Kniha Hany Blažkové Literatura bez úvazků? Mýtus nového začátku v politickém čtení devadesátých let vznikla na základě přepracované a doplněné diplomové práce, kterou autorka obhájila na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2019. Většinou nebývá zvykem, aby univerzitní nakladatelství vydávala v prestižních sériích knihy založené na kvalifikačních pracích. Je to do jisté míry riziko, které se ale v případě knihy Blažkové vyplatilo.
Badatelka vychází z předpokladu, že ve všech literárněhistorických pojednáních o devadesátých letech 20. století převládá narativ o ponormalizačním osvobození literatury od politiky. Blažková pátrá po kořenech tohoto tvrzení, které je podle jejího mínění zcela chybné. Proto se snaží doložit, že navzdory tomuto převládajícímu názoru, který je výsledkem tužby po návratu k takzvaně zlatým estetickým časům, literární praxe raných devadesátých let vypovídá o něčem naprosto opačném. Podle ní určitě tehdy nedošlo k depolitizaci kulturní sféry, neboť politično je v novém demokratickém kontextu nutno vnímat jinak. K tomuto účelu autorka účinně používá nástroje politického čtení, kterými se nechala inspirovat u teoretiků jako Terry Eagleton, Fredric Jameson nebo Raymond Williams. Domnívám se, že význam této knihy spočívá především ve dvou rovinách, a sice v propedeutické prezentaci metody politického čtení, kterému česká literární věda nevěnovala doposud příliš mnoho pozornosti, a také v důsledném přehodnocení pohledu na depolitizaci literárního života raných devadesátých let.
Blažková se přitom pokouší realizovat ambicióznější cíle. Jde jí totiž o obecné vymezení možností politického čtení. V úvodu knihy klade otázku, jak lze politické čtení rozvíjet, aby přispívalo k debatám o aktuálních společenských konfliktech, ale zároveň nesklouzávalo k dogmatičnosti a schematismu. V jejím pojednání se objevuje i další otázka, na niž by podle mého soudu dnešní literární věda skutečně měla hledat odpověď, a sice jakým způsobem čerpat ze všech emancipačně-hermeneutických proudů a zároveň nepoužívat jejich předpoklady k povrchnímu hodnocení literatury. Jak propojovat interpretaci literárního díla s jeho sociálními a politickými kontexty, aby to zároveň nevedlo k přílišnému zjednodušování?
K přehodnocení českého literárního pole devadesátých let se autorka dostává poněkud oklikou. Její cesta vede přes nahlédnutí do polského literárního kontextu, který jí pomáhá nahlédnout českou odlišnost a všimnout si z jiné perspektivy toho, co bylo upevňováno opakováním mýtu o nepolitičnosti literatury ve sledovaném období. V první kapitole knihy autorka prezentuje tehdejší polské literární prostředí a poukazuje na to, že se na něm velmi rychle objevila politická angažovanost a spolu s ní i reflexe vlastní pozice mluvčího. Blažková si všímá toho, že už v polovině dekády se polské literární pole rozpadlo na liberální a konzervativní okruh. S tímto tvrzením lze ale do jisté míry polemizovat. V Polské republice máme sice skutečně co do činění s hlubokou polarizací společnosti, nicméně ve vztahu k literárnímu poli nelze jednoznačně tvrdit, že platí symetrické rozdělení. Rovnocenné a plnohodnotné konzervativní literární prostředí v podstatě neexistuje, byť by si to do roku 2023 vládnoucí garnitura prosazující homogenní národně-katolický model určitě přála. Opak je totiž pravdou. Všechno, co má v Polsku nějakou literární hodnotu, nepochází z konzervativních kruhů. Je pozoruhodné, že za spouštěč politizace polského literárního pole badatelka považuje zejména feminismus, který vnesl do literárního diskurzu nové otázky a problémy. Toto ji vede k důležitému zjištění, že literatura je nevyhnutelně ovlivněna politikou stejně jako ideologickým nastavením všech jednotlivých aktérů psaní a čtení. Autorka do domácího literárněvědného prostředí přináší důležité konstatování, že literatura, byť by se tvářila, že s politikou nemá a nechce mít pranic společného, se podílí na politické moci a konfliktu. V rovině prezentované teorie považuji výklad Blažkové za velmi přínosný, protože tvoří jistou protiváhu k výkladům, které jsou běžné v českém literárněvědném kontextu. Ten je z velké části textově orientovaný a chtěl by literaturu vnímat jako jev na společnosti nezávislý nebo autonomní. Pochopitelně se na tomto stavu podepsalo násilné prosazování literárněvědného marxismu jakožto jediného možného způsobu politického čtení. Od doby normalizace uplynuly již více než tři dekády a je záhodno uvědomit si, že jevy, které se usilovně snažíme považovat za politicky neutrální, vůbec neutrální nejsou. Blažková poukazuje na fakt, že v literárním životě lze politično uchopit na několika úrovních, a sice na úrovni ideologických předpokladů dominujících přístupu literární vědy, na úrovni literárních textů a reprezentace v nich obsažené, a v neposlední řadě i na úrovni literární kritiky. Důležitým přínosem jejího výkladu je podle mého soudu zjištění, že politické čtení umožňuje nahlédnout na literaturu v celé její šíři spolu s veškerou literární produkcí. Pokud má literární věda reflektovat to, čím literatura v současné společnosti skutečně je, musí do svého výzkumu seriózně zahrnout i celou škálu ekonomicko-materiálních předpokladů, jež literatuře napomáhají vzniknout a najít čtenáře. Toto autorku vede ke zjištění, že politické čtení umožňuje zahrnout všechny doposud marginalizované jevy, což otevírá cestu ke zpochybňování zavedených definic. Je přitom nutno podotknout, že autorka obezřetně zachází s modelem politického čtení a ve svém výkladu poukazuje na všechny nástrahy, které tento model skýtá. V závěru teoretické kapitoly konstatuje, že politično v literatuře se objevuje vždy tam, kde se zpochybňuje hranice statu quo.
Za povšimnutí rovněž stojí autorkou provedené hodnocení historicko-společenského kontextu devadesátých let v Česku. Tehdy právě došlo ke zdánlivé depolitizaci české kultury, a to včetně její literární složky. Za hlavní příčinu tohoto stavu autorka považuje v té době převládající přesvědčení o konci dějin, které vedlo k položení důrazu na expertní stránku spravování společnosti. Toto je ale samo o sobě také výrazem jistého politického přístupu, který si své politické zaměření nechce přiznat, respektive ho záměrně skrývá. U zrodu této rádoby nepolitické atmosféry stojí podle autorky aliance disidentů a technokratů, která naturalizovala svou pozici a šířila narativ o návratu k přirozenému a zdánlivě nepolitickému stavu světa. Bezesporu k tomu patřilo přesvědčení o přirozenosti kapitalistického uspořádání, jež nešlo zpochybnit jakoukoli politickou dekonstrukcí, neboť v oné době údajně neexistovala žádná alternativa. Tyto partie knihy Blažkové, které jsou v podstatě analýzou dobového diskurzivního klimatu, považuji za mimořádně přínosné. Do logiky uspořádání většiny diplomových prací spadá jejich rozdělení na takzvanou teoretickou a praktickou část, které se bohužel promítlo do struktury knihy Blažkové. Osobně nemám tento způsob konstruování vědeckých textů v oblibě, neboť vypovídá podle mého soudu o jisté nedovednosti aplikovat teoretické podněty na zkoumaný materiál. Toto poněkud mechanické rozdělení narušuje integritu a plynulost výkladu. V druhé části knihy je totiž teorie politického čtení aplikována na rozbor recepce rané tvorby Michala Viewegha. Tato část knihy, byť založená na solidní rešerši, působí poněkud školským stylem. Struktura jednotlivých kapitol je předvídatelná a trochu únavná. Recepční ohlasy týkající se jednotlivých Vieweghových románů jsou rozebírány postupně a vždy končí shrnutím, což je místy zdlouhavé a odpoutává čtenáře od autorčiných objevných závěrů. Přehlednost výkladu v této části knihy dodatečně narušují do textu dost násilně zakomponované exkurzy týkající se sporu o autenticitu literárních manifestů jakožto anachronické formy literární komunikace. Moje výtky nejsou ovšem příliš podstatné, jedná se spíše o poukázání na riziko spojené s publikováním textu, který byl původně napsaný jako diplomová práce a v jehož přepracované verzi zůstala původní schematická struktura. Pevně věřím, že Blažková bude schopna tento nedostatek ve svých budoucích pracích překonat.
Na autorčině analytickém přístupu je nutno ocenit vysokou míru autoreflexe, s níž užívá danou interpretační metodu. Blažková si je totiž vědoma problematičnosti politického čtení. Ukazuje na fakt, že se tento typ čtení snadno může dostat do osobní roviny, neboť badatelské já si vždy klade za cíl rozpoznat dobové hegemonie a nutně naráží na to, že ví víc než doboví aktéři. Zároveň si je vědoma toho, že jakožto badatelský subjekt aplikující politické čtení je omezená vlastními historickými a ideologickými horizonty. V této části knihy se autorka pokouší zjistit, jakým způsobem se politično a depolitizace devadesátých let promítly do dobových pozic a hodnocení Vieweghových děl. Zajímá ji, jaké politické roviny se skrývají za zdánlivě nepolitickými debatami.
V případě analýzy recepce románu Báječná léta pod psa Blažková zjišťuje, že politično se zde skrývá zejména v boji o žádoucí způsoby vzpomínání na minulý režim. Na první pohled literárněestetická debata podle badatelky vypovídá o tom, kdo bude určovat podobu historické paměti, kdo v ní bude mít jaký podíl a kdo z ní bude zcela vyloučen. Rozbor kritické diskuze o románu Výchova dívek v Čechách se z perspektivy politického čtení stává sondou do sporu o komercializaci knižního trhu v rámci neoliberální kapitalistické společnosti, potažmo do sporu o ztrátu výsadního postavení literatury vysokého stylu a odborného literárněkritického pole. Obzvlášť je potřeba ocenit badatelčinu dovednost rekonstruovat recenzenty pociťovaný strach z jejich postupující marginalizace na základě emočního ladění kritických textů. Vypovídá o tom jejich podrážděnost z toho, že na komerčním trhu už nemají rozhodující slovo a že popularita Výchovy dívek v Čechách je v patrném rozporu s jejich kritickým hodnocením. Blažková zde dokládá, že v politické dimenzi jde o to, že v rámci kapitalismu se hlas odborné literární kritiky stává ve zbytku společností takřka neslyšitelný. Na konci této části nalezneme pojednání o románu Účastníci zájezdu, kde autorka brilantně dokládá, že zdánlivá nepolitičnost tohoto díla je důkazem opaku. Z hlediska politického čtení je toto dílo takřka ukázkovým příkladem naturalizace neoliberalismu, která je sama o sobě jevem ryze politickým. Nesporným přínosem aplikované metody je odhalování vrstev politična i tam, kde je šikovně zahlazeno. Masová kultura raných devadesátých let, jejímž příkladem je právě tento Vieweghův román, reaguje na kapitalismus tím, že svým odběratelům nabízí utopii stírající jinak neřešitelné kontradikce v reálném světě kapitalistické společnosti.
Závěrem bych chtěl konstatovat, že na knize Blažkové je nutno ocenit zejména teoretické pojednání o možnostech politického čtení. Díky praktické aplikaci tohoto čtení se můžeme dozvědět, že v debatách o Vieweghově tvorbě nešlo ani tak o její literární kvalitu, nýbrž o snahu nalézt nové formy legitimity v literárním poli a o politickou reflexi nového ekonomického uspořádání společnosti.
Hana Blažková: Literatura bez úvazků. Mýtus nového začátku v politickém čtení devadesátých let. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2022. 117 stran.
Vychází v České literatuře 5/2023.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
