Jonathan Culler začíná své úvahy v Teorii lyriky (2015, česky 2020) od Aristotela, a to v polemickém tónu: Aristotelův centrální pojem, mimezi, shledává pro lyriku nepoužitelným. Mutlu Konuk Blasingová, americká autorka tureckého původu, sahá na začátku své knihy Lyrická poezie. Bolest a slast slov (2007, česky 2023) rovněž k řeckým filozofům, tentokrát k Platónovi a jeho známé kritice básníků. Básníci, říká Platón, zatemňují a rozmlžují smysl promluvy, zbavují ji jasnosti a srozumitelnosti. A Blasingová s ním vlastně souhlasí, avšak radikálně převrací obvyklou a zažitou hodnotovou hierarchii: ano, toto básníci opravdu činí, jenže to je také přesně tím, co poezie (jejímž krystalicky čistým ztělesněním je lyrika) má a musí činit. Nejvlastnějším úkolem poezie je podrývat smysl, v tom je její bytostně podvratné, „dionýské“ poslání.
Zdá se, že přirozený jazyk se v autorčině pohledu de facto rozestupuje ve dva různé (sub)jazyky, z nichž každý má jiné, diametrálně odlišné funkční zacílení. Prvním z nich je jazyk ve svých obvyklých užitích, tedy jazyk přizpůsobený dorozumívacím účelům. V něm jediném se podle autorky uplatňuje referenční funkce; a je to, soudí Blasingová, především jazyk logického uvažování. Tento racionální jazyk autorka často též nazývá jazykem symbolickým — symbolem se přitom zjevně míní arbitrární, konvenční znak s jednoduchou a jednoznačnou referencí, podobný třeba matematickým symbolům. Existuje ovšem i jiná tradice, do níž lze zařadit například i Paula Ricoeura, která definuje symbol naopak jeho obzvlášť bohatou, do šíře se rozlévající mnohovýznamovostí.
Básnický jazyk se potom vůči tomuto „jazyku rozumu“ nachází na přesně opačném, protilehlém pólu. Oba „jazyky“, oba systémy se ovšem, jak autorka ví a konstatuje, jeden bez druhého neobejdou — ostatně vždyť oba operují s jedním a týmž jazykovým materiálem. Čtenář, který je pro Blasingovou jediným zbylým, jediným reálně existujícím a fakticky doložitelným subjektem poezie, se pak musí mezi oběma systémy ustavičně rozhodovat, je tedy odsouzen k volbě, která nemá a nemůže mít definitivního vítěze: „v básnickém jazyce […] tyto systémy fungují jeden na úkor druhého. Báseň [je] textem, který nám rozdílné mechanismy obou systémů umožňuje sledovat. Můžeme samozřejmě podlehnout svůdnému nabádání, abychom »přestali vytvářet smysl« a věnovali se strukturám ne-smyslu. Nebo si můžeme vybrat rovinu symbolickou a ptát se po smyslu. Nemůžeme však dělat obojí najednou, přičemž básnický jazyk nám současně nedovolí, abychom jeden z obou systémů zcela ignorovali“ (s. 34–35).
U básnického jazyka se probírají i další, konkrétnější vlastnosti. Ráda se i zde setkávám s názorem, že spíš než obsah dílčích sdělení dává poezie nahlédnout a prožívat celý kód, celý systém řečového dorozumívání. Dalším významným rysem má potom být emotivní působivost. Také s tím nelze než souhlasit: ano, i já se domnívám, že báseň se dožaduje především emotivní odezvy. Problémem však je otázka, kde hledat její textové zdroje. Pro nás, kdo jsme vyrostli hlavně na dědictví Pražské školy, je emotivní, jinak též estetická působivost (pro tuto chvíli nevidím důvod, proč striktně rozlišovat mezi emočním a estetickým působením) rozprostřena rovnoměrně po všech složkách básnické struktury. Cítíme ji ve slovech a motivech, na nichž trvale ulpívá odlesk dlouhodobé žité lidské zkušenosti, působivé jsou jistě i básníkovy hry s gramatikou, se syntaxí atd. Emotivně zabarven může být často i samotný výběr pojmenování, jeho stylová charakteristika, a co teprve když jde o pojmenování obrazné (metafory si však autorka teoreticky příliš necení, stejně jako vůbec všech operací uskutečňovaných na paradigmatické ose jazyka). Leckdy dokonce zažíváme i potěšení z básníkova intelektuálního výkonu: z vtipné pointy, z výstižnosti daného postřehu… Vydatným zdrojem emotivních účinků je ovšem také zvuková organizace textu, jež přitom skutečně má tendenci zčásti se osamostatňovat, vytvářet své vlastní, na slovních významech jakoby do jisté míry nezávislé kontury: hlásková instrumentace, básnický rytmus, metrické a rýmové struktury, v neposlední řadě průběh intonačních linií. A právě v tomto bodě se však rozcházíme s Blasingovou, která působení této zvukové stránky zcela izoluje a absolutizuje: pouze a jedině zde, v čirém zvuku, spočívá podle ní veškerý emoční potenciál jazyka.
Je to vlastně svým způsobem logické: emoce bývá často (byť možná ne docela právem) chápána jako protiklad rozumu, pod jehož nadvládu ale podle autorky spadá veškeré významové děni. Jestliže tedy úkolem poezie je oponovat racionálnímu smyslu, pak jediným nástrojem, který jí k tomu zbývá, je znějící řeč, řečové znění, jež potom autorka podrobuje důkladnému zkoumání. Všechna básnickost se pro Blasingovou koncentruje v materialitě označujících, nemilosrdně odtržených od označovaných protějšků.
V intencích této výchozí teze se první, teoretická část práce nese ve znamení otázky, kde vůbec se v člověku bere smysl pro řečový rytmus: jaké jsou jeho ryze somatické (materiální „tělo“ slova chce být také stejně tělesně vnímáno) předpoklady? Klíčovým pojmem je přitom akvizice jazyka, tedy proces, během něhož se podle Blasingové člověk teprve stává lidskou, a současně i kolektivní bytostí — vždyť jazyk je přece kolektivním vlastnictvím. Za pomoci mnoha vědních disciplín, mezi nimiž mimořádné postavení připadá psychoanalýze, jsme vedeni až k samým počátkům ontogeneze: do časů, kdy ústa kojence (autorka věnuje mnoho pozornosti jednotlivým smyslovým orgánům, detailně sleduje též jejich rozmanité spojnice, např. „ústa–uši“) zakoušejí především alimentární slast, spojenou přitom se slastí z matčina konejšivého pohupování; v mateřském laskání má pak svůj původ, jak autorka zdůrazňuje, i veškerá budoucí sexualita. Poté nahlížíme do doby dětského žvatlání, kdy dítě již vyslovuje řečové zvuky (slabiky), aniž by však mělo dosud ponětí o jakémkoli jejich jazykovém poslání a uplatnění. Tato nejranější vývojová stadia však vzápětí beze zbytku podléhají příznačné dětské amnézii; nastupuje další, „traumatizující“ proces, kdy dítě si začíná uvědomovat a osvojovat slovní významy, a s nimi si mimoděk osvojuje i racionálně vzniklé kategorie, jejichž celkovým úhrnem jazyk člení a pojmenovává skutečnost. Aniž by to tušilo, dítě se tak pozvolna dostává do zajetí vševládného „jazyka rozumu“, stále hlouběji se propadává do jeho nastražené pasti. Právě v tomto duchu se dá snad porozumět podtitulu knihy: „bolest“ pochází z toho, že na své někdejší prvopočátky jsme beznadějně zapomněli, „slast“ pak spočívá v tom, že poezie nám tyto ztracené ráje aspoň částečně a na chvíli připomíná.
Druhá část nese název „Lyrická praxe“. Blasingová se zabývá básněmi několika proslulých modernistů, T. S. Eliota, Ezry Pounda a Wallace Stevense; ze specifických důvodů se tu ocitá rovněž Anne Sextonová, totiž jako projev a důkaz blízkého vztahu mezi básnickou tvorbou a hysterií; k osvětlení tohoto medicinského jevu je připojena samostatná kapitolka. Autorčino studium básnických textů zde doprovázejí hlavně výroky samotných básníků: prozaické komentáře vlastní básnické tvorby, případně různá obecnější zamyšlení nad svébytností a svéprávností poezie.
Co autorka s básněmi dělá, jsou jejich mimořádně důkladné, inspirativní, ba až fascinující analýzy: snad jsou to nesmírně pozorné, zároveň ale dost volné interpretace, snad dokonce jakési paralelní meditace, nad nimiž se už příliš nevznáší — vzpomeňme někdejších Ekových úvah o „mezích interpretace“ — otázka po jejich adekvátnosti. Při těchto rozborech se Blasingová stále drží v těsné blízkosti zkoumaných textů: z nich si vybírá mnohočetné detaily, které potom domýšlí do nejzazších, velice vzdálených souvislostí. Někdy nás přitom zarazí nečekaná (málem bych napsala „nesnesitelná“) lehkost, s jakou se tu přechází mezi různými obory vědění. Například při výkladu jedné Eliotovy básně se náhle ocitáme na poli ekonomie, národohospodářských úvah, včetně podrobného popisu historických obchodních tras (s. 181), při rozboru Poundovy básně se zas dostáváme přímo až k monetární teorii (s. 269). Ostatně ekonomické uvažování je Blasingové zřejmě dost blízké, vždyť i sám vznik postmoderního myšlení podmiňuje ekonomicky: odvozuje jej z ekonomických poměrů, z hospodářské krize třicátých let 20. století (s. 182). Občas se zdá, jako by snad směna zboží měla pro autorku cosi dost společného se „směnou“ mezi označujícím a označovaným… Jindy zas nahodile vzniklá sociologická konotace psacího stroje, na němž A. Sextonová na radu lékaře píše své výtvory, že totiž na psacím stroji psaly původně zejména ženy a že psaní na stroji bylo tudíž svého času vnímáno jako hlavní ženská profese, vede až k deklaraci základních dogmat postmoderního, feministicko-dekonstrukcionistického diskurzu: „Ekonomické osamostatnění žen za psacím strojem je symptomem osamostatnění označujícího a ekonomického oslabení falocentrického Slova, Pravdy či hloubky na trhu myšlenek“ (s. 301).
Zvukové uspořádání zůstává stále prioritou: autorka si všímá například asémantického, zvukomalebného slůvka, jímž „mluví hrom“, jinde zas sleduje fonémy, opakovaně se nacházející na začátcích různých slov. Mnoho pozornosti se dostává také motivům zvuků, hlasů, ozvěn, třeba motivu „klamavého drozda“ a jeho naléhavého volání (s. 186–189). V případě těchto motivů ovšem již nejde o zvuky bezprostředně přítomné, nýbrž jsou to zvuky tematizované, verbálně pojmenované a zpracované, zvuky, o kterých se mluví. Něco jako by se zde vůbec nenápadně, pozvolna měnilo, mezi oběma částmi knihy se otvírá jakási průrva. Zvuková vrstva jako by snad již neměla tak osamoceně a nesmlouvavě podrývat smysl, spíš jej jen významně modifikuje: v mlčenlivé spolupráci s ostatními složkami se podílí na utváření onoho zvláštního, jedinečného, tj. básnického smyslu, jenž ovšem je, jak víme, do slov diskurzivního jazyka následně skutečně nepřeložitelný.
Kniha Mutlu Konuk Blasingové shromáždila úctyhodnou sumu poznatků, kromě toho jistě přináší i nejeden podnět k dalšímu přemýšlení. Vysokého ocenění si zaslouží autorčiny rétorické schopnosti, její vytříbený, efektní esejistický styl, její odvážně suverénní jazyk: chvílemi jako bychom četli až jakési básně o básních, které si ovšem se svými předlohami co do náročnosti nezadají. Vůbec musíme poněkud litovat, že autorčina vytrvalá a záslužná snaha postihnout téma v celé jeho šíři, složitosti a vnitřní rozporuplnosti jde dost často na úkor srozumitelnosti jejího textu.
Mutlu Konuk Blasing: Lyrická poezie: bolest a slast slov. Přeložila Daniela Theinová. Praha, Univerzita Karlova/Nakladatelství Karolinum 2023. 340 stran.
Vychází v České literatuře 5/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
