Lubomír Doležel při loňské návštěvě v Ústavu pro českou literaturu připomněl úvahu, kterou uzavíral již knihu Heterocosmika — teorie fikčních světů by měla vyústit v historii fikčních světů. Po Doleželovi, jenž k takové historii literatury zatím přispěl analýzami české postmoderní prózy, uvažoval o praktickém uplatnění teorie fikčních světů i Bohumil Fořt, například v závěru Úvodu do sémantiky fikčních světů. Ve své nejnovější knize Fořt předložil další část historie fikčních světů české literatury, věnovanou próze realistické. Literární historie se v posledních letech k problému realismu vrací na nových metodologických základech a Fořtova práce tak může být významným příspěvkem do otevřené diskuze. Její autor v teorii fikčních světů nalezl zázemí, na jehož základě chce systémově uspořádat málo přehledné literárněhistorické poznatky o realistické próze, dobrat se jejího konzistentního obrazu.
Autor dospívá k cíli své práce v jednotlivých analytických studiích, jimž předesílá teoretický rozvrh „realistického fikčního světa“. Při popisu modelu tohoto světa se zaměřil na realistický román, který vnímá jako projev epistemologicky orientovaného modernistického umění. Ve vstupních úvahách o historickém zakotvení realistického umění připomíná etablování střední třídy evropské společnosti v průběhu 19. století a zájem jejích příslušníků o takové zobrazování skutečnosti, které odpovídalo jejich prožívání světa. Dále hovoří o úsilí evropského realistického umění „zobrazit změny společnosti a změny společenského a morálního fungování jedince a jeho niterné reakce na ně“, přičemž si je vědom „specifických literárních i kulturních daností a potřeb“ českého společenského a literárního prostředí, které si i ve druhé polovině 19. století „dílem uchovává jistou variantu estetických a etických otázek iniciovaných národně obrozeneckými snahami a dílem formuluje otázky a odpovědi nové“.
Autor sice usiluje přizpůsobit „způsob analýzy a interpretace české realistické tematiky“ specifické situaci domácího prostředí, některé podstatné okolnosti vzniku a rozkvětu českého realistického psaní však jeho model nezohledňuje. Práce materiálově vychází z toho, co jako realistické vyhodnotily předchozí generace profesionálních interpretů české literatury — jejich pojetí realismu však nebylo vždy dostatečně emancipované od kritických sporů z konce 19. století. Dynamika proměn české střední třídy i zdejší estetický půdorys pro vztahování kategorie realismu k literatuře — nebo literatury ke kategorii realismu — se nevymykaly z rámce středoevropského prostoru, kde dominovala německojazyčná kultura a dlouho přetrvával pohled na umění formovaný idealistickou filozofií. Bohemisté leckdy přistupovali k literárním textům sledujícím realistické intence, jako by vznikaly kdesi ve Francii či v Rusku, a ne právě ve střední Evropě, a proto máme navzdory úsilí mnoha generací badatelů zatím jen částečnou představu o sociálních či teritoriálních varietách českého realistického psaní v 19. století. V germanistickém bádání, jehož reprezentanti na poli realismu začali „obcházet“ rezultáty kritických diskuzí o realismu již téměř před sto lety, bylo zatím v řadě studií, monografických i syntetických prací doloženo, že psát ve střední Evropě realisticky znamenalo po několik desetiletí především ukazovat svět, jaký by mohl být, produkovat ideální vzory, vize „zjasněné“ skutečnosti, odhalující její na první pohled nezjevné stránky — a leckdy uvádějící v pochybnost i onu epistemologickou funkci, která je realistickému románu připisována.
Při uvážení těchto souvislostí lze sotva přitakat například tvrzení Bohumila Fořta, že za přístupy k pravdivému vědění prostřednictvím literatury byly považovány převážně popis, analýza, detail a srovnání. Široký, po jistou dobu snad i dominující proud české prózy, hlásící se programově k realismu a směřující k pravdivému zobrazení a poznávání skutečnosti, pracoval hluboko do 19. století nikoli analyticky, jak autor registruje v Nerudových požadavcích na literaturu ze sklonku padesátých let, ale také synteticky — za prostředek pravdivého poznání byl v tomto rámci považován určitým způsobem konstruovaný ideál. Také Neruda se k tomuto přístupu klonil v jistých momentech své spisovatelské dráhy, a ještě spíše v roli čtenáře prací jiných autorů nebo jako divadelní kritik. Fundament modelu „realistického fikčního světa“, jak jej předkládá Bohumil Fořt, se mi proto jeví neúplný — v analýzách fikčních světů nenarazíme na doklady z díla Aloise Vojtěcha Šmilovského, Ferdinanda Schulze nebo Václava Vlčka, dobových prototypů realistického psaní vedle kupříkladu Nerudy či Karoliny Světlé.
Podobně jako v literárněhistorickém pohledu na předmětný jev, také při sledování teoretických zdrojů svého uvažování opominul Bohumil Fořt podstatné součásti teoretické reflexe doprovázející v průběhu 19. století realistické písemnictví a dost možná také určující jeho podoby. Ve své práci se hlásí teprve k autorům, kteří již obzírali realistickou literaturu v celoevropské perspektivě. V pracích Otakara Hostinského či Romana Jakobsona si tak všímá „explicitního pojmenování pravděpodobnosti“ — k tomu však dospěl, příznačně v úvahách o románu, již Jakub Malý ve svém Soustavném nástinu slovesnosti (1850). Bohumil Fořt v té souvislosti uvažuje o „velice obecné, blíže neurčené a jen těžko definovatelné, teoreticky uchopitelné a aplikovatelné kategorii“ aristotelovské pravděpodobnosti, která podle něho předcházela tomu pojetí pravděpodobnosti, jež si žádá moderní realistické psaní. Myslím, že úvahy Jakuba Malého o nutné pravděpodobnosti románu, jehož děj není časově a místně přesně určen, lze beze všeho spojovat již s posledně zmíněným pojetím pravděpodobnosti. Podobně by autor práce nemusel nutně sahat například k monografii Pam Morrisové, aby připomněl, že realistický román „uchopuje individuum nikoliv jako jistou identitu umístěnou v prostoru, nýbrž jako jistý průsečík systému vztahů“ — již Jakub Malý ve zmíněné práci konstatoval, že román „básnicky vystavuje vztahy člověka k životu v celé řadě dějů“.
Skutečně podnětná, pro dobu 19. století sotva myslitelná je jiná úvaha Morrisové, jejímž prostřednictvím se Fořt blíží k vlastnímu modelu, a sice představa implicitní, na konvencích založené „smlouvě“ mezi autorem a čtenářem, ve které dílo představuje „znak odkazující k tomu, co obě strany považují za realisticky ztvárněnou uměleckou realitu“. K této realitě odkazuje realistické literární dílo „díky specifickým realistickým prostředkům, jejichž přítomností a fungováním je celý kontrakt neustále znovu stvrzován“, prostředkům utvářejícím „mentální konstrukt, který na základě evokační konvence spojujeme s realitou“. Bohumil Fořt v té souvislosti rozvíjí představu o „realistické evokační funkci“ a „realistických pohybech“, které „současně či odděleně fungují na nejrůznějších úrovních realistických fikčních světů a podstatně přispívají k pocitu (dojmu či iluzi) reality, základnímu atributu těchto děl“. V „realistických fikčních světech“ má podle Fořta centrální úlohu „su(o)bjekt“, jenž se v rovině individuálně-psychologické vztahuje k mysli postavy a v rovině sociálně-ideologické k jejímu okolí, ke společnosti — odtud dva základní realistické pohyby: individuálně-psychologický a sociálně-ideologický.
V analytické části práce, navazující svou dikcí na domácí tradici stylistických rozborů literatury, Bohumil Fořt nejprve zkoumá uvedené funkce a pohyby v literatuře, která podle něho ukazovala cesty k realismu, dále se zabývá fikčními světy realistických románů, a poté optikou svého modelu pozoruje i román sociální, socialistickyrealistický, psychologický a vědeckofantastický. V jednotlivých kapitolách přesvědčivě ukazuje, že vymezení „realistických pohybů“ a „evokačních funkcí“ umožňuje pojmenovat jak rozdíly realistického románu od jiných prozaických útvarů, které z něho vycházely nebo se vůči němu vymezovaly, tak i styčné plochy mezi nimi. Široké a jistě nevyčerpané spektrum podob realistické literatury, které se tu čtenářům představuje, je předností Fořtových interpretací. Neprospívá jim však pojetí realistického románu jako „vrcholného prozaického žánru“, přičemž zvláště časově předcházející realisticky orientovaná literatura jako by neměla „všechny zásadní znaky realistického umění“.
Příznaky literárního realismu ve Fořtově pojetí nejlépe naplňuje realistický román usilující o iluzivní zobrazení skutečnosti — také v tom autor navazuje na Doleželovu explikaci teorie fikčních světů, založené na realistické ontologii a od počátku obezděné vůči představám, které se s literárním realismem tradičně spojují. „Realistická ontologie nás nezavazuje k tomu, abychom přijali zásady literárního realismu. Naopak, tato kniha vyhrazuje svou nejostřejší kritiku pro starobylou, ale stále přežívající doktrínu mimeze, teorie fikce, která tvrdí, že fikce jsou nápodobou nebo zobrazením aktuálního světa, skutečného života,“ čteme v Heterocosmikách. Bohumil Fořt v té souvislosti zaměřil své studie vesměs na zjišťování, do jaké míry ta která oblast prozaické tvorby, činící si nárok na označení „realistická“, naplňuje, či nenaplňuje mimetickou funkci umění. Přinejmenším ve středoevropském kulturním prostoru by však uvažování o realistické literatuře mělo již mířit k jiným horizontům. V řadě germanistických interpretací literatury 19. století se ukazuje, že realistická próza dokonce i ve svých vrcholných projevech vždy záměrně porušovala některý ze znaků realistického umění. V českém prostředí naznačuje takový směr „čtení“ realistického umění část kunsthistorické produkce. Například Václav Hájek v nejnovější interpretaci Purkyňova obrazu Politizující kovář pozoruje množství dvojznačností a rozporů, v jejichž důsledku již dílo není neproblematickým „přepisem“ skutečnosti, ale začíná se „osamostatňovat“ — zabývat samo sebou. Klíčem k novému čtení a zhodnocení české realistické literatury by snad mohly být obdobné sebereferenční partie, pozorovatelné napříč literárními žánry.
Bohumil Fořt: Fikční světy české realistické prózy. Praha, Filip Tomáš — Akropolis 2014. 204 strany.
Vyšlo v České literatuře 1/2016.
