Recenzovaný titul, na němž se kromě vydavatelů, Dalibora Dobiáše a Václava Smyčky, podíleli i Alena Jakubcová, Václav Petrbok, Ondřej Podavka a Sarah Seidelová, představuje první soustavný pokus postihnout počátky literární kritiky v českých zemích před vznikem česky psané kritiky, literární historiografií tradičně spojované až s rozmlouváním O jazyce českém Josefa Jungmanna (1806). Jako novátoři museli autoři usilovně hledat různojazyčné prameny široce pojatého konceptu rané kritiky (nezřídka splývajícího s reflexí literatury vůbec) a zvláště museli vymyslet způsob, jakým o nich účelně pojednat, aby z dosud více tušeného než skutečně poznaného tématu učinili definitivně plnohodnotný předmět bádání.
Dalibor Dobiáš a Václav Smyčka rozdělili knihu na pět částí doplněných úvodem, soupisem periodik s literárněkritickými texty, vybranou sekundární literaturou, redakční poznámkou, anglickým resumé, jmenným rejstříkem a seznamem autorů. V první části nazvané „Kritická kultura“ představili metodologii. Zaměřili se přednostně na politické, sociální, ekonomické a mediální aspekty literární kritiky jako součásti široce chápané literatury (dosud nerozlišující mezi odbornou a krásnou literaturou) postupně stále více se podřizující novému hegemonovi, knižnímu trhu. Teprve následně věnovali pozornost obsahu kritik z estetického hlediska jako jevu, jenž opouštěl klasicistní normativní žánrovou hierarchii a přikláněl se k autonomnímu pojetí umění vyvěrajícímu z individuálního citu literátů. Zvolená metodologie je účelná, předurčená fragmentárním stavem dochovaných pramenů, jejich často jepičí délkou existence nezakládající delší kontinuitu vývoje, jakož i v porovnání s vyspělým zahraničím nijak výjimečnou myšlenkovou kvalitou — vše faktory přirozeně ztěžující zkoumání zdejších kritik jako imanentní proces. Zvolený přístup poskytl i důležitou pragmatickou výhodu — dovolil zaštítit regionálně zaměřený výzkum světovými autoritami, Jürgenem Habermasem, Niklasem Luhmannem, Pierrem Bourdieuem a Siegfriedem J. Schmidtem, badateli zavdávajícími podnět k tematizování literární kritiky v širokých politických, sociálních, ekonomických a mediálních souvislostech, byť nepřihlížejícími ke konkrétní situaci českých zemí ani Rakouska. Snaha o internacionální povýšení tématu vedla k jednomu z mála rušivých momentů — čtenářsky únavnému a badatelsky neproduktivnímu nadužívání převzatých pojmů na čele s výrazy literární pole a kapitál.
Jádro knihy tvoří tři části nazvané „Počátky“, „Radikalizace“ a „Hranice“, odpovídající třem etapám vývoje literární kritiky v českých zemích autory přednostně rozlišeným na základě vycházení časopisů a reskriptů rakouských panovníků upravujících knižní trh, půjčovny knih, cenzuru, existenci či spíše rušení církevní řádů a proměny školství, jak je postupně přijímali Marie Terezie, Josef II., Leopold II. a František II./I. Tři etapy raného vývoje literární kritiky v českých zemích se kryjí se sedmdesátými, osmdesátými a devadesátými léty spolu s první polovinou prvního desetiletí 19. století.
Druhá část knihy pojednává o literární kritice v českých zemích v sedmdesátých letech. Zahajuje ji studie Václava Petrboka, sledující její počátky v souvislostech knižního trhu, cenzury, autorského a čtenářského zázemí. Poté Dalibor Dobiáš popsal diferenciaci literární veřejnosti v podobě různých modelů jejího inscenování ve vazbě na různorodost časopisecké produkce. Autor dalších dvou studií, Václav Smyčka, nejprve představil vkus jako prostředek bourající normativní poetiku a zároveň dovolující kontrolovat skupinové zájmy, poté popsal sebelegetimizační a delegitimizační strategie kritiků. Alena Jakubcová charakterizovala dobovou divadelní kritiku s ohledem na reformu repertoáru a vkusu kolísajících mezi oblíbenou burleskou a svrchu prosazovanou měšťanskou truchlohrou. V této souvislosti upozornila na důležitou skutečnost, že faktický vliv i tohoto, v českých zemích nejvyspělejšího druhu kritiky na vkus širšího publika byl značně omezený. Druhou část knihy uzavírá Petrbokova studie pojednávající o sporu Karla Rafaela Ungara a Josefa Dobrovského o edici Balbínovy Bohemia docta jako příklad vstupu učenecké kritiky do veřejného publicistického prostoru.
Třetí část knihy, věnovaná literární kritice osmdesátých let, začíná rovněž obecným shrnutím jejích základních rysů. Václav Smyčka vyzdvihl vyšší míru dobové otevřenosti v důsledku reforem císaře Josefa II., vedoucích k výrazné diferenciaci dobových časopisů, ke vzniku nových (zábavných a beletristických), jakož i k žánrovému, mediálnímu a funkčnímu štěpení dobové kritiky. Václav Petrbok pokračoval v rozebírání kritik neuměleckých druhů české literatury, nyní kázání. Václav Smyčka opětovně zkoumal přenos vyspělých zahraničních estetických teorií do zdejší kritiky a literatury. Problematiku vkusu vystřídal pokus doložit, že české prostředí ovlivnila nejen poetika sentimentalismu (Empfindsamkeit), ale i hnutí Sturm und Drang. Recenze, inspirované uvedenými neklasicistními směry, nahlížející na kritika jako na umělce svého druhu, podle něho otřásly dosavadním literárním kánonem a literárními normami. Třetí část knihy uzavírají studie Sarah Seidelové (interpretující převážně značně kritické recenze literárních děl pražského univerzitního profesora estetiky Augusta Gottlieba Meißnera spolu s jeho vlastními snahami včlenit sebe sama do soudobé německé literatury) a latinisty Ondřeje Podavky, popisujícího na příkladech Františka Faustina Procházky, Mikuláše Adaukta Voigta, Josefa Dobrovského a Gottharda Lihnieho řádovou učenost s těžištěm v latinské kritice a její střetávání s nastupující kritikou německých periodických médií.
Dalibor Dobiáš v úvodu čtvrté části knihy ukazuje, že v devadesátých letech se kritika rozvíjela za sílící regulace knižního trhu a malého zájmu čtenářů, což vedlo k zániku časopisů a k návratu starších forem reflexe. O soustavné recenzní praxi lze v této době hovořit jen v případě divadelní kritiky. Recenzování české literární tvorby se ujaly nadregionální středoněmecké a jihoněmecké recenzní orgány. Ani vyspělejší estetické dobové kontroverze nenacházely ve zdejší publicistice větší odezvu. Částečnou výjimku představovaly jen široce mezinárodně rozkročený brněnský Allgemeines europäisches Journal Franze Josepha Franzkyho a dále časopisy Prager Museum a Propyläen, jež krátce šířily teze autonomního chápání literatury. Alena Jakubcová v další studii věnované divadelní kritice propojila analýzu jejích tří stěžejních pojmů — pravdivé iluze, přirozenosti a dojetí — s rozborem dvou nejčastěji inscenovaných dramatiků, Augusta Wilhelma Ifflanda a Augusta von Kotzebue.
Pro poslední tři studie čtvrté části knihy by bylo vhodnější vytvořit samostatný oddíl, neboť se časovým záběrem liší od předchozích textů. Jedná se o případové studie zkoumající vybrané literární jevy v průřezu celého knihou sledovaného období. Václav Smyčka pojednal o vývoji českých reflexí románu jako žánru esenciálně se vzpírajícího normativní klasicistní poetice, nepodporovaného dobovou českou kritikou, přesto vítězícího u čtenářů. Dalibor Dobiáš ukázal, že český ossianismus, šíře bardská poezie, vyvěral z výrazně hlubších než jen teoretických kořenů, souvisel těsně s literárními výkony Michaela Denise. Tentýž autor v poslední studii popsal svár mezi Josefem Dobrovským a básníkem Václavem Stachem o ráz české poezie. Výkladovou část knihy uzavírá pátá část, závěr. V něm oba editoři shrnuli rozhodující teze rekapitulovaných studií a nabídli grafická schémata modelů ilustrujících proměnu literární kritiky v českých zemích v letech 1770 až 1805.
Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805) jsou zakladatelský počin. Tematicky objevné a metodologicky inovativní knihy, založené na rozsáhlém a důkladném pramenném výzkumu, jako je tato, vždy vybízejí k hlubšímu ponoření se do jednotlivých témat, jež následně ústí ve zpřesňující diskuze, spory či revize závěrů. Zároveň takové knihy vytyčují pro tyto debaty dlouhodobě půdorys. Proto se v této chvíli jeví vhodnější než cokoli na shromážděném obřím materiálu kritizovat, naznačit, v čem tkví jeho největší přínos. Ten je v důsledku povahy samotné literární kritiky všestranný a mnohooborový. Počátky jsou zásadní dílo pro dějiny literatury v českých zemích v jejích třech hlavních jazykových proudech (českém, německém a latinském). Překonávají lingvocentrický přístup tím, že představují významnou část zdejší moderní literatury — literární kritiku — důsledně jako zemskou záležitost bez ohledu na jazyk, v němž byla pěstovaná. Počátky jsou zásadní dílo germanobohemistiky, neboť většina zkoumaných pramenů byla napsána v němčině. Představují jeden z vrcholů přes třicet let soustavně rozvíjeného výzkumu dříve dlouhodobě opomíjeného německého jazykového dědictví českých zemí. Počátky jsou zásadní dílo pro dějiny zdejší umělecké kritiky. Českému literárnímu dějepisu se díky nim podařilo dostihnout dosud pokročilejší výzkum výtvarné, hudební a divadelní kritiky, čímž otevřely možnost pro jejich plnohodnotné souběžné srovnání. Počátky jsou důležité pro dějiny estetiky v českých zemích (tudíž i pro dějiny zdejší filozofie, neboť úvahy o kráse a umění se v 18. století staly její nedílnou součástí). Posunují hranice jejího výzkumu, neboť kritika v dané době představovala aplikovanou estetiku, popularizovala estetické a umělecké teorie za akademickými hranicemi ve spojitosti s aktuálně recipovanými literárními (uměleckými) díly. Konečně Počátky jsou důležité i pro dějiny českých zemí, konkrétně zdejšího osvícenství, neboť literární kritika se nerozvíjela, jak recenzovaná kniha přesvědčivě ukázala, ve vzduchoprázdnu, nýbrž v rámci specifického rakouského etatismu určovaného rozhodnutími panovníků, jejichž reskripty ovlivňovaly podobu nejen knižního trhu monarchie.
Dalibor Dobiáš — Václav Smyčka (edd.): Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805). Praha, Akropolis 2021. 671 strana.
Vychází v České literatuře 3/2022.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
