Nechce se tomu věřit, ale je to tak: 13. července 2023 oslavil v plné fyzické i intelektuální svěžesti své devadesáté páté narozeniny literární historik a kritik, vysokoškolský pedagog, editor a překladatel Milan Suchomel. Znám je především jako odborník na českou literaturu druhé poloviny 20. století, oblast jeho zájmů je však mnohem širší. Patří do ní i teorie literatury, filozofie, dějiny literární vědy a estetiky.
Suchomel se narodil v Brně, kde také v letech 1947–1951 vystudoval na zdejší filozofické fakultě bohemistiku a filozofii. Krátce pracoval jako středoškolský učitel na Valašskokloboucku, v roce 1953 se mu ale podařilo na fakultu vrátit. Od té doby — je to tedy již více než sedmdesát let — na ní působí. Nejprve pracoval jako knihovník Slovanského semináře, na konci 50. let se stal odborným asistentem na katedře českého jazyka a literatury. V roce 1966 získal titul PhDr. za práci o moderní české próze, o sedm let později pak obhájil kandidátskou práci (CSc.), v níž se zabýval vývojem české prózy v letech 1958–1967. Na počátku 90. let byl ustanoven docentem a zvolen vedoucím katedry českého jazyka a literatury FF MU. Habilitoval se o šest let později prací Mahenův Měsíc: text, kontext, čtenáři (publikováno pod názvem Jiné oči Jiřího Mahena [1997]), profesorem české literatury byl jmenován v roce 1998. V současnosti zastává pozici emeritního profesora, pedagogicky je nicméně stále aktivní — vede semináře o vybraných problémech z dějin literární vědy a estetiky.
Milan Suchomel je autorem tří knižních publikací. První z nich, Literatura z času krize. Šest pohledů na českou prózu 1958–1967, vyšla v roce 1992, třebaže byla vysázena a připravena k vydání v nakladatelství Československý spisovatel již v roce 1970. V době nastupující normalizace byla kniha vnímána jako nežádoucí, její sazba byla proto rozmetána. Světlo světa spatřila až po více než dvaceti letech zásluhou nakladatelství Atlantis, které ji vydalo v podstatě v nezměněné podobě. „Škrtl jsem jen dvě věty, nic nepřidal,“ konstatuje v úvodní poznámce autor.
Druhou Suchomelovou knihou je soubor literárněkritických statí z roku 1995 Co zbylo z recenzenta. Literární kritiky 1954–1994. Edičně práci připravila Jitka Bednářová. Jde o reprezentativní výbor ze Suchomelova kritického díla, z něhož je patrné, že velkou pozornost věnoval především prozaické tvorbě Arnošta Lustiga, Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Aleny Vostré nebo Věry Linhartové. Neopomíjel však ani poezii, zvláště pak básnickou tvorbu Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela, Josefa Hory či Františka Hrubína.
Mezi autory, k nimž se Suchomel často a rád vrací, patří samozřejmě autoři žijící a působící v Brně. V prvé řadě jde o Jiřího Mahena. Rozboru a detailní interpretaci jeho romantizujícího textu Měsíc věnoval svou třetí knihu — Jiné oči Jiřího Mahena (1997).
Suchomel je spolueditorem dvou výborů z děl spisovatelů Lva Blatného (Housle v mrakodrapu [1961]) a Otakara Theera (Hořká idyla [1980]), editorem antologie prozaických textů s milostnou tematikou (Mámivá noc [1970]; v upraveném vydání vyšla s titulem Příběhy lásky v české literatuře od počátků k dnešku [2000]). V 60. letech byl několik let dramaturgem brněnského Divadla poezie X (spolupracoval s Milanem Uhdem, Radimem Vašinkou aj.). V poslední době se začal zajímat o překládání; z němčiny přeložil a vydal Rilkeho Elegie z Duina a Sonety Orfeovy (2017).
Suchomel své texty vždy pečlivě promýšlí a proškrtává do té doby, dokud si není jistý jejich definitivní podobou. Jeho práce jsou analyticky přesné, současně ale také stylově vybroušené. Jsou stručné, přitom však pronikavé, takže ani po letech na nich není třeba cokoli upravovat. Všiml si toho například i Milan Uhde, který ve svých pamětech nazvaných Rozpomínky. Co na sebe vím (2013) o Suchomelovi napsal, že na rozdíl od mnoha jiných autorů, on ve svých textech nemusí měnit ani slovo: „jeho hodnocení i argumenty si podržely platnost beze zbytku. Takovou charakteristiku si zaslouží málokterý kritik a teoretik z jeho generace, a nejen z ní“ (s. 134).
Suchomelova pověstná důkladnost a rozvážnost se promítá i do jeho interpretační metody. Ta spočívá v obkružování zkoumaného problému nebo interpretovaného literárního textu do té doby, dokud se mu nepodaří pojmenovat vše, co pojmenované být má a co pojmenovat lze. Dle Suchomela jsou nejzajímavější právě takové literární texty, jež nejsou jednoduše vysvětlitelné. Obsahují v sobě totiž cosi, co nás zneklidňuje a nutí stále se ptát. Třebaže kritické čtení je z tohoto hlediska něco jako souboj otázek a odpovědí, jde o dobrodružství, které je neopakovatelné a které rozhodně stojí za to stále podstupovat.
Svým racionálním přístupem k literatuře, pojetím interpretace, vášnivým zpochybňováním všeho jistého a jednoznačného, ideologického a monologického, ale také enigmatickou strohostí, jemnou ironií a sebeironií ovlivnil a stále ovlivňuje Milan Suchomel celé generace bohemistů.
Jeho mise trvá! Popřejme mu proto k jeho významnému životnímu výročí hodně sil, zdraví a dobrých knih!
Vychází v České literatuře 3/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
