/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
