Dne 15. září 2023 proběhlo v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy mezinárodní sympozium Otokar Březina. Akce se uskutečnila za vlídného vedení Společnosti Otokara Březiny přesně pět let po předchozím březinovském sympoziu v Jaroměřicích nad Rokytnou a byla tentokrát věnována Otokaru Březinovi v kontextu spřízněných autorů. Několik plánovaných přednášek se, jak to již na konferencích bývá, neuskutečnilo, i tak však den nabídl značně různorodou sestavu přednášejících a témat. Jedenáct příspěvků obsáhlo otázky české básnické recepce básníkova díla, ale také Březinovy souputníky ve slovenské, ukrajinské a rumunské literatuře, problémy výzkumu a publikace korespondence či osobní knihovny i osobní svědectví jiných osobností o Březinovi a otázku živosti básníkova odkazu v současnosti. Sympozium nabídlo také možnost společné komentované prohlídky Bílkovy vily.
Řadu březinovských sond zahájila Viktorie Schödelbauerová z ÚČLK FF UK přednáškou o obrazech matky v dílech Otokara Březiny a Jaroslava Seiferta. Přestože jde o autory vyrůstající ze zcela odlišného ideového zakotvení, srovnání vybraných míst ukázalo, že analýza všelidského existenciálního prožitku — dojetí nad „svatou a trpící“ matkou a její evokace prostřednictvím vzpomínky, předmětu, či dokonce ztotožnění — dokáže mezi oběma tvůrci a obdobími vystavět překvapivě funkční most. Jiří Jelínek z Univerzity Hradec Králové navázal srovnáním díla Otokara Březiny s texty básníka Otokara Žižky, jenž se k jeho poetickému dědictví otevřeně hlásil. Styčné plochy přednášející ukázal na vazbě mezi přírodou, ohněm a duchovním přerodem či osvícením — tuto triádu Žižka přejímá a dále rozvíjí — a rovněž na obrazu Mistra-zasvětitele, který si tvůrcův následovník z Březinovy poetiky rovněž vypůjčil, avšak současně jej ve svých verších značně osobně nechal splynout s mohutnou dobovou přítomností samotného „papeže“ českého symbolismu.
Aleš Filip z Masarykovy univerzity představil fotografický cyklus Ondřeje Knolla. V prostředí českomoravského pomezí se prolíná osoba básnického patrona s postavou světce posvěcujícího zemi a podobně také příspěvek nabídl na pozadí bohatého obrazového doprovodu možnost snít nad spojením velkého umělce a jeho krajiny — šedesát let básníkova života nakonec skutečně odpovídá více než šedesáti kilometrům ikonické Cesty Otokara Březiny.
První blok pak zakončila Soňa Šinclová přednáškou o knihovně Otokara Březiny, s níž se jako pracovnice Moravské zemské knihovny dostává do blízkého kontaktu a která čítá 3 000 titulů ve 4 500 svazcích. Březinovu obratnost v nakládání s kulturními statky dokázala již srovnáním téměř nekonečné chodby, v níž jsou knihy nyní uloženy, s devíti nepříliš rozměrnými skříněmi, do nichž své poklady básník naskládal původně. Pozornost vzbudila také skutečnost, že vedle četných dedikovaných uměleckých publikací dokázal Březina shromáždit jak početné zástupy přírodovědných knih, tak bohatou pokladnici ezoteriky.
Prostřední blok sympozia se od nastoleného literárněvědného kurzu odchýlil směrem k osobnějším výpovědím a úvahám. Spisovatel a básník Petr Čichoň hovořil o Otokaru Březinovi ve vztahu k Jiřímu Kuběnovi. Oba tito básníci se svým dílem postavili proti opouštění vázané poezie ve prospěch volného verše a pro svou neochotu podřídit se převládající módě mohou působit až provokativně. Tento postoj Petr Čichoň vnímá velmi příznivě, vzhledem k tomu, že za poezii jsou podle něj — v rozporu s minulostí — dnes často označovány texty, které například také Jonathan Culler v Teorii lyriky nazývá spíše mikroprózami.
František Dvořáček, který reprezentoval Společnost Otokara Březiny a Spolek českých bibliofilů, pohovořil o postavení a vlivu Gymnázia Třebíč, přezdívaného „gymnázium básníků“. Obzvláštní pozornost věnoval činnosti tamějšího učitele a literárního vědce Miloše Dvořáka, jenž ve svých textech neúnavně dokazoval, že „kdyby nebylo Březiny, byli bychom žebráci ve světě“.
Druhou část programu pak uzavřel Jiří Höfer, rovněž za Společnost Otokara Březiny. Ve svém projevu připomněl, že ani svobodná, demokratická společnost nemá ve věcech kultury automaticky vyhráno — a přestože je Společnost Otokara Březiny již více než třicet let znovu na scéně, Otokar Březina i spříznění autoři jako Deml nebo Zahradníček stále trpí dekádami předlistopadového vyloučení z českého kánonu; i přes jejich vliv na utváření české literatury je mnohdy dostatečně neznají nejen studenti na českých školách, ale dokonce ani jejich učitelé.
Třetí blok zahájil Michal Topor z Institutu pro studium literatury příspěvkem o kontaktech Gisy Pickové-Saudkové s Otokarem Březinou, a to od počátku kontaktů během první světové války až do doby, kdy se samaritánsky zasazovala o básníkovo dobré živobytí — Mistrovi „dovezla přístroj na vaření kávy“ a snažila se působit ve věci přidělení domu se zahradou, jenž je nejen pro geniální tvůrce jistě lepším místem k životu než „vězení čtyř stěn“.
Přeshraniční perspektivu vnesla do úvah nad Březinovým vlivem Dana Hučková z Ústavu slovenskej literatury SAV, když představila Březinovu recepci u slovenských modernistů. U Kraskovy školy (1905–1912) viděla spojení s Březinou zejména v žánrové oblasti a v blízkosti k náboženské a duchovní lyrice. Upozornila i na další přímé paralely se slovenskou modernou (mystický moment, existenciální pocit viny, samota) a všímala si také přímých komentářů slovenských modernistů k recepci Březinova díla — někdy i vysloveně v samotných uměleckých textech, jak dokazuje například báseň „Nad daktylom Otakara [sic] Březinu“ básníka Laca Novomeského.
Daniela Iwashita představila projekty, které má ediční a textologické oddělení ÚČL AV ČR v březinovském kontextu již úspěšně za sebou, ale také ty, které právě probíhají nebo se připravují. Hlavním představeným cílem je vydání kritické edice básnických spisů Otokara Březiny, jež by doplnila úspěšné vydání v edici Česká knižnice (2021), a zapojení digitalizovaných Březinových dopisů do rozsáhlých veřejných databází korespondence. Neobyčejně zajímavou se jeví zejména básníkova výměna dopisů s Annou Pammrovou, která většinu svých listů psala „velmi zvláštní francouzštinou“ a jejíž korespondence s Březinou vyjde ve dvojjazyčné podobě.
Program zakončil Alexander Wöll z Univerzity Postupim zamyšlením nad postavením tří přelomových autorů ve třech kulturních oblastech — Otokara Březiny v českém, Ahatanhela Krymského v ukrajinském a Mihaie Emineska v rumunském prostředí. Zatímco poslední jmenovaný si vydobyl místo ústředního klasika rumunského písemnictví, Březina ani Krymskyj takto jednoznačně úspěšní nebyli. Stejně jako v mnoha jiných případech lze příčiny patrně hledat ve společenském, a především politickém směřování příslušných kultur — tak jako slepé ptáče někdy sezobne zrno, i velký básník se tu a tam dokáže trefit do vkusu mocných.
Sympozium ukázalo, že ani devadesát tři let od básníkovy smrti (a sto dvacet dva let od poslední publikované sbírky) nejsou doly březinovských zkoumání vytěženy. Snad právě naopak: u těžné stolice se tísní houfy natěšených badatelů různého věku, zaměření a světonázoru; limity se prolamují a na povrch jsou vynášeny rudy dosud neviděné.
Pochybovači a neúčastníci sympozia (ale přirozeně též jeho účastníci) mohu upřít pozornost k rozpracovaným verzím přednesených příspěvků. Ty budou zájemcům k dispozici v roce 2024, kdy vyjdou ve sborníku.
Vychází v České literatuře 4/2024.
Tento článek podléhá licenci CC BY-NC-ND 4.0 Mezinárodní. Plný text licenčních podmínek
