JOSEF HRDLIČKA
V roce 2014 vydal francouzský filozof Jean-Louis Chrétien (1952) knihu nazvanou Vnitřní prostor. Navazuje v ní na své předchozí fenomenologicky orientované práce Symbolique du corps (Symbolika těla [2005]), v níž se zabýval modely niternosti založenými na představě „vnitřního člověka“ vycházeje z Platóna a Pavla z Tarsu, a dvojdílnou monografii Conscience et roman I, II (Vědomí a román I, II [2009, 2011]), kde se věnoval otázce vědomí, jak ji otevírají nové románové techniky jako polopřímá řeč, které na přelomu 18. a 19. začínají hrát důležitou roli. V knihách o románu vychází Chrétien z některých starších literárněteoretických koncepcí, zejména připomíná inspiraci v práci Dorrit Cohnové Transparent Minds (1978), téma ale posouvá na pole filozofie a v širším kontextu ukazuje, jak v této epoše románu dochází k významnému posunu v náhledu na lidskou niternost. V úvodu k prvnímu dílu Vědomí a románu píše, že se jedná o rozsáhlejší projekt genealogie figur niternosti a způsobu, jak se z nich stává „subjektivita“. Vnitřní prostor je zatím poslední knihou v této řadě a je věnován architektonickým představám niternosti, jejichž dlouhá tradice začíná v křesťanské antice.
V důležité úvodní kapitole Vnitřního prostoru Chrétien připomíná kritiku teze o čisté niternosti (která by měla existovat sama od sebe), s níž přichází filozofie 20. století (fenomenologie, Heidegger, Wittgenstein), a konstatuje, že nemůže existovat dokonce ani řeč čisté niternosti, že „vždy hovoříme vycházejíce ze světa a podle něj“ (s. 8). Niternost v jeho pojetí není jen danost nebo myšlenkový koncept, ale vždy také verbální konstrukt a verbalizace se nezbytně opírá o společnou a sdělitelnou zkušenost vnějšího světa. Chrétien se nadto nezabývá libovolnými obrazy niternosti, které se tu a tam mohou v kulturních dějinách objevit, nýbrž zdůrazňuje, že takové obrazy musejí fungovat jako dynamické modely, které niternost popisují, ale také ji do určité míry předepisují a v této preskriptivnosti si dlouhodobě udržují efektivitu. V různých ohledech mají být účinné jako způsob, jímž člověk poznává a formuje sám sebe a řídí svůj život. Představovat si sebe (se figurer) v tomto ohledu znamená také konfigurovat sebe sama (se configurer). Podle Chrétiena jde především o křesťanskou topiku, která ovšem prošla řadou proměn a posléze se, zejména od od počátku novověku, postupně profanovala.
Kniha je rozdělena na tři části, první se věnuje modelu komnaty či pokojíku srdce, druhá chrámu ducha a třetí několika dalším obrazům příbytku duše (dům, zámek, byt). Místem, které otevírá celou problematiku, je pasáž z Matoušova evangelia (6,5): „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Na jejím základě (motiv srdce se v Matoušově evangeliu objevuje krátce na to [6,21]) se v rané patristice postupně formuje představa komnaty srdce. Tyto modely mají několik důležitých rysů (s. 16–20): jsou společné a sdílené a popisují stav člověka jakožto hříšníka, který se nachází mimo sebe. Vstoupení do vnitřního prostoru, překročení prahu, dává člověku možnost poznat a proměnit sebe sama. Tento proces je neukončený, protože jeho cíl (na rozdíl od předkřesťanských představ), není v rukou člověka. Chrétien používá termín topika, který v tomto případě odkazuje k moderní psychologii, a poukazuje na to, že v této křesťanské topice (podobně jako u Freuda) hraje roli složitá hra sil, které určují situaci člověka. Tato zkušenost je prožívána individuálně, ale ve své povaze je kolektivní. Vnitřní prostor je sice prostorem zásadní individuace, ale zároveň se pro člověka otevírá na základě biblických textů a tradice předávané druhými, osud jednoho člověka je v tomto smyslu podobný druhým. Například „hradem v nitru“ Terezie z Ávily duše putuje sama, ale text je předkládán celé skupině. Zásadním rysem, který tyto prostory odlišuje od moderních představ, je určení vnitřní architektury. Není jen prostorem lidského nitra, ale především místem, kam vstupuje Bůh. „Nemohu obývat svůj vlastní příbytek, abych jej sám celý zaplnil svými starostmi, touhami, projekty a myšlenkami, nemůže být jen místem rozhovoru se sebou samým. Je třeba v něm zařídit prázdno, které odpovídá uprázdnění a disponibilitě myšlení a vůle, aby sem Bůh mohl přijít bydlet“ (s. 19). Důležitá je pro schémata niternosti jejich dynamika a energetika (termín odkazuje k Freudovi), kterou Chrétien sleduje na momentech vstupování do vnitřního prostoru (sebe sama), budování vnitřního domu nebo jeho zkoumání (motivu cesty) spojených s proměnou či poznáním sebe sama.
Hlavní části knihy důkladně probírají významné modely niternosti a jejich utváření u významných autorů (klíčový je pro celou knihu Augustinus), svými závěry ale směřují k momentu profanace či sekularizace vnitřních prostorů, k němuž dochází ve chvíli, kdy niternost přestává být místem Boha. Což, jak Chrétien uvádí (s. 84), neznamená ztrátu víry (u řady zmiňovaných autorů, např. u Danta nebo Montaigne, o ní nemůže být ani řeči), nýbrž to, že podobná zkušenost přestává být společná a již není společným místem výkonu víry (s. 250). Tímto zlomem se niterné prostory stávají mnohem více věcí literatury, od středověké a renezanční poezie až po moderní román.
Chrétienova kniha je především filozofická, ale svou látkou plynule přesahuje do literatury a v řadě ohledů může být inspirací pro literární teorii a historii. V první řadě přináší velký počet příkladů, které zevrubně rozebírá na úrovni slov používaných pro označení niterných prostor. Tato úroveň je podstatná, protože proměnlivému tématu poskytuje oporu v jazykové kontinuitě. Pro moderní literaturu jsou podnětné pasáže spojené s otázkou profanace vnitřního prostoru. Chrétien se k ní vztahuje prostřednictvím řady autorů od Danta (v jehož Vita nuova se komora srdce stává místem erotického snu) přes Charlese d’Orléans, Keatse, Baudelaira až po Kafku. Srovnání modelů niternosti, v nichž je přítomen Bůh, s profánními schématy vede k některým závěrům či hypotézám, které pak dovolují číst moderní literaturu neběžnou optikou křesťanské niternosti. Podobnou interpretační figuru s pozoruhodným výsledkem použil Chrétien ostatně i v dilogii věnované románu. Moderní podoby niternosti se v tomto srovnání jeví jako nestabilní „místo“, jež sice vyznačuje jedinečnou subjektivitu, avšak naplněnou pouze osobními rozmary (s. 254) bez pevného bodu, jímž byl ve starší fázi modelu Bůh. S moderní literaturou ovšem dochází ještě k dalšímu jevu (pochopitelnému v daném rámci), totiž projekci vnitřního prostoru navenek. „Zde studovaná topika pojmenovává a popisuje místa vědomí pomocí míst světa, román může promítat »komnatu srdce« do pokoje domu. Domov [chez soi], intimní prostor, v němž člověk žije, může znázorňovat já [soi] samotné a niternost vědomí“ (s. 104). Podobnou projekci najdeme v Huysmansově Naruby, Rodenbachových Mrtvých Bruggách nebo ve Weinerově pozdější a topologicky složitější Prázdné židli. Všechny tyto prózy příznačně ukazují subjekt jako labilní a takřka závislý na tomto zvnitřněném vnějšku. Chrétien sám uvádí klíčový příklad Baudelairovy básně v próze „Dvojaký pokoj“ („La chambre double“), a Baudelaire ovšem poskytuje i další příklady.
Zde je snad na místě poznamenat významný motiv, který Chrétienova monografie nechává stranou. Sekularizace modelu je spojena také s výrazným vstupem světa do niternosti. Zatímco u Augustina svět není v této rovině otázkou a jde spíše o to, aby věci světa neodváděly pozornost (s. 62), v raném novověku, kdy se schéma proměňuje a vnitřní prostor se kříží s koncepty subjektivity, stává se svět klíčovou otázkou. V Leibnizově monadologii sice monády nemají okna (což je zřejmý poukaz k tradici niterného příbytku), ale současně jsou také perspektivním pohledem na společný svět a svým způsobem svět obsáhnou uvnitř. Jedním z klíčových autorů této doby i celé tematiky je Komenský, který v lecčem navazuje na Augustina, soudobým koncepcím se ovšem nevyhne. Navazování na model niterné komnaty je evidentní ve 37. kapitole Labyrintu, když Kristus oslovuje poutníka téměř doslovným citátem z Matoušova evangelia: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře.“ Chrétienova kniha dobře popisuje dynamiku prahů niterných prostorů a dává možnost vyjasnit některé motivy z Labyrintu, u Komenského je ale dynamika cesty podstatně spojena se světem. Na rozdíl od Augustina, který zdůrazňuje jen očištění komnaty srdce, musel Komenského poutník nejprve projít celý svět a dospět na jeho okraj. Vstup do nitra pak také neznamená jen zaujetí místa niterné modlitby, ale také zisk světa, který se z této perspektivy (ne nepodobně leibnizovské monádě) jeví jako harmonicky uspořádaný celek.
Pro pochopení moderních projekcí niternosti je rozměr světa podstatný. U Baudelaira se například opakovaně vynořuje motiv srovnávání člověka a světa nebo jeho synekdoch (jako je oceán). Na některých místech Baudelaire vnímá snad ještě soulad mezi oběma (báseň „Korespondence“), jinde ale konstatuje nedostatečnost konečného světa oproti nekonečnému vědomí subjektu (např. v básni „Cesta“: „kolébaje své nekonečno na konečnosti moří“). Projekce niternosti navenek mají v tomto pohledu ještě jeden význam: jsou také projekcemi světa do omezeného prostoru, dá se říci komplementu „já“, a proto si od nich subjekt slibuje uspokojení. Huysmansův des Esseintes hromadí ve svém domě, co jen jde, jako by svět skutečně mohl být uzavřen uvnitř. Tyto projekce niterného modelu celkem pochopitelně provází krach celé konstrukce nebo nesnesitelný moderní splín a melancholie.
Chrétien se ve své knize hlásí k fenomenologii a v pohledu na prostor a zdůrazněním motivu obývání jako konstitutivní dimenze existence k Martinu Heideggerovi a ještě spíše ke Gastonu Bachelardovi. Historii niternosti ale zkoumá na úrovni kulturních modelů, což mu dovoluje sledovat také jejich proměnlivost. To se prokazuje zejména tam, kde sleduje posun schématu vnitřní architektury od křesťanského k profánnímu kódu. Interpretace moderních podob niternosti skrze křesťanské představy není v jeho knihách jen historická teze, ale mnohem více filozoficky fundovaný interpretační krok nebo archeologický nástroj, který odkrývá ne vždy zřejmé vrstvy moderního myšlení. V této souvislosti je možné připomenout před časem vydanou knihu Jana Malury Modlitba a meditace, v níž „vnitřnímu pokojíku“ věnuje pozornost. V souvislostech Chrétienovy koncepce se ukazuje, že písemnictví raného novověku není kapitolou striktně oddělenou od moderní, světské literatury, přestože došlo ke změně některých základních funkcí, a že stojí za to a je přínosné číst starší a moderní literaturu spolu.
Jean-Louis Chrétien: L’espace intérieur. Paris, Minuit 2014. 272 strany.
Vyšlo v České literatuře 3/2017.
